Réžia:
Antonín MášaKamera:
Richard ValentaHudba:
Svatopluk HavelkaHrajú:
Gabriela Wilhelmová, Dana Syslová, Evelyna Steimarová, Naďa Konvalinková, Zdena Hadrbolcová, Táňa Fischerová, Ondřej Vetchý, Leoš Suchařípa, Josef Somr (viac)Obsahy(1)
Velkým zklamáním pro příznivce Antonína Máši byl ambiciózní snímek Skřivánčí ticho, který měl premiéru v květnu 1990. Režisér si v něm předsevzal postihnout osobní i uměleckou krizi jednoho umělce, skladatele vážné hudby, který odchází na venkov, aby si tam uspořádal myšlenky i načerpal inspiraci. Společenská moralita však vyznívá falešně, stěží dokáže přesvědčit jak o životnosti jednotlivých hrdinů, tak o uvěřitelnosti událostí, jimiž procházejí. Autorský Mášův projekt byl s rozpaky přijat již v době svého vzniku a časový odstup jeho nedostatky, zvláště samolibou sebevzhlíživost, ještě umocnil. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (23)
Vzniknout tak o deset let dříve, měl by tento film potenciál stát se kultovním. Nicméně výběr herců není úplně šťastný, Ladislav Frej není zrovna miláčkem národa, stejně tak Táňa Fischerová nebo Jan Schmid. Taky postavy nejsou tak prozaické jako třeba ve "Vesničko má, středisková". Je to syrové, absurdní a kraluje Petr Čepek v unikátní roli předsedy národního výboru. Některé pasáže se ovšem dokáží hluboko vrýt do paměti: Hlavou zeď neprorazíš, je betonová! ()
Antonín Máša natočil v 60. letech několik dobrých filmů, tenhle jeho návrat je ale trochu nemastný neslaný. Kdyby to vzniklo počátkem 80. let, mohlo to mít význam společenské kritiky, ale v těsně předrevoluční době už to nemělo ten efekt. Navíc film přišel do kin až po listopadu 1989, kdy lidi na něco podobnýho fakt nebyli zvědaví (srovnejme návštěvnost s druhým dílem Slunce, seno... ze stejného roku - čtyři milióny proti 10.000 diváků). Přesto bych Skřivánčí ticho úplně nezatracoval. Jako moralita na dobové poměry je to bezzubé, doplněné navíc o těžko uvěřitelné a zbytečně vypjaté scény (například když si Ladislav Frej sebedestruktivně rozmlátí hlavu o klavír), má to ale několik výborných komických momentů (stěhování kamen, vysávání na dvoře), kterých je škoda, protože celek zapadl do průměru a podařené humorné vsuvky tak zanikají. ()
Zvláští film, o jedné rodině či spíše dvou bratrech, jeden bydlí ve městě a je to skladatel vážný hudby a druhý žije na venkově a je předseda a žije si po svém. Buduje kde se dá, a všude leje beton či něco staví, což jeho brácha špatně nese. Zajímavý pohled jak se co dělalo , mnohdy platilo ruka ruku myje. Těžko to nazvat jen jako drama, spíš nepovedená moralita. Za zmínku určitě stojí trojice ožralých umělců co se chovají jak dobytek. Film je na jedno zkouknutí málo, na to aby se v něm člověk vyznal a lépe to pochopil. ()
Poselství filmu tam bylo, vlastně docela očividné a pochopitelné. Jenže to zabředlo hlavně ve scénáři, postavy herci hráli. Zkažená příroda betonem a asfaltem dokreslila celou atmosféru toho proč skladatel plakal nad svým rodným krajem. Co mě tam štvalo nejvíc byly asi postavy skladatelových "přátel" v pozici uměleckých kolegů a otravných společníků s jejich volezlým smyslem pro humor a rádoby velkých slov. Mně se to vlastně docela líbilo, ale některé prvky jsem nechápal a jiné nepřekousl jako pravdivé. Čepkovi to sedlo. ()
Zvláštní priority mají hrdinové tohoto filmu. Vznikl těsně před změnou režimu, a mě nejvíc zaujala krize umělce-skladatele, který neví jak dál, když není hrán, a tak se jede rozptýlit na rodný venkov, kde si žije po svém jeho bratr a umělec se pokouší pochopit jak to vlastně žije a čím. Vedle dramatické krize skladatele je to příběh o tom co dělat, když mají lidi peníze, kam je vrážet a jak shánět stavební materiál. ()
Reklama