Willy Kufalt

V půlnoční Itálii kolem módního průmyslu se hemží ženské mrtvoly... aneb moje první setkání s hororovým subžánrem giallo. Ten film se mi občas svou stylizací z duše protivil, mívám problém, když si tvůrci hodně libují v násilí a morbidní estetice. Filmy založené na podobných scéných, o jaké zde není nouze, nebývají mým šálkem kávy, přesto jsem to nevypl a díval se. Od začátku mne totiž nesmírně upoutal úžasný barevný vizuál, se kterým se Mario Bava hodně vymazlil, čím dál víc mne naprosto pohlcovala atmosféra (i když jsem se chtě nechtě snažil bránit :o)) a samotný příběh, ač na první pohled banální, gradoval do hned několika nečekaných a překvapivých zvratů, že jsem s přibývajícími minuty zůstal zírat jako naprosto přikován. Všechny kvality a ohromná sugestivita převýšily mou nechuť, jdu na 4*! Pokud jde o hororový zážitek ve víru 60. let, nějaký Hitchcock se oproti Mariu Bavovi může při vší úctě vážně zahrabat do země. Opětovně se na Šest žen pro vraha nejspíš nepodívám, nicméně za excelentní kus to považuju! 75% (Horror Challenge Tour)

Tohle zneklidňující sci-fi s nádechem... no, dnešním slovníkem asi spíše thrilleru, než vyloženě hororu, se může i po více než 60ti letech pochlubit výraznými kvalitami jak ze strany hutné až paranoidní atmosféry, tak svou pořád funkční myšlenkou. Boj proti nahrazování lidí "dokonalejšími" klony bez duše a útěk před zkázou světa v podobě vyhlazení jakýchkoliv citových projevů je na svou dobu hodně originální nápad. A jelikož jsem tuhle povedenou filmovou "jednohubku" dodneška vůbec neznal (ani jakýkoliv remake), zůstává minimálně pro mne originální i dnes. Při zpětném zamyšlení mne překvapuje jedině, že podobný námět tenkrát nenabídl ani jednu zápornou postavu z řad lidí, kteří by onen vědecký pokrok vyznávali a hájili... o nějakém optimismu ale nakonec stejně moc mluvit nelze, což je v rámci vyznění celého filmu jedině fajn. 85% (Horror Challenge Tour)

Staříci jsou pro mne snad vůbec nejsilnějším zážitkem z domácí tvorby tohoto desetiletí. Přitom ten film jen nenápadně prolétl světem kolem, trochu jsem o něm cosi zaslechl a říkal si, že může být dobrý, ani si nestačil všimnout, kolikrát vlastně v kině (nejspíš pouze klubovém) ho stihli promítnout, a všiml si ho více až letos při náležitém ocenění tvůrců. Teď se můžu přidat k těm, kteří tvrdíí, že ta ocenění Českého lva i filmové kritiky byla zcela zasloužena. O excelentním výkonu Jiřího Schmitzera se asi nemá cenu rozepisovat, skvěle mu sekunduje i Ladislav Mrkvička, jenž se v jubilejní rok svého života dočkal po mnoha letech opět důstojné příležitosti před filmovou kamerou. Jinak... ano, Staříci se vyrovnávají s křivdami napáchanými minulým režimem v 50. letech – téma pro někoho možná již příliš obehrané se zde dočkalo zcela odlišného zpracování, než jak tomu bývalo poslední dobou, místo další novodobé "agitky" snažící se o rádoby věrohodný obraz minulých let film nabízí do současnosti zasazený příběh dvou lidí, v nichž přesah starých křivd pořád silně přetrvává. Díval jsem se bez znalosti o tématu předem, od samotného počátku mne strhlo jisté napětí, už během scény, kdy navrátivší emigrant musí nechat zbraň na letišti, nebo kdy kamera přímo jeho očima hledá podél haly dávného přítele. Nevadilo mi pomalé tempo, které se k rovněž velmi pomalému pohybu hlavních postav ve věku přes 80 let i celkové atmosféře snímku pěkně hodilo, s každou další scénou jsem vypjatě očekával, co bude dál... Navzdory zvláštnímu transu plnému nepříjemnému pocitu bylo to něco, od čeho jsem se nemohl a nechtěl odtrhnout. Asi jako se celé dění ani jednou neotrhlo od přítomnosti jedné z dvou hlavních postav, což osobitému dojmu ve výsledku rozhodně prospělo. Velice působivé, nekompromisní, s drsným koncem a dlouho přetrvávějícím zásahem... 90%

Psát, že mne překvapila Iva Janžurová, by bylo přinejmenším poťouchlé (nicméně potěšilo, že se jí po delší době dostalo možnosti hlavní role v zajímavém filmu a rozhodně nezklamala). Teroristka jako film mne ale překvapila velice. V obklopení prachbídného stavu české komedie 21. století přichází Radek Bajgar s velice svěžím kouskem, který nejen oplývá na domácí poměry nebývalou dávkou černého humoru, navívc se vedle zábavy nebojí rovněž poukázat na společenský problém ze součanosti a pojmenovat ho. Hlavní postava je zde konečně originální a film se možná ani nepohybuje daleko od pravdy, když říká, že staří lidé jsou podceňování a nikdo nebude z případné vraždy podezírat slušnou bývalou učitelku v důchodu. Jelikož jde v první řadě o komedii, jejíž účelem je pobavit, nebudu se zabývat morálním poselstvím, pevně věřím, že cílem tvůrce nebylo navrhovat inspiraci pro jakési vyřešení marného boje za spravedlnost v reálné situaci. Nutno říct, že tohle řešení předkládá s valnou nadsázkou, díky níž můžu klidně zahodit pomyšlení nad tím, zda není celý příběh trochu přitažený za vlasy. Možná byl, ale já se několikrát musel smát nahlas a scéna, kde se všichni nečekaně sejdou v poměrně absurdní situaci v domě pana Macha, má teprve nevídané grády! Chvilku trvalo, než jsme se seznámili s postavami a problémem, ale poměrně brzy se rozjela slušná zábava. Snímek drží pohromadě, pěkný rozměr mu dodává i westernově laděná hudba a dokonce nejen Pavel Liška, ale i ta Holubová je tu překvapivě zajímavá. Za výborný scénář a za tu naději, že i česká komedie může být znovu vzkřísena, přihazuju s přihmouřením očí i pátou hvězdičku. 85%

Clouzutova Mzda strachu byla jedním z mála případů, kdy i já, se svou zálibou ve filmových návratech do dávných zákoutí minulého století, jsem se poměrně bál podívat se na "starý" film. Mohl za to novší Friedkinův remake, po jehož zhlédnutí jsem si moc nedokázal představit, že něco tak akčně strhujícího mohl někdo natočit již pouhých 8 let po válce. Bál jsem se nicméně zbytečně. Cesta přes rozpadající se most uprostřed bouřky ani minimalisticky zachycena příprava výbuchu se tedy nekonala, ale pominu-li dva nebo tři Friedkinovy specifické kultovní scény, původní verze Mzdy strachu pak u mne vyhrává na celé čáře. Bavila mne nepřetržitě od samotného začátku (zatímco Friedkin mne tenkrát spočátku nějakou dobu dost nudil), s vývojem dramatické situace nabírala pomalu neskutečněj "drajv", kdy mi chvílemi rovněž tuhla krev v žilách a závěr v tomto případě též považuju za lepší. Je zajímavé, že Montandovi jsem od počátku fandil a témeř se nemohl dočkat, kdy se mu konečně podaří vyrazit od volantu senilního Vanela (nic proti němu jako hercovi :)), a neuvědomil si ani na chvíli, k jaké tragedii může akční povaha hlavního hrdiny plného odvahy a života (v protikladu k zbabělému, ale přeci jen možná vhodně opatrnému postaršímu muži) dospět. O to větší překvapení v závěru, který lze vnímat jako parodox, ale pokojně z jiného úhle pohledu i jako notný důsledek nerozvážného charakteru... Za mne výborná dobrodružná "chlapácká" jízda, která navíc ve správných chvílích nepostrádala ani notnou dávku psychologie. 95%

Americké nezávislé tvorby 80. let si poslední dobou začínám všímat s velkým zalíbením. Už jsem si s Genem Hackmanem z toho ranku oblíbil Misunderstood o složitém hledání si cesty otce k staršímu synovi a malé velké drama ze života majitele přímorského Blue Water Grillu může teď pokojně následovat. Emocemi doslova nabitý kus nabízí osobitou katarzi, jakou prochází nejen hlavní postava příběhu. Zatímco svérázný děda (tchán zvaný Generál) si užívá život venku u moře, panu Floydovi po smrti ženy zůstaly podobné chvíle už jen na plátně staré promítačky rodinných videí. Zdánlivě idylický snímek tak brzy předznamenává blížící se drama, i ty opakované úsměvné chvilky s dědou, které měly spočátku potenciál stát se nezapomenutelně dojemným momentem, vrcholí nakonec v jeden tragický zlom. Gene Hackman zde předvádí celou paletu různých emocí... dojímá, chvílemi rozesmívá, jindy mrazí, budí lítost a dovede i zuřit (nicméně jeho hlas se stejně i v těchto chvílích nesmírně hezky poslouchá). Od začátku naladěn na stejnou vlnu jsem se svými pocity ze strany diváka byl taky dost na houpačce, nicméně potěšilo mne, že po všech těch prohrách a zármutcích zbylo i kousků pro naději v šťastný konec. Některé skvělé filmy, které mne zasáhnou, si pustím i opakovaně do měsíce, do dvou, na Úplně v modré vodě jsem koukl hned dva večery po sobě! Pane Hackmane, děkuju za další filmový zážitek, ale tentokrát obzvlášť. :) Mimochodem, soundtrack plný příjemných country písniček je též nádherný. 90%

Když už si u francouzského filmu 70. let připadám, jako kdybych sledoval spíše nějakou bakalářskou příhodu či jinou polotrapnou mikrokomedii ČST z dob socialismu, zůstalo zřejmě někde něco špatně. Snad ve scénáři, který nabízel jen minimum vtipných situací (jako třeba ty s výtahem) a víceméně povrchně napsané postavičky z prostředí činžovního domu. Snad v hercích, mezi nimiž se volba obsazení hlavní role (Bernard Le Coq) skutečně nepovedla a ten nadprůměrný standard kolem v rolích vedlejších (Galabru, Carmet) zůstává spíše jen tím příjemným standardem. Snad v režisérovi Giraultovi, který se povětšinou specializoval na rozervné komedie a pokus o veselohru s vlažnější atmosférou a serióznějším tématem (domovník manipulující s obyvatelmi domku) mu jednoduše nevyšel. Každopádně mne to příliš nebavilo. 35%

,,Je to přeci svatá povinnost kritiků... doceňovat s odstupem času nepovšimnuté umělce." Nejsem sice uměleckým kritikem, ale tenhle výrok z Podobizny mi připadá velice nadčasový a platí i na oblast filmů. Krátké poválečné / předúnorové období 1945 – 1948 považuju již dlouho za neprávem prohlíženou kapitolu československé kinematografie, která tehdy (ještě než došlo k zásadním politickým změnám) dokázala nabídnout divákům velmi pestrou nabídku výborných psychologických dramat i pozoruhodných "žánrovek". A teď nenásilně pokračuju v jejím doceňování. Horor Podobizna jsem už kdysi viděl, ale tenkrát mi připadal spíše jako dobová kuriozitka. Dnes jsem k Podobizně v klidu usedl znovu po pár letech a byl fascinován. Tvůrcům se povedlo vykreslit hutnou temnou atmosféru, naplno využili možnost práce s černobílým vizuálem, také spoustu osobitých postupů a dle kvalitní literární předlohy stvořili působivý kus, který by se rozhodně neztratil ani v zahraničí. Trochu mne zklamal Otomar Krejča, od pozdějšího průkopníka herectví z Národního divadla jsem očekával výraznější výkon, ale tady šlo o jeho první větší příležitost před kamerou, a nebylo na škodu, zmizela-li záhy jeho postava ze scény. Zato obsadit už tehdy excelentního Vladimíra Šmerala do postavy, která prochází výraznými psychologickými proměnami až k samotnému rozkladu osobnosti, se ukázalo jako sázka na jistotu. Víc než fantaskní zápletka o prokletí obrazu se do popředí dostává příběh původně chudého malíře a jeho stále zvyšující se touze po slávě a bohatství... ten dokazuje, že velikost klasiků spočívá v neutíchající nadčasovosti jejich děl. U fantastkního hororu ze 40. let bych to nečekal, ale s přibývajícími minutami mě tady opravdu silně mrazilo. 90% (Horror Challenge Tour)

Zvláštní... u řady komedií i jiných "žánrovek" z dob 60./ 70. let mám pocit, že pořád dokážou skvěle fungovat. Smrt jí sluší je daleko mladšího ročníku (1992) a připadá mi, že za necelých 30 let tahle bláznivě černá podívaná neskutečně zestárla. Jestli tedy vůbec ve své době naplno fungovala. S takovým hvězdným obsazením a podle všeho v netypických rolích snad ano. Pár momentů, zejména řádění pana doktůrka coby malíře na zámku, mi občas mírně pozvedlo koutky úst, chápu i myšlenku vystřelit si ze stárnoucích hvězd, které nemohou rozdýchat coby jedinou vrásku na těle. Celkově jsem se ale navzdory všem kladům na čele s téměř dokonalými triky bavil spíše průměrně a občas i nudil. Po tom pěkném "broadwayském" výstupu Meryl Streep v úvodu jsem čekal víc. Bez toho brakově laděného hororového kabátiku navíc bych se asi taky obešel... 55% (Horror Challenge Tour)

Film, se kterým jsem se vlezl jako na houpačce. Dle zdejšího profilu (žánr, plakát, ale i odezvy diváků) jsem čekal vše možné, určitě ne však film, který začne vizuálně vymazlenými poetickými scénami půlnoční Paříže. Spočátku mne dění vtáhlo do sebe, bavil jsem se a byl zvědav na vývoj a přepojení vícera dějových motivů i odhalování zákoutí lásky velice hříšné. Později jsem se začal nudit, abych pak byl záhy svědkem hnusných scén, kde se lidé během milování kanibalsky pojídají. Nejhnusnější scény pro jistotu začínají prolínat epizodky jednou s poetickým záběrem na krásnou kolií v autě, podruhé s koupí malého štěňátka... a musím říct, že tahle kombinace hororu a poetických scén mi málem rozervala srdce. Tohle není žádný prvoplánový horor, často spíše připomíná umělecky laděné drama ze života. Stejně se mi ale do toho všeho pravidelně vynářela otázka, proč se má smysl dívat na film o extrémních sexuálních úchylkách, místy doplna nasycený krví a nahotou? Co mi může něco tak hnusně naturalistického přinést? Tahle otázka ve mne trvá nadále, respektive film mi přes všechny klady nedokázal najít jednoznačnou pozitivní odpověď. Proto bych nedal víc než 3 hvězdičky, ani kdyby to Denisová navrch obohatila o swingové písničky s orchestrem naživo. 55% (Horror Challenge Tour)