Po sezóne

Skoro každý film Zoltána Fábriho mi připadá jako stylově či žánrově úplně jiný, ani po 8 filmech se mi u něj příliš nedaří najít jednotící prvky, jaké v tvorbě většiny osobitých režisérských mistrů běžně vnímám. Jedno mají ale snad všechny Fábriho filmy společné – jsou skvělé... Tentokrát jsem měl pocit, jakoby se Fábri chtěl vznést ze své země a přistát mezi uznávanou režisérskou elitu vedle Felliniho, Godarda či Buñuela. Tudíž nám Fábri velkou část dramatu osekal na úroveň dlouhých pasáží jakoby bez příběhu a přidal navrch spoustu surrealistických střípků v podobě snů, halucinací, přeludů, porůzných asociací či vzpomínek z dětství a probleskujících traumat. Pořád mu to výtečníkovi nestačilo a tak se ještě Fábri rozhodl během první poloviny neustále experimentovat se střihem, pravidelně zasekávat záběry, zařazovat scény s akcí v zrychleném sledu či dokonce pozpátku... až mi tím občas šel celkem na nervy a zdaleka ne vždy jsem v tom vnímal hlubší účel. Naštěstí ho to posléze omrzelo a ze surrealistické tragikomedie se postupně přesunul až k vyčerpávějícímu psychologickému dramatu o 20 let staré vině a přetřesání svědomí. Když se Fábri vrátil v posledních scénách zpátky k experimentování, najednou jsem v tom zacítil i nesmírnou působivost a stylové podtržení psychických stavů hlavní postavy. Musím uznat, že celá pánská sešlost od vtípků až po poslední katarzi u kolejích byla v mnoha ohledech vážně zajímavá. Stejně jako celý film, který mě držel svou osobitou atmosférou (ať už poetickou s nádechem 60. let, surrealistickou, komickou nebo tíživou) při plné pozornosti často i v pasážích, kdy se děj příliš neposouvá. Jen ta stopáž mi ke konci už připadala trochu přepálená a zmíněné experimentování místy samoúčelné. [80%] (04.12.2022)

Jako slepá skvrna nás někdy nutí nedívat se na věc přímo, ale skrze pohled na jiné, tak umělecký pohled někdy potřebuje digresi skrze jiný životní žánr, aby se nikoliv tradičním dramatickým obloukem navrátil k svému cíli: jako když nouvelle vague musela v mladických počátcích vyjádřit svoji ještě nevyrostlou uměleckost a novost aluzemi na němé grotesky (možná odsud ten humoristický appeal mladých starců), jako když Durasová/Resnais v každé přítomnosti aktualizují minulost bez toho, aniž by se dalo ospravedlnit, proč jsem přítomnost napsal na prvním místě a ne naopak (explicitní metafikční a intertextuální Fabriho odkaz na Hiroshimu, a nikoliv jediný takový!) nebo v extrému, jako když Jatka č. 5 projdou k minulosti masakrů války skrze budoucnost vesmírného sci-fi (celkový 60.kový zeitgeist z filmu, který točil věkem již pomalu páprda odchovaný Horthym, válkou a sorelou!). Stejně tak přímka mezi traumatem a přítomností nemůže být přímá, ale trhaná - paměťové hry jakožto poskočný střih. Jako Robbe-Grilletián nemůžu nepoznamenat, že při takovém výčtu aluzí by byla velká náhoda, kdyby v tomto filmu o muži, který celý život lhal, naopak nebyly anticipativně hry se zamrzlým obrazem a fotogramy spojené se scénami z lékárny částečně využity jako inspirace u filmu Muž, ktorý Luže, jenž vznikl rok poté na (Česko) Slovensku, tedy jen za humnem Fabriho Maďarsku. (20.02.2023)

Zlatý Lev - výběr (13.01.2006)

Jedni z nejlepších evropských filmařů Zoltán Fábri a Péter Szász, vrací pět let zpátky, do doby procesu s Adolfem Eichmannem, který signalizoval, že dosud není vše skončeno a prominuto, že ani půl milionu maďarských Židů dosud není usmířeno. Člověk Nikdo (pan Kerekeš) se cítí být ohrožen, a strach plodí pronásledovatele. Až sem dobře. Ve fimu výborně. Pojednat tuto problematiku - skutečně nevím, jak se srozumitelně a stručně vyjádřit - tímto postmoderním odkazováním, slučováním (intertext) a vyvozováním, to klobouk dolů. Implicitní proces s Eichmannem je podložen explicitnímu procesu s Kerekešem; škoda, chtělo by to Hannah Arendtovou, aby nám řekla, kdo z nich je "větší jedermann" (02.04.2023)