Willy Kufalt

Skoro každý film Zoltána Fábriho mi připadá jako stylově či žánrově úplně jiný, ani po 8 filmech se mi u něj příliš nedaří najít jednotící prvky, jaké v tvorbě většiny osobitých režisérských mistrů běžně vnímám. Jedno mají ale snad všechny Fábriho filmy společné – jsou skvělé... Tentokrát jsem měl pocit, jakoby se Fábri chtěl vznést ze své země a přistát mezi uznávanou režisérskou elitu vedle Felliniho, Godarda či Buñuela. Tudíž nám Fábri velkou část dramatu osekal na úroveň dlouhých pasáží jakoby bez příběhu a přidal navrch spoustu surrealistických střípků v podobě snů, halucinací, přeludů, porůzných asociací či vzpomínek z dětství a probleskujících traumat. Pořád mu to výtečníkovi nestačilo a tak se ještě Fábri rozhodl během první poloviny neustále experimentovat se střihem, pravidelně zasekávat záběry, zařazovat scény s akcí v zrychleném sledu či dokonce pozpátku... až mi tím občas šel celkem na nervy a zdaleka ne vždy jsem v tom vnímal hlubší účel. Naštěstí ho to posléze omrzelo a ze surrealistické tragikomedie se postupně přesunul až k vyčerpávějícímu psychologickému dramatu o 20 let staré vině a přetřesání svědomí. Když se Fábri vrátil v posledních scénách zpátky k experimentování, najednou jsem v tom zacítil i nesmírnou působivost a stylové podtržení psychických stavů hlavní postavy. Musím uznat, že celá pánská sešlost od vtípků až po poslední katarzi u kolejích byla v mnoha ohledech vážně zajímavá. Stejně jako celý film, který mě držel svou osobitou atmosférou (ať už poetickou s nádechem 60. let, surrealistickou, komickou nebo tíživou) při plné pozornosti často i v pasážích, kdy se děj příliš neposouvá. Jen ta stopáž mi ke konci už připadala trochu přepálená a zmíněné experimentování místy samoúčelné. [80%]

Uf, tak to je síla! Nepamatuji se, kdy jsem viděl v rámci sci-fi žánru současný film (míněno z posledních let), který by mě tak silně uzemnil svou originalitou, zpracováním i myšlenkou. S Davidem Cronenbergem jsem měl dosud převažně pozitivní zkušenosti s jeho filmy ze 70. a 80. let, které jsem však dnešníma očima bral především jako kvalitní a seriózní žánrovou zábavu. Nové Zločiny budoucnosti možná nejsou úplně nejlepším Cronenbergovým filmem, ale kromě dalšího promyšleného světa s mrazivou vizí mě silně upoutaly i jako umělecké podobenství s hutným sdělením. Celý film je naplněný myšlenkami, silnými dialogy a spoustou výjevů, v nichž se kreativně řeší možné důsledky a obrácená strana rapidního pokroku v oblasti vědy, umění, společnosti či lidstva. Veřejné operace jako nová mediální senzace, chirurgické zákroky jako nový způsob sexu, řezání kůže jako nové umění v rámci módy a dizajnu... Cronenbergův bizarní svět mě zneklidňoval, děsil, mrazil (nejvíc asi během slavnostního předvádění nového „umění“ na čele jedné krásky). Zároveň mě však fascinoval svou atmosférou a spolu s podmanivým vizuálem i špičkovými hereckými výkony snad všech hlavních protagonistů držel silně v její zajetí. Přijde mi obdivuhodné, jak i po víc než 50ti letech od prvních Zločinů budoucnosti dokáže Cronenberg stále přijít v rámci svých specifických sci-fi s něčím originálním, pořád provokovat novými tématy, zároveň však jako obvykle svůj nevšední svět pečlivě propracovat a snad vše odpudivé a úchylné v něm plně využít k prospěchu myšlenky a působivosti svého díla. Film z aktuálního roku 2022, jaký mi patrně ještě dlouho zůstane v paměti... [95%]

Hříšní lidé města newyorského s nádherně snímanými dobovými exteriéry, autentickou atmosférou velkoměsta a netradičně mnohavrstvým vypravěčem, u nějž ale trochu váhám, jak ho zhodnotit. Coby velkého nepřítele voice-overů mě ty vypravěčské vstupy někdy i štvaly a klidně bych se bez nich obešel. Zároveň však uznávám, že se v nich tvůrci výjimečně snažili o jistou inovaci, protože promlouvání probíhá jednak směrem k divákovi ze strany tvůrců o jejich záměrech i filmu samotném, dojde na informování o různých detailech, ale také třeba na ironické poznámky směrem k jednání postav („Klídek, Garzahu, neutíkej! Nepřitahuj na sebe pozornost.“), což mě párkrát i pobavilo. Dějově jde o klasickou detektivku kolem vyšetřování vraždy a rozplétání její záhady pomocí různých stop, výpovědí svědků, výslechů podezřelých... ale tak nějak jsem si potvrdil, že podobnou klasiku, v případě kvalitního scénáře a zdařilých hereckých výkonů, z času na čas pořád můžu. Závěrečný hon na pachatele mi potvrdil volbu 4. hvězdičky. Rozhodně jsem se nenudil. [75%]

Tenhle film jsem viděl těsně po Predátorovi, který pochází ze stejného roku a má přiřazené tři stejné žánry akční / sci-fi / horror. Takže mě aktuálně nenapadá, jak vyseknout Peteru Jacksonovi poklonu lépe, než ty dva zážitky jednoduše, byť možná trochu nestoudně srovnat. Americká akčňárna s monotónním dějem a spoustou klišé, leč technicky brilatntní, mě už kdesi po třetině pomalu přestávala bavit. Naproti tomu mladý nezávislý tvůrce z Nového Zélandu přišel nejen v rámci akce a humorných fórků s takovým množstvím nápadů, že mě navzdory poloamatérskému ražení upoutával po celou dobu. V několika místech se mi možná dění začalo mírně táhnout, jenomže snad vždy záhy nastoupil nějaký originální prvek (např. to auto se čtyřkou malovaných jezdců na okně), který zábavu okamžitě vrátil do plného proudu. Kvality pozdějšího Braindead za mě tento režisérův debut úplně nedosahuje, ale už tady se objevuje plno skvělých záblesků, v nichž se Jackson k svému žánrovému majstrštyku z 90. let začíná přibližovat. Ať žije Derek! :o) Jen těch zvratků mohlo být tam pro mě méně, ačkoliv zbylé scény ze sešlosti se staříkem v komoře bych řadil k hodně povedeným. [75%]

Na kvalitní sci-fi i horrory se podívám rád, ale primárně akční filmy mě moc neberou a Predátor mě dost minul. Prvních 15 minut mě mile překvapilo a přineslo úžasnou exotickou atmosféru džungle a rozjíždějící výpravy. Ani mi nevadilo, že Dutch ve mě svými výrazy a počínáním vzbuzoval až hlasité pobavení. Bohužel, celý film trvá až neúměrně dlouho ve vztahu k hodně jednoduchému příběhu, jehož scenáristi neudělali vůbec nic proto, aby tak dlouhou stopáž něčím zpestřili a vzbudili v divákovi větší zájem, ať už by nám pořádně představili postavy nebo společně s nimi odhalovali tajemné zákoutí neznámého zla. Čím déle Predátor trval, tím se stával pro mě ve své hlavní zápletce boje proti predátoru neskonale monotónním a plný tradičních žánrových klišé. Čím konkrétnější podobu získával samotný predátor, tím víc v mých očích klesal celý film... Chvíli jsem sice ještě uvažoval nad 3. hvězdičkou, ale poslední minuty včetně patetického závěru to dorazily. Pak jsem si ještě vzpomněl na Proroctví Johna Frankenheimera, který natočil sci-fi horor o boji proti monstru v divočně již 8 let dřív a navzdory zdejšímu rozkolu v hodnocení mi přinesl zajímavější zážitek. I když je tady rozhodně znát, že i McTiernan svému řemeslu rozuměl. [50%]

Undergroundový film o undergroundové kapele z dánské produkce. Osobně mě tu neoslovilo ani prostředí, ani samotná punková hudba, ani celkové zpracování. Příšerně depresivní temno naplněné neustálým fetováním většiny postav mě nefascinovalo, spíše odpuzovalo. Snad posledních 5 minut jako drama za to stálo a jakžtakž dodalo celé podívané něco jako myšlenku. [35%]

Jééj, to nám to Švédové na poli komedie zase jednou váleli! ...a přidali i rozkošné smyčcové kvarteto na zelené zahrádce navrch! Tož takové krásné zachování tradice živé muziky nedaleko fabriky, v níž stroj už mechanicky vytváří i jednolitou hudební kapelu z dobrovolníků a několikrát jí v různých variacích naklonuje, potěší obzvlášť... :o) Neuvěřitelná smršť čirých absurdit, svérázných postav, podivností, gagů, akce a muzikálu z prostředí švédské továrny na (nejen) zbraně pro Afriku se spustí už v prvních 10ti minutách jako střela po odpálení výbuchu. Pak chvíli jakoby trošku ustává, jenomže už záhy nastupuje byznys, byznys, byznys, byznys, byznys, byznys, panu Gunnarovi zazvoní telefon a pokračuje nám byznys, byznys, byznys, byznys, pozor, jsou tu Arabové, jdou udělat BYZNYS a nestřeží-li za dveřmi poldové, můžeme okamžitě provést byznys, byznys, jdeme provádět byznys, byznys, byznys, byznys, pořád byznys, byznys, byznys... a já možná chtěl ještě pár vět dopsat, ale po tak hlasitých záchvatech smíchu vážně nemohu. Vzdám to tudíž raději včas, dokud mě nezačnou pronásledovat tleskající diváci na cestujících lavičkách a nestane se ze mě náměsíční žalobce vlastních počinů. Tak snad příště, neboť určitě se na sváteční chvíle u dalších komedií bratří Erikssonů budu těšit velice. Anders jako herec v ústřední roli a Claes především jako režisér a scenárista si tady laťku nastavili slušně vysoko. [90%]

Čím začít? Snad že mě Mai Zetterling jako režisérka hodně mile překvapila. Už jen tím, jak dokázala projednou natočit i film, který vůbec není naplněný feminismem. Na oplátku si ho naplnila nesmírnou invencí s neobvyklým snímáním kamery a působivými hrátkami s rozostřováním či zesilňováním kontrastu černé a bílé v záběrech, co zde často problikují coby náhlé záblesky v myšlenkových pochodech hlavní postavy... Co dodat? Snad že Per Oscarsson mě vlastně vůbec nepřekvapil. Už jsem ho viděl v několika severských filmech 60. let a stejně jako v Hladu mě snad v každém záběru fascinoval svým výkonem, s precizním vystižením detailů, se ztvárněním tolika různých nálad a psychických stavů v často krátkých úsecích... Nejenže na svých bedrech vláčí prakticky celý film, ale vzhledem k dosti složité výstavbě děje i pomáhá udržet vyprávění pohromadě. Tento film je především psychologický, soustředí se hodně na vnitro hlavní postavy doktora, který hnán úmyslem pomoct jednomu člověku (a snad i jistým okouzlením vůči slečně) se rozhodne učinit jeden hříšný krok vůči druhému člověku... a neustále ho při tom váhání a jednání provází uvnitř se ozývající svědomí. Sugestivně psychologicky ztvárněno, zajímavě ukončeno a také podtrženo s působivým motivem spadlých hodin či opakovaně využitého zvuku ruchu kolejí. Mistrovská souhra formy a obsahu, příběhu a herectví, v krásně „novovlnovém“ balení... [90%]

Už je to pár týdnů, co jsem viděl Arvéda přímo v kině a jak jsem chvíli přemýšlel nad hodnocením, nakonec ho zapomněl i ohodnotit. To spíše potvrzuje, že moc toho ve mně, byť jsem si přál opak, nezanechal... Točit další z mnoha českých filmů na téma komunistického režimu a přidávat navrch (až násilně) dnes tolik oblíbené queer motivy nevnímám v roce 2022 jako odvahu, než spíše snahu zavděčit se aktuálně žádaným trendům. Pojmout takový příběh jako silně mysteriózní záležitost je na domácí poměry sice originální, jenže na mě tohle pojetí nefungovalo a proměňovalo se přede mnou na plátně v stále více zmatený pokus o těžce uchopitelný mindfuck. Při tom ona průvodní faustovská myšlenka o zaprodání vlastní duše ďáblu, na pozadí prolnutí dvou totalitních ideologií během pár let, měla silný potenciál. Samotná atmosféra i stylizace mě v prvních minutách nadchly, byl jsem vtažen. Jenže problém nastal, když se ta mysteriózní atmosféra vůbec nerozvíjí, negraduje a zůstává celé ty dlouhé 2 hodiny naprosto stejná, takže za nějaký čas působí spíše monotónně a otravně, stejně jako výkon hlavního herce. Jistou kvalitu jsem ve filmu cítil, ale zhruba od půlky u sledování spíše trpěl a po závěrečných titulcích s přezpívaným šlágrem Oldřicha Nového, mi k předchozímu dění nebylo vůbec jasné, co mi tou podivnou hrou (asi nejen mezi postavami, ale i s divákem) chtěli tvůrci předat a sdělit. Na mě je to ve výsledku až příliš zmatené a nezapadající do sebe... [45%]

U tohoto filmu po mě vážně nechtějte, abych to adoroval. Proti minimalismu, ději zasazeném do jedné místnosti či filmu stojícím na jednom hereckém výkonu nic nemám. Tedy pokud si někdo navrch automaticky nepředstaví rovnici minimalismus = chlad. Tento film na mě dýchal enormním chladem. Hlavní protagonista si zachovával během všech různých situacích permanentně jeden ten samý ledový a bezemoční výraz (pouze s jednou malou silnou změnou v asi nejpůsobivější chvíli). Pár motivů je působivě zneklidňujících, třeba hned první telefonát, ale nejednou jsou zařazené bez jakéhokoliv pokračování a ústřední (papírově taky silnou) dějovou linku v ospalém tempu spíše jen rozmělňují, než cokoliv jiného. Bez závěrečných titulků trval film výrazně pod 80 minut, ale s jeho dosledováním jsem i tak měl značný problém a stejně ve mě budil dojem námětu pro mnohem kratší inscenaci, neúměrně nataženého na celovečerní délku. I nascendi ve svém komentáři zmínil Promiňte, omyl!. Těm, kteří zatím neviděli, raději tu doporučím tento Weissův majstrštyk s výbornou Jiřinou Šejbalovou. [40%]