Zapomenutí

Moralizující sociální drama s nadčasovou tematikou života mladistvích potácejících se na okraji mexické společnosti. Surovost některých scén je svojí čistotou až nezdravě přitažlivá. Celkově je průnik vizuální přirozenosti a buňuelovského surrealismu hlavním plusem celé téhle facky vykořisťovatelské společnosti. Hra se světlem a stínem je tady hlavním a bohužel snad i jediným nevyděračským faktorem užitým k vytváření atmosféry. U filmu jako celku postrádám hloubku - ten občasný soucit, který měl být předpokládám vyvolán, se nedostavil. Pohoršení, nebo snad mrazení v zádech už vůbec ne... Možná to bude tou neuveřitelnou uvědomělostí těch "zapomenutých", tou jejich přehnanou nezlomností a zvířecí oddaností - mnou tahle kritika prostě nijak nepohnula. (25.11.2009)

ocenenia : MFF Cannes 1951 - Najlepšia réžia (Luis Buňuel) ◘◘◘◘ Film je natočený podľa skutočných udalostí, no mám určité výhrady k prístupu režiséra... SPOILER smrť toho asi najväčšieho chuligána Jaibeho je podaná ako priam martýrstvo chudáčika, ktorému spoločnosť nedala dosť lásky. A mladší Pedro, ktorý sa snažil vymaniť z marazmu svojho života, pokúšal sa pracovať, zmeniť v internátnej škole, a iba doplácal na Jaibeho výtržníctvo, je bez akéhokoľvek pátosu zo strany režiséra vyhodený mŕtvy na smetisko (aj keď uznávam že to bol pôsobivo ubíjajúci záver).... tak isto sa mi zdá trošku "logicky nedôsledné" zvalovať vinu na rodičov, ktorý svoje deti nezahrnuli dostatkom lásky, porozumenia a dôvery.... kde totiž berie režisér istotu, že tí rodičia podobné city dostali od svojich rodičov, keď ich tak odsudzuje? no a trápnu repliku tipu "radšej keby sme namiesto týchto chlapcov mohli zatvoriť biedu" z úst riaditeľa školy pre mladých delikventov, si režisér mohol odpustiť. Svojou sociálnou angažovanosťou film zapadá do prúdu talianskeho neorealizmu, no objavujú sa v ňom náznaky aj Buňuelovej "surreálnosti" (chlapcov sen).... (02.02.2010)

Nedávno jsme viděl další dokument o amerických vězních za těžké přečiny, a jejich asociálním chováním, které podle odborníků je způsobeno poškozením mozku nebo jeho deprivací v raném dětství (v obou případech se prostě nevytvoří neuronové spoje, které podmiňují empatii, tedy schopnost vcítit se do stavů jiné osoby - to mám zase z jiné literatury). Závěrem tohoto dokumentu byla úvaha, zda tyto lidi neodhalovat a neizolovat ještě předtím, než něco provedou... Džajbo je právě tím případem, dokonce obecným prototypem. Buñuel sice natočil svůj film v Mexico City, ale hned uvádí, že o město nejde, že je tomu tak všude, kde se chudoba snoubí s nechutí ke každodenní práci, které pak plodí zločin. A když se najde vhodný katalyzátor (svůdce, ďábel), pak jsou tím požehnány celé komunity.... Pozn.: Všichni moji oblíbení recenzisté zde poukazují na kontext evropského neorealismu. Správně - Luis Buñuel zůstal přese všechno evropským realistou, neorealistou a surrealistou (i zde jasně patrným - nejsubtilněji možná ve scéně se slepcem, jeho chtíčem a jeho penězi; nepředjímá tím Ernesta Sábata?). (27.11.2015)

Buňuel, nebuňuel, žiadna sláva to teda nebola. Ani neviem, či mi to pripomínalo viac Mesto bohov alebo diela talianskeho neorealizmu. Podstatné je, že to bolo čierno-biele nielen z hľadiska použitého filmového materiálu, že to bolo extrémne zostarnuté a že ma to nebavilo. Dávam tri hviezdičky, lebo dobrého režiséra tam bolo cítiť, ale pocit, že títo starí uznávaní majstri už patria iba do učebníc histórie filmu, tento film iba prehĺbil. (08.05.2018)

Syrové, depresivní… Buñuel překvapivě natočil v podstatě normální realistický film se skvělou kamerou. Možná až moc realistický. Pro někoho, kdo si Buñuela spojuje se zábavnými surrealistickými hříčkami, to musí být velké překvapení. Na tomhle dílu je ale i tak znát autorův rukopis. Krátká surrealistická snová pasáž a kamera jsou nezaměnitelné. Zapomenutí disponují silným příběhem, kde občas člověk lituje i toho největšího hajzla, když líčí jak vyrůstal. V životě také není nic čenobílé. Matka nesnáší nesnáší svého syna, malého kluka, z jehož pohledu je příběh vyprávěn, a pak se diví, co z něj vyrostlo, když i četník na policejní stanici pro něj má víc pochopení než ona. Kdo by něco takového neznal z vlastního okolí. Stačí kouknout na matky, řvoucí na své malé caparty, o které se nechtějí starat. Co z nich s takovou výchovou může vyrůst jiného než povaleči, kriminálníci a hajzlové? Obzvlášť když je doba zlá a lidé si stěží vydělají na jídlo. V tomhle prostředí se poctiví lidé stávají ohroženým druhem. Co se stane, když se někdo chce polepšit? (29.12.2008)