Willy Kufalt

Že je Yves Robet tak trošku svérázný vtipálek, vím už minimálně od doby Kumpánů, ale že si po 70-tce napíše a natočí romantický film, v němž si navrch dopřeje i hlavní mužskou roli, to bych od něj nečekal... a vlastně bych mu tady 74 let vůbec nehádal, neb pořád působil ve formě. Příjemný filmeček začne po krásných barevných titulcích v tak trochu nevýrazné šedi hlavní hrdinky zavalené starostmi a náhlými depresemi, ale po náhodném setkání s letitým trumpetistou se v souladu s její náladou mění i celý film směrem k odhalení a nalézání kouzla obyčejných věcí a všedních i nevšedních radostných chvil. Dočasně protkané osudy několika postav z prostředí umělecké školy se smítají k laskavému humoru a jemné romantice zbavené tradičních klišé a i když bych tady hlavním postavám ten hollywodsky laděný happy end klidně přál, rozumím, že v reálném životě též ne vždycky vše dopadne podle představ... ale musí se jít přesto dál, s posilněním pěknými zážitky i novou nadějí.. a také o tom ono hořké i zároveň dojemné zakončení je. „Zkouškou odvahy není zemřít, ale žít.“ Líbilo se mi i výrazné „ozdobení“ filmu výtvarním a hudebním uměním, dokonce i rapová čísla mě celkem pobavila a kousek filozofie je podáván nenásilnou formou. [80%]

Horrorová komedie nabírá coby horror mimořádně strašidelnou atmosféru. Coby komedie dokonce nepostrádá v první polovině dost inteligentně podaného černého humoru, vtipných momentů a zdařilých nápadů (včetně krátkého němého filmu ve filmu) a většina postav od první chvíle upoutá. Vadily mi snad jen ty řeči o šukání, neboť mám občas nešťastný pocit, že dneska už pomalu nikdo neumí natočit originální žánrový film bez vsunutí podobných motivů, ale budiž. Zdařilé vtípky, postavy a atmosféra mi to vynahradily, jenomže po pomyslneém vrcholu celého filmu s odříznutou nohou v lednici jaksi většina humoru vymizla, přibývalo spousty brutálního násilí převažně bez nadhledu a původně horrorová komedie se tak proměnila v spíše klasický thriller s bojem o přežití postav v nebezpečném odlehlém prostředí. To by nemuselo být tak úplně špatné, kdybych z výsedku cítil vyváženost. Inu, nepociťoval jsem a v posledních 15ti minutách jsem spíše než napětí, začal cítit čekání na konec. Závěrečné minuty jsou ale povedené, byť nepřináší v rámci žánru nic tak překvapivého, a jedinečný akustický cover We Meet Again ze závěru mi hned putuje do mp3 sbírky soundtrackových písní a melodií. [60%]

Ač je mladík Lenny filmovým nadšencem z prodejny VHS či DVD, který snad o ničem jiném, než o filmu nemluví, jeho vyprávění či promluvy bych si tedy dovedl představit mnohem zapálenější, než třeba pouhé vyjmenování řádky režisérů. :o) To jsem už nabyl obavy, aby z celého filmu nevzešla od Nicolase W. Refna jen jakási rádoby cinefilní pocta. Nevím, nakolik se Refn v této spíše vedlejší, ale výrazné postavě viděl, když si v její přítomnosti snímek pravidelně prokládá různými (např. plakátovými) odkazy na akční béčka, ale nakonec jsem si začal říkat "a je to zajímavý..." A možná, že i takhle bych si představoval zdařilý snímek naplněný cinefilními odkazy – neboť ty odkazy netvoří jádro, jsou spíše bonusem, film na nich nestojí, hlavní devizi je napínavé psychologické drama (s akčními prvky) jiné postavy. A nakonec mám pocit, že i ty akční filmy plné brutality, tolik sledované hlavními postavami, tu mají propojení směrem k ústřednímu příběhu a spolu s temným zážitkem za dveřmi klubu mají stejný kousek vlivu na povahu Lea, kterému nešťastně dopomůžou k prolomení nervů s dosavadní trpělivostí a radikálnímu jednání. Předchozí Dealer se mi líbil kapánek víc, tento Refnův film je méně dynamický kamerou i vyprávěním s doplněním o druhý poklidný (romantický) příběh. Ale většinou mě i tak vtáhl, napínal a upoutal nezávislou atmosférou (jednou civilně obyčejnou, ve scénách z mučírny plné kaluží zase až sugestivně děsivou) i hlavním rozporuplným nehrdinou opět bezvadně ztvárněným Kimem Bodniou. [75%]

Nepochybně zajímavý film, který měl z mé strany silně našlápnuto k 4 hvězdičkám. Nesoudorost tří slepených kapitol ho však u mě mírně podupala a závěrečný úlet totálně pohřbil. Úvodní 3 minuty s tvrdým pornem mi připadaly totálně nechutné a stále mě dokáže šokovat, co někteří lidé považují za součást „milování“, ale zpětně se zčásti stavím na stranu matky ze sdružení, která říká, že nejdříve je potřeba materiál vidět a znát, abychom mohli plně posuzovat. Moc jsem nepobral, proč se ti dva v tak ožehavé chvíli museli vzájemně natáčet, když pak video putovalo na internet proti jejich vůli a čekal jsem, že se celá aféra protřese i v tomto duchu (stejně tak, proč vlastně prováděla sex v tak nevšední paruce, která by mohla částečně zakrýt její identitu, ale když se zveřejnením sama nepočítala? – to mi moc do sebe nezapadá...), ale budiž. První část s procházkou ulicemi a obchody mě zaujala i tím, jak s napětím čekáme s hlavní postavou na různé následky a řešení problému, ale na rozdíl od konvenčních filmů jsme nuceni vnímat s minimem skoků v čase její dlouhý vnitřní neklid – jenže víckrát se mi to i přes zdařilé momenty dost vleklo... Druhá část s montáží různých politických, sexuálních a jiných motivů, glos či postřehů sice ve více záběrech originálně doplní zbylý obsah filmu, ale jako experimentální mix všeho možného moc nedrží pohromadě ani samostatně, ani ve vztahu k celku a nevyhne se ani nechutnostem. Třetí část, která mi připomněla jinou rumunskou satiru 12:08 Na východ od Bukurešti, považuji za nejzajímavější a fungovala na mě úderně v seriózní i humornější rovině. Možná je dobře, že „sitcom ze sdružení“ nezabíral celý film, nestihl se tak časem omrzet (jak se mi stalo u zde víckrát zmiňovaných Vlastníků) a oceňuji první dva alternativní konce s ukázkou, že ani zdanlivá výhra po takovém skandálu nemůže skončit výhrou úplnou. Ale třetí konec mi už připadal jako úlet totálně mimo. Jako plus vnímám, že film vedle hlavního tématu zpracovává i několik dalších, včetně trefné a v listopadu 2022 již i nostalgicky zábavné reflexe koronavirové pandemie. [65%]

„Doufám, že tohle je konec celé té historie.“ Já doufám také v konec a že už příští rok zase nedostanu praštěný nápad podívat se na další film z produkce indického Bollywoodu. Už jsem je viděl 4 (v pořadí dle viděného: Statečné srdce získá nevěstu 1995, P.K. 2014, Kriminálka Bombaj 1956 a dnes tento Doktor) a ač jsem žádnému nedal víc, než 3 hvězdy (a ani ty nebyly bůhvíjak silné), z prvního si i po dvou a půl letech stále vybavím jednu chytlavou písničku a vedlejší postavu despotického otce, ten druhý měl celkem napínavý sci-fi příběh a třetí zmiňovaný zas mimo muzikálová čísla fungoval jako slušné krimi / soudní drama. U tohoto Doktora marně tápu, co si zapamatovat, můj dojem ze všech hudebních čísel byl žalostně otřesný, romantika děsně kýčovitá a ten zbytek dosahuje průměru jen díky exotičnosti stylu. Víckrát došlo na dějově poutavější část, přestože příběh je zcela neuvěřitelnou pohádku (ale OK, jde o komedii). Víckrát jsem se pobavil, ale stále víc jsem měl pocit, že není to zábavné ani tak skutečným vtipem, jako spíše samotným náhledem do toho, jak se o vtip (a pro cílovou diváckou skupinu zřejmě úspěšně) indičtí tvůrci v téhle šíleně rozjuchané limonádě s postavou dobrosrdečného prosťáčka, ambiciózního budoucího doktora a letitého gangstera(!) v jedné osobě pokouší. Jeden předlouhý indický film sice za rok přežít lze a divácká zkušenost je to exotická a nezaměnitelná s čímkoliv jiným, ale tady jsem už nabyl pochybnosti, zda mi případné další sledování bollywoodské tvorby v budoucnu může jěště cosi nabídnout. [45%]

Kdo neumí stárnout, musí padnout.. Tajům špionážního řemesla příliš nerozumím a v poslední třetině jsem tu už v rozsáhlé sérii zvratů přestával mít jasno tom, kolik z dění znamená pro naše hrdiny reálné nebezpečí a kolik tvoří jen sofistikovaná hra zinscenována Francisem pro napínavé dobrodružství pro znuděnou manželku, příp. zinscenování Francisovým šéfem pro ještě větší zpestření života svého agenta s problémy v rodině. V tomto ohledu se přiznám, že jsem čekal velkolepější finále a ještě překvapivější pointu (SPOILER: ...a říkal si, zda tvůrci nezapojí do té hry v odhalení pozadí událostí i další členy rodiny, třeba syna Juliena, který je spočátku výraznou postavou a pak se náhle vytratí z děje... KONEC ****), ale jinak jsem byl velice spokojen a film mi bez jediného pocitu znudění utekl velice rychle a svižně. Zjišťuji, že tyto pozdější „temné“ dobrodružné komedie jako Prohnilí či Spolek darebáků mě od Claudea Zidiho baví snad ještě víc, než režisérova raná tvorba ve znamení Bažantů a spol. (kde jsem sice více obdivoval Zidiho hravé nápady, ale vzhledem k časté absenci souvislejšího příběhu se mi ten jeho styl až na výjimky nejednou omrzel ještě v polovině filmu) a vypadá to, že tady byl ještě Zidi pořád ve vrcholné formě. Ač děj překypuje napětím i akcí, pravidelně dochází k zábavným odlehčením, někdy směrem až k jemné parodii (třeba když Thierry Lermitte neodkladně jedná v akci se samopalem s pohádkovým pláštěm na sobě :)) a možná až na dvě, tři drsnější scény se mi to zároveň sledovalo pohodově. K mému překvapení mě tu úplně nejvíc bavil Eddy Mitchell, ač mám pocit, že jisté charisma a vtip mu dodával především Ladislav Frej v dabingu. [85%]

„Když to teď vzdáme, přijdou jiní... a ti uspějí! Z nás budou ztroskotanci.“ Už v prvním Herzogově dobrodružně laděném filmu z exotického prostředí nechybí režisérovo oblíbené téma člověka jdoucího za svým cílem až s překročením hranice šílenství. Příběhu o hledání bájného pokladu v divočině vévodí postava Klause Kinského se silně záporným charakterem a krutě nelidským chováním, což je výrazný rozdíl oproti Kinského postavám ve Fitzcarraldovi i Zelené kobře, v nichž jsem i přes rysy šílenství vnímal „jen“ mírně rozporuplné hrdiny, s nimiž se lze mnohem snadněji ztotožnit. To ale rozhodně není ten důvod, proč mě zmíněné pozdější snímky od Herzoga zasáhly víc, ten vidím v celkové stylizaci. Již tady se sice od počátku objevují v režii Herzoga dechberoucí pasáže s putováním dobrodruhů v džungli či plavbou podél řeky, obrovskou sílu má vyvrcholení na lodi s opicemi. Jenže tyto pasáže a slušně rozehraný děj jsou prokládany scénami, u nichž jsem měl pocit, že spíše než artový film sleduji jakési pohádkové kostýmní divadlo přenesené do džungle a herecké výkony ve vedlejších rolích mi někdy (např. během četby pergamenu) připadaly až vyloženě ochotnické. Nebo scéna s lidskou hlavou, která mluví ještě pár vteřin po setnutí, mi přišla spíše jako z parodie. Popravdě jsem byl z té maškarní výpravy (včetně modře oblečeného koně nebo dvou krásek v úhledných společenských šatech uprostřed džungle) a některých teatrálně stylizovaných postav dost rozpačitý a kazilo mi to zážitek, který byl tak pro mě silný jen ve vybraných částech. Závěr byl však, včetně završení myšlenkové hloubky, dokonalý... [70%]

Hippies vnímám jako silný fenomén své doby, o kterém si je zajímavého cosi přečíst, vědět o něm a možná se podívat i na pár filmů s tímto tématem, ale nestotožňuji se s tímto kultem natolik, aby mě oslovila tak omšele zpracována hippie agitka. Začátek o studentských bouřích na univerzitě sliboval hodně zajímavý film, ale zase se mi přihodilo to, co u jiných Antonioniho filmech (Noc či Povolání reportér), že mě nadchlo a navnadilo několik scén ze začátku, ale čím to déle trvalo, tím více jsem vnímal jen typickou Antonioniho nudu plnou prázdnoty. Můj menší problém, pokud jde o osobní přínos, spočívá i v tom, že snad vše, co bych na Zabriskie Point vyzdvihl z obsažených motivů, jsem viděl zpracované mnohem atraktivněji v jiných filmech z úplně stejné doby: pohled na revoltující mládež v éře hippies v Taking off, romance uprostřed pouště během útěku a trampot s letadlem ve Vzali nohy na ramena, střet mládence na svobodné jízdě s drsným zákrokem policie ve Vanishing Point... V krásně nasnímaných exteriérech velkoměsta i exotické přírody se odehrává podivný milostný vztah, z něhož na mě nesálaly žádné emoce a nezasáhl mě ani kýžený tragický moment. V závěru s přeplácenými výjevy jsem až váhal, zda chápu správně, co mi chce Antonioni v souznění s ideologií hippies říci a díky Veseckého komentáři jsem si to potvrdil, ale... nemohu si pomoct, přijde mi to až jednostranně vyhrocené. Vážně představují hotely v oblasti přírodních rezervací až takové zlo, že je potřeba rozpoutat na čas exploze s daleko horšími následky? Jestli chtěl Antonioni v závěrených sekvencích podat zároveň i kritiku podobného jednání, tak se mu to z mého pohledu moc nepovedlo. Film na mě spíše než umělecký klenot působil jako dobová kuriozita, která utkví v paměti nejvíc díky scénám hromadného sexu hippíků v pouštním bahnu. [50%]

S tímto filmem jsem se prostě nepotkal. Poprvé jsem ho vzdal do 15ti minut, o pár dnů napodruhé vydržel o cosi déle, ale po hromadě „ptákodemických“ scén u jabloně to vypl znovu. Na další dva pokusy jsem už dojel zbytek až do konce, abych nabyl dojmu, že to jde skoro s každou další scénou mimo mě stále víc... Proti AT Jensenovi nemám vlastně nic, Blikající světla byla úžasným filmem, hodně se mi líbili i Rytíři spravedlnosti a ani některé další komedie, na kterých se Jensen podílel jen jako scenárista, nebyly za mě k zahození. Ale tohle mi připadalo jako syrově podaná hromada nevkusu proložena mdlou atmosférou a vyvážena jen minimem vtipu. Co já vím, možná v mém nevyváženém a negativním dojmu sehrává roli i obsazení, protože zrovna Thomsen a Mikkelsen mě osobně nikdy moc nebrali. Ani tímhle obecně oblíbeným filmem se to nezměnilo a jestli to, co sehráli, měla být komedie, pak je asi Janáček přímo mistrem humoru v hudbě. Rád bych se přidal k ostatním a ocenil tolikrát zmiňovanou nekorektnost, ale to by mě musela Adamova jablka alespoň trochu bavit nebo obsahovat hutné poselství. Pokud Jensen nějaké skutečně vysílal, asi se mu ho v tom podivném chaosu během zalíbení v hrubé krutosti podařilo zpracovat v nějakém zvláštním kódu, kterému jsem nerozuměl, nebo mi geninálně uniklo. No, takže nejzábavnější části je za mě ptákodemie u jabloně. [30%]

Nikdy jsem neslyšel o dánském komikovi Dirchovi Passerovi, nic jsem z jeho bohaté filmografie neviděl (ač to možná časem napravím). Těšilo mě však, že nešlo o životopisný snímek tradičního ražení a stejně jako např. i u Francova The Broken Tower jsem mohl s naprostou neznalostí vnímat hlavně zajímavou a univerzální výpověd s náhledem do života osobitého umělce, tentokrát komika. Komika milovaného publikem, pochybujícího o své pověsti, konfrontovaného se zákulisními problémy či bojujícího s touhou prosadit se úspěšně i v dramatickém počinu. Celý film je natočen pozoruhodně a působivě se v něm prolíná komedie z jeviště s často přítomným jevištním dramatem, i navzdory silně komornímu nádechu skvěle šlapal a neustále mě upoutával, překvapil mě kombinací tragického konce s velkolepým muzikálovým číslem na závěr... a Nikolaj Lie Kaas? Skutečně famózní výkon! To, co tady po celý film předváděl, kolik poloh vystřídal, jak neustále přecházel z osobité a vtipné komiky do charakterní, silně psychologické roviny své postavy, nestačil jsem čumět. Fascinovalo mě ho sledovat a už jen kvůli jeho výkonu rozhodně Dirch stojí za zhlédnutí. Nechci, aby to vyznělo vůči komikům nebo Nikolaju L.K. jakkoliv nefér, dosud jsem Kaase viděl asi v 4 dánských komediích, kde mě povětšinou dost zaujmul, ale po zhlédnutí Dircha u mě rozhodně stoupl teprve výš a také mě ještě více nalákal se podívat na některé další počiny s ním. Skvělý zážitek, tady po delší době uděluji plnou palbu pro film ze současné tvorby. [90%]