Willy Kufalt

Jednou kouzelně poetický (v jedné scéně přímo kopírující Menzelovo Rozmarné léto), jindy až německy chladný snímek, u něhož stále trochu váhám s hodnocením. Taková malá historka z konce první světové války zahalena temnem, i s překvapivým vyústěním na konci. Není toho moc, co bych na Ostrovu stříbrných volavek vnímal jako vyloženě slabé, svou zvláštní atmosférou i dějem mě dostatečně upoutal, ale zároveň mě často u sledování provázel pocit, jakobych většinu z toho viděl už několikrát jinde a často i lépe, osobitěji a se zážitkem, který po skončení toho ve mě zanechal víc. Z domácí tvorby třeba u Karla Kachyni. Možná k mému (mírně) vlažnějšímu dojmu přispívá i to, že filmy s pohledem na válku očima dětí začínám být poslední roky trochu přesycen. Přesto snímku nemohu upřít řemeslné kvality a důstojnou snahu o jistý styl ze strany Jaromila Jireše, jehož práci tu je cítit a u něhož pořád nechápu, jak mohl hned následující rok nechat létat nad Velkým Malíkovem jakési Talíře. [70%]

Že byl Mac Frič velkým všeumělem a průkopníkem, který rozvinul v domácí kinematografii tradici crazy komedií, filmových parodií nebo jako jeden z prvních tvůrců si u nás střihl žánr filmu-noir, vím už dávno. S Fričovým pokusem natočit v 50. letech v Československu malý „katastrofický“ film se setkávám až dnes a jsem opět mile překvapen (v rámci možností) velmi slušným výsledkem. Od prvních záběrů na bouřku a následné kapání kapek přes strop do pokoje jsem pociťoval náznaky ponuré atmosféry, která později gradovala k velké pohromě. Dramaturgicky vyvážený snímek má co nabídnout i po herecké stránce, jíž dominuje Zdeněk Štěpánek tentokrát v postavě až gabinovsky morousovitého starce v rodině, i po stránce filmařské včetně napínavě natočeného procesu stoupající hrozby záplavy a následného provedení záchranné akce. Viděl jsem Povodeň ve stejný den jako Balíkovu Bombu, také se Zd. Štěpánkem v hlavní roli, a ačkoliv ani jeden z těchto snímků bych neoznačil za vrcholy čs. tvorby druhé poloviny 50. let, na obou musím vyzdvihnout to, s jakou precizností tvůrci pracují s psychologií hlavních postav, přestože psychologické drama zde probíhá opět spíše až v druhém plánu na pozadí napínavé žánrové zápletky + jak dokážou funkčně propojit hlavní zápletku s dalšími, tentokrát např. s horečkou malého dítěte, a vše zručně zpracovat a rozehrát ve filmu, který trvá méně, než 80 minut a bohatě mi vystačí na nadprůměrný zážitek. [75%]

Potenciální slabina v podobě méně atraktivního rozjezdu v prvních 20ti minutách zde je a taky jsem si říkal, že by snímek vyzněl zajímavěji, kdyby snímek neskončil happy endem dle hollywoodského vzoru (pár vteřin to na odlišný závěr i vypadá) a ještě by víc pak prohloubil celé drama včetně motivu hrdinství. Připadá mi, jako kdyby tam byl závěr vložen násilně na příkaz shůry a pohřbil i rýsující se myšlenku o tom, že nějaký život končí a jiný začíná, která se Balíkovi po střihu z lomu do porodnice rýsovala. Ale díky dobrému scénáři s rozpracováním psychologie postav na pozadí malého existenciálního „thrilleru“, slušné filmařině či excelentnímu výkonu Zdeňka Štěpánka, v roli muže činu s osobním dramatem i zkušeností z koncentračního tábora, mě Bomba (snad až na pár scén ze začátku filmu) slušně přikovala a po skončení jsem byl spokojen. Námět s pozůstalou zakopanou hrozbou 2. světové války byl silně aktuální v době vzniku, níž zůstává poplatné i vyznění filmu a některé využité filmařské postupy. Přesto na mě coby napínavý biják, i s kapkou dramatu navíc, fungovala i v nadčasové rovině. Ukázka lidského alibismu podvratné trojice v čele s hláškou „My jsme jenom kradli!“ pobavila. Do těchto vod starších černobílých filmů pro pamětníky nahlížím z času na čas stále rád a tento jsem dnes viděl poprvé. [75%]

S minimem jasných informací a naopak množstvím postav jsem byl vhozen do temné černobílé gangsterky, v níž se docela málo mluví, ale o to více se přímočaře jedná, prakticky každou chvíli probíhá akce. Pro diváka a minimálně dvě postavy (starého muže a bojujícího gangstra na stopě proti zlu) to vše znamená pohlcení do světa tajuplné mašinérie s neustálým napětím a postupně pohasínající nadějí, která by směřovala k vítěznému konci a vysvobození z invaze, jež se nekompromisně rozšířila. Přestože jsem si k hlavní postavě rozhněvaného gangstra v akci nenašel moc sympatií, díky precizní filmařské stránce, excelentní ponuré atmosféře a výrazně ačknímu pojetí mě tento nenápadný žánrový klenot argentinského filmu 60. let docela strhl... snad jen ke konci mi párkrát připadala stopáž o 2 hodinách zbytečně přepálená. **** Invaze nezapře jistou inspiraci filmem-noir i novou vlnou 60. let (není bez zajímavosti, že režisérský debutant Hugo Santiago byl dlouholetým asistenem slavného francouzského režiséra Roberta Bressona /Kapsář/), ale současně nese naprosto osobitý rukopis, který posilní mj. hudební prvek recitované a zpívané balady s lidovým kytarovým doprovodem nebo scéna návštěvy kina se zakomponavými výjevy ze staré kovbojky. Velmi slušný dobový thriller z exotické produkce. [80%]

Vzhledem k obsazení a tomu, že se režie chopil Marcel Bozzuffi, jsem byl připraven spíše na kriminálku a půlku filmu jsem si i připadal jako u hodně dobrého rozjezdu do krimi thrilleru o Američanovi, který se po 15ti letech vrátil do své rodné vlasti, potkává staré známé a svěří se o plánu něco podniknout. Nosí klobouk, přestože není zima, často kouří, takže evokuje klasickou noirovou postavu a také Trintignanovo ztvárnění Bruna plné dalších stylových tahů ten dojem podporuje. Atmosféra je často skvělá (už od úvodní scény s příjezdem vlaku), jenže nic, co by ústilo k činu a gradujícímu napětí, nepřichází, kdesi v polovině začne film přešlapovat na místě a od jisté chvíle mě mimo scén s Bernardem Fressonem moc nebral. Naštěstí můj rozpačitější dojem ke konci zachránilo posledních 7 minut, kdy z Američana vypadla jasná myšlenka a celý film je o zklamání z toho, jak se rodná země časem úplně změnila, o lítosti, jakou tohle poznání vyvolává a hroutí v člověku chuť na další plány. I způsob podání poselství mi přijde zdařilý: nejdřív přímo v dialogu a následně scénami z pohřbu, kde sice jde o úmrtí úplně nevýrazné postavy, ale současně je ním naznačené pohřbívání starých iluzí, vzpomínek i plánů. Jen mě to bohužel nezasáhlo tolik, jak mohlo, když hlavní hrdina na mě působil víc jako stylová retro figurka, než psychologicky působivě ztvárněná postava, o jejíž pocity bych se zajímal, resp. ani ten kontrast mezi Brunovým světem a realitou mi po většinu času nepřipadal tolik výrazný. [70%]

Filmy Takešiho Kitana patří pro mě k nezaměnitelným zážitkům a obvykle mě na chvíli unesou do zvláštního transu a odlišné dimenze, v níž jakoby existoval jenom režisér a jeho osobité dílo... v tomto případě nejen režisér a herec, ale ještě navrch autor krásných poetických obrazů (jež se objevují celým filmem) v jedné osobě. Slůvka zvláštní se tady zatím neumím zbavit, jelikož přesně taková mi přijde hodně neobvyklá kombinace objevujících se výjevů plných násilí a krvavé smrti, se všemi příhodami hlavní postavy a jeho nemocné ženy, které jsou zase plné dojemného prozření ze smutku, nákažlivé radosti, nevšední romantiky bez klišé a hýří příjemnou náladou. Jednou tedy tříská velký ohňostroj plný lásky a energie, jednou se stejnou intenzitou tříská krev po palbách... I přes pomalé tempo si mě Kitano svým filmem ale dost podmanil a to i v mnoha dlouhých statických záběrech, nabízejících možnost hlouběji procítit niterné pocity, a dokázal na mě zapůsobit i ukázkou dvou jakoby zcela odlišných osobnostních světů jednoho člověka – drsného policisty v boji proti japonské mafii a milujícího partnera. Přesto jsem se ne vždy zbavil jisté pachuti a hlavně dojmu, že opakování pár sdělení či výjevů občas jen prodloužuje film navrch, což mi brání sáhnout po plném počtu... ač po nejedné scéně, co mě Ohňostroj svou atmosférou, poezií, vytříbenou vizuální stránkou či Kitanovým minimalistickým výkonem ohromil, jsem k němu neměl daleko. [85%]

Moderní, napínavá, zábavná (včetně vtipných momentů) a současně velmi slušně propracovaná dobrodružná sci-fi pro mládež, v ryze švédské produkci, mě dnes v kině hodně potěšila! Ve filmové éře, jíž nekompromisně vládnou komiksoví hrdinové v bijácích s přehršlem CGI efektů, umělé akce a výbuchů, na mě působí (nejen) scenáristicky velmi zajímavé UFO Švédsko jako malý nečekaný blesk z nebe plný podmanivého jasu. Párkrát jsem se sice pozastavil nad tím, jak scenáristi stvořili hlavní hrdinku v teenagerském věku coby rebelku, která jediná musí přesvědčit všechny o té skutečnosti, je vždy ze všech nejchytřejší, zatímco ostatní (včetně celé party zapálených mužů, co se pátrání po UFO léta věnují a čekají na každou další stopu) jí jednorázově každou chvíli nevěří a nechtějí se pouštět do žádného zkoumání... ale u mládežnické žánrovky jsem schopen se nad těmi pár klišé povznést a možná o to víc, když dojde u Denise nakonec i k drobnému zlomu v povaze, a film v rámci své kategorie zábavné žánrovky vhodné pro všechny věkové kategorie skvěle funguje. Vyzdvihl bych i hezké vizuální provedení (včetně pěkného retro zasazení do 90. let), řemeselně zdařilé pojetí akčních scén, které naštěstí vůbec nekráčejí ve stopách Marvelu, dobře nasazené tempo, které zase vůbec neevokuje typickou severskou tvorbu, a osobitě velmi sympatickou postavu pana Lennarda v podání Jespera Barkseliuse. [85%]

S norskými komediemi jsem se zatím moc nesetkal a šlo o docela příjemně strávený čas. Absurdním humorem a zvláště absurdní titulní postavou se zálibou v odpalování dynamitu Bombastický Johan vyloženě kráčí ve stopách typických skandinávských (např. švédských) komedií. Hodně se mi líbila první polovina včetně celého příběhu Johanova táty, zatímco po zvratu, kdy všemi opovrhovaný Johan začne prožívat na chvíli šťastné romantické období, začal pro mě film stagnovat a po dalším zvratu mi zas připadalo, že tvůrci už začínají být vůči hlavní postavě místy příliš krutí. Oceňuji, že tvůrci dotvořili celý osud fiktivní postavy od raného dětství až po opravdu stylové „pohřbení“ na závěr, jen mě zamrzelo, že mimo pár zmínek o 2. světové válce zde není žádné výrazné propojení příběhu s dějinnými událostmi či společenskými změnami u tak velkého časového oblouku 1940 – 2022 (ač je možné, že norský venkov žije izolován téměř od všeho :o)) – ale mnohem víc jsem se pozastavoval nad tím, jak film často skáče časem přes 10 až 20 let, jednu hodně zajímavou kapitolu z Johanova života (práce v Americe) zhrne do krátkého vyprávění a pár fotek, z další (pobyt ve vězení) nám neukáže nic, zatímco některé rozehrané situace se naopak líně táhnou. Jako milovník Doživotní renty mám holt u komedie s osudy postav v průběhu několika dekád vysoké nároky, ale stačilo méně velkých časových skoků, dodat pár scén z vynechaných období + svižnější tempo u pár jiných a byl bych hodně spokojen. V rámci severských absurdních komedií za mě příjemný, ale jen mírný nadprůměr: díky výtečné první polovině a závěru. [70%]

No tě pic, čeho jsem to byl zase svědkem?! Nenapadá mě žádný další režisér, který by mohl natočit film, v němž: 1. několika mužům po vypití speciálního roztoku, určeného primárně na experimenty s pěstováním zeleniny, zcela zmizí z těla pohlavní úd; 2. po vypití dalšího roztoku s protichodnými účinky začne jiným mužům pohlavní úd vzrůstat do enormních rozměrů (pokud si pamatujete nos princezny ze Tří veteránů, tak asi táááákhle.........:o)); 3. to vše se stane předmětem malé politické schůze! Jean-Pierre Mocky má prostě rád bizarnosti všeho druhu, není mu s věkem nic svaté a navrch se velmi rád směje politikům i policistům, takže zde opět zčásti předvádí to, co je pro něj často typické už od 60. let, jen tomu dává další originální zápletkou ještě bizarnější ráz než dříve. Považuji za klad, že si Mocky slušně uhlídal náplň a stopáž filmu a pokud ze zápletky nevytvořil výrazný příběh, úspěšně všechny motivy na oplátku zhustil do hodinové délky a podařilo se mu tak udržet zábavu až do konce filmu, což u všech jeho komedií říct nedokážu. Obzvlášť mě těšily četné odkazy na Zázrakem uzdraveného (což je jeden z mých nejoblíbenějších Mockyho filmů) včetně další schůze v jeskyni nebo opět úžasné dvojice stejně vypadajících poradců, kteří sice mají tentokrát normální nos, zato ale vynikají černou kozí bradkou. :D Bavil jsem se často skvěle, zdařilých scén je řada, potěšil i závěrečný nápad s korzem filmového štábu a jelikož závěrečné titulky spojily jména i tváře herců, bez dalšího pátrání hned vím, koho chci z Mockyho novodobých „ochotníků“ vyzdvihnout tentokrát (Jean Abeillé, Olivier Hémon a zde neuvedený Stéphane Abraham). [75%]

Ač trefně ztvárnění, první z hlavních hrdinů mi byl od počátku protivný a nechutně buranský a druhý pro změnu vyvažoval relativní sympatie povahou nesnesitelně zaostalého ňoumy s IQ kdesi na spodní hranici... to mi byla dvojice! :o) Naštěstí, jak si tak spolu mluvili a vyjeli, společně brzy zacílili směrem k zmrzlináři, o kterém tu platí víc, než jen, že má rád dětičky a že působí na většinu zákazníků mile. A věřte, v mnoha místech jde o skutečně velmi vtipnou krátkou komedii naplněnou brutálním černým humorem a se závěrem, proti jakému jsem vlastně vůbec nic neměl – a ještě jsem navrch zůstal překvapen nečekaným zvratem.