Willy Kufalt

"Potěšilo by mě, kdyby vylítl do vzduchu největší reakcionář!" Aneb není poválečná agitka jako poválečná agitka. Když jsem si před časem nic netušíc pustil tento film, záhy jsem ho znechucel vypl. To když jsem se během prvních minut stal svědkem shromáždění, které se zeskupilo proti třídnímu nepříteli, všude vlály vlajky s rudou hvězdou, kosákem, kladivem a do toho se oslavovalo narození dítěte jako zrod nového budoucího komunisty. U soudobých československých filmů bývám obvykle na podobné prvky připraven, ve francouzsko-italské produkci bych tak silně levicovou orientovanost neočekával a dost mne to vyvedlo z míry. Jenomže pozor... Malý svět dona Camilla nabízí scény, které samy o sobě vyznívají jako agitace a propaganda, ale v celkovém vyznění zde o prvoplánovou propagandu rozhodně nejde a stejně tak prvoplánový není ani případný výsměch z fanatismu, ať už směrem ke komunistické ideologii (třeba ve scéně, kdy miminko komunisty pokřtívají jako Lenina) nebo církvi (kterou zde představuje hlavní postava svérázného faráře, jenž se nebojí vzít do ruky i pušku). Prokoukáte-li se s nadhledem přes několik scén, jakými je výše popisovaný úvod, dostane se vám za odměnu velice pěkné a především lidské komedie, která z politické situace třdního nepokoje mezi komunisty a cirkví nakonec "pouze" čerpá (a pro dnešního diváka může navíc posloužit jako skvělý exkurs do doby vzniku). Stanete se pak nakonec daleko výrazněji svědkem vtipné satiry a nejste-li zrovna fanatickým přívržencem jedné ze dvou zde figurujících ideologií, patrně vás osloví i poselství plynoucí z ukázky přátelství mezi dvěma lidi z různých stran ideologické "barikády". A možná oceníte i Duvivierův vtipný režijní nápad, když Fernandel coby farář v chrámu pravidelně rozmlouvá s nadpozemským hlasem Ježíše Krista. 75%

Tak a máme jí zde, továrnu na sny a iluze jménem Hollywood a jeden z mnoha výtvorů doby, kdy filmové příběhy na stříbrném plátně nabízely divákům možnost na hodinku a půl zapomenout na kruté válečné dění ve světě. I dnes filmy pro pamětníky mohou bezvadně fungovat jako chvilky pro možnost zapomenout na starosti běžného dne. Tenhle kousek, jak název předpovídá, má v sobě kus smyslu i fantazie, od samého úvodu neskrývá, že vypráví postarší vymyšlené příběhy s nadsázkou. Je vidět, že tvůrci dělali vše s velikou precizností, kousek vtipu se ukrývá nejen v příbězích, ale i samotné formě, např. když plynulý přechod z druhé do třetí povídky narušuje od počátku zavedenou strukturu dialogů v kanceláři s listováním knihy a tentokrát nás pro změnu vítá plakát (pozornému divákovi také neujde, že mezi tím se v jedné scéně hrdinové dvou různých povídek nezávisle setkají). Julien Duvivier zde plně využil svou invenci z dob 20. let, kdy natáčel ve Francii němé filmy – i jeho hollywoodský počin oplývá nesmírně nápaditými vizuálními kompozicemi, které dolazují tajemnou atmosféru všech tří povídek. Nejvíc se to projevuje v prostřední povídce s Edwardem G. Robinsonem, zvláště ve scénách, kdy hlavní hrdina mluví s "druhou částí" své rozdvojené osobnosti a přemýšlí nad výběrem oběti nebo způsobem vraždy. Tenhle Wildeův příběh (který český/slovenský divák zná jako Zločin lorda Savila) zde získává silné grády filmu-noir a pro našince znalého domácí verzi přináši navíc daleko dramatičtější závěr; samostatně bych téhle povídce dal plný počet. Předcházela jí první s trochu tuctovým romantickým dějem, ale se svou akorátnou stopáží, dobrým scénářem a pěkným rámcováním kolem vyprávění příběhu byla pěknou rozehrávkou na úvod. Ta závěrečná "cirkusová" povídka mne bavila určitě nejmíň, ale naštěstí si udržela kvalitu předchozích ve jménu vizuálu a celkově tohle zapomenuté dílko předčilo má průměrná očekávání. Dobrý! 75%

Tak to je opravdu mazec! :) Snad nikdo takhle trefně nedokáže mluvit anglicky a francouzsky současně dohromady jako Peter Sellers. Původní dialogy plné slovních hříček se Sellersovým originálním akcentem mne nesmírně bavily ("Do you have a rhum? ... Room?"), ale jinak se mé dojmy pohybují zhruba na stejné vlně jako dříve, kdy jsem film viděl s povedeným (původním!) českým dabingem a tentokrát ponechávám hodnocení beze změny. Vedle zmíněných dialogů samozřejmě nelze přehlédnout i pár nezapomenutelných scén groteskního charakteru, ale ten ústřední děj kolem ukradeného diamantu mne zde příliš nebere, stejně jako v případě prvního filmu z roku 1963. Narozdíl od předchozího Komisaře Clouseaua na stopě a nasledujícího ...znovu zasahuje mi tento díl připadá dost nevyrovnaný, polonudnou vatu zestárlého příběhu o loupežných kšeftech střídají pro změnu hodně bláznivé scénky a byť zrovna ty mají zřejmě představovat hlavní devizi, působí někdy v rámci celého děje jako pěst na oko. Chvílemi je to na mne až moc praštěné, až se stejně jako nascendi začínám během pousmání obávat, aby takhle ujetá zábava plná úderů a zničených věcí nesklouzla do trapnosti. Chudák papouch! ;o) 65%

Film o výjimečnosti lidských vztahů či náhodných setkání v každé době, ať už během napoleonských válek nebo v moderní éře inteligentních počítačů... V první řadě jsem se na film těšil také proto, že shodou okolností mám taky velkého kamaráda se stejným jménem jako já (Martin :)) a obsah výše ve mně evokoval milé vzpomínky. Nakonec shoda jmen zůstala prakticky jediným "společným" prvkem, ale ono to vůbec nevadilo. Zažil jsem krásný filmový výlet do doby, kdy romantické komedie nevyznívaly pokaždé jako rutinné zfilmování odehraného příběhu plného klišé a jejich tvůrci dokázali projevit krásnou invenci. Claude Lelouch si opět nápaditě pohrává se žánrem, dlouho to vypadá, že tentokrát jeho filmu výjimečně schází výraznější ženský prvek, ale pravidelná setkávání dvou podivných Robertů ve víru milých trampot rozhodně nebudou jediným překvapením, jaké jim osud přichystá. Charles Denner se svou vtipně ztvárněnou povahu rázného, uvnitř ale plachého muže a Jacques Villeret jako groteskně smutný nesmělý mužík mě mile překvapili, až jsem měl z nich dohromady dojem stálé herecké dvojky. :) Do třetice zde figuruje skvělý průvodce Jean-Claude Brialy, který se šarmem sobě (a vůbec té Francii) vlastním nás provede nejen během výletu autobusem do belgického muzea, ale i celým děním od vstupu do moderního seznamovacího úřadu. Vypadá to, že Lelouch bude asi mým nejoblíbenějším zahraničním režisérem, vždy mě zaujme jeho originální styl vyprávění s odkazy na národní kulturu (historie, divadlo, hudba, filmy... zde třeba krásné věnování dlouholetému šéfovi Olympie Bruno Coquatrixovi nebo hudební odkaz na režisérův předchozí film Dobrák a zlí lidé během tancovačky). Zatím z 10ti viděných filmů ze čtyř různých dekád mi 9x Lelouch přichystal opravdu mimořádný filmový zážitek. 90%

Lelouch a mimozemšťané. Metafilmový úvod ve stylu Godarda, čímž si Lelouch potvrdil svůj status režiséra třetí z vyjmenovaných kategorií (tedy ti, co ukazují, jak lze příběh vyprávěti jinak :)), dával znát, že půjde o možná až příliš intelektuální záležitost, kterou nepoberu. Pak se začala rozvíjet zápletka o záhadném zmizení dvou osob, která mi pro změnu dávala znát, že se z filmu další hodně bizarní osmdesátková sci-fi. Ale nesměl by to točit Claude Lelouch, aby na mě postupně opět nezačal navalovat několik dalších vrstev a nepředstavil filmovému světu fascinující kousek i v případě, že na pozadí frčí 80. léta ve jménu syntetické muziky a neonovými nápisy na budovách velkoměst. Nebyl by to Lelouch, kdyby vlastně pro jednou zase neukázal další originální pohled na své oblíbené téma vztahu muže a ženy na pozadí vybraných okamžiků dějin či jiných událostí. Ano, bizarně to zní, zde tu dějinnou událost představují... mimozemšťané... aneb fiktivní zásah mimozemské civilizace uprostřed hrozby doby, která do dějin vešla jako tzv. druhá studená válka. Film si krásně vykračuje nevyšlapanou cestou od krimi, mystery, sci-fi, přes romantické drama až po politicko-špionážní thriller, aby postupně prozřel s úžasnou protiválečnou myšlenkou. A ještě mezi tím nabídne podnětné lekce s filosofickým rozjímáním Jeana-Louise Trintignanta nad herectvím a v několika variacích nádherné hudební číslo s písní zpívanou "mimozemskou" řečí ze samohlásek. / EDIT: ...a když jsem se podíval po čase opakovaně (12.10.2023), zjistil jsem, že si mnohé útržky vybavuji, ale samotná pointa s důležitým zvratem mě znovu nečekaně odrovnala a posadila na zadek už jen tím, jak propojení zpočátku zdánlivě nesourodých linií teprve nabere nového významu ve vyprávění. Jako waaauuuu! :) Lelouchovy filmy jsou zkrátka nezaměnitelné svým zpracováním a atmosférou, jíž jako vždy silně podtrhuje i skvělá hudba, tentokrát nezvykle zvoleného mladého skladatele a zpěváka Didiera Barbeliviena. Vivaaa! [90%]

Tož po víc než 12ti letech se znovu sešli staří kamarádi, režisér a scenárista José Giovanni s jedním ze svých dvorních herců, Lino Venturou. Pánové si nostalgicky zavzpomínali na starý časy, kdy spolu dělali dobrodružné filmy. Protože chtěli svojí nostalgií přenést i na diváky, natočili spolu v podobném duchu nový film... o síle přátelství, o touze po dobrodružství, o nezapomenutelných drsných zážitcích v lesním či vodném prostředí. Všechno je fajn, Lino se svým charismatem ty necelé dvě hodinky celkem dokáže utáhnout, příjemně se na to dívá, má to v sobě napětí (byť s hodně předvídatelným dějem) a docela si umím představit, že v době vzniku mohli být nadšeni i Venturovi skalní fanoušci. Ale já jsem zvyklý přeci jen na vyšší laťku, ta tvůrčí nostalgie a dojetí z naivního příběhu (nejvíc v závěrečné půlhodině) se na mne jakožto mladého diváka v roce 2020 dokázaly přenést jen částečně, vnímal jsem velice slabý pozdní odvar Velcích mluvků, Dobrodruhů či Dravce. Filmařské kouzlo 60. let se úplně vytratilo a víc než starší Giovanniho tvorbu to připomíná tuctové severoamerické kousky dobrodružno-rodinného žánru (ta Kanada se prostě nezapře! :)). Tak si říkám, když jsem první filmy s Linem V. viděl teprve dva roky dozadu, žebych Drsného chlapíka skutečně plně dokázal ocenit až za nějakých 10 let...? Zatím k již zmíněným kladům můžu ještě dodat, že snad poprvé mne bavila Claudia Cardinale. 65%

"Tak se probudit a přijít na to, o čem byl včerejšek..." Mystery příliš nevyhledávám, naplat ale musím říct, že poměrně dost filmů tohoto žánru mi už dokázalo přinést osobitý zážitek. Zdobí-li film hned na několika pozicích za kamerou jméno Davida Lynche, bylo mi jasné, že zážitek to bude ještě více nezapomenutelný. Lynchův nezaměnitelný tříhodinový náhled do nejtemnější říše lidského vnitra plného zvrácené fantazie a divokých nočních můr, je si možné užít v patřičném rozpoložení a sledovat (mimo kina) opravdu jen pozdě večer s přesunem do hluboké noci. Jsme v říší divů mnohem divočejších, než jaké zažívala Alenka. Postavičky králiků se sice objeví už hned v úvodu, ale dobrodružství, jaká následující dění přinese hlavní hrdince i divákovi, budou mít daleko blíže k horrorovému prožitku. Hlavní zápletka kolem ženy-herečky, proti své vůle zamilované a plně vžité do nové role ve filmu, kolem něhož se začíná stále odhalovat jeho nekompromisní historie, slouží jako funkční odrazový můstek k celému spektru bizardních situací na pomezi reality, fikce a podvědomých představ. Divák se stejně jako ona stává obětí této podivné spleti šíleného světa... a jestli jsem se dočkal v závěru vysvobození, předchozí prožitek ve mě stejně dlouho doznívá. Nesnažím se chápat význam každé scény, pokud působí děj na někoho zmateně, tak v případě stělesnění světa snů a nočních můr to nevnímám jako zádrhel, neb logiku zde dotváří kompozice s pravidelným střídáním a vystupňováním jednotlivých propojených motivů. Myslím, že případné čtení teorií odborníků by mi nejspíš jenom zkazilo zážitek, založený v první řadě na celé škále pocitů od překvapení, přes těžké záchvaty smíchu (scény s prostitutkami :)) až po zděšení a momenty, ze kterých mne silně mrazilo. K těm nejsilnějším patří určitě pravidelné rozhovory herečky a psychiatra, Laura Dern v nich předvádí fascinující herectví plné různých odstínů. K těm nejhumornějším (mimo jednu svéráznou taneční vložku) pak třeba úvodní epizodka s prozřetelně dotěrnou sousedkou. // Obrovské díky ČT Art, sám bych se od sebe na podobný film asi neodhodlal... Ufff, ať žije surrealismus i v digitální éře! ;o) 90%

Sice mě nikdy nenapadla otázka, jak by asi mohlo vypadat něco jako road movie v podání Luise Buñuela, nicméně v Mléčné dráze jsem na ní nečekaně dostal odpověď. ;o) Dva poutníci, jeden mladík a jeden stařík, putují a to "horizontálně" v prostoru napříč krajinou a dvěma státy, současně i "vertikálně" v čase různě po okamžicích celého našeho letopočtu a do třetice v sobě putování nese od začátku i duchovní rozměr. Bohužel z onoho pěkného putování s několika vyšperkovanými momenty (jako když se dva putující setkávají v hospodě s lidmi spřed pár století nazpátek a za chvilku jí kontrolují příslušníci moderní policie :)) asi pro mě zůstanou jen nepatrné vzpomínky – jak se brzy ukázalo, hlavní devizí zde představuje něco jiného. Zmíněný originální námět bych dokázal více ocenit, kdyby zpracování nebylo v každé scéně prošpikováno nejrůznějšími náboženskými obrazy, produkcemi, neustálými citacemi z Bible... Sám, ač nevěřící, se snažím ve vztahu ke křesťanství zachovávat minimálně toleranci, mám přibližně stejný názor, jaký zastával i Buñuel, že víra může být opravdu krásná věc, ale nesmí se s ní přehánět... i k posvátným věcem lze být kritický a jakýkoliv fanatismus v tomto směru se může lehce proměnit ve velké zlo. Tahle dávka obscénnosti při vysmívání se z náboženského fanatismu ale byla i pro mě místy poněkud přes čáru, v lepším případě mě většina těchto výjevů "jenom" nudila. Z některých provokativních scén (zvláště to ukřižování jeptišky) na mě číšela až samoúčelnost a výsledný dojem z filmu jako celku je pro mě rozporuplný. Neb jeden pěkný nápad v dějové zápletce, jenž mě docela okouzlil a bavil, je tu sklouben ruka v ruce s druhým nápadem, z něhož jsem byl naopak dost nepříjemně rozčarován. 60%

Tenhle velice znepokojivý film se může v první řadě pýšit brilantně strhující atmosférou, vytvořenou bez větší akce v rovině ryze komorní. Napětí tady výborně funguje od začátku do konce, s každou další scénou se zvyšuje nejistota a ta "kafkovská" bezvýchodiskovost z tajemných prostorů, úzkych chodeb a nočních scén jen přetéká. Divák objevuje dechberoucí zákoutí složité a nebezpečné špirály zločinů a manipulace společně s hlavní postavou, nic netušící vnímá před sebou tíživě bludný kruh, z něhož není úniku. Za odměnu pak dostane pořádně sklíčující závěr, ve kterém se navíc úplně nedočká ani některých dlouho očekáváných vysvětleních. Přiznám se, ten surrealistický kabátek ke konci jsem příliš nepobral a moc mi ani nesedl, i když lze ho vnímat jako osobité umělecké spestření v rámci obdobných konspiračních thrillerů 70. let. Osobně pro mne je Motýl na rameni jeden z nejméně oblíbených filmů s Linem Venturou, ba musím na sebe prásknout taky, že můj oblíbený mistr mne zde s tím svým monotónně ledovým výrazem výjimečně spíše nudil, než bavil a narozdíl od jiných filmů působil na mne absolutně bez charismatu. Proti Venturovu výkonu ve výsledku určitě nelze nic vytýkat, ten chlad k jeho postavě určitě sedí... možná bych v takhle specifickém filmu uvítal v hlavní roli méně okoukanou tvář, těžko říct. Každopádně určitě nezapomenutelný filmový zážitek, který ve mne ještě dlouho doznívá. // Poprvé viděno v únoru 2019 v rámci Challenge Tour "52 let filmu za 52 týdnů" ... podruhé dnes a do třetice bych se znovu takhle dobrovolně už rozhodně nechtěl deprimovat. ;o) 75%

Zapomenutí v zcela okrajové čtvrti velkoměsta, oddávající se uprostřed bídy kriminalitě v již dětském věku... Tuším, že jde o hodně oceňovaný snímek, vnímám jeho historickou a výpovědní hodnotu, ale zestárl za těch 70 let natolik, že je dneska pro jednoho našice daleko víc "pouze zajímavý", než vyloženě strhující. Nemůžu říct, že by mne mnohé scény dětských kriminálníků (ať už během nekontrolovaných toulek městem nebo v konfrontaci s policií) neoslovily, ale spíše šlo o vybrané momenty, než celek, u nějž jsem se občas pral se znuděním. Variace na italský neorealismus v poválečném exotickém Mexiku je fajn, Buñuelovi nemožno upřít obrovské sociální cítení a znalost prostředí, ve kterém v tomto období žil a natáčel, ale film jaksi postrádá tu správnou atmosféru hodnou podobně založeného filmu. Ve svých pozdních filmech si Buñuel zakládal na tom, že nevyužíval žádnou scénickou hudbu (pokud nešlo o scénu s vystoupením orchestru či hudebníků) a musím říct, že po zhlédnutí tohoto filmu, kde každou chvíli hučí mocné symfonické tóny (jež mě dost rušily), jeho neskorším záměrům zcela rozumím. ;o) Naopak zde Buñuel neopomněl svou zálibu v surrealistických snech, bez nichž bych se v tomto případě výjimečně snad i obešel. 60%