Táňa Fischerová

Táňa Fischerová, dnes již spíše bývalá herečka, o to více ale známá z jiných veřejných aktivit, pochází z divadelnické rodiny. Jejím otcem je Jan (*1921), dlouholetý režisér několika pražských divadel, působil ale také v Brně nebo Plzni. Táňa Fischerová zpívala v dětském pěveckém souboru a díky němu se poprvé dostala do rozhlasového studia, ještě na základní role byla také poprvé oslovena filmaři a nevelkou dívčí rolí debutovala v dnes již opomíjeném dramatu KOHOUT PLAŠÍ SMRT (1961).

Po maturitě na jedenáctiletce začala studovat herectví na brněnské JAMU, v této době také vytvořila další filmové role ve významných uměleckých počinech, dnes označovaných jako součást tzv. československé nové vlny (BLOUDĚNÍ, 1965; HOTEL PRO CIZINCE, 1966). Při natáčení těchto filmů přišla do styku s osobnostmi pražského Činoherního klubu a odtud dostala nabídku na stálé hostování. V roce 1967 tak přerušila nedokončené studium na JAMU a odešla do Prahy, hostování zaměnila za stálé angažmá v roce 1970. V rámci Činoherního klubu dostala velké herecké příležitosti především v ruské klasice (Višňový sad, Strýček Váňa, Na dně), spolupracovala také s televizí (v produkci brněnského studia hrála například v inscenaci JOSEFÍNA, 1968). Postupující normalizace dopadla především na Tánina otce Jana Fischera, ale jeho nucený odchod se podepsal i na jejím vlastním osudu a v roce 1973 opustila Činoherní klub. V letech 1973-1977 pak hrála v Divadle Jiřího Wolkera, kde našla znovu uplatnění ve světové klasice (Zdravý nemocný, Sen noci svatojánské).

Od roku 1977 byla Táňa Fischerová jako herečka ve svobodném povolání, hostovala například v Laterně Magice (Černý mnich, Rváč) nebo ve Viole (Punčochář), příležitosti jí nabídly i mimopražské scény, například Krajské divadlo v Kolíně. Jako problematická osobnost, navíc bez stálého angažmá, neměla Fischerová po celá sedmdesátá léta prakticky možnost prosadit se ve filmu a televizi, epizodní role jí byly dopřány jen v několika málo snímcích. Naopak léta osmdesátá jí přinesla mírnou satisfakci v podobě relativně velkých rolí ve zdařilých filmech PRODLOUŽENÝ ČAS (1984) nebo LEV S BÍLOU HŘÍVOU (1986), hrála také v titulech s historickým zaměřením (DIVOKÁ SRDCE, 1989; SVĚDEK UMÍRAJÍCÍHO ČASU, 1989), opět ji oslovil také režisér Antonín Máša, s nímž spolupracovala již v 60. letech (SKŘIVÁNČÍ TICHO, 1989), nové uplatnění znovu nacházela i v televizi.

Se svou svobodomyslnou povahou se Táňa Fischerová aktivně zapojila do událostí listopadu 1989 a následně začala svou práci dělit mezi herectví a společenské aktivity v oblasti charity, ekologie a nakonec i politiky. Angažuje se jako členka různých sdružení a nadací (Amnesty International, Nadace Vize '97 atd.), dlouhodobě se divákům České televize zviditelňuje v předvánočním čase jako moderátorka Adventních koncertů. Díky četným veřejným aktivitám ustoupilo herectví logicky do pozadí, velkou dramatickou rolí klavíristky Lydie se ale připomněla v seriálu KONEC VELKÝCH PRÁZDNIN (1996). Sporadicky se vrací i na filmové plátno (HANELE, 1999; KRUH, 2001).

Účast ve veřejném dění rozšířila Táňa Fischerová později i o politiku a v letech 2002-2006 byla poslankyní Parlamentu České republiky jako nezávislá kandidátka za stranu Unie svobody – Demokratická unie. V politice se sice neprosadila nijak výrazně, ale jako mediálně známá osobnost dostávala poměrně často prostor k prezentaci svých názorů (dodnes se vyjadřuje například k tématu volebního systému). I po opuštění politiky zůstává veřejně aktivní a často vystupuje například v rozhlase, ať už jako host nebo v roli účinkující, k umělecké činnosti se vrací na půdě Lyry Pragensis. Je také autorkou tří povídkových souborů a autobiografickou knihou (formou rozhovoru) Táňa Fischerová: žít nejen pro sebe (2002) podala obraz o svém životě a práci.

Pavel "argenson" Vlach