Le Dossier Toroto

No tě pic, čeho jsem to byl zase svědkem?! Nenapadá mě žádný další režisér, který by mohl natočit film, v němž: 1. několika mužům po vypití speciálního roztoku, určeného primárně na experimenty s pěstováním zeleniny, zcela zmizí z těla pohlavní úd; 2. po vypití dalšího roztoku s protichodnými účinky začne jiným mužům pohlavní úd vzrůstat do enormních rozměrů (pokud si pamatujete nos princezny ze Tří veteránů, tak asi táááákhle.........:o)); 3. to vše se stane předmětem malé politické schůze! Jean-Pierre Mocky má prostě rád bizarnosti všeho druhu, není mu s věkem nic svaté a navrch se velmi rád směje politikům i policistům, takže zde opět zčásti předvádí to, co je pro něj často typické už od 60. let, jen tomu dává další originální zápletkou ještě bizarnější ráz než dříve. Považuji za klad, že si Mocky slušně uhlídal náplň a stopáž filmu a pokud ze zápletky nevytvořil výrazný příběh, úspěšně všechny motivy na oplátku zhustil do hodinové délky a podařilo se mu tak udržet zábavu až do konce filmu, což u všech jeho komedií říct nedokážu. Obzvlášť mě těšily četné odkazy na Zázrakem uzdraveného (což je jeden z mých nejoblíbenějších Mockyho filmů) včetně další schůze v jeskyni nebo opět úžasné dvojice stejně vypadajících poradců, kteří sice mají tentokrát normální nos, zato ale vynikají černou kozí bradkou. :D Bavil jsem se často skvěle, zdařilých scén je řada, potěšil i závěrečný nápad s korzem filmového štábu a jelikož závěrečné titulky spojily jména i tváře herců, bez dalšího pátrání hned vím, koho chci z Mockyho novodobých „ochotníků“ vyzdvihnout tentokrát (Jean Abeillé, Olivier Hémon a zde neuvedený Stéphane Abraham). [75%] (27.01.2023)