Willy Kufalt

Wau, wau, třikrát wau... Mám pokaždé radost z objevení těchto opomíjených filmových skvostů, o jakých jsem ještě pár hodin před zhlédnutím neměl výraznější tušení. Tohle mistrovské dílo plné znepokojivosti mne plnými doušky vtáhlo do hlubin svého dění od prvních záběrů. Norská metropola koncem 19. století v minimalistických černobílých záběrech. Obchůdky, podniky, kočáry, přístav. Boháči, měšťáci, galantní kostýmy. Mezi nimi ploužící se jeden chudák bez peněz s duší jemného intelektuála a galantního gentlemana. Pan Pontus ( znamenitý Per Oscarsson !) má téměř všechny předpoklady, aby mezi obyvately městečka, kteří ho denně obklopují, takřka zapadl... tedy až na své protikladné společenské postavení, v němž se marně hledající obživu právě nachází, nicméně i v téhle bídné situaci neztrácí svou důstojnost. Na první pohled běžné bloudění bezdomovce má v sobě spoustu nepředvídatelných vyústění, vyplývajících právě z toho kontrastu, které ve mne spolu s očekáváním dalšího děje vyvolávaly často fascinaci i obrovský neklid zároveň (doporučuji ignorovat zdejší obsah s velmi zavádějící a mylnou třetí větou !). Kdybych měl k filmu vytvořit nový distribuční název s využitím jediného slova, byla by to tedy určitě Důstojnost. ,,Promiňte, že jsem zvonil tak hlasitě..." 95%

,,Život už je někdy takovej, že mine tu pravou chvíli." Režiséra Václava Matějku minula "pravá chvíle" obrovského tvůrčího rozkvětu nové filmové vlny 60. let. Jeho pozdní autorská prvotina Nahota (1970) mne ale nesmírně zaujala a měla pro mne prakticky všechno, co od vynikajícího a působivého psychologického dramatu očekávám. V Návratech na svůj debut Matějka navazuje nejen obsazením Petra Čepka do hlavní role a výběrem hudebního skladatele, ale i řadou výrazných motivů návratu a opětovného odloučení v životě hlavní mužské postavy. Příběh muže, který se po nehodě své mladé partnerky vrací ke své bývalé ženě, nabízí spoustu působivých scén, v dramatické či jindy poetické atmosféře podtržené právě Fišerovou hudbou. Přesto mne Návraty zdaleka neoslovily tolik, jako Matějkův zmiňovaný debut a nepřipadají mi ničím osobité, výjimečné. Možná proto, že zde se již z intimní roviny často přechází i do roviny celospolečenské, která se ve filmu snaží na počátku normalizace zachytit jakási "morální selhání" lidí zúčastněných na Pražském jaru '68. Byť film tak činí bez tlačení na pílu v podobě násilného propagování ideologie a zaměřuje se na psychologii protagonistů, celý tenhle aspekt příběhu klouže hodně po povrchu a příliš mne neoslovil. Co mne naopak vedle hudby Luboše Fišera hodně oslovilo, byla pravidelná povídání mladé sestřičky se starým, životem zkušeným doktorem v podání Bohouška Záhorského. 60%

,,Začínáte mi lízt na nervy!" Na tomhle filmu mi začlo jít na nervy postupně více věcí. Mimo neustálých politických levicových keců a líného tempa bez atmosféry taky podivný komisař Jean Rocherfort. Ale tentokrát jsem se příliš "nepotkal" ani s mým oblíbeným Philippem Noiretem. Hodináře od sv. Pavla nepovažuji za špatný film, ale zdaleka nevyvolal ve mě tak silné emoce, jak jsem od námětu o poznávání temné, ba přímo té nejhorší možné tváře syna ze strany otce očekával. Na každém druhém kroku čouhal silně levicový podtón, jehož smysl v takové dávce jsem ve výsledku moc nepobíral (SPOILER: když se několikrát jasně a dávno prokázalo, že Bernard žádné politické hnutí nepodporuje, ba dokonce politice nerozumí), tedy kromě toho, že režisér opět naplno světu prezentuje svou politickou orientaci. Některé ty politické dialogy plné různých až absurdních "příspěvků do diskuse" (návrh na pořad vysílající popravy jako hlavní program, zákaz provokativního filmu i v demokratickém zřízení a pod.), probíhající spočátku ještě v odlehčené atmosféře, mě zde hodně bavily, ale zároveň připadaly jaksi navíc. Momenty, z nichž jsem občas nabýval pocit promarněného námětu, doplňoval přehršel zdlouhavých "prázdných" scén, třeba té, jak si hlavní nehrdina u stolu půl minuty prohlíží balík se zbytkem uzeniny (nebo co to bylo).. aby pro jistotu asi jednou za půlhodinu přišla scéna, kdy mě film naopak totálně přikoval k obrazovce. To zejména během nostalgicky laděných vzpomínek otce na syna v dětství či zážitky z války. Snad mi díky nim na Hodináře zůstane i částečně pozitivní vzpomínka. Jako panu hodináři zase zůstala vzpomínka na setkání s neznámým klukem, který spozoroval, jak se pán změnil a jednoduše mu to přišel oznámit. :) "I když to trvalo jen minutu..." 55%

Válečné road movie na cestách vlakem plného uprchlíků zaostřuje na krátkodobou romanci z posledního vagonu původně určeného pro dobytek. Muž odloučený během cesty od své manželky a dcery se beznadějně zakoukává do půvabné mladé cestující. Skvěle se tu doplňuje napětí ve dvou směrech: v rámci dlouhé cesty v nebezpečných válečných časech (které pravidelně dokumentují černobílé sekvence sestavené z archivních i nových záběrů) a v rámci zrodilého láskyplného vztahu v dvounásobně nevhodné situaci. Jako romantické drama s krátkou epizodkou ze života dvou náhodně sešlých lidí to má v sobě nesmírné kouzlo, i díky velkému půvabu Romy Schneiderové... Spomezi filmy Pierra Granier-Defferea, které jsem doposud viděl, mne Vlak překvapil, že snad poprvé Deffere rozehrál vztah mezi mužem a ženou v hodně světlých okamžicích, ač tragické následky přeci jenom přichází... byť se značným spožděním. Musím ale říct, že mi onen závěr s přeskokem třech roků v ději příliš nesedl. Nejen, že to dosavadní kouzlo jedinečnosti okamžiku a předchozího děje chladným způsobem odvál pryč, ale ještě na mne působil v rámci krátkého rozehrání další zápletky ukvapeně a pokud měl jenom rozšířit stejně otevřený konec, tak skoro i zbytečně. 85%

Spočátku jsem měl dost dlouho pocit žánrové neujasnosti. Scény typické pro krimi thriller střídaly hlášky (zejména od postavy dabované Milošem Kopeckým) plus takové to uvolněné chování vězňů jako z čiré komedie. Od počátku mne sice zaujala hlavní linka trpkých zážitků neprávem uvězněného architekta, ale tu na čas výrazně upozadily rozvláčné náhledy do prostředí a života vězňů, kde vedle hlavní postavy skoro všechny ostatní vzájemně splývají (což mne příliš nebavilo ani v Pahorku či Frajeru Lukeovi). Co naplat, režisér si tahá svého diváka hodně dlouho, stejně jako vězeňský systém hlavní postavu, než se odkryje jeho pravá tvář v plném světle a a nakonec rozjede každou chvíli brutálnější kolotoč událostí, během nějž uvnitř lidské duše zůstala jenom tísnivá bezmocnost. Druhou polovinu rozhodně hodnotím jako lepší, jako kritika společenských poměrů a ukázka bezmocnosti v boji proti systému má to rozhodně velice působivý nádech. Byť jsem se především ve scéně s klíčovou brutální vraždou nemohl zbavit dojmu, že zde se tvůrci snaží především za každou cenu a co nejvíc šokovat diváka. 65%

Jsem poměrně otráven. Z obsahu s takhle nekompromisním příběhem, pro francouzská dramata asi typickým, by se to dalo očekávat a skoro jsem byl na to připraven. Ale co je horší, já jsem daleko víc otráven z formy. Žeby to byl záměr? Dlouhé statické záběry, podivné detaily, plno monotónně vyznívajících míst, mezi nimiž se leccos zajímavého uděje, ale ty nejdůležitější zvraty v podstatě nevidíme, neb je režisér v rámci osobitého zpracování vynechává či přeskakuje. Od začátku film nabíbral pro mne slibný potenciál a zachycení drobné kriminality, neplánovaně přerůstající v kriminalitu stále větší, mělo něco do sebe, ale jako celek nakonec neměl pro mne výrazný přesah. Na můj vkus až příliš experimentální kus. Od Roberta Bressona se mi hodně líbil v něčem podobný Kapsář s podmanivou černobílou kamerou, tady jsme si s panem režisérem těžce nesedli. 45%

V rámci vývoje "populární větvy" francouzské kinematografie jde bezesporu o zásadní film: Jean Gabin díky němu zažívá v půlce 50. let velice úspěšný comeback, v jedné z výrazních rolí se zde vůbec poprvé před kamerou představuje další legendární herec Lino Ventura a celkově Nesahejte na prachy představuje typ filmu, na nějž se různými způsoby ještě dlouhá léta v zemi svého vzniku navazovalo. Ale navzdory tomu po 66 letech zůstalo něco, co má blíže k ryze dobové záležitosti bez přesahu, než ke kultovnímu filmu. Gabin zde sice dle mého názoru vyčnívá pro mnohé spíše proto, že je ze všech nejznámější a má nejvíc prostoru, než vyloženě nezapomenutelným výkonem, ale v rámci vzájemné herecké souhry, která zde plně funguje, to nevadí. Tož ano.. skvělí herci, krásné ženy, podmanivá titulní skladba i černobílý vizuál, luxusní auta, obstarožní výtahy a jiné dobové vychytávky (gramofonový music-box z 50. let), řemeselně dokonalá záležitost.. chtělo by se říci, co bych si měl přát víc? A přeci, slušné dvě třetiny filmu šly jaksi úplně mimo mne, neoslovilo mne to. Gangsterky nikdy nebyly a nejsou mým šálkem čaje. Zachránily to občasné náběhy ke komedii (byť možná neplánované, nejčastěji ty s fackujícím Gabinem) a pak velká akce směrem k závěru. I díky ní a všem vnímaným kladům hodnotím nakonec dle možností pozitivně, jako sympaticky průměrný film. 60%

Psát o Milencích z Montparnassu jako o životopisním snímku o jakémsi (mne neznámém) Modiglianim by byl asi ten poslední úhel pohledu, kterým bych se chtěl na Beckerův film dívat. Pár scén inspirovaných (asi) skutečnými historkami, třeba ta s erotickým obrazem za výkladem pochází jistě z řady těch snadno zapamatovatelných, ale jinak nám Jacques Becker ve svém předposledním snímku nabídl toho víc, než klasický příběh o jedném z mnoha malířů, který se dočkal svého uznání až po smrti. Dokonce i tenhle občas poněkud obehraný paradox dokázal originálně využít k vytvoření postavy vypočítavého mužíka (Lino Ventura) těžícího z déle předpokládané pozdní slávy neúspěšného umělce. Od počátku mne zaujala zakouřená hospoda plná chlastu a těch upovídaných lidí, mezi nimiž svojí tužkou tvoří své kresby, zneuznán a sám mladý malíř. I navzdory vycházejícímu romantickému vztahu atmosféra poměrně rychle začala houstnout, vztahy se hlouběji rozehrály, problémů a tísně přibývalo. Mizina, touha zůstat originál, mizina, těžké zalíbení v chlastu, opět mizina a do toho mimo jiné jedna šílená komerční šance prodat svůj obraz jako reklamní logo pro bohatého majitele firmy. Kam se vydá mladý muž, jemuž k splnění svého velkého cíle může nejvíc pomoct smrt...? Velmi povedené psychologické drama, občas s mírně rozvleklým romantizováním. 80%

Naprostá filmová paráda. Mám rád tyhle realistické neo-noiry s líně pomalým tempem a vymazlenou kamerou, libující si v atmosféře nočního světa, minimalistickém pojetí malých i velkých akcí, pronikající vedle všeho do složité psychologie hlavních (anti)hrdinů na rozcestí životních křižovatek. Zloděj profesionálního kalibru, zručný při ovládání všech těch vrtajících a žhnoucích nástrojů potřebných pro loupeže speciálních trezorů, klouže s obrovským neklidem mezi neutíchající zálibou ve své hříšné "profesi" a pokusem o nový, lepší život po návratu z vězení... "Ty ani nevíš, jestli tě zítra nezastřelí... a ani to, jestli budeš spát doma nebo ve vězení." Život doslova jakoby mimo čas, v bludném kruhu své posedlosti, promarněného smyslu života a všude číhajícího nebezpečí nemizících stínů podsvětí. Bez výraznějších očekávání, velmi mne zaujal tento film, stejně jako charismatický James Caan hrající (či přímo žijící) svou hlavní roli. Zdá se, že mám nového favorita, tohoto pana herce, pro mne dosud málo známého, budu chtít ještě určitě vidět v dalších filmech. Pana režiséra pro změnu neznám vůbec, ale natočil kousek, o němž už teď tuším, že ho budu chtít vidět znovu. Z fascinujícího pohlcení mne občas vyrušila jenom elektronická hudba. // 14.8.2020: S opakovaným zhlédnutím jsem tak nějak přišel na chuť nejen hudbě, ale ocenil i silnou rodinnou linku, která na mne v rámci příběhu o nemožnosti vymanit se z temné minulosti napodruhé ještě víc zapůsobila. Zvyšuji na plný počet. 95%

V kombinaci lyrického vyprávění s lidskou krutostí způsobenou temnou dobou (zde válkou, jež minimálně pro vybrané jedince ani květnem '45 úplně neskončila) Jří Svoboda nezapře pokus navázat na styl Františka Vláčila. Stejně tak v celkovém pojetí plném tmy, stínů a depresivních výjevů film pak nezapře podíl polské produkce a dává vzpomenout na obdobně laděné horory a thrillery pro polskou kinematografii dost typické. Temně laděných filmů z prostředí pohraničí vzniklo u nás daleko více, ale asi v žádném jsem nespatřil až tolik šílenství a temna. Z toho kontrastu starých opuštěných míst ve večerních či nočních hodinách se skromným osvětlením malých petrolejek a hořících svíc, ve společnosti silně nesympatických postav (nimiž se nekompromisně obklopené stávají dvě dospívající duše) mi bylo až nepříjemně po celém těle včetně žaludku. Dlouho jsem sbíral odvahu podívat se na Berhof opakovaně... pro mne osobně je to fascinující i hnusně odpudivý film zároveň. Masakr s vidlema se mi vryl do paměti jako asi nejbrutálnější scéna čs. filmu (ještě spolu s legendární retrospektivou v dílu Majora Zemana "Studna") a postava v podání vynikajícího Ladislava Křiváčka na mne zapůsobila svým vzhledem a konáním ve vrcholném okamžiku natolik strašidelně, že jsem jí přes svůj původ a místo v konfliktu pomalu zapomněl vnímat jako kladnou. Stíny horkého léta od Vláčila mám určitě raději, ale i tady musím velmi ocenit také tvůrčí práci s kamerou a hudbou. 80%