My deti zo stanice Zoo

Jak jistě všichni ví, příběh je natáčen podle skutečné události, kdy hlavní hrdinka vypovídala o svém životě a formou reportáží. Vše vycházelo nejprve v časopise Stern, později i v knižní podobě. Toto je zfilmovaná verze, a je pěkně drsná a reálná. Přidáme-li v jaké době byl film natočen, pak klobouk dolů před odvahou tvůrců. S knihou filmovou verzi srovnávat nelze, neboť literatura má nespornou výhodu barvitějšího vylíčení. Slovy jde spousta věcí vyjádřit lépe. Proto jsou vždy filmy v tomto ohledu většinou jednodušší. Vysoké hodnocení filmu patří hlavně za autenticitu. Ani v dnešní době si nevybavuji film, který realisticky vykresluje pohled na vývoj závislosti, změnu osobnosti nebo žebříčku hodnot. Herecké výkony jsou dost odstrašující, v dobrém slova smyslu. A za co dávám velké plus je za účinkování Davida Bowieho. (17.01.2019)

Tento film u nás snad ještě neběžel (ani v televizi, ani na videu, takže jsem ho musela skousnou v originálním znění s polským rychlodabingem - ach jo) a to je velká škoda, protože opravdu stojí za to. Je inspirován proslulou knihou My Děti ze stanice Zoo, zároveň je do něj zakomponována hudba a přítomnost Davida Bowieho v Berlíně v době, kdy hlavní hrdinka a její přátelé podléhají heroinové závislosti. Zprvu se děj zdá dosti kllišovitý (nešťastná láska a tak), ale pak přechází do velmi naturalistické polohy (začíná to prvním pořádný šlehem po koncertě Bowieho, který jim k tomu zapěje krásnou píseň o heroinu). Rozhodně je zarážející, že film vznikl už v roce 1981, dva roky po tom, co vyšlaq kniha, a je natáčen v Berlíně v realistických (pravdivých) exteriérech. P.S. Německá verze Heroes byla asi tou nesvětlejší částí filmu, pak už je to jen skluzová depka...:-( P.S.2. Děkuji Cheveesovi za důkazní materiál tom, že film v České televizi běžel, děkuji Faye, že mě na to upozornila a tímto dementuji svůj nepravdivý výrok, o tom, že tomu tak nebylo. (22.08.2003)

Pokud divák četl knihu, srovnání s ní se film nevyhne. A v jejím stínu neobstojí. Pro svou zkratkovitost ve zvláštním spojení se zdlouhavostí. Svým způsobem je ten film hrozně moc pomalý, i proto nestíhá a vynechává spoustu důležitých a "zajímavých" věcí z Christianina života. Ve své době však svou sílů a důraz mít mohl, to je nepochybné. Dnes už však jen tiše šumí, zatímco kniha pořád dokáže pořádně nakopnout do koulí. V podstatě je pro ěm film zklamání a dál už se budu vracet zase jen a jen ke knize. (27.04.2019)

Pro diváka, který má již několik podobných snímků za sebou, je to stále stejná pohádka... Žádné překvapení, žádný údiv, jen stále stejné kroucení hlavou nad inteligencí mladých lidí, kteří si dobrovolně ničí život. Jakápak je to potom síla se vším skončit, když jsem dost slabý na to, abych začal? WTF a mrazení se nekonaly. Faktem ale je, že Uli Edel to zmáknul dávno před Dannym Boylem a dalšími, kteří se pokusili věrně zachytit problematiku tvrdých drog - za to mu patří ohromné plus. Herecký výkon hlavní představitelky byl mrazivě autentický, tu holku museli nalévat alkoholem, nebo nutit šňupat koks :)! Drsné, přesvědčivé, DEPRESIVNÍ, ale lehce zařaditelné a tím pádem paradoxně ne tak silné. (23.10.2011)

Informace o kvalitě knihy se u nás na konci základky rozšířila jako AIDS v Subsaharské Africe. Nechtěla jsem se zrovna pouštět do detailní konfese narkomanky plnou detailních popisu sexuálních aktivit dětí - mladších než já tehdy. To byla drsná představa. Ovšem to jsem netušila, o co bude drsnější knížka. Přímo masakr. Literární předloha sází spíš na prostý popis bez příkras, film nabídne oživlé pasáže a rozhodně si nebere servítky. Naturalistické jak sviň. Když si Christiane jednu šlehne, stydlivé odvrácení čočky kamery se nekoná. Ve scéně, kdy naprosto zoufale hledá v metru Babs, protože nutně potřebuje další dávku, je vidět, kolik let jí drogy přidaly na těle i duši. Připadalo mi pak, jako kdyby nebyla aktérkou něžného milování ze začátku filmu, už byla prostě v jiné dimenzi. Nelituju přečtení (to byla záležitost „lehnout, číst, spát, číst, číst, číst a rychle dočíst“) ani zhlédnutí filmu. A ani těch 2 euro, které jsem v Berlíně utratila, abych se zajela podívat na Bahnhof Zoo (i dnes depresivní plac), místo abych smejčila po obchodech. Lituju těch, kteří podlehnou. A když jsem ve filmu na diskotéce viděla jednoho chlapce, nahlas jsem vykřikla: „Detlev“. A byl to on! Tvůrci se naprosto trefili do zevnějšku a charakteru z knihy a já už jen tiše sledovala, jak se smutný příběh z neutěšeného Gropiusstadtu mění v nejednu životní tragédii. Morgen entziehe ich. (21.06.2008)