Stratená česť Kataríny Blumovej

Opomenutím hrdinčiny minulosti, bez vyjasnění jejího vztahu k domnělému teroristovi, je záměrně odsunuta otázka viny. Obžaloba míří k obecnějšímu tématu upřednostňování společenského pořádku před právy jednotlivce. Potlačení lidského rozměru, objektivizace a přehlíživost ve vztahu ke Kateřině Blumové, ve zkratce psychologická rovina filmu, stále vyvolává mrazení. Problematičtější je rovina ideologická. Proces stárnutí Ztracené cti uspíšila její otevřená političnost a jednostranné vyznění. Nevadí mi zjevný příklon k levici, nýbrž samozřejmost, s jakou je fašizován svobodný tisk (zde s jasnou návaznosti na Bild Springera, nenáviděného zosobnitele konzumního kapitalismu). Raději než takto unáhlenou reakci na soudobé dění (medializace soudních jednání s vedením skupiny Baader-Meinhofová), reakci opožděnou. 70% (09.01.2012)

Normálně si toho skoro nevšimnu, ale zde na čsfd je u filmů občas i kolonka Tagy, která jaksi téměř sama zvládla charakterizovat sdělení filmu: policie, novináři, intriky, křivé obvinění, média, nespravedlnost. Realita je vždy odlišná od toho, jak se nám jeví, ale policie a média postupují opačným směrem: jejich zdání věci konstituuje její realitu. Proto my můžeme jako diváci sice sledovat barevnou "realitu" filmového vyprávění (která je jako každá jiná realita otevřená různým interpretacím, od levicové angažovanosti autorů po jiné názory), ale skutečnost vytvořená jednotnou policejně-mediální mašinérií umožňuje jen jeden náhled. Je to onen náhled černobílých záběrů kamer tajných služeb a (tehdy) černobílých novinových fotografií a titulků, připomínající i lidem 21. století, že teroristou se přes noc můžete stát nejen vlastními činy. (11.09.2014)

Krutá, jakoby chirurgická režie do německé společnosti vrcholícího poválečného "zlatého věku" minulého století symbolickým skalpelem zvoleného pohledu odhaluje skutečné motivace významné části svobodných médií a s nimi jeden z významných problémů i současné občanské společnosti. Zdánlivě tuctový příběh bez skutečných hrdinů i jasně vymezených kladů a záporů nepostrádá rafinovaně stupňované napětí vrcholící činem, jehož absurdita je současně i přirozeným vyzněním zoufalství štvané ženy. Mario Adorf, pro mne více známý jako zlotřilý padouch indiánských filmů šedesátých let, i tuto polohu padoucha zvládá víc než dobře. (28.02.2008)

Reakce Heinricha Bölla na jeho nepěkné zkušenosti s médii. Ač se to zdá neskutečné, toto Schlöndorffovo zpracování je snad ještě hořčí, nemilosrdnější a svým způsobem i bezvýchodnější. Žádný div, že se tenhle film s přílišným nadšením nesetkal a podezření z přílišného zkreslování a jednostranné, byť dobře míněné, manipulace se vynořují nyní a budou se vynořovat i nadále. (20.07.2005)

Nepříjemný film, nebál bych se dokonce v některých momentech použít kontroverzního přívlastku odpudivý. Ideologicky vyhraněný snímek, u kterého se zdráhám použít označení levicový, mnohem přesnější by bylo nazvat jej levičácký. Mýlí se ten, kdo považuje za ústřední téma filmu konflikt senzacechtivého bulváru a nevinně nařčeného jedince, který se snaží uchránit své soukromí. Ztracená čest Kateřiny Blumové není nadčasový film, naopak je tím nejtěsnějším způsobem spojený s konkrétními událostmi a procesy odehrávajícími se v Západním Německu 1. poloviny 70. let. V průběhu 60. let na německých univerzitách a v kulturním prostředí sílil vliv radikální levice velmi kritické ke stavu německé společnosti, zatímco zbytek populace si v klidu užíval plodů německého hospodářského zázraku. První vlna atentátů RAF Německo šokovala a znechutila. Měšťanský tisk se (logicky) opřel nejen do teroristů, ale začal rozpitvávat jejich ideová východiska a společenské zázemí. Radikální levice se ocitla v izolaci a čelila sílícímu tlaku konzervativní většiny. Ztracená čest Kateřiny Blumové je jedním z plodů frustrace, kterou levičáci tehdy zažívali. Myslím, že kdyby Ulrike Meinhofová žila, byla by ze snímku nadšená a ochotně by souhlasila s vysvědčením, které tvůrci udělili německým úřadům a sdělovacím prostředkům. Film pracuje s černobílými, silně polarizovanými charaktery, ve své umanuté kritičnosti k tomu, co pokládá za německou realitu, je silně tendenční a to filmu dnes výrazně ubírá na síle. Nositelé státní moci jsou bezohlední, neštítí se jakýchkoli metod, sdělovací prostředky jsou manipulativní a ochotně policii donáší - ostatně stejně jako "běžní" občané názorově ukotvení ve své hnědé minulosti. Z každého záběru je patrné, jak silně se tvůrci filmu neztotožňovali s prostředím, které je obklopovalo, jak moc jim záleželo na tom, vylíčit tehdejší společnost jako hysterickou, stádní a manipulativní. Osobně mi dnes manipulativní přijdou spíš filmové prostředky, které režisérská dvojice používá. Lze si klást otázky, které tvůrce evidentně nezajímaly. Hrdinka snímku je v nejlepším případě naivní a nezodpovědná (za Ludwiga Göttena si dosaďte Jiřího Kajínka s jeho sborem nadšených fanynek), v horším případě si Káťu Blumovou lze představit jako členku teroristické sítě, protože i taková interpretace je možná. Každopádně pojetí cti podle Margarethe von Trottové a Volkera Schlöndorffa se nápadně podobá tomu, jak ji vnímají italští mafiáni nebo členové kavkazských klanů. Celkový dojem: 40 %. (10.10.2017)