My deti zo stanice Zoo

Čakal som síce, že nemeckí tvorcovia nebudú nič zľahčovať, ale aj tak ma táto adaptácia emocionálne rozobrala a nielen svojou explicitnosťou. Hviezdu však síce nerád, ale predsa, uberám za vyššiu absenciu matky v deji. To si preboha nič nevšimla? Predpokladám, že predloha je v tomto smere dôkladnejšia. Atmosféricky dokonalé, i keď nie som Bowieho fanúšik. Song Zoo Station od U2 zrejme na film odkazuje, ale nepátral som po tom. (16.08.2022)

Zhlédnuto bezprostředně po dočtení stejnojmenné knižní předlohy. Pravděpodobně jsem poslední člověk na světě, který až dosud tuto knihu nečetl, protože mi přijde, že v mém okolí ji znají snad všichni a podle všeho se u nás jedná o "povinnou četbu" všech dospívajících (dva náhodně vybraní lidi, kterých jsem se ptal, to četli ve svých 13 letech). Pravděpodobně jsem to tedy četl jinýma očima, s věkovým odstupem od hlavních hrdinů. Přesto to neumenšilo výsledný dojem, který ve mně kniha zanechala - něco tak působivého a současně depresivního jsem dlouho nečetl. Místy jsem si musel dát oddech, abych vůbec mohl v četbě pokračovat - ten text je tak nesnesitelně drásající a naléhavý, že mi dočasně naboural veškeré představy o harmonii našeho světa, po níž celý život prahnu. Při čtení jsem totiž nebyl ani tak konsternován z nízkého věku hlavní hrdinky a dalších postav ani z jejich pádu na společenské dno, ale z toho, v jakém šíleném světě urbanistického pekla, nekonečné nudy, ubíjející školy, nulových budoucích vyhlídek, lhostejnosti zodpovědných lidí a nezměrné generační propasti to tehdy žily. Proto jsem rád, že jsem mohl vidět i filmovou adaptaci, která mi lépe umožnila představit si tehdejší reálie a slyšet hlavní postavy mluvit němčinou a pohybovat se v nevábných kulisách tehdejší feťácké subkultury. Žel, můj celkový dojem z filmu však není zrovna dvakrát valný - obsah knihy je zde natolik zredukován, až mi to přijde nepochopitelné (u snímku, který má více než dvě hodiny, bych automaticky čekal, že bez problémů absorbuje i mnohem komplexnější děj). Motivace hlavní postavy, která ji přivedla k drogám, je zde naznačena velmi vágně, postava jejího přítele byla poměrně nepříjemně modifikována z chápavého empatického citlivého kluka (jak je vylíčen v knížce) na jakéhosi lhostejného frajírka a flákače (v hereckém podání jeho představitele), postava matky se ve filmu doslova jen mihne, ačkoli její role v knížce je zcela zásadní, otec se zde neobjeví vůbec, nepadne zmínka o hrdinčině lásce ke zvířatům, o její reflexi vrstevníků, atd., atd. Herecké výkony představitelů většiny rolí hodnotím dosti kriticky jako nepříliš přesvědčivé a přítomnost Davida Bowieho zde vnímám spíše rozpačitě - ty záběry na něj z jeho koncertu jsou zde dle mého soudu zbytečné a klidně bych je z filmu vystříhal. Jeho muzika se ale jinak k tomuto filmu hodí, ostatně Bowie je v knize též několikrát zmíněn, proto mě i trochu překvapilo, že se tvůrcům podařilo tohoto zpěváka získat pro jejich natáčení. Ve výsledku mi tento film přijde jako nepříliš přesvědčivá zpráva z jednoho světa, jehož odstrašující působivost by neměla zakrýt skutečnost, že tohle je prostě jen průměrný film. Marná sláva, Trainspotting je jen jeden, a osobně lepší - a zábavnější - film o drogách prostě neznám. (26.11.2012)

Myslím že knížka byla ještě lepší. EDIT: Po zhlédnutí Requiem za sen už vím, proč se mi to nějak nezdálo. Oba filmy o drogách, ale přesto tak odlišné. Tady to je bráno až moc učitelsky (pořád si někdo píchá, pak skončí špatně), kdežto v Requiem je to podáno pro mě nenásilnější formou. Toť můj názor. (02.11.2007)

Pokud divák četl knihu, srovnání s ní se film nevyhne. A v jejím stínu neobstojí. Pro svou zkratkovitost ve zvláštním spojení se zdlouhavostí. Svým způsobem je ten film hrozně moc pomalý, i proto nestíhá a vynechává spoustu důležitých a "zajímavých" věcí z Christianina života. Ve své době však svou sílů a důraz mít mohl, to je nepochybné. Dnes už však jen tiše šumí, zatímco kniha pořád dokáže pořádně nakopnout do koulí. V podstatě je pro ěm film zklamání a dál už se budu vracet zase jen a jen ke knize. (27.04.2019)

Prakticky každá ekonomicky vyspělá země si prošla menší či větší epidemií drogové závislosti a stejně tak i vlnou reflexe drogové scény prostřednictvím umělecké sféry. Dětská drogová závislost a prostituce patřily v konzervativním měšťáckém prostředí Německa 70. let ke společenským tabu a když se pokusili dva reportéři zveřejnit rozsáhlý materiál v podobě šokující otevřené zpovědi mladičké prostitutky, tvrdě narazili a nemohli najít vydavatele. Když se přece jen povedlo knihu vydat, stal se z ní neuvěřitelný bestseller, který ovlivnil společenskou atmosféru, a z Christiany rázem udělal celebritu. Její literární zpověď končí nadějně odjezdem k babičce na venkov, pryč z drogami zamořeného Berlína. Následný život byl ale dokladem rčení, že jednou feťák - celý život feťák, v té lepší variantě momentálně abstinující. Christiane byla neřízená střela podobná naší Terezce Pergnerové. Vznik filmu byl nevyhnutelný, naštěstí byla jeho výrobě věnována taková pozornost, že nedošlo k velkému zklamání. Obsazení odpovídá představám, jaké jsem si o knižních hrdinech vytvořil. Film spoléhá na sílu obrazu, chybí zachycení Christianiných myšlenek a duševních pochodů, které se daly vyřešit vnitřním hlasem hrdinky. Film, to dá rozum, nemůže obsáhnout všechny situace známé z knihy, ale to důležité dokáže vyhmátnout přesně. My děti ze stanice Zoo je jedním z nejzásadnějších a nejtragičtějších feťáckých příběhů 20. století. Celkový dojem: 90 %. (17.10.2013)