Willy Kufalt

Docela hravý námět o excentrickém pijanském malíři v kulisách staré Anglie těží z jednoho – ze suverénního komického výkonu Aleca Guinnesse. Ten si tentokrát dle vybrané knižní předlohy napsal sám i scénář k filmu a opět s výrazným nasazením rozehrál kreaci plnou změn v hlasovém projevu, slovních i vizuálních gagů, různých drobných převleků... navrch po celou dobu ztvárňuje postavu výzorově mnohem staršího muže oproti svému skutečnému věku, tedy dohromady skoro přesně ten typ komiky, který v příštích dvou dekádách v Anglii ještě více rozehrál a proslavil Peter Sellers (a ve Francii zase opakovaně předváděl Michel Serrault). Víc mě nenapadá, co bych na takové čisté komedii založené pouze na sólu hlavního herce (a s vesměs nevýraznými vedlejšími figurkami kolem) mohl vyzdvihnout, snad ještě ten nápad s žebříkem a přivlastněním si nového prázdného bytu pod proraženou podlahou... Nicméně zarelaxoval jsem si u toho po pracovním dnu báječně. [75%]

Groteskní část s malířem a jeho trablemi se stojankem a pak následně hravé animované malování Karlova mostu přímo na Karlově mostě, to byly dvě pasáže jdoucí po sobě, u kterých jsem se na ten film nemohl vynadívat. Bavilo mě v tom i pár dalších scén a výtvarných i hudebních nápadů, překvapily mě dvě snad nikdy neslyšené dětské písničky nazpívané mladým Karlem Gottem(!). Ale jestli se na něco nemůžu vynadívat teď, tak od údivu, kolik zdejších fajnšmekrů a náročných cinefilů včetně uživatelů Bluntmanova kalibru šouplo této pozapomenuté infantilní raritce pro děti a mládež plných 5 hvězd!(?) Já jsem si říkal, že ty slabší 3 hvězdičky sice dám, protože zdařilé momenty to v sobě mělo častěji a jisté kouzlo jsem cítil i v závěru. Stejně tak nápad skloubit film pro ty nejmenší s tak obrovskou dávkou surrealismu se každý den vážně nevidí. (Z domácích šedesátek jsem ještě v podobném duchu viděl Automat na přání a ten se mi navzdory zdejšímu nižšímu hodnocení líbil určitě víc.) Ale spíše, než cokoliv, co by zavánělo klenotem a velkým zážitkem, beru Máte doma lva? jako nanejvýš originální kuriozitku, u níž jsem se občas nevyhl i znudění. Některé scény mi připadaly dlouhé a pár vtípků až bizarních. Celkem mě dostalo, když československý pes z roku 1963 začal kombinovat češtinu s anglickými hláškami typu very well. :o) Závěrečné auto závody jsou nasnímané dostatečně poutavě, ale nejsem si jist, kolik z nich tvoří jen koláž archivních záběrů. [55%]                                                                                                                                          * Hudební okénko: ♪ Daleká cesta, daleká  // ♫ Abyste kluci věděli

Od pana režiséra jsem již dříve viděl předchozí snímek s Alberto Sordim Všichni domů a opět jsem to měl s Comencinim stejně: zhruba první třetina ve mě budila dojem slabšího filmu jakoby s množstvím vatových scén a vyprávěním postrádajícím patřičnou šťávu. Ale čím déle film plynul, tím víc jsem zjišťoval, že si mě dost získal, že mě baví a také stále napíná. Možná, že jsem jen potřeboval plně objevit jeho skrytý humorný až satirický tón, protože hodně vážná rozehraná zápletka s nalezenou obětí autonehody mě vhodila do jiné nálady. A navíc, točit 14 let po Krejčíkově psychologickém majstrštyku Svědomí film s případem řidiče, který ujel z místa činu a nechal na cestě mrtvolu, využívaný spočátku čistě pro klasickou detektivku, se mi prostě zdálo trochu nudné. :o) Ale říkám si, raději skvělý delší film s takto nudnějším rozjezdem během první půlhodiny, než abych o ten film či děj a postavy v něm začal ztrácet zájem naopak v poslední třetině během vyvrcholení. *** Alberto Sordi si postupně podmaňuje celý film zejména pro sebe a pro svoje herecké sólo. Jeho zdejší komický projev a výrazy v postavě bodrého inspektora s cestou nahoru a zpátky mi přijdou nejen nesmírně zábavné, ale na Sordiho obvyklý italský temperament i netradičně umírněné a jasně odlíšitelné od kreací tohoto herce v jiných komediích, které jsem s ním dosud měl možnost vidět. [75%]

Dlouhou dobu šlo o napínavý mysteriózní thriller, se skvělou atmosférou, několika silně horrorovými scénami (první nečekané setkání ve skladu s nářadím, děsivý objev pod vodou na kraji starého bazénu), na svou dobu zajímavou kamerou (včetně podvodních záběrů) a také zdařilými hereckými výkony... a pak se nedlouho před koncem dostaví zcela nečekaná dvojitá pointa, z níž sice dle komentářů bylo mnoho diváků nadšených, ale já jí prostě s ohledem na vše předchozí nedokázal uvěřit. Takže na mě film ve svém zásadním zvratu nefungoval. POZOR, SPOILERY! Penny vidí ducha otce řídit auto, křičí, děsí se pádu i řidiče, sledujeme dění nasnímané uvnitř, pak auto hned spadne... a najednou o pár minut je ta dívčina šťastná a zdravá s tím, že vyskočila z toho auta včas? Kdy, kde a jak to dokázala, když auto hned spadlo, cesta do útesu byla krátká a dva lidé se v rámci naplánované vraždy na to padající auto dívali? Nebo pokud by tedy vyplavala až po pádu auta: po pádu do bazenu trvalo 20 minut, než jí vzřkísili z bezvědomí, ale po pádu do útesu se úplně sama po autonehodě dostala ven? A jestli vše předtím, včetně jejich halucinací a děsivých pocitů ze zjevů ducha otce, jenom hrála a předstírala, proč se tam to monstrum reálně zjevuje ještě i během jízdy autem? KONEC SPOILERŮ Je to sice působivě natočeno, ale po tom dvojitém zvratu mi děj zpětně moc nezapadá do sebe, nedává mi příliš smysl a působí na mě jako prvoplánová matoucí hra na diváky. Takže, přestože jsem byl dlouho přesvědčen o 4 hvězdičkách a filmařsky šlo o skvělou záležitost, neuvěřitelné vyústění jako z béčkové detektivky způsobilo, že s odstupem několika hodin film na tak vysoké hodnocení nevidím. [70%]

Ačkoliv šlo o mé první setkání s japonským artovým horrorem 60. let, japonské filmy z černobílé éry hluboce protkané tamnějšími národními tradicemi, kulturní mýty, historickými legendami atd. jsem už viděl minimálně dva (Sedm samurajů/ A. Kurosawa a Past/ H. Tešigahara). Dlouhou dobu jsem měl pocit, že Černá kočka Kaneto Šindóa u mě z tohoto ranku plně zvítězí. Fascinoval mě černobílý vizuál s hromadou promyšlených záběrů, už jen ta úvodní opakovaně použitá scenérie bambusového lesa nejdříve prádzného, pak s příchodem samurajů a posléze s valícím se dýmem a pak ohněm je úžasná. Co teprve ty černé, horrorově laděné scény zahalené do temného lesa, tajuplných nočních exteriérů, snímání pohybu postav a děsivých očí černé kočky... atmosféra sílí, legendický příběh o vraždícím přízraku a kruté samurajské romanci má své kouzlo i napětí a dost mě bavil i herec ve vedlejší roli samurajského vládce (Kei Sató). Jenomže postupně se to kouzlo včetně atmosféry vytrácí pro neúměrnou utahanost a ten pomalý, jednoduchý děj už poslední třetinu ne vždy utáhne. Poslední třetina zřejmě měla díky celé výstavbě děje působit jako silné a emocionální vyvrcholení, ale na mě i přesto, jak se mi film z větší části líbil a pomalé tempo mi v něm dlouho nepřekáželo, neměla ten úderný účinek. A závěr, kdy ženské monstrum bez křídel a bez jedné ruky zde i lítá, se už pohybuje na hraně úsměvného bizáru. Čili zase jednou jsem se s japonskou mentalitou v kombinaci s jejich legendickým světem tak úplně nepotkal. [65%]

„Nikdo nikdy doopravdy neuteče...“  Z tvorby Julese Dassina jsem sice měl původně v plánu podívat se hlavně na jeho dva filmy z francouzské produkce 50. let, ale bylo mi doporučeno uživatelem Real Tom Hardy, abych začal nejdřív spíše Dassinovými staršími americkými noiry. Když jsem poté slyšel mistra Friedkina v jedném spotu pět chválu na tento film, definitivně jsem věděl, že není úniku a vůbec nelituji, že jsem také „neutekl“. Už jsem kdysi dávněji v některém komentáři napsal, že většina vězeňských filmů, které mi připadají ve své kategorii jako nejlepší, vznikla ještě v černobílé éře. Ta atmosféra vybudovaná černobílou kamerou mi tu připadá opět jedinečná a to nejen, když jí umocňuje padající déšť, vládnoucí tma či stíny z úsporného osvětlení. I když hlavního představitele Burta Lancastera beru jako legendu vězeňského filmu už jen díky Ptáčníkovi z Alcatrazu, tady se možná ještě zajímavějším tahounem pravidelně stával ústřední záporák, mladý cynický krutovládce v podání Hume Cronyna a celkově mě těšilo sledovat skvělé výkony pro mne většinou neznámých herců. Skvostně zrežírovaný proces a dvoustranný náhled do pozadí událostí ve věznici vrcholící pečlivě naplánovanou vzpourou s pokusem o útěk přechází až k nelítostně drsnému vyvrcholení, jaké bych od amerického filmu z roku 1947 úpřimně nečekal. Zdá se mi, že těch výjimek vybočujících ze standardu tvorby klasického Hollywoodu vzniklo tehdy celkem dost, jen mě trochu mrzí, že tu zase jde o žalostně zapadlý film. [85%]

Hodně atraktivní námět s napínavým příběhem, hodně zručně natočená akce, hodně charismatický Claude Brasseur, bohužel také hodně nepovedená hudební dramaturgie a místy až neukočírované sklony směrem k béčkovému pojetí některých scén. Že je na tom televizní formát stylově celkem znát, by tolik nevadilo, kdyby veškerou atmosféru a slušné řemeslo občas totálně nezazdila nevhodná osmdesátková hudba, dokonce přímo dunivé disco uprostřed některých scén s potápěním či lezením po horských skalách. Navíc netuším, nakolik na styl pozdější Giovanniho tvorby mohla mít vliv smrt jeho dvorního skladatele Françoise de Roubaixe (†1975), bez jehož hudby a její silné atmosféry si ty nejlepší Giovanniho (i Enricovy) filmy prakticky neumím představit. Ale sám mám pocit, že docela výrazně, protože většina Giovanniho filmů od půlky 70. let nahoru, co jsem zatím viděl, mi přijde znatelně slabší oproti snad všemu předchozímu a tady vzhledem k dosti zkažené hudební složce to bylo nejmarkantnější. S akčním thrillerem zasazeným do prostředí vysokých hor a rovněž s terorismem jako hlavním tématem přišel José Giovanni už 14 let dříve v podobě filmu Kam zmizel Tom?, z něhož můj celkový zážitek byl určitě silnější. I z tohoto důvodu nakonec Vlky mezi nimi nevidím na víc, než silné 3 hvězdičky, ač mimo zmíněnou hudbu se zas naštěstí o žádnou tragedii ani vyložený průměr podle mě nejedná. [70%]

Filmy José Giovanniho mě až na výjimky prostě nezklamou a Michel Constantin jako herec snad už vůbec. Sice jsem každou druhou chvíli v duchu nadával na dost nízkou kvalitu, s jakou jde tento film snad v jediné aktuálně dostupné verzi zhlédnout a měl pocit, že mi ten rozmázlý obraz ubírá na zážitku, ale zároveň jsem byl tak vtažen, že jsem se od Zákonu pozůstalého prakticky nedokázal odtrhnout. Příběh s gradujícím tajemstvím kolem muže a jeho opětovně přítomných nepřátel z již historických dob válečné situace, i kolem ještě záhadnější křehké ženské společnice na cestách, má silnou atmosféru. Napíná, jindy až poeticky lahodí. Podmaňuje i zneklidňuje. On se brání proti pronásledující ozbrojené skupině protivníků, ona překonává strach ze psů a oslíků. Ale jakkoliv by se to mohlo zdát, romantický happy end je na konci cesty nečeká... Nebýt občas velmi zvláštního snímání (včetně střihů v některých scénách), jdu s hodnocením klidně ještě výš. Místy je v tom mírně znát, že šlo teprve o režisérský debut člověka, který už sice má velké zkušenosti s vyprávěním a gradováním příběhu v literatuře nebo pro filmový scénář, ale filmovat ve vlastní režii teprve začíná. Hodně mu však pomáhá, že má k dispozici silný příběh dle vlastní předlohy, skvělého Constantina (který mě zde místy hodně dostal, třeba u scény s doktorem nebo v závěru, protože takhle pocitově zlomeného jsem tohoto „tvrďáka“ snad ani ještě neviděl), krásnou Alexandru a hudbu Françoise de Roubaixe. A jakkoliv se Giovanni pustil do vlastního filmování mj. z důvodu, že nebyl údajně spokojen s tím, jakým způsobem jeho knihy a scénáře předváděl na plátno Robert Enrico (Les Grandes Gueules, Dobrodruzi, Ho!), nemohu si pomoct – já stejně v některých Giovanniho raných filmech (dále Dravec a Kam zmizel Tom?) vnímám silný závan Enricova stylu. Ač možná tomu dojmu hodně napomáhá i tradičně poetická Františkova hudba. :) [85%]

Tento islandský film pro mne dokonale splňuje Gabinovo pravidlo, že dobrý film musí mít především dobrý příběh, dobrý příběh a dobrý příběh. Grímur Hákonarson spadá svým stylem do artové tvorby, ale zároveň točí dle svých slov především příběhy, které vycházejí z živých zkušeností jeho rodiny a známých na Islandu. Vypráví hranou formou o životě v prostředí své domoviny v odlehlých islandských horách, např. o tom, jaký nevyhnutný význam mají v životě těchto lidí stáda ovcí, a navrch tak splňuje i ten náhled do jiné kultury, který od návštěvy podobně exotické kinematografie očekávám. Spočátku jsem se vylekal dlouhých záběrů a pomalému tempa ve spojení s tak doslova studeným prostředím, ale moje obavy byly postupně vytěsněné sugestivní atmosférou, která mě pohlcovala a dávala možnost k hlubšímu procítění, a emocemi, které se podařilo vyvolat bez jediné stopy po citovém vydírání! Ten film mistrovsky a zároveň s minimem slov pracuje s napětím a vyprávěním o postavách, třeba již úvodní scéna, kdy se poprvé setkáváme se dvěma bratry, kteří spolu nemluví, a vidíme jejich izolované počínání, výrazy během krátkého střetu a projíždění brány směrem na soutěž, nám o jejich vztahu už tolik bez jediného slova naznačí, zneklidí, vzbudí očekávání... Berani jsou nakonec filmem nejen o dlouholeté nenávisti či životě na Islandě, ale zároveň i o někdy složitém procesu objevování potřeby vzájomného spojení a podpory v krizové situaci. // Měl jsem film možnost vidět v kině přímo s účastí pana režiséra, po projekci s ním následovalo rovněž zajímavé povídání a diskuze, obojí bylo pro mě zážitkem. [80%]

S třetím dílem osobité filmové série Júsufa Šahína jsem byl spokojen přibližně stejně jako u předchozího. Pan režisér už plně převzal prostor nejen za kamerou, ale i před ní v hlavní roli a nabídl svým divákům opět velice originální cinefilní kaleidoskop, v němž se tentokrát velmi často střídají různé styly a žánry filmové, hudební, taneční.... V poutavém hraném zpracováním nás proslavený egyptský filmař provádí jednak svojí další filmařskou poutí, opět otevírá zákulisní dveře nejen do své práce během natáčení a rodinného prostředí ve vztahu k synovi a manželce s neustálým prolínáním filmového a osobního života, ale rovněž do svých hvězdných snů... kdežto v jedném z nich si pan Šahín uprostřed hollywoodsky zasněžené scény i naplno zatančí a zastepuje(!), v jiném se zas aktivně účastní před diváky nevšedního souboje s dřevěnými tyčemi. Ale není vše jenom poetické, dostaví-li na závěr kus noční můry s pronásledující představou náhlé tragické smrtí či možná i případného atentátu na slavnou národní osobnost. Přesto je skoro celý film fascinující a k plnému počtu mi možná brání jen některé z těch delších orientálně laděných muzikálových čísel, které si Šahín odpustí asi máokdy, ale jeho zalíbení v nich většinou nesdílím. [85%]