Willy Kufalt

Neil Simon umí psát hry a scénáře, které mají přesnou funkční kompozici (asi jako ty hudební skladby na klavír a housle, které zde občas zaznívaly) a hlavně trefné, výstižné a uvěřitelné dialogy. Čistá konverzačka převzatá z divadelního jeviště je na plátně ozvláštěna přítomností sportu a dovolenkovým výletem do exotické destinace. Ze zdánlivého dramatu o krizové situaci ovdovělého spisovatele se dění brzy přehoupne v zábavnou romantickou komedii, která nakonec v druhé polovině zvážní a zastaví se u doposud idylického vztahu plného radovánek v jeho dramatičtějším vývoji. James Caan opět skvělý, jeho "muž na pět minut" má v sobě vtip, charisma i výraznou dávkou uvěřitelnosti, ale nešlo by o stejně skvělý film, kdyby zde Caan neměl vedle sebe rovněž tak výborného partnera i partnerku. Ač nemám stále ten pocit, že bych byl úplně stoprocentní cílovou skupinou tvorby N. Simona (snad s výjimkou jeho netradiční Vraždy na večeři) a pár dialogů v jedné místnosti mezi vedlejšími postavami už bylo na mne ke konci zdlouhavých, ale skoro z každé Simonovy hříčky budu moct vždy na něco velmi pozitivně vzpomínat... v Apartmánu v hotelu Plaza to byla závěrečná "svatební" povídka, zde v Druhé kapitole jsou to především velice vtipné za sebou jdoucí telefonáty hlavní dvojky a jejich následní první setkání. 80%

Nedávno jsem viděl o rok mladší americký film TERČ (1985). Stejný motiv v názvu, stejná doba, podobný žánr – jiný příběh... se stejným závěrečným místem v podobě hranice mezi východním a západním Berlínem. Americký Terč mi přišel určitě o něco napínavější, ale tady to ve Francii na oplátku oplývalo mimořádně tajemnou atmosférou – ta se mi hodně líbila! Nevinný člověk znenazdání jednoho včera přepaden, nikdo netuší motiv ani pachatele... jenomže tím hrozba zdaleka nekončí, teprve začíná. Slibně vyznívající záležitost, která vůbec není detektivkou, se bohužel občas táhne v množství postav či motivů, které moc neposouvají děj, či za chvíli pro změnu zmizí a sám, ač zvědav, jak to celé dopadne, jsem se chvílemi začínal ztrácet. Sedmý terč zůstává pro mne filmem jenom velmi lehce nadprůměrným, přičemž do onoho nadprůměru ho pozvedá vyvrcholení... pro mne osobně ale nikoliv dějové, jako spíše tvůrčí. Dechberoucí živé vystoupení smyčcového orchestru, které paralelně probíhá s posledním zvratem a podbarvuje i velkou závěrečnou akci s automobily a zbraněmi, na mne udělalo silný dojem a potvrdilo mi, jestliže tento film nestálo možná tolik vidět ani kvůli Linovi Venturovi (kterého jsem si určitě vychutnal více v jiných filmech, jako mladšího v daleko lepší formě) ani kvůli napínavému příběhu, tak rozhodně stálo vidět kvůli postupně vyvolaným pocitům, v závěru opravdu velice sesilněnými. Bravo, pane Vladimire Cosmo, za tenhle nadpozemský motiv musíte jít definitivně do mé skladatelské top desítky! 75%

,,Všichni jsme klidní a úžasní... všichni jsme mladí a šťastní." Nutno uznat, že jde o velmi originální romantickou komedii, která se obešla bez tradičních klišé, přes počáteční rozpaky mne s přibývajícími minuty začla celkem bavit a závěrečné vyústění se mi moc líbilo. Vybrané scény jsou svěží a vtipné natolik, že z Celé dlouhé noci by mohl vzniknout tak oblíbený a nezapomenutelný film, kdyby, kdyby, kdyby.... Jenomže vyloženě slabá "televizní" režie dávající při některých scénách z domácnosti vzpomenout na primitivní bakalářské povídky a humor někdy málem až na úrovni Zdeňka Trošky(!) tahají místy film s kvalitou výrazně dolu... výrazně pod úroveň jak Gene Hackmana, tak Barbry Streisand (která tady v těch barevných róbách působí občas jako z jiné planety). Stále váhám mezi dvěma a třemi hvězdičkami. Ale při vzpomínce na Hackmana, který hezky dokázal povytáhnout i čistokrevní komedii (nejlepší byl ve scéně s telefonem, úplně sám v kanceláři) s velmi silným mrknutím oka to na těch 50% může být. No řekněte, kde jinde lze vidět Hackmana zpívat operetu! :-)

Dle obsahu o nemožnosti bývalého vězně vymanit se ze své minulosti a opětovného (nedobrovolného) proniknutí do světa podsvětí jsem čekal téměř něco jako neo-noir. Ono to má i dost nočních scén, jen jim chybí pořádná atmosféra, zpracování působilo na mne vyloženě podprůměrně. Příběh mne nezaujal a scénář raději nekomuntuji. Jak by napsal uživatel mchnk: žádné drámo, žádný štyl... a ani ty kočičky nebyly nic moc! :o) Vážně kravina. Mělo to pro mne jenom dva obrovské klady, které navíc dohromady spolu absolutně nezapadaly: prvním byl Gene Hackman v naprosto neobvyklé kreaci s výrazným nádechem karikatury, v roli idiotského policajta (...jestli máte pro tohoto borce slabost stejně jako já, určitě na film mrkněte ...klidně i s využitím rychloposunu na všechno ostatní, Gene je zde dost přítomen během první třetiny a pak znovu až po 76. minutě – zasmějete se! :-)). Coby druhý klad pak zůstalo několik písniček od Krise Kristoffersona, jenomže ten jakým byl výborným skladatelem a zpěvákem, tak zde na oplátku dokázal, jakým byl naprosto nepřesvědčivým hercem. Ale tak jo, ještě to mělo třetí pozitivum: po skončení filmu se mi uvolnilo dalších 1,2 GB na HDD. 30%

Nečetl jsem si předem žádné komentáře, ignoroval zdejší bouřlivou diskuzi a... prostě jsem si zašel do kina. A byl mile překvapen. Oni ožili na plátně! Havel se svojí ženou Olgou, panem Dubčekem a dalšími souputníky... přesně tak, jak je coby příslušník mladé generace narozen až pár let po rozdělení ČSFR znám z hodin dějepisu, z knížek, z dokumentů či jiných vyprávění. Říkám záměrně ožili, protože takový pocit jsem hned na začátku během prvních scén měl. Hlavní obsazený herec Viktor Dvořák se ve výsledné podobě na Havla nejen podobal, ale také ho ztvárnil velice hodnověrně, nad očekávání se povedlo, abych nevnímal ve filmu Geislerovou či Hofmanna, ale skutečně paní Olgu, Landovského a dalších, v jejichž společnosti tenhle emocemi naplněný náhled (nejen) do života disidentů v 70./80. letech zde probíhal. Ať už mám k Havlově osobě mírně rezervovaný vztah, chci tady hodnotit pouze svůj dojem z filmu. Oceňuji uvolněné civilní pojetí, Horákův film si nehraje na historický dokument, nestává se ani politickou propagandou, je to vlastně též vyprávění. Vyprávění o jedném umělci, který se rozhodl jít k velkému cíli se společenským posláním, přes těžké překážky, ale bojoval natolik, že se dočkal obdivu v mezinárodním měřítku. Vyprávění v útržcích, v nichž se tvůrci nebojí vždycky funkčně přepnout z velkých dějin na intimní drama. Vyprávění spíše tradiční, ale určitě působivé a s několika hezkými režijními nápady – mimo jiné s momenty, když se Havel i s jinými postavami během různých scén (soudní proces, výslech a pod.) ocitá nečekaně na jevišti, což ještě více podtrhuje, jaké jedno skutečné absurdní drama (ze života autora her tohoto druhu) právě sledujeme... z vůně hospodského piva a temného chládku žaláře až do prezidentské kanceláře, mohl by kdekdo poznamenat. Ale to už zase začíná jiná kapitola. Pokud jde o absenci páté hvězdičky, nemám k filmu žádné vážnější výhrady (možná mohl být i delší a rozvinout víc vztahovou linku mezi "Vaškem" a paní Olgou), jenom v záplavě dalších filmů kolem československých dějin, které nám za poslední roky vznikají jako na běžícím pásu, nevnímám Havla jako něco výjimečného či objevného. 75%

Uznávám, že posledních 20 minut bylo skvělých (tedy až na ten úplně poslední překombinovaný zvrat) a dočkali jsme se v ní pořádné atmosféry, ale proč to nemohlo být takhle skvělé od začátku? V 80ti minutovém rozjezdu před tím, byť v pěkně zladěných prostorách, se až příliš dlouho mísí komedie bez vtipu, drama bez dramatických zvratů, mystery bez tajemné atmosféry a horor s klišé momenty (kapky krve), které působí spíše úsměvně, než strašidelně. Téma duchařiny jde zcela mimo mne a v tomto zpracování mne podobné "kraviny" po většinu času nedokázaly zaujat. Navíc si nevzpomínám na film, kde by mě Simone Signoret zaujala tak velmi málo, jak tomu bylo zde. Její teatrálně vyprávěné duchařské povídky s cizineckým přízvukem a provádění černé mágie mne zde často spíše otravovaly, než ohromovaly. Pro mne dosud rozhodně nejslabší film s touto velkou dámou francouzského filmu, jaký jsem viděl. Stejně tak dosud to nejslabší s Jamesem Caanem, který to celé nemohl příliš zachránit, zůstával-li se svou postavou polovinu filmu výrazně v úzadí. 45%

Očekával jsem od údajného britského kultu naprosto blbou akční ptákovinu, dostal jsem po všech stránkách naprosto luxusní a originální dystopické sci-fi skloubené se žánrem sportovního filmu. Dech mi vzal už samotný úvod, kdy se rozsvěcuje stadion za doprovodu Bachovy symfonie, podél hlediště s velkou pietou vstávají vážení pánové v slavnostních oblecích a do toho se současně rozjíždí brutální sportovní hra založena na fyzickém likvidování soupeřů během neotřelého závodu. Celý film stojí na obrovském napětí fungujícím hned v několika vrstvách: tou první je právě už samotný kontrast brutálního (sport rollerball) a vznešeného, ušlechtilého (slávnostní prezentace budící na první pohled respekt a vážnost, taktéž velice silné charisma hlavního hrdiny, kterému divák prostě naplno fandí, i když jde o zaníceného hráče oné odporní hry); v druhé vrstvě je to napínavá sportovní linka na čele s třemi odehranými zápasy; do třetice postupně stále víc na povrch proniká vnitřní rozpor hlavního hrdiny – velkého rollerballového šampiona, který nicméně... má stále v sobě kousek člověka a svědomí, občas pocítí vztek za svou vzdálenou láskou či přijdou na něj silné okamžiky morálních dilematů. Celý film je k tomu excelentně nasmínám, ať už jde o drásající akční scény podél nakloněné dráhy nebo naopak zcela komorní pasáže z interiérů, v níž svou invenci v rámci vizuálu zde naplno projevily jak výtvarníci, tak kameraman... Rollerball nabízí tolik nekonvenčních záběrů ve vysoce stylizovaných prostředích, že se v tomto směru může dle mého názoru přiblížit tomu nejlepšímu z "futuristicky" laděného sci-fi 70. let, tedy Kubrickovu Mechanickému pomeranči nebo Fassbinderovu Světu na drátě. James Caan v hlavní roli mne už poněkolikáté svým výkonem totálně zválcoval a na dvě hodiny omráčil svým obrovským charismatem. V necelé polovině jsem byl pocitově úplně vyčerpán, jak celkovým nadšením z filmu, tak velmi negativním transem způsobeném obsahem (scéna se střílením hořících nábojů na stromy byla teprve završením děsivé vize!), až jsem si začal nečekaně přát, ať tvůrci zavedenou laťku raději trochu uvolní, neboť se u toho úplně rozplynu... ale oni ne, oni mi ti tvůrci po hodině a půl ještě přijdou s filosofickým rozměrem navíc a rozehrají velmi osobitou vedlejší linku na téma vymazování osobních i společenských dějin! :o) Plný zásah! 100%

Western nikdy nepatřil k mým oblíbeným žánrům. Jestli si už ale mám vybrat mezi klasickými americkými westerny, natáčenými především v 50. letech, a pak těmito neskoršími snímky plus mínus ze sedmdesátek (o nichž zlí jazykové tvrdí, že s westerny mají společné jen prostředí a koně), s přehledem u mne vyhrává druhá jmenovaná skupina. Civilněji pojaté příběhy z Divokého západu, říznuté psychologickým či vztahovým dramatem, mne obvykle baví víc, než velké boje těch silně kladných, statečných hrdinů proti těm silně hnusným padouchům. Doba 2. světové války, během níž se JEZDEC odehrává, zasáhla jistým způsobem i do osudů a konání lidí žijících daleko mimo centrum ústředního dění, vlastnících či kupujících pozemky. V centru dění stojí krásná Jane Fondová, jejíž nekompromisní povaha ve vztahu ke všem mužům v okolí silně nekorenspoduje s jejím vzhledem; do jejího života vstupuje raněný a po válečných tragediích zcela opuštěný veterán (James Caan)... byť vývoj toho jejich vztahu byl od počátku poměrně předvídatelný, hezky obohatil westernový příběh o pár romantických momentek (vtipně milá je scéna s obědem a knížkama). Moje první setkání s režisérem Pakulou dopadlo pozitivně, byť se jinak kvalitně zfilmovaný dramatický příběh občas neobešel se scénami na můj vkus zbytečně natáhlými (týče se to zejména té country tancovačky). A třeba dojem ze žánrově spřízněné Nevěsty pro Zandyho (1974) od Jana Troella byl u mne určitě o něco silnější. 70%

"Paní Millerová, tohle není válka... tohle je pouze cvičení v případě války." Ach, jak by byla celá úvodní scéna veselá a smáli bychom se při ní stejně jako ti žáci ve škole, kdybychom díky úvodnímu titulku už předem neznali čas a datum 1. září 1939... Nicméně humornými momenty je film doslova prošpikován, ač všechny ty dětské radovánky na ulici, na bruslích, na pláži, u fotografa... se nacházejí povětšinou v značném kontrastu k pocitům dospělí, kteří ve sklepě za doprovodu výstražných sirén a bombardování prožívají tu válku zcela jinak... i během zdánlivě nejvtipnějšího momentu se psaním a následním čtením "nesmyslné" rozprávky v rodinném kruhu vám okamžitě zamrzne úsměv na tváři jako protagonistům... Televizní prvotinu slavného britského režiséra Alana Parkera jsem si pustil díky YouTube v den režisérova úmrtí a zpracovaný příběh o hledání nových azylových domovů pro židovské děti z Manchesteru mne velmi zaujal. Parker již zde předvádí výbornou režijní práci s dětskými herci, v jejíž šlépějích pak záhy pokračoval v celovečerním kino debutu Bugsy Malone (1976) a později mj. i ve slavné The Wall (1982). Televizní formát sice neposkytuje příliš možností pro velké vizuální orgie, ale na pár pěkných scén jako např. tu s chlapcem a jeho zapalování svíček nebo tu s bruselním tří kluků pod zamračenou oblohou již zde dochází a Parkerův rukopis je rovněž znát i skrze citlivou hudební dramaturgii. 80%

Nikdy jsem nemiloval operu Leoše Janáčka, přesto mi "Lev s bílou hřívou" v průběhu let skončil ve filmové TOPce. Nikdy jsem neposlouchal a nevyhledával hudbu kapely Pink Floyd, některé skladby tady na mne působily depresivně, přesto jsem si Parkerův film The Wall, který na mne udělal silný dojem, pustil letos již podruhé a přidávám mu po opakované projekci i zbylou pátou hvězdičku. Zajímavé, jak film někdy dokáže ve mne vzbudit obdiv i k zcela jiným druhům umění. The Wall je krásným příkladem, jak lze vyjádřit pocity, názory na problém i kousek lidského příběhu různými způsoby... vizuálně, hudebně, textově... Alan Parker dokazuje, že to lze rozhodně i dohromady. Já prožil u tohoto filmu celou řádku silných pocitů, často se nacházel v nepříjemném mrazivém transu, ale tentokrát jsem se vedle obdivu nad vizuální stránkou a myšlenkovou hloubkou ještě více nadšeně zaposlouchal i do skvělé originální hudby. ,,To není bolest, to se jenom vyvíjíš..." Z veškerého dění ve dvou linkách na přeskáčku mezi současnou situací rockového hvězdy a jeho tíživých vzpomínek na dětství během války mně asi nejvíc zaujaly dvě až mrazivě podobné scény zobrazující podléhání "vůdci" a okolitému davu: poprvé v podání žáků během školního vyučování plného přísných direktiv ze strany učitele (završeno krásně výstižnou animací s masky a mlýnkem na maso!), podruhé v podání jásajících fanoušků na rockovém koncertě kapely. U holící scény vysloveně trpím, ale jsem rád, že film nekončí pesimisticky, naopak tolik něžnou písní s pozitivním poselstvím... 31.7.2020: Sbohem pane Parkere, odpočívejte v pokoji a děkujeme za úžasné filmy! 90%