Otomar Krejča st.

Otomar Krejča starší se narodil 23. listopadu 1921 ve Skrýšově u Pelhřimova do chudé vesnické rodiny. Po maturitě (1939) na gymnáziu v Pelhřimově se měl stát úředníkem Zemědělského družstva. Láska po divadle ho přivedla nejdříve teoreticky psaním ve studentském časopise a poté prakticky u ochotníků.

Jako profesionál prošel kočovnou divadelní společností Rudolfa Nádhery (1940 – 1941), Jihlavou (1941 až 1942), kladenským Horáckým divadlem (1942 – 1943) a pražským Nezávislým divadlem (1943 až 1944). Po osvobození byl v Kladně (1945), v D 46 (1945 – 1946) a v Divadle na Vinohradech (1946 až 1951), kde se poprvé pokusil o divadelní režii. Během své divadelní praxe vystudoval divadelní vědy na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (1946 – 1949).

Získal angažmá v Národním divadle v Praze (1951 – 1965), kde prošel posty herce (1951 – 1956), šéfa činohry (1956 – 1961) a herce i režiséra (1961 – 1965). Od roku 1966 byl na tříleté dovolené a rozhodl se založit vlastní scénu Divadla za branou (1965 – 1972), v němž se kromě režie stal uměleckým šéfem (1965 – 1968) a ředitelem (1968 – 1972).

Po násilné likvidaci svého divadla byl Otomar Krejča, jenž podepsal 2000 slov (1968) a byl vyloučen z KSČ (1970), nucen působit ve Správě kulturních zařízení Ministerstva kultury (1972 – 1973) a krátce jako režisér v Divadle S. K. Neumanna (1973 – 1976). V 60. letech hostoval jako režisér v Divadle Na zábradlí („Zahradní slavnost" od Václava Havla), Olomouci a bratislavském Slovenském národním divadle.

Po roce 1976 se uchýlil (ojediněle i v 60. letech) k zahraničním pohostinským režiím v kubánské Havaně („Romeo a Julie" 1964), Bruselu („Hamlet" 1965, 1966), Vídni („Konec masopustu", „Faust", „Višňový sad" 1968), Kolíně nad Rýnem („Romeo a Julie" 1969), švédském Stockholmu (1970 a 1983), Paříži, Avignonu („Lorenzaccio"), Düsseldorfu („Oko za oko", „Provaz o jednom konci"), Salzburgu („Čekání na Godota") apod.

Po roce 1989 založil opět Divadlo za branou II. a III. (1990 – 1995) a od 1. 1. 1996 do 31. 12. 1998 nastoupil opět na post režiséra Národního divadla („Faust"), kde režíroval naposledy roku 2001 – 2003 („Portrét umělce jako starého muže").

Ve svém režijním díle se Krejča snažil o analýzu a přestavbu textů, důraz na převedení etiky a filozofie hry mezi diváky. Což se mu dařilo bouráním zavedeních hereckých postupů (hlasy, intonace, pohyby), často zasahoval a aktualizoval texty klasických dramat. Hodně se soustřeďoval na téma maloměšťáků, hrdinství a mládí. Zaměřoval se na malířskou stránku inscenace, ojediněle používal i filmové projekce na pozadí.

Největšího režijního rozmachu zažil ve svém Divadle za branou, na jehož prknech předvedl nejvýznamnější inscenace 60. let: „Podivín", „Romeo a Julie", „Racek", „Srpnová neděle", „Strakonický dudák", „Provaz o jednom konci", „Konec masopustu", „Tři sestry", „Ivanov", „Jejich den", „Faust" aj. aj.

Obdobný byl i jeho herecký styl. Redukoval úlohy na společensko – etické jádro, zlidšťoval je, dodával temperament, využíval přímočaré niterné, racionální a vznešeně typové herectví, pro které zpestřoval i svou lásku a líbezností k českému jazyku. K jeho vysoké, hřmotné a silné postavě a ostrému obličeji kontrastovala měkká dikce a jemný hlas.

I když byl kritikami jako herec vesměs chválen, sám Krejča se snažil své herecké příležitosti soustavně omezovat na úkor své režijní a vedoucí práci. Během neblahé normalizace mu byla cílevědomě v Československu odpírána umělecká činnost a musel se uchylovat do zahraničí. Návrat v 90. letech, po rehabilitaci a navrácení prestiže, již tak úspěšný nebyl.

Z divadelních hereckých výkonů jsou známy například inscenace „Maryša" (Francek), „Oidipus vladař", (Král Oidipus), „Macbeth" (Macbeth), „Veselé windsorské paničky" (pan Vodička), „Sen noci svatojánské" (Lysandr), „Tři sestry" (Tuzenbach), „Fidlovačka" (Jeník), „Zlý jelen" (Vítek), „Jiříkovo vidění" (Jiřík), „Don Juan" (Don Juan), „Hoře z rozumu" (Molčalin), „Ďábelský kruh" (Jiří Dimitrov), „Drahomíra a její synové" (Popel), „Večer tříkrálový" (Malvolio), „Jan Hus" (král Václav IV.), „Naši furianti" (Valentin Bláha), „Ljubov Jarová" (Chrušč), „Lucerna" (Mlynář), „Jan Žižka" (Kašpar Šlik), „Anna proletářka" (Podhradský), „Návrat" (Evžen), „Benátský kupec" (Antonio), „Obrněný vlak 14 – 69" (Peklevanov), „Svatá Jana" (Richard) ad.

Českým filmovým hercem byl Otomar Krejča v letech 1946 – 1967. Jeho talentu využila naše národní kinematografie i v titulních úlohách, ale po roce 1960 získával spíše menší a okrajové úkoly. Přesto bylo pro tohoto umělce na prvním místě divadlo. Na stříbrném plátně se poprvé objevil těsně po válce jako detektiv ve 13. REVÍRU (1946).

Z významných filmových Krejčových kreací si uveďme dvojroli Šimona Jordána a jeho syna Štěpána ve Slavíčkově PODOBIZNĚ (1947), strojvůdce Vojtu Janderu v Kubáskově ŽELEZNÉM DĚDKOVI (1948), mladého manžela MUDr. Antonína Bureše v DALEKÉ CESTĚ (1948) Alfréda Radoka, krejčího a redaktora Ladislava Budečského v dramatu Jiřího Weisse VSTANOU NOVÍ BOJOVNÍCI (1950), MUDr. Kováře v PŘÍPADĚ DR. KOVÁŘE (1950) Miloše Makovce, cestovatele a sběratele MUDr. Emila Holuba v Makovcově VELKÉM DOBRODRUŽSTVÍ (1952), zastánce a poté odpůrce Mistra Jana Husa (Zdeněk Štěpánek) Mistra Štěpána Pálče v JANU HUSOVI (1954) režiséra Otakara Vávry, velitele tankové brigády majora Staška v Tomanově TANKOVÉ BRIGÁDĚ (1955), muže Ireny (Vlasta Fialová) a továrníka Ondřeje Ráže ve Vávrově dramatu OBČAN BRYCH (1958), zloděje a družstevníka Dostála v komedii ŽALOBNÍCI (1960) Ivo Nováka, manžela Ing. Václava Lexu v SRPNOVÉ NEDĚLI (1960) Otakara Vávry, slabošského a bojácného advokáta Jana Skálu ve VYŠŠÍM PRINCIPU (1960) Jiřího Krejčíka, Akademika v Lipského MUŽI Z PRVNÍHO STOLETÍ (1961) a nebo atypického  kasaře a účetního JZD ve Vejtonicích Josefa Laštovku v Čechově komedii MEZI NÁMI ZLODĚJI (1963).

Z dalších filmů je třeba zmínit i NIKDO NIC NEVÍ (1947, rozvážný pán), DRAVCI (1948, disponent pan Hrubý), PAN HABĚTÍN ODCHÁZÍ (1949, inženýr Jaromír Sladký), DVA OHNĚ (1949, cihlář Václav Noháč), PAST (1950, železničář Bor), ANNA PROLETÁŘKA (1952, spisovatel Franta Sauer), OLOVĚNÝ CHLÉB (1953, poslanec Koutecký), MŮJ PŘÍTEL FABIÁN (1953, vedoucí Inženýr Jan Krása), SEVERNÍ PŘÍSTAV (1954, úředník Šubrt), HUDBA Z MARSU (1955, zástupce vlády náměstek Nechleba), HRA O ŽIVOT (1956, náměstek Rudolf Kadera), ŠTĚŇATA (1957, zástupce ministerstva), POVODEŇ (1958, starší syn Josef), PRVNÍ PARTA (1959, primář), TEREZA (1961, malíř Karel Holman), KOHOUT PLAŠÍ SMRT (1961, statkář Nejdek), ZELENÉ OBZORY (1962, ředitel státního statku Jošt), ZLATÉ KAPRADÍ (1963, vezír), TŘI ZLATÉ VLASY DĚDA VŠEVĚDA (1963, převozník), BEZ SVATOZÁŘE (1963, dělník Eman Janda), DÉLKA POLIBKU DEVADESÁT (1965, předseda komise Drahoslav Svitáček) a ALIBI NA VODĚ (1965, režisér Konrád).

Naposledy se uvedl jako JUDr. Emil Fencl v dramatu Miloše Makovce ČTYŘI V KRUHU (1967). Zbylých čtyřicet dva let se Krejča do filmu nevrátil. Podílel se rovněž na třech scénářích (ZTRACENCI, SRPNOVÁ NEDĚLE a ZLATÉ KAPRADÍ) a namlouval komentáře (Radokova komedie DĚDEČEK AUTOMOBIL, ČAS KŘÍDEL, PAS DE QUATRE i ZAKLÍNÁNÍ).

V 50. a 60. letech ojediněle spolupracoval s rozhlasem (i jako režisér, „Rozbitý džbán", „Hrdinův bratr", „Majitelé klíčů", „Filip II.", „Lišák Pedro" i „Hodina lásky") a televizí (KOČÁR NEJSVĚTĚJŠÍ SVÁTOSTI, ĎÁBEL Z BOSTONU, STRÝČEK VÁŇA, KAPKA ROSY či ELZA), ve které se objevil vůbec naposledy až v roce 2002 (NEZVĚSTNÝ).

Jeho hlas je zachycen i na gramofonových deskách a v dabingu (KDO SEJE VÍTR). V letech 1965 – 1969 byl předsedou Svazu československých divadelních umělců a krátce působil jako pedagog na DAMU. Jeho osobou se zaobírají dokumenty (ROMEO A JULIE 63, KREJČA ZA BRANOU, GEN) i monografie („Otomar Krejča" 1964 a „Kdo je Otomar Krejča" 1968).

Za svou práci získal Státní cenu (1951) za film VSTANOU NOVÍ BOJOVNÍCI, titul Zasloužilého umělce (1958), Státní cenu Klementa Gottwalda (1968) za divadelní tvorbu, rakouskou Kainzovu medaili (1969), francouzský Řád za umění a literaturu (1978), italskou Pirandellovu cenu (1978), Cenu Senior Prix (1993), Medaili „Za zásluhy" I. stupně (1998), ruskou Cenu K. S. Stanislavského (1999), Cenu Thálie jako Zvláštní cenu Kolegia (2000), Cenu Českého literárního fondu (2000), dále Medaili Artis Bohemiae Amicis (2001), Čestný doktorát AMU (2002), Cenu ministerstva kultury (2004) a taktéž Čestnou plaketu prezidenta republiky (2006) atd.

Jeho ženou a blízkou spolupracovnicí byla herečka Marie Tomášová (*1929) a též syn, herec a divadelník, Otomar Krejča mladší (*1947). Do konce svého života, obtěžkán těžkými nemocemi, se stále aktivně zajímal o kulturní a divadelní dění. Herec, režisér, a hlavně jedna z nejdůležitějších vůdčích osobností českého a světového divadla druhé poloviny 20. století, Otomar Krejča st. zemřel 6. listopadu 2009 v Praze, pouhých sedmnáct dní před osmaosmdesátými narozeninami.

Jaroslav "krib" Lopour