Willy Kufalt

Tož tohleto ale byla svérázně extraordinérní bláznivina!! :-) Hlavně ty zpívané improvizace na operetu, které měly odpoutat pozornost všech přítomných od loupeže. Milý filmový úlet v sobě kloubí parodii na grotesky, staré kabarety, operetu i brakové příběhy o loupežích bank, je zasazen do obstarožně kouzelných časů konce 19. století a má v sobě minimálně skvělou ústřední hereckou dvojku (hm, vlastně trojku!), pěknou výpravu a pak jeden cíl: pobavit diváka... a pokud se divák dokáže naladit na stejnou vlnu, daří se tomu skvěle... a já se bavil v jistých chvílích natolik, že mi zůstal pozitivní dojem... i přesto, že jindy se mi vynořil pocit, že by to chtělo ještě použít asi tak na 10 minut ve střižně nůžky... 70%

Melvillovu labutí píseň plnou šedi a mlhy jsem si po většinu času užíval jako výborný akční thriller, s pomalým rozjezdovým tempem, ve kterém pan režisér opět vybudoval tajemně ponurou atmosférou. Dlouhá pasáž se vzájemnou akcí letadla a vlaku, kombinující velmi rychlý pohyb obou vozidel a současně do detailů precizní, minimalistický výkon zločince v podání Richarda Crenny uvnitř rozjetého vagonu, je zde naprosto fascinující... toť nezapomenutelná scéna č. 1, které předcházel rovněž poutavý vývoj děje. Jen jsem dlouho nemohl přijít na to, proč se snímek jmenuje Policajt, když mnohem více prostoru ve filmu dostal zločinecký tým na čele s Crennou, zatímco Melvillův "dvorní" Delon (Osudový kruh), tentokrát na kladné straně zákona, zůstával déle jakoby v pozadí celého dění. Ale pak film postupně spěl ke konci, v zdánlivě ryze kriminálním příběhu vyplavalo na povrch silné morální dilema, a já pochopil... V závěru přišla nezapomenutelná scéna č. 2, s dlouho doznívajícím výstřelem a velkým tichem nad náhlým, neuváženým a minimálně podle mého názoru zbytečným činem, která definitivně rozhodla o plném hodnocení z mé strany. Finále možná proběhlo až nečekaně rychle, ale rozhodně dává obrovský prostor divákovi pro zamýšlení a vyložení si završení celého příběhu zase jedné originální francouzské kriminálky "zlaté éry" po svém. 90%

Byl jednou jeden svérázný morous a vychovával tři děti: Jednoho kluka, ze kterého se stal úspěšný cyklista na trati v Bordeaux a ve filmu si ho zahrál mladičký Claude Brasseur. Pokud se mu zpočátku film hodně věnuje, vypadá to spíše na komedii (ovšem s minimem výrazného humoru) či dobový film přinejmenším zábavného ražení (což evokuje i netradičně koncipované představení hlavních herců v opožděných titulcích). Pak měl onen pán i dceru, k jejíž silnému citovému vztahu na prahu její dospělosti nebyl zrovna nejúctivější... tak se začalo odehrávat i více dramatu, ale stejně dost průměrného. Teprve vztah otce a nejmladšího vychovávaného kluka činí z Luční ulice pořádné drama. Po asi pěti slabších až velmi slabých snímcích s Jeanem Gabinem z 50. let jsem sice po delší době narazil na jeden, který mne konečně opět bavil, což je plus, ale stejně v mých očích dopadl pouze jako lepší průměr. Téma útěku mladého jedince z domova a ze školy není samou nějak převratné, ale nadčasové rozhodně a závěrečných 10 minut s vyvrcholením příběhu kombinující rodinný příběh se soudním líčením patří nakonec k těm nejsilnějším. Bohužel přišlo nejen pozdě, ale hlavně trvalo velmi krátce... když jsem se na film konečně pořádně zadíval, skončil. Navíc propojení rodinného dramatu s dramatem soudním mi už přineslo v rámci tehdejší francouzské kinematografie i jeden daleko působivější zážitek: Duvivierův Případ Mauricius. 65%

"Nežádal po nás nic, než odpověď..." Jean-Pierre Melville je kouzelník vyprávění na filmovém plátně! Tento film Melville "zkomponoval" po všech stránkách tak, že mi dokonce příliš nevadilo ani nadměrné využití literárního vypravěče ze strany starého majitele domu. Tento film Melville nasnímal tak působivým způsobem, až jsem si chvílemi říkal, že škoda, že Mlčení moře nezůstalo zcela němé. Ač nutno říct, že dvě mísící se protikladná vyprávění, jedno ze strany německého důstojníka probíhající v aktuálním čase na půdě domu a druhé ze strany francouzského staříka, formulováno s mírným časovým odstupem jako zápisek do knihy, zde zajímavým způsobem dotvářejí napětí. To je zde budováno na malém prostoru a podpořeno jak kontrastem uvnitř hlavní postavy uniformovaného nacisty (s rysy jinak velice vlídného a kultivovaného člověka), tak kontrastem mezi pronášeným slovem a mlčením. Krásně zpoetizované okamžiky, kde není nic černobílé... tedy až na ten vymazlený vizuál filmu samotného. 90%

Armáda stínů se mnou hodně pohnula už před dvěma roky, kdy jsem jí viděl poprvé a záhy si jí pustil opakovaně. Přesně stejný zážitek (včetně okamžité další reprízy) mne postihl i právě teď a už tři dny marně hledám slova, kterými svůj obdiv k tomuto FILMU s velkým F a jeho tvůrcům vyjádřit. Jsem stále plný emocí, které nedokážu plně popsat, smutek z tragických osudů postav se ve mne míchá s dojetím z vybraných scén a celkovým nadchnutím. Poetické vlající moře před blížící se popravou, spadlý klobouk na silnicí po osudovém zatčení.. Melville měl snad každý záběr do detailů předem promyšlený a Lino Ventura v stelesnění pana Gerbiera naplno prožívá každé gesto, stejně jako jedinečná Simone Signoretová, Meurisse, Crauchet a další. Pro mne nejen velice osobité a neotřelé zpracování hrdinství obyčejných lidí ve válečném odboji (bez pátosu, bez holduvzdání, zato s propracovanými charaktery jednotlivých postav), ale i dokonalá souhra brilantního vizuálu, zvuku, strhujícího dění na plátně a špičkového herectví. Pořád doufám, že se mi časem podaří napsat ucelenější komentář, jaký si tento film zaslouží... 100%

,,Chci mluvit s panem přednostou. Někoho jsem zavraždil..." Spočátku jsem si říkal, jestli v rámci napětí dramatu neškodí, když se hned v první scéně z policejní stanice dozvídáme, jakým tragickým incidentem vyvrcholí osud Pierra Tardiveta, o němž pak zpětně vypráví celý film. Ale i s tímto vědomím bylo rozhodně zajímavé sledovat vývoj poněkud neatraktivního profesora matematiky, který si to před 10ti lety vyzkoušel s láskou na inzerát a ze slušného člověka se postupně proměnil v chladnokrevnou bestii neštítící se nejkrutější pomsty. Hodně mne zaujal Bourvil v nezvykle dramatické roli mužského cynika v domácnosti vedle slavné Michèle Morganové. Zaujalo mne i to, jak v celé té nešťastné manželské historii způsobovaly jednotlivé zvraty čiré náhody (kdyby on neměl nehodu, nikdy se neseznámí s jedním špičkovým chirurgem a jeho prací..., kdyby konferenciér na zábavě nevybídl tancující páry k malému žertu, nebyla by se ona tolik zakoukala do dalšího muže..., kdyby se odlet náhle nemusel odložit kvůli špatnému počasí... a dál už raději neprozradím :o)). O něco méně mne už zaujalo, když se jednu dobu film až příliš dlouho točil kolem možností plastických chirurgií, což je téma, které mohlo být v době vzniku převratné, ale za ta léta jeho objevnost vyšuměla (byť to má nakonec v rámci celého příběhu velký smysl). Charaktery obou hlavních postav byly s přehledem zřetelně vyprofilovány, André Cayyattemu se psychologické drama o tragickém manželství hodně povedlo. Byť chvílemi mohlo Zrcadlo dvou tváří připomínat i komedii, napokon lze se dočkat i pořádného vztahového dusna. Přiznám se ale, že od tvůrce takových velkých dramat jako Verdikt a Prožít si své peklo jsem očekával další pětihvězdičkovou "bombu" a ta se tentokrát úplně nekonala. Zklamán z tohoto opomíjeného francouzského snímku ale rozhodně nejsem. 80%

"Všechno ve jménu božím. Celé národy byly vyvražděny ve jménu božím..." Zdařilý historický snímek zasazený do doby třiceleté války nepostrádá typické velkolepé bojové scény plné krvavých obětí, ale daleko více mne oslovily dialogy na pozadí ústředního konfliktu dvou náboženských ideologií. Do vesnice se svým odílem připutuje Rytíř, který si nechává říkat Kapitánem, s nekompromisním postojem, ctíc zásadu plnit svoje povinnosti až na cynické úrovni ("Dělám jenom to, co je nezbytné... nic víc. Když je nezbytné zabíjet, zabíjím... bez přemýšlení."). Přesto z něj a celkově té jeho zásadové povahy a způsobu, jakým se nejen před tulákem Vogelem prezentuje, jde jisté charisma. Kapitán se pro mne záhy stal sympatickým hrdinou, kterému jsem fandil a mnohé jeho výroky mají nesmírně nadčasový ráz, zejména ty směřující proti (nejen) náboženskému fanatismu, nebezpečnému z jakékoliv strany "ideologické barikády", které pak trefně a mrazivě podtrhuje další vývoj příběhu s upalováním za podezření z čarodějnictví... Poslední údolí je filmem, který rozhodně stojí za vidění, minimálně kvůli silné myšlenkové rovině a pro spřízněné diváky určitě i kvůli hereckému výkonu Michaela Caina. Líbila se mi i vedlejší romantická linka kolem vztahu Kapitána ke chudé Erice, jež nabídla minimálně dvě nezapomenutelné scény... jednu s hrou s kostkama a druhou na závěr. Ale celkově jde o filmový kus, který mi asi stačil vidět jednou. 75%

Po většinu času doposud nejslabší film četnické série spadl místy až do trochu primitivního crazy humoru. Často násilně spojováné scénky má obohatit jakýsi pokus o nostalgii (směrem k legendárním momentům z předchozích dílů), který je pak vedle afektovaného dojímání se šéfa u vzpomínek završen polotrapnou epizdkou s fingovanou ztrátou paměti (ne)slavného Fougasse. Dobová reflexe hippies šla poněkud mimo mne, ale aspoň jsem pochopil, kde vzal Georges Lautner jednu inspiraci do Quelques messieurs trop tranquilles se dvěma stejnými herci. Třetí hvězdička se z mé strany vynořila díky luxusní závěrečné půlhodině, v rámci níž došlo na tematicky zřejmě nejzajímavější moment celé série: uprchlá mládež zahrávající se s atomovou bombou. Boj četnické party proti mladistvým delikventům je napínavý i nesmírně zábavný (Gerberova modlitba na okně mezi mřížemi), u klíčové scény zneškodnění bomby v raketě za doprovodu nebezpečného tikotu jsem napětím ani nedutal, ale zároveň jsem pak záhy u toho díky Funèsovi a Galabruovi vybuchl smíchy. 60%

Z Honu srší na sto honů nehorázný účelový kalkul vyždímat z diváka poslední zbytek skrytých kapek emocí. Jde přesně o typ filmu, který nemusím, každopádně zlatý moderní Hollywood!! Tady vše probíhá na základě vykonstruovaného příběhu, jehož logika naprosto vázne na čele s několika WTF momenty, což nedokážu prohlížet, má-li jít o psychologické drama. SPOILERY! Celá zápletka je postavena na podivné důvěře směrem k malé holčičce, která si vymyslí před matkou krutou lež o svém učiteli ze školky, což velmi brzy na to během rozhovoru se psychologem a záhy i své matce sama přiznává, ale... Pozor, psycholog holčičku přesto donutí přiznat, že to pravda byla, když dítě pouze kývá kladně hlavou na debilně kladené otázky. To jako byl psycholog(!) tak blbý, že nedovedl na základě tohohle rozhovoru odhadnout, že dítě jasně lže nebo byl proti Lucasovi nějak tajně rovněž zaujat? Pokud ano, proč? Dále: ředitelka holce nevěří a psychologovi svůj názor svěří, přesto záhy je to právě ona, která jako první Lucasovi ve velkém vynadá a celý hon rozpoutá. Prozradí Lucasovi "tajemství", kterému dítěti to jako ublížil, ale uspokojí se s vyšetřováním obou z nich bez jediné vzájemné konfrontace?? WTF? Byla proti Lucasovi ředitělka nějak taky zaujatá? Pokud ano, proč? Divák se nic nedoví a tvůrci zřejmě také nedomysleli. Ale to nejhorší, co mi tenhle dojem potvrdilo a zabolelo mě úplně nejvíc, teprve jen mělo přijít v podobě reakce matky na přiznání holky ke lži, ve stylu "to nesmíš říkat, to pravda byla, jen ty chceš teď na to zapomenout" KONEC SPOILERŮ ...a mohl bych pokračovat v silně nedůvěryhodně postavené zápletce, absolutně váznoucí logice jednání všech postav a přímo neprofesionálního jednání (a v ději nijak nevysvětleného) u lidí z pedagogické či psychologické oblasti dál, ale stejně to nemá smysl. Hon je zkrátka pseudoartový film, který je nasnímám řemeselně zručně a svou artovou formou snaží hrát na něco hodně velkého a sofistikovaného, nicméně jde na celou věc ve stylu ryze hollywoodských šablon s prvoplánovým citovým vydíráním diváka + zčásti na mě působí jako nepřiznaný remake francouzského filmu Riziko povolání (1967). Plus naprosto zbytečně naturalistická scéna autentické soulože hlavní postavy s milenkou jakoby z nějakého porna... Jedna hvězda za roztomilého pejska. :o) 25% ; Zajímavý komentář: kajda.l.

,,Vždycky jsem jen seděl v letadle ve výšce 10 kilometrů a popíjel kafe..." Plukovník Hambleton, krycím jménem , znal dlouho válku jenom z relativně klidné pozice z výšky (letadlo) nebo z dálky (kancelář). Teď se po náhlém neštěstí ocitá na několik dnů uprostřed válečného dění ve vietnamské džungli a prožívá jí úplně zblízka v reálu. Zdařilý, zde mírně podhodnocený snímek dle skutečného příběhu kombinuje osobitým způsobem klasickou akci (tvořící povětšinou spíše pozadí ústředního dění) a detailně propracovanou psychologii hlavního hrdiny uprostřed strhující situace v ohrožení života (sledovat minimalistický výkon Gene Hackmana bylo pro mne opětovně fascinujícím požitkem). Nečekaně prodloužená záchranná akce i všechny sekvence z divočiny jsou nasnímany tak působivě, že jsem se ocitl v napětí, ač už jsem předem věděl, jak to vše dopadne. Moc se mi na filmu líbí zpracování protiválečné myšlenky prostřednictvím přátelství navázaného na dálku přes dráty vysílaček. ,,Nikdy jsem se s tebou nesetkal, ale nezníš jako zabiják..." Jeden z mála amerických válečných filmů, na který jsem se s radostí podíval opakovaně. 80%