Willy Kufalt

Neuvěřitelná, ale pravdivá ukázka toho, že jsem divák nepoučitelný. S rozdílem tří dnů přesně před rokem jsem od Quentina Dupieuxe vytrpěl 77 minut jeho Jelenice a řekl si, že žádný další film tohoto režiséra mi nesmí na obrazovku. Ale zaujala mě jeho novinka, jejíž trailer jsem nedávno zahlédl v kině a říkal si, že třeba se tentokrát dočkám skvělé komedie. Ve srovnání s Jelenicí můj dojem byl o poznání lepší, dokonce jsem se asi dvakrát nebo třikrát zasmál a dvě tři scény bych i označil jako hodně zdařilé. Ale jinak jsem si potvrdil, že si s panem režisérem vůbec nerozumím a naše představy o dobré komedii jsou vzájemně odlišné. Na můj vkus zůstává Dupieux opět mnohem více bizarní a divný, než skutečně vtipný. Nesedí mi do komedie jeho mdlé tempo bez podmanivé atmosféry. Nesedlo mi ani rozvíjení (spočátku hodně poutavého) námětu, když ho Dupieux výrazněji negraduje, jenom načrtne více motivů a když se ho rozhodně konečně více rozvinout, tak to zpracuje v podobě hudebního sestřihu krátkých scén. Nesedl mi opět výběr většiny herců: Chabat zde sice se svým obličejem a hustými vousy vypadá jako osobitý komik, svým ospalým výkonem ale tak na mě nepůsobí. Obě herečky jsou hezké, ale tím to nezachrání. Jediný, kdo se v mých očích úspěšně činil a podal poutavý komediální výkon, byl Benoît Magimel, což mě od herce proslaveného tak kontroverzním dramatem jako Pianistka překvapilo... ale proč ne. Alespoň v pár scénách pozvedl můj jinak hodně omšelý dojem. [40%]

Milá rodinná komedie o klukovi Vincovi, který prožívá tradiční dětské problémy ve škole i rodině a zároveň touží hrát v dechovce(!), mě docela překvapila nejen ve vtipných snových flashbacích, ale na svou dobu také častým využitím dynamické ruční kamery. Zejména během dialogů Vinca s rodičemi ve mě vyvolávala zvláštně působivý, až mírně neklidný dojem, u těch vystoupení dechovky zase jakobych sledoval autentický záznam. Je to vtipný a lidský film pro děti mládež, jaké já rozhodně navzdory již mírně staršímu věku rád. Zapůsobil na mě a navíc jsem alespoň okem pozorovatele nahlédl do techniky hraní na heligon, o němž jsem vlastně ani neměl potuchy, jak že se ten nástroj přesně jmenuje. [75%]

Deville, ty seš fakt ďábel... nicméně mne Vrtohlavá ovce dost minula. Vůbec jsem netušil, do čeho jdu (pokud jde o obsah) a čekal s takovým obsazením tradiční drama. Jako drsnější komedie to není špatné, některé dialogy, fórky i nápaditá práce s ústředním hudebním motivem v různých variacích tu fungují, jen jsem se s výjimkou pár scén moc nebavil, jak bych asi měl. Hlavní hrdina není ovce, ale rovnou vlk, který jen tentokrát nevyje a neřádí přímo ve Wall Street, spokojí se s francouzskou půdou a také skromnějším provádění všech rozkoší. Nicméně se vzestupem kariéry v bance a politické sféře se podobně na jiný cíl, než vydělat spoustu peněz a poté ošukat spoustu žen, nezmůže. Připouštím, že jeho proměna a vývoj se zřejmě dočkaly dostatečného zpracování, Nicolas se pro mě totiž začal stávat každou chvíli protivnějším. :o) I několik podnětů k zamýšlení („Nemá smysl sdělovat čtenářům, co vy chcete. Prodává se to, co oni chtějí číst.“) se najde, byť je v rámci myšlenkové stránky pro změnu vyvažují naprosté úlety typu „Kromě porna nic točeného na západě nestojí za vidění.“ Když bylo nejhůř, celkový dojem pozvedl a atmosféru rozvířil půvab úplně svlečené Romy Schneider nebo Jane Birkin. [55%]

Tísnivou beznaděj pomáhá v první hodině trochu netradičně budovat i mírná zdlouhavost až monotónnost celého dění, ale v druhé polovině naštěstí děj hodně nabírá na obrátkách a také napíná. Znudění, málo zájmů, nedostatek péče i touha prostě si to vyzkoušet (navzdory vědomosti o možných následcích) měly za následek nejdřív jednu zkoušku a záhy už vzniká bludný kruh drogové závislosti včetně boje s penězi, jejich ziskem i boje se sebou samým... dostavil se přesně tak úderný zážitek, jaký jsem vzhledem k tématu a autobiografické předloze očekával. Vím, proč jsem se filmu několik let vyhýbal, u některých scén s detaily na vpichování drogy jsem se nedokázal dívat, aniž bych napůl neodvrátil zvrak od obrazovky, a šílený pocit z počínání a prožitků hlavních postav z řady dospívající mládeže na mě jenom přetékal. Vidět Děti ze stanice ZOO však rozhodně za to stálo a můžu zejména všem mladým lidem pouze doporučit. Scény z pokusu odvykání ve dvou jsou pro mě snad nejsilnější z celého filmu, snad proto, že prožití fyzicky i psychicky zdrcujících chvil se tu současně pojí se silným poutem včetně snahy o vzájemnou pomoc, a také díky nečekané silné příhodě posléze u prvního selhání, která snad ještě na chvíli přinesla další naději. Trochu mi ve filmu chyběla alespoň jedna další scéna s matkou Christiane, neboť po první osudné události v koupelny se vytratí z příběhu, ačkoliv k dalšímu shlédání vzhledem k epilogu rozhodně muselo dojít. Bowieho živé vystoupení mě moc nebralo, nicméně atmosféra doby a zákoutí špíny velkoměsta, včetně podbarvující hudby, je zde rovněž výtečná. [85%]

Film pojatý jako pracovní schůze ÚV KSČ. „Prosím, vysvětlete výboru Strany, kde jste vzal ta čísla...“ Já si říkám, kde se tady u něčeho podobného vzala červená čísla a pětihvězdy doplněné o zapálené analytické komentáře, když se tu na mnohem atraktivnější socialistické filmy této éry často automaticky kydá porůzný odpad. Že je to celé notně budovatelské, angažované a tendenční, bych za jistých okolností snad i překousl, kdyby mě to dokázalo něčím reálně upoutat. Že je to celé jedna užvaněná nuda plná odosobněně zpracovaných dialogů o číslech, plánech, výrobě a soudruzích, s několika doplňujícími záběry na bagry a rozestavěný materiál... tak to pardon, soudruzi, asi jsem tady, očekávajíc pořádné drama, napětí, důstojnou reflexi a přínos, pouze jaksi neuváženě zabloudil. Nikdy více, i když poslední minuty v značně psychologickém duchu se mi do jisté míry zamlouvaly. [25%]

„Žádal jsem tě, abys mi neříkal monsignore. To už radši mi říkej soudruhu.“ / „Mnozí soudruhové se v minulosti pozabíjeli. Ale můžu ti říkat příteli. Přátelé se mezi sebou zabíjejí mnohem míň.“ **** Už déle jsem neviděl film, který byl tak narván skvělými dialogy a to jak humorem a mnoha zábavnými bonmoty, tak současně nejednou silnou myšlenkou a řadou podnětů k zamýšlení. Tato velká filozofická lekce provázena vtipem, pro někoho možná schizofrénně ukazuje, že u filozofie a náboženství si lze někdy také dopřát krásný kus relaxu. Vysvětlování fungování svaté Boží trojice s využitím tří láhev alkoholu nebo neortodoxně přijímaná zpověď na záchodě, to se mohlo snadno překlopit do trapné buranské komedie, naštěstí se díky scénáři, hercům a poetické atmosféře nestalo a zůstalo u velmi inteligentní zábavy i s přesahem... a hlavně: „Vaše ponožky nám zaručí bezpečnost!!“ :o) Pár replik, pro mě až příliš hluboce zacházející do detailů víry a náboženských institucí, sice šlo i trochu mimo mě, ale do většiny dialogů dvou mužů na velké cestě po španělské krajině jsem se s radostí zaposlouchal... a také zadíval, na to jak ve svých rolích excelují Alec Guinness a Leo McKern. Prostě scenáristická i herecká paráda. A proč vlastně ten odkaz na dona Quijota a boj s větrnými mlýny? Snad pro tu marnou, ale ocenitelnou snahu spojit dvě protichodné ideologie ve společné porozumění. Ještě že přátelství je proti politice věcí osobní a také pocitovou a lze v rámci něj někdy sloučit i zdánlivě neslučitelné. [85%]

K silným čtyřem hvězdičkám za výborný příběh a dobré řemeslo musím navrch přidat jednu hvězdičku osobní... holt se mě to dotklo a chytlo za srdce. Taky jsem již třetí rok učitelem a obzvlášť obdivuji učitele, kteří dokážou v rámci metod vyučování přijít (v rámci možností) s něčím novým, spestřujícím, kreativním, plně si uvědomit své poslání a potřebu interakce ve vztahu k žákům/studentům. Rovněž obdivuji lidi, kteří si dokážou zachovat lidskost a svou tvář i přes náročné a nezáviděníhodné stresující situace, do níž je život někdy vhodí. Francie oproti Československu v 50. letech neprožívala zdaleka tak náročné společenské období temné totality, přesto poselství a více zobrazených témat ohledně směřování s vlastním přístupem proti davu či vznikajícího odporu z předsudků a rozšířených zpráv na straně nadřízených (kromě rodičů zde především Poiretův místní předseda, který tak dlouho jede a koná proti mladému začátečníkovi, až se při změně situace pro změnu nenápadně a komformně vytratí do nového davu uznávajícího obdiv) jsou zde notně podobné Helgeho Škole otců, natočené o rok dřív. Nezávisle na všem výše napsaném dlouhodobě obdivuji Michela Serraulta, u filmu jsem si uvědomil, že takhle mladého jsem ho v hlavní roli snad ještě neviděl a už tenkrát odvedl skvělou práci a precizní charakterní výkon, i s občasnými nenásilně humornými rysy navrch. Micheli, díky za další velký zážitek... a za tenhle obzvlášť! [90%] // PS: Ten film je za mě určitě víc dramatem, než komedií...

Souhlasím, že tady se již Méliès dost opakuje jak v struktuře příběhu, tak některými nápady a ač se je v Dobytí pólu rozhodně stále na co dívat a upoutají jak hrané, tak animované a trikové prvky, dvojnásobná stopáž v podobě celé půlhodiny z toho pro mě dělá o třídu slabší film oproti Cestě na Měsíc a Cestě do nemožna. Taky oproti zmíněným verneovkám tu chybí ty fascinující přidané barvy, které se tentokrát objevují jen v animované sekvenci letu. Ta je hezky udělaná, ale místy jsem měl pocit, že by lépe fungovala, kdyby byla o něco kratší. Celá závěrečná sekvence s ozrutným ledovým monstrem je však úžasná.

Jurij Michajlovič Lotman tvrdí, že film se začal proměňovat v umění díky Georgesu Mélièsovi. Inu, nebudu mu v žádném případě namítat, jen se nechám tímto objevem v umění unášet i po víc než 120 letech, od kdy tyhle nápadité, pohyblivé a již zde komplet barevné(!) obrázky spatřily světlo světa. Karel Zeman i pár dalších dokázali na Mélièse stylově a úspěšně navázat, s celovečerním formátem posunuli tuhle poetiku do nových rozměrů, přesto Mélièsovy snímky podle Julesa Vernea zůstávají dodnes stejně pozoruhodné a fascinující. Cesta do nemožna má s Cestou na Měsíc hodně společného, přesto Méliès nabídl divákům v tajuplném verneovském příběhu přeneseném na plátno možnost kochat se 24 minut řadou zcela nových nápadů, příhod s cestováním hned několika dopravními prostředky (jéj, žeby první road movie na světě? :-)) a pečlivě aražanovaných kulis, dokonce i v akci a s pohybujícím se obrazem přes okno plující ponorky.

S reprízami mám tenhle kousek z filmového pravěku stále radši a po té dnešní jsem se konečně odhodlal ho ohodnotit i podívat se na další Mélièsovy počiny. Nejeden by řekl, že to bylo na svou dobu něco úžasného a neskutečného – já dnes zjistil, že Cesta na Měsíc na mě úžasně a neusktečně působí i z dnešního pohledu, ta kombinace malovaných kulis, živých herců, přidaných filtrů, triků a dodatečně kolorovaných kostýmů i rekvizit mi přijde unikátní a fascinuje mě. Prostě fantazie... i ve jménu toho, jak si lidé průkopníci představovali let na Měsíc dávno před tím, než se skutečně udál. Pouhých 13 minut, přesto zážitkově velkolepý začátek sci-fi žánru ve filmu. Ano, příběh je silně naivní, co si budeme povídat, ale výtvarná a scenická stylizace i samotná stopáž u mě naivitu dostatečně omlouvají, stejně jako mnoho úžasných nápadů.