Willy Kufalt

Střecha a plynovod, pod schodištěm prasklá díra, sklep v pavučinách... skladiště dřeva a stará napůl zničená zeď. Obklopena maximálně nepoetickým prostředí,. prožívá jedenáctiletá Jitka, aniž to možná tuší, své první milostní vzplanutí. Velmi se mi líbilo zlyrizované vyprávění s Jitčinymi pravidelnými dobrodružnými cestičkami po zapadlých místech a křehkou romancí rodící v prostorách nemocniční zahrady, se silně empatickou pomocí směrem k mladému muži na invalidním vozíčku. S využitím různých variací na Beethovenovu "Elišku", které dodal skladatel Jan Novák, vznikla pod taktovkou Karla Kachyni obdivuhodná a pohromadě držící filmová báseň o překonávání různých překážek (ty symbolizuje vysoká zeď). O tom, že překonat reálnou zeď je někdy mnohem snadnější, než pocit zklamání. Některými motivy a zvláště v jedné konkrétní scéně, kdy Jitka háže přes zeď do zahrady mladíkovi na vozíčku jablko (které poprvé nechytí), mi připomněla Kachyňův neskorší film Už zase skáču přes kaluže. A ten se v mém osobním žebříčku přeci jen nachází daleko výš, ač jsem byl s Kachyňovým černobílým dílkem určitě též spokojen. 85%

Vybrané filmy spisovatele, scenáristy a od konce 60. let i režiséra José Giovanniho oplývaly v době a krajině svého vzniku hlubokým společenským poselstvím, poukazujícím na omyly či nedostatky policejního a právního systému. Vedle efektního dramatického zážitku, podpořeného výraznými filmařskými a hereckými kvalitami, mají v sobě dodnes sílu nabídnout i spoustu podnětů k zamyšlení. Už mrzký začátek, plný nespravedlnosti ve víru zmanipulovaných výpovědí a ukřivdění, mne začínal psychicky mírně vyčerpávat, k tomu na mne silně zapůsobily i maličkosti či zdánlivě vedlejší scény (scéna s chlapcem a krádeží holoubků, která nám ukazuje komisařův silný vztah ke své práci i dětem). Pak film přechází na delší dobu do zdánlivě oddechové roviny, kdy připomíná klasickou detektivku s mravenčním pátráním po záhadném svědkovi (a s nenásilným romantickým doplňkem v podobě prohloubujícího se vztahu mezi stárnoucím policejním inspektorem a mladou asistentkou). Divák je stavěn do pozice, kdy fandí svým hrdinům, sleduje s nadšením průběh zábavného děje směřujícího k očekávánému odhalení, ale čím víc se k němu blížíme, tím víc přichází nemilé překvapení, které jaksi podvědomě dává znát, že šťastný konec může způsobit nekompromisní tragedii. Tak se mi chtělo ke konci vstát a zakřičet "Nee!", jako málo kdy jindy. Jsou filmy, které vás pocitově totálně rozsekají... které vám možná stačí vidět jednou, ale zanechají ve vás natolik silné dojmy, že na ně nikdy nezapomenete a emoceni nabitý prožitek ve vás bude ještě dlouho doznívat. Poslední adresa je pro mě přesně takovým filmem. 95%

Stačil jeden krok vedle, krátká náhodná známost jedné noci a život paní Blumové se sesypal špatným směrem... Volker Schlöndorff mne jako režisér určitě víc zaujal třemi černobílý filmy, zde mi v spleti barev a moderného světa 70. let připadalo, že se mu úplně nepovedlo vybudovat tolik působivou atmosféru, jakou by snímek podobného ražení určitě neměl postrádat. Chvilku mi trvalo, než jsem se pronikl více pod hloubku dění na obrazovce, ještě v jedné z prvních scén s násilným zásahem do bytu mne poněkud nechávalo chladným, ale dobrý scénář a herecké výkony film držely od začátku v nadprůměru. Nesmírně nadčasový příběh postupně skvěle vygradoval, z ukázek tvrdých praktik policie příběh plynule přešel do kritiky médií, vyvolávajících senzaci z křivého obvinění a ještě k tomu bulvárním způsobem. Dost mne tento, na první pohled nenápadný západoněmecký film z doby studené války překvapil svou výpovědí. Z konkrétních epizodek asi pak nejvíc ta, kdy policie Blumové a zvláště její tetě vyčítá, že někteří příbuzní emigrovali na východ, a mluví při tom nevybíravým tónem, který navozuje dojem přitěžující okolnosti v podobě nesouhlasu s režimem. Jak je vidět, zrada a odchod nezůstávaly bez následků ani na druhé straně železné opony... 80%

Thriller Psí odpoledne se obejde bez brutálních scén, přesto se mi hned na začátku málem sevřel žaludek. To náhle vyvolanou představou co bych dělal, kdybych se nedejbože nějakým nedopatřením ocitl na místě komplice při vykrádání banky. Tak silně, včetně osobitého vykřeslení psychologie postav, na mne film od počátku zapůsobil. Jo, a fakt netuším, jaký z možných postojů bych zaujal, zda bych zbaběle raději ještě na začátku akce utekl jako onen kluk, nebo spíše zkameněl a mlčenlivě se zbraní v ruce po většinu času ve stejné poloze strašil oběti... Přepadení banky je stejně jako vyloupení vzácných předmětů vážným kriminálním činem, přesto se paradoxně s podobnými tématy mnohem častěji setkáváme v komediích. O to víc jsem byl zaskočen Lumetovym filmem, z něhož dýchá naopak nekompromisní realismus a celý tvoří strhující výpověď o skutečné události, přičemž nechybí ani důvěryhodné zobrazení sociální stránky věci. Samozřejmě objevila se i zábavná místa: některé zábavné hlášky při prvních telefonátech Al Pacina s policií mne rozesmály, jindy mne tak trochu odlehčující prvky zas rušily a v druhé polovině se dění zas až příliš táhlo. Mírné znudění a chvilkový pokles pozornosti mi pak určitě vynahradil excelentní neo-noirový závěr. 80%

"Potěšilo by mě, kdyby vylítl do vzduchu největší reakcionář!" Aneb není poválečná agitka jako poválečná agitka. Když jsem si před časem nic netušíc pustil tento film, záhy jsem ho znechucel vypl. To když jsem se během prvních minut stal svědkem shromáždění, které se zeskupilo proti třídnímu nepříteli, všude vlály vlajky s rudou hvězdou, kosákem, kladivem a do toho se oslavovalo narození dítěte jako zrod nového budoucího komunisty. U soudobých československých filmů bývám obvykle na podobné prvky připraven, ve francouzsko-italské produkci bych tak silně levicovou orientovanost neočekával a dost mne to vyvedlo z míry. Jenomže pozor... Malý svět dona Camilla nabízí scény, které samy o sobě vyznívají jako agitace a propaganda, ale v celkovém vyznění zde o prvoplánovou propagandu rozhodně nejde a stejně tak prvoplánový není ani případný výsměch z fanatismu, ať už směrem ke komunistické ideologii (třeba ve scéně, kdy miminko komunisty pokřtívají jako Lenina) nebo církvi (kterou zde představuje hlavní postava svérázného faráře, jenž se nebojí vzít do ruky i pušku). Prokoukáte-li se s nadhledem přes několik scén, jakými je výše popisovaný úvod, dostane se vám za odměnu velice pěkné a především lidské komedie, která z politické situace třdního nepokoje mezi komunisty a cirkví nakonec "pouze" čerpá (a pro dnešního diváka může navíc posloužit jako skvělý exkurs do doby vzniku). Stanete se pak nakonec daleko výrazněji svědkem vtipné satiry a nejste-li zrovna fanatickým přívržencem jedné ze dvou zde figurujících ideologií, patrně vás osloví i poselství plynoucí z ukázky přátelství mezi dvěma lidi z různých stran ideologické "barikády". A možná oceníte i Duvivierův vtipný režijní nápad, když Fernandel coby farář v chrámu pravidelně rozmlouvá s nadpozemským hlasem Ježíše Krista. 75%

Tak a máme jí zde, továrnu na sny a iluze jménem Hollywood a jeden z mnoha výtvorů doby, kdy filmové příběhy na stříbrném plátně nabízely divákům možnost na hodinku a půl zapomenout na kruté válečné dění ve světě. I dnes filmy pro pamětníky mohou bezvadně fungovat jako chvilky pro možnost zapomenout na starosti běžného dne. Tenhle kousek, jak název předpovídá, má v sobě kus smyslu i fantazie, od samého úvodu neskrývá, že vypráví postarší vymyšlené příběhy s nadsázkou. Je vidět, že tvůrci dělali vše s velikou precizností, kousek vtipu se ukrývá nejen v příbězích, ale i samotné formě, např. když plynulý přechod z druhé do třetí povídky narušuje od počátku zavedenou strukturu dialogů v kanceláři s listováním knihy a tentokrát nás pro změnu vítá plakát (pozornému divákovi také neujde, že mezi tím se v jedné scéně hrdinové dvou různých povídek nezávisle setkají). Julien Duvivier zde plně využil svou invenci z dob 20. let, kdy natáčel ve Francii němé filmy – i jeho hollywoodský počin oplývá nesmírně nápaditými vizuálními kompozicemi, které dolazují tajemnou atmosféru všech tří povídek. Nejvíc se to projevuje v prostřední povídce s Edwardem G. Robinsonem, zvláště ve scénách, kdy hlavní hrdina mluví s "druhou částí" své rozdvojené osobnosti a přemýšlí nad výběrem oběti nebo způsobem vraždy. Tenhle Wildeův příběh (který český/slovenský divák zná jako Zločin lorda Savila) zde získává silné grády filmu-noir a pro našince znalého domácí verzi přináši navíc daleko dramatičtější závěr; samostatně bych téhle povídce dal plný počet. Předcházela jí první s trochu tuctovým romantickým dějem, ale se svou akorátnou stopáží, dobrým scénářem a pěkným rámcováním kolem vyprávění příběhu byla pěknou rozehrávkou na úvod. Ta závěrečná "cirkusová" povídka mne bavila určitě nejmíň, ale naštěstí si udržela kvalitu předchozích ve jménu vizuálu a celkově tohle zapomenuté dílko předčilo má průměrná očekávání. Dobrý! 75%

Tak to je opravdu mazec! :) Snad nikdo takhle trefně nedokáže mluvit anglicky a francouzsky současně dohromady jako Peter Sellers. Původní dialogy plné slovních hříček se Sellersovým originálním akcentem mne nesmírně bavily ("Do you have a rhum? ... Room?"), ale jinak se mé dojmy pohybují zhruba na stejné vlně jako dříve, kdy jsem film viděl s povedeným (původním!) českým dabingem a tentokrát ponechávám hodnocení beze změny. Vedle zmíněných dialogů samozřejmě nelze přehlédnout i pár nezapomenutelných scén groteskního charakteru, ale ten ústřední děj kolem ukradeného diamantu mne zde příliš nebere, stejně jako v případě prvního filmu z roku 1963. Narozdíl od předchozího Komisaře Clouseaua na stopě a nasledujícího ...znovu zasahuje mi tento díl připadá dost nevyrovnaný, polonudnou vatu zestárlého příběhu o loupežných kšeftech střídají pro změnu hodně bláznivé scénky a byť zrovna ty mají zřejmě představovat hlavní devizi, působí někdy v rámci celého děje jako pěst na oko. Chvílemi je to na mne až moc praštěné, až se stejně jako nascendi začínám během pousmání obávat, aby takhle ujetá zábava plná úderů a zničených věcí nesklouzla do trapnosti. Chudák papouch! ;o) 65%

Film o výjimečnosti lidských vztahů či náhodných setkání v každé době, ať už během napoleonských válek nebo v moderní éře inteligentních počítačů... V první řadě jsem se na film těšil také proto, že shodou okolností mám taky velkého kamaráda se stejným jménem jako já (Martin :)) a obsah výše ve mně evokoval milé vzpomínky. Nakonec shoda jmen zůstala prakticky jediným "společným" prvkem, ale ono to vůbec nevadilo. Zažil jsem krásný filmový výlet do doby, kdy romantické komedie nevyznívaly pokaždé jako rutinné zfilmování odehraného příběhu plného klišé a jejich tvůrci dokázali projevit krásnou invenci. Claude Lelouch si opět nápaditě pohrává se žánrem, dlouho to vypadá, že tentokrát jeho filmu výjimečně schází výraznější ženský prvek, ale pravidelná setkávání dvou podivných Robertů ve víru milých trampot rozhodně nebudou jediným překvapením, jaké jim osud přichystá. Charles Denner se svou vtipně ztvárněnou povahu rázného, uvnitř ale plachého muže a Jacques Villeret jako groteskně smutný nesmělý mužík mě mile překvapili, až jsem měl z nich dohromady dojem stálé herecké dvojky. :) Do třetice zde figuruje skvělý průvodce Jean-Claude Brialy, který se šarmem sobě (a vůbec té Francii) vlastním nás provede nejen během výletu autobusem do belgického muzea, ale i celým děním od vstupu do moderního seznamovacího úřadu. Vypadá to, že Lelouch bude asi mým nejoblíbenějším zahraničním režisérem, vždy mě zaujme jeho originální styl vyprávění s odkazy na národní kulturu (historie, divadlo, hudba, filmy... zde třeba krásné věnování dlouholetému šéfovi Olympie Bruno Coquatrixovi nebo hudební odkaz na režisérův předchozí film Dobrák a zlí lidé během tancovačky). Zatím z 10ti viděných filmů ze čtyř různých dekád mi 9x Lelouch přichystal opravdu mimořádný filmový zážitek. 90%

Lelouch a mimozemšťané. Metafilmový úvod ve stylu Godarda, čímž si Lelouch potvrdil svůj status režiséra třetí z vyjmenovaných kategorií (tedy ti, co ukazují, jak lze příběh vyprávěti jinak :)), dával znát, že půjde o možná až příliš intelektuální záležitost, kterou nepoberu. Pak se začala rozvíjet zápletka o záhadném zmizení dvou osob, která mi pro změnu dávala znát, že se z filmu další hodně bizarní osmdesátková sci-fi. Ale nesměl by to točit Claude Lelouch, aby na mě postupně opět nezačal navalovat několik dalších vrstev a nepředstavil filmovému světu fascinující kousek i v případě, že na pozadí frčí 80. léta ve jménu syntetické muziky a neonovými nápisy na budovách velkoměst. Nebyl by to Lelouch, kdyby vlastně pro jednou zase neukázal další originální pohled na své oblíbené téma vztahu muže a ženy na pozadí vybraných okamžiků dějin či jiných událostí. Ano, bizarně to zní, zde tu dějinnou událost představují... mimozemšťané... aneb fiktivní zásah mimozemské civilizace uprostřed hrozby doby, která do dějin vešla jako tzv. druhá studená válka. Film si krásně vykračuje nevyšlapanou cestou od krimi, mystery, sci-fi, přes romantické drama až po politicko-špionážní thriller, aby postupně prozřel s úžasnou protiválečnou myšlenkou. A ještě mezi tím nabídne podnětné lekce s filosofickým rozjímáním Jeana-Louise Trintignanta nad herectvím a v několika variacích nádherné hudební číslo s písní zpívanou "mimozemskou" řečí ze samohlásek. / EDIT: ...a když jsem se podíval po čase opakovaně (12.10.2023), zjistil jsem, že si mnohé útržky vybavuji, ale samotná pointa s důležitým zvratem mě znovu nečekaně odrovnala a posadila na zadek už jen tím, jak propojení zpočátku zdánlivě nesourodých linií teprve nabere nového významu ve vyprávění. Jako waaauuuu! :) Lelouchovy filmy jsou zkrátka nezaměnitelné svým zpracováním a atmosférou, jíž jako vždy silně podtrhuje i skvělá hudba, tentokrát nezvykle zvoleného mladého skladatele a zpěváka Didiera Barbeliviena. Vivaaa! [90%]

Tož po víc než 12ti letech se znovu sešli staří kamarádi, režisér a scenárista José Giovanni s jedním ze svých dvorních herců, Lino Venturou. Pánové si nostalgicky zavzpomínali na starý časy, kdy spolu dělali dobrodružné filmy. Protože chtěli svojí nostalgií přenést i na diváky, natočili spolu v podobném duchu nový film... o síle přátelství, o touze po dobrodružství, o nezapomenutelných drsných zážitcích v lesním či vodném prostředí. Všechno je fajn, Lino se svým charismatem ty necelé dvě hodinky celkem dokáže utáhnout, příjemně se na to dívá, má to v sobě napětí (byť s hodně předvídatelným dějem) a docela si umím představit, že v době vzniku mohli být nadšeni i Venturovi skalní fanoušci. Ale já jsem zvyklý přeci jen na vyšší laťku, ta tvůrčí nostalgie a dojetí z naivního příběhu (nejvíc v závěrečné půlhodině) se na mne jakožto mladého diváka v roce 2020 dokázaly přenést jen částečně, vnímal jsem velice slabý pozdní odvar Velcích mluvků, Dobrodruhů či Dravce. Filmařské kouzlo 60. let se úplně vytratilo a víc než starší Giovanniho tvorbu to připomíná tuctové severoamerické kousky dobrodružno-rodinného žánru (ta Kanada se prostě nezapře! :)). Tak si říkám, když jsem první filmy s Linem V. viděl teprve dva roky dozadu, žebych Drsného chlapíka skutečně plně dokázal ocenit až za nějakých 10 let...? Zatím k již zmíněným kladům můžu ještě dodat, že snad poprvé mne bavila Claudia Cardinale. 65%