Zabriskie Point

Výsostně natočená nuda. Rád bych to viděl kompletně s hudbou Johna Faheyho, který složil původní soundtrack a po té co rozbil držku Antionionimu se nepoužil. Mimochodem za nejlepší scénu nepovažuji mírně lechtivou pasáž sexuálních orgií v písečných dunách, ale až samotný závěr se zpomalenými záběry explodujících objektů. Podobný efekt už ovšem vypiloval Bruce Conner v Crossroads. (23.02.2015)

Vizuálně, stejně jako kompozicí obrazu je film moc hezký (své samozřejmě dělá velmi dobrá hudba - ano, Pink Floyd), ale jako by se Antonioni přizpůsobil zemi, ve které natáčí a zakrývá těmito "inscenačním" kouzly naivitu, polopatičnost a až jistou tezovitost děje... oproti jeho nekompromisním evropským filmům působí Zabriskie Point v ději, myšlence a konečně i v jejich podání neuvěřitelně ploše (na umělce Antonioniho formátum, samozřejmě).. Na druhou stranu, Antonioni opět "pouze" zaznamenal atmosféru země a doby, ve které natáčel, tato ornamentálnost a zjednodušování tady asi není tak moc jeho chybou... Když si ale vzpomenu třeba na jeho opravdu nadčasovou Noc, působí Zabriskie Point až moc zestárle... Mmch, k těm dvěma slavným scénám - scéna v poušti je spíše směšná, závěrečná scéna má svoji sílu, především kvůli hudbě a kameře, ale funguje spíše sama o sobě, než jako silné završení filmu... Být mi sedmnáct, asi se mi to bude celé líbit o něco málo víc...ale ne o moc :) (27.12.2007)

Kdybych žil na konci šedesátých let na jihu USA, tak bych Zabriskie Point prožíval asi trochu jinak než jako nezaujatý divák, který se narodil až o tři dekády později. Ten skoro až antiamerický postoj Antonioniho je vyhnaný do extrému a není se co divit, že v Americe pak už nic nenatočil. Jako všichni ostatní musím vyzdvihnout vynikající hudbu a závěrečný grupáč. Antonioniho styl se mi začíná moc líbit. (07.07.2013)

"Zvetrale horniny obsahuji Borit a sadrovec. Borit a Sadrovec? Dva zbloudili zlatokopove!" Reziser Michelangelo Antonioni /La Notte, Il deserto Rosso/ natocil celkom slusny film o hnuti hippies a o univerzitnej atmosfere v akomsi americkom meste uprostred roku 1969. Skor nez samotny dej ma pre Antonioniho /Il Desserto Rosso, Blow-Up/ ovela vacsi vyznam pocitova atmosfera. Paradox, tu mu celkom zeriem na rozdiel od filmu Blow -up. Mozno aj preto, ze na rozdiel od Hemmingsa, ktory pred Blow-Upom nemal nic schopne na konte, tu hra isty Rod Krajcir /The Birds 1963/. Hollywood a americki kritici tento film nemali radi, zadostucinenia sa Antonionimu dostalo az neskor. To vsak uz nie je predmetom tohoto komentara. 87 % (18.11.2014)

Mladosť nikdy neprestane s rebéliou voči zrelému veku. Idealizmus verzus materializmus. Vieme predsa, že jediný dobrý systém je sound systém. Na to, že je to Antonioni, je vo filme až prekvapivo veľa deja a akcie. Z toho som takmer v šoku. Takisto aj z odvážnej skupinovej scény. Trošku filmu chýba kompaktnosť, skladá sa akoby z viacerých navzájom nesúvisiacich častí. Ale kamera a hudba sú fenomenálne. (31.07.2017)