Zdenka Procházková

Herečka Zdenka Procházková se narodila v Praze 4. 4. 1926. V dětství se věnovala baletu a hře na klavír, především díky své matce, která byla vynikající klavíristkou. S divadlem se poprvé setkala při studiu na reálném gymnáziu na Lobkowitzově náměstí, kdy vystoupila v Uranii ve Svobodově Rozveselené rodině a ve Vinohradském divadle ve Vrchlického Soudu lásky. Po ukončení gymnázia úspěšně absolvovala zkoušky na pražskou konzervatoř, která však byla po roce zavřena Němci.

Prvním filmem Zdenky Procházkové měla být filmová adaptace románu Marie Pujmanové Předtucha, ve skutečnosti však šlo pouze o to, aby studenti konzervatoře nemuseli být nuceně nasazeni. Tento film roku 1947 zrealizoval Otakar Vávra s Natašou Tánskou v hlavní roli. Po válce se opět vrátila na konzervatoř a získala hlavní roli ve filmu Mrtví mezi živými, kde se jejím hereckým partnerem stal Karel Höger. Ten se stal později jejím skutečným životním partnerem.

Další film, ve kterém získala úlohu, byl Nerudův Týden v tichém domě. V této době přešla také z pražské konzervatoře k brněnské, protože studenti v Praze měli zakázáno hrát ve filmech. V Brně hrála ve Svobodném divadle, například hlavní roli v Pugetově Šťastném věku. Po ukončení školy se vydala na turné po Slovensku s Bernsteinovou Láskou, kde hrála společně s Jiřím Dohnalem a poté nastoupila do angažmá v Opavě. Zde ztvárnila Helenu v Čapkově R.U.R.

Jejím dalším hereckým domovem se stalo Divadlo státního filmu, dnešní ABC, které fungovala pouhé tři roky. Další nabídku dostala z Městských divadel pražských, kde setrvala sedmnáct let. Hostovala i v Národním divadle ve Ztraceném štěstí, Sluhovi dvou pánů, v Shawově Živnosti paní Warrenové, Suchovo-Kobylanově Svatbě Krečniského. V MDP pak hrála hlavní roli Lízy Doolittlové v Shawově Pigmylionu spolu se Svatoplukem Benešem, Zápolské Slečně Maličevské, Čechově Ivanovovi, ve Fredových Panneských slibech, Shakespearově komedii Jak se vám líbí, Priestleyově Začalo to v ráji, aj.

V té době také dost filmovala, objevila se v Návratu Martina Friče, úspěšné Radokově Daleké cestě, Písničce za groš, v Krškově Mladých letech a Z mého života, Čechově Nezlob, Kristino!, Hoblově Ztracené tváři a ve filmu a pátý jezdec je Strach. Z pozdějších let můžeme uvést film Jak napálit advokáta a Upír z Feratu. Objevila se také v úspěšném seriálu Nemocnice na kraji města v roli matky Viktora Preisse.

Roku 1957 působila jako konferenciérka v Laterně Magice na výstavě Expo 58 v Bruselu. Dále jezdila na různá zájezdová představení, nejúspěšnějším z nich byla inscenace Drahý lhář od J. Kilta, kde hrála se svým partnerem Karel Högerem. Tímto představením se v roce 1977 na dlouhou dobu rozloučila s českým jevištěm a zároveň to bylo také poslední představením Karla Högera.

Je důležité zmínit také její zahraniční úspěchy, kde se díky své vynikající němčina dostala na jeviště v Německu a také ve Vídni v Burgtheatru. V roce 1965 reprezentovala s Miroslavem Macháčkem na filmovém festivalu v Argentině film a pátý jezdec je Strach.

V roce 1968 hrála ve Vídni hlavní roli ve hře Julie, ty jsi kouzelná pod režií Oldřicha Nového. V šedesátých letech se podruhé provdala za Rakušana Ericha Hartmana a stala se česko-rakouskou občankou, tím se pro ni na dlouhou dobu uzavřela česká jeviště. Na neštěstí jí vše vynahradila zahraniční divadla, zde hrála například v Gogolově Ženitbě, ve hře Král Jan od F. Dürrenmatta, v Ženách z Trachidy od E. Pounda, Fiescovi od Schillera, v pozdějších letech v Nedorozuměíi od A. Camuse či v Euripidových Trojankách aj. Roku 1974 získala první cenu v mezinárodní soutěži dramat v Buenos Aires za hru Jean a já, kterou uvedla na několika evropských scénách. Protože však nechtěla ztratit kontakt s českým jevištěm nadále vystupovala v estrádních zájezdových programech.

Po smrti manžela v první polovině 90. let zůstala ve Vídni a začala opět hrát, dodnes propaguje v Rakousku českou a v Česku rakouskou literaturu. V roce 2004 získala cenu ministra kultury Artis Bohemiae amicis za šíření české kultury a zároveň vydala vzpomínkovou knihu Na jevišti mezi Prahou a Vídní - Nezapomenutelná Líza Doolittlová.

V poslední době jsme ji mohli vidět v třídílné televizní inscenaci I ve smrti sami, v seriálu Ulice a nově v Hraběnkách nebo na scéně Lyry Pragensia v představení Drahý Diego, které sama upravila. Za zmínku stojí ještě to, že stále sama cestuje autem mezi Vídní a Prahou a bez problémů zvládá i produkty moderní doby, jako je například počítač.

petr.trep