Ako sa budia princezné

Velice milá pohádka, kterou by bylo radno připojit na stejnou úroveň jako ty z 50. let. Plejáda skvělých herců, výborná režie i scénář, jehož jádro sice spočívá v klasickém příběhu o Šípkové Růžence, ale je napsán s řadou dobrých nápadů, mimochodem Jan Kraus jako by hrál sám sebe... A princezna Růženka měla tvářičku možná milejší, než všechny její předchůdkyně... Libuši Švormové přímo sekla role odstrčené sestry - kouzelnice... A pak hudba Karla Svobody, jeho "Jdi za štěstím" je právě z této pohádky... (14.05.2016)

Hodnotit Jak se budí princezny jako slabší pohádku svědčí dle Endrixe o tom, že srovnávám na základě obeznámenosti s nepočetným elitním referenčním vzorkem. V oběhu jsou prý sračky úplně jiného formátu. Uznávám. Faktem ale je, že v porovnání s Princem a Večernicí [taktéž Vorlíček, rok poté] upgradovaná verze Šípkové Růženky neobstojí nejlépe: Hrušínský je coby herec ještě jaksi nedomrlý a role mladšího blba mu neumožňuje rozvinout později objevený smysl pro jemnou hereckou ironii. Scénář bez Brdečkova přispění celkem rutinní a situace, kdy k zakletí dojde vlastně v poslední třetině pohádky, tempu filmu vůbec nesvědčí. Dva trumfy filmu - Kraus a manický Menšík - to nezachrání. V porovnání s valnou většinou pohádkových výplodků posledních 20-ti let nejspíš klenot, na zařazení mezi klasiku to v mém výběru nestačí. (27.01.2015)

Tahle „klasika“ mě hodně dlouho míjela. Viděl jsem ji až teď v dospělosti a můj dětský pohled a nostalgie mě v hodnocení neovlivňují. Možná proto, je to jen za průměrné tři hvězdy. Jiné zpracování klasické pohádky beru. Je vždy fajn, když se tvůrci pokusí přinést něco nového. Tahle verze na mě ale působila spíše vlažně. Dobré obsazení nějak nemělo co hrát. Zaujala mě postava sluhy Matěje v podání tradičně skvělého Vladimíra Menšíka a postava rozmazleného prince Jiřího v podání ideálně toporného Jana Krause, kdy to chvilkama zavání až parodií. :-) Zbytek osazenstva spíše průměr a Jan Hrušínský jako princ Jaroslav? Ten byl jako leklá ryba. Suma sumárum občas úsměvná situace v tradičním a jen lehce pozměněném příběhu. (30.03.2022)

Sympatická vtipná adaptace z "české školy", které ale něco chybí k dokonalosti. V komičnosti staršího prince a Matěje se trochu moc tlačí na pilu (nikoli vinou Krause a Menšíka, ti jsou dobří), což vyvažuje neobvyklý, mně velmi sympatický zádumčivý princ Jana Hrušínského. Pokud jde o zásahy do předlohy, mohlo by se zdát, že tou hlavní je škrtnutí sta let a jejich nahrazení motivem lásky, která dá našemu princi odvahu k vysvobození své milé. Mnohem zásadnější je však nahrazení uražené sudičky závistivou příbuznou, což vyznívá nesmírně trapně. Pohádka tím ztrácí něco podstatného, komplikovaného a padá o několik pater níž k primitivnímu "dobrý vládce, dobrý lid a jeden zlý škůdce", což je mimochodem heslo onoho roku (Anticharta). Namísto osudové kletby nastupují intriky frustrované švagrové. Když už jsem vzpomněl antichartu (falzifikát sudičky vystupuje dokonce i v závěru jako zištná uchvatitelka), nedá mi to, abych nesrovnal s dederónskou adaptací Šípkové Růženky (která v zásadě kopíruje originál, je neápaditá, sterilní a nevtipná, jen s krásnou písničkou přadlen v úvodu), v níž je naopak uražená sudička vznešenou, spravedlivou trestající vílou a král nesympatickým nafoukaným feudálem, který pak svými protiopatřeními bezohledně bídačí už tak "vykořisťovaný pracující lid". Dokonce i scéna urážky je vykonstruována tak, aby sudička z toho pro diváka vyšla co nejvíce se ctí. Takže soudruzi z NDR jdou na to z opačné strany. Tam je ale ta "výpověď" očividně záměrná, kdežto shoda české "na pohodu" verze s antichartou je nejspíš dána "jen" zoufale totožným myšlením. Klasická česká obsese v pranýřování "závisti" (a jedním dechem "ziskuchtivosti", což je roztomilé). Prostě sudička vyslovující zlou kletbu musí mít něco za lubem, jinak to český mozek nepobírá. Očividně ale i dederóni s tím měli problém. (09.07.2011)

Klasická česká pohádka Pražského jara a zlatých let šedesátých vůbec, chtělo by se zvolat i dodat při četbě jednovětých, jednoznačně černobíle hodnotících soudů. Nástup civilních, vnějškově i niterně ve svých projevech odpatetizovaných hrdinů, reagujících na v tomto - a nejen v tomto ohledu - přepjatě sentimentální padesátá léta, se projevil i zde. Hravost dívčího Růženčina mládí, skvěle pojednaného Bohumilou Zelenkovou, úsilí chránit a zachránit nevinné mládí, které se provinilo již pouhým faktem svého bytí, to všechno jsou posuny, které tomuto klasickému dílu vtiskují nenapodobitelně neopakovatelnou tvář. Fakt, že v našich pohádkách předlistopadu až na výjimky hráli přední čeští herci a angažovali se v nich i nejlepší režiséři pomyslného "velkého" umění, byl dalším z činitelů opravňujících mluvit o světově proslulé české (československé) škole dětské a mládežnické tvorby. Zlínský festival, pozoruhodný unikát své doby - a chválabohu i naši současnosti - buď nejen mně svědkem. Ale teď už mě omluvte - ta hora keřoví vonícího nezaměnitelnou vůní už na dálku mě volá. Proč? No přece ... (30.12.2007)