Sedmá pečeť
Det sjunde inseglet
The Seventh Seal
The Seventh Seal
The Seventh Seal
The Seventh Seal
Réžia:
Ingmar BergmanKamera:
Gunnar FischerHudba:
Erik NordgrenHrajú:
Gunnar Björnstrand, Bengt Ekerot, Nils Poppe, Max von Sydow, Bibi Andersson, Inga Gill, Maud Hansson, Inga Landgré, Gunnel Lindblom, Bertil Anderberg (viac)VOD (1)
Obsahy(2)
Rytier Antonius Block sa vracia domov z krížovej výpravy, svoju zem však nachádza spustošenú morom. Smrť, ktorá ho navštívi, mu oznámi, že jeho dni sú zrátané, predtým ho však čaká ešte jedna šachová partia. (RTVS)
Recenzie (475)
SIlně působicí, nenudil jsem se, úžasná smrt, ale bohužel se přiznám bez mučení, že celkový smysl jsem asi nepochopil. Tedy nemohu dát ani ty 4 hvězdy i přesto, že jsem ovlivněn tak silnou chválou a vysokým hodnocením filmu. Musím ukázat pravdu a vyjít z řady s tím, že my smysl utekl a tak nemohu dostatečně snímek ocenit. Ale jinak se mi snímek moc líbil. :) 7/10 ()
Klasika světové kinematografie je snad divácky nejnáročnějším filmem plný vlastně občejné lidské filozofie. Block se vrací z křížové výpravy se svým panošem, marně hledá smysl života, který by rád viděl v bohu, ale zkušenosti jej hlodají a jeho existenci zpochybňují. A tu poznává, že jistá je jen Smrt. Smrt přichází a Block se nějaký čas zachraňuje hrou v šachy, nepřestává věřit, že bůh je uchopitelný, zatímco jeho panoš o jeho neexistenci už nepochybuje. Doma, v zemi zasažené morem, navíc spatřují procesí náboženských fanatiků, kteří vidí v moru boží vůli a chtějí se zachránit sebemrskačstvím. Poblíž zase čeká na svou smrt v ohni údajná čarodějnice. Krásně ponurý typicky severský film točený zřejmě na Bergmanově zamilovaném ostrůvku, kde je dnes také pohřben. V protikladu k dvojici vracející se z výpravy do Světé země je postavena trojice kejklířů, kteří se nemají filozofických otázek a žijí ode dne ke dni životem celkem spokojeným. Jenže i oni poznávají Smrt a dokážou se od ní odvrátit - nic není tedy tak osudové, jak sama Smrt předpověděla. Závěr filmu evokuje verše z Apokalypsy, Zjevení sv. Jana - vlastně stejně jako na začátku uvozuje varování lidem. Hvězdazvaná Pelyněk, není to nějaká neznámá kometa, která jednou zničí naši planetu? ()
Bergman je skutočne majster(aj keď ho hodnotím po prvom filme). Už dlho som nevidel tak perfektnú prácu s metaforamy ako práve tu. Najzásadnejšie otázky bytia, ktore ľudí trapia už od nepamäti sú do deja perfektne vsunuté a spolu s výbornými dialógmi donútia každého(teda ak nie ste totáne sprostí) zamyslieť sa. Jednu hniezdu však uberám kvôli pomalšiemu tempu, ináč nemám filmu čo vytknúť. Ešte dodám, že pozhladnutí filmu mám chuť niekoho silno udrieť, ani sám neviem prečo. ()
O tom, že Siedma pečať je majstrovské dielo sa veľa popísalo. Rovnako tak sa analyzovali kvality každého atribútu tohto filmu. Preto len zaujato a povrchne dodám: Bože, v tomto vynikajúcom filme sú neuveriteľne krásne ženy! :) ()
Dve Bergmanove rozprávky. Medzi nimi 25 rokov. V tej prvej, čiernobielej, Siedma pečať (5*), putuje pestrofarebná spoločnosť stredovekou krajinou, ktorú ovládol mor. Boja sa všetci a spolu pred ním utekajú: zádumčivý rytier zložitej povahy, jeho jednoduchý rázny zbrojnoš, opustené dievča, rozhádaní manželia, záletný herec a zaľúbený manželský pár potulných hercov s dieťatkom. Idú svetom so svojím oslíkom zapriahnutým do voza, v ktorom spia a ktorý sa v každej dedine mení na divadlo. Hrajú, spievajú, tancujú; rozdávajú umoreným ľuďom veselosť, lebo sú jej sami plní. Nie sú múdri ako rytier, ani prísni ako zbrojnoš, ale ani nie sú opustení – majú sa navzájom a spievajú pesničky plné veselosti načerpané zo studne Lásky. – Smrť je všetkým v pätách, ale nie nad každým má moc. V tej druhej, Fanny a Alexander (5*), vidíme potomkov manželského páru divadelníkov po niekoľkých storočiach. Majú vlastné kamenné divadlo, je to vážená rodina. Hrajú, spievajú, tancujú; rozdávajú ľuďom veselosť, lebo sú jej sami plní. Je to rozprávka farebná, snáď najfarebnejšia, akú som kedy videl, ale postavy sú rozprávkovo čiernobiele - dobré a zlé. Ale Zlo nemá moc nad každým. ()
Mistrovské Bergmanovo dílo plné nejrůznějších symbolů, na jejichž úplné uchopení prostě nemám. Existuje Bůh, jaký je smysl našeho života, takové otázky nám Bergman servíruje skrz své živoucí hrdiny na pozadí temného středověku. Dílo je prošpikováno mrazivou atmosférou, kterou jen podtrhuje majestátní hudba, je to dílo, které nám ukazuje veškerou bídu lidského charakteru, viz scéna v hospodě. Tyto scény jsou ale v kontrastu s nesmírně lidským párem komediantů, kteří tvoří protipól všudypřítomné smrti a přinášejí naději a lásku do budoucna. Nic není černobílé, ani tento film, ani jeho postavy.Je to příklad živoucího díla, které k nám promlouvá, ale nenaléhá. Každý si utvoří závěr sám a tak to má být. Po Lesních jahodách další skvělý Bergmanův film, to jsem zvědavý co na mě tenhle režisér připraví příště. Už se těším. ()
Tak jen pár slov pro doplnění, pokusím se neopakovat…Bohužel tento film není tak „metafyzický“ a „symbolický“ a vůbec, jak jsem si představoval. Ale to je můj problém. Přesto (nebo právě proto) obsahuje několik scén, které jen tak nezapomenu a které se zařadily do zlatého fondu mých vzpomínek na život. (rozhovor se smrtí v kostele (lovely), snídaně s jahodami, čarodějka před hospodou, smrt s pilkou místo kosy usw.). Ale občas je jaksi chm a fů (seversky) chladný a některé (ať již obrazy, nebo hloubky nebo také „hloubky“ myšlenek) jsou zbytečně přestylizované (usměvný závěrečný danse macabre). Mimochodem, občas mi to připomínalo Pyšnou princeznu. No nic, Francouzi se s těmito věcmi dokáží vypořádat lépe. Nebo ne? To je fuk.Ale nudit se u takového filmu, to je hřích. A já jsem, milý deníčku, nezhřešila. ()
Pekelné dílo člověka, jež vyrůstal a viděl druhou stranu lži. Po boku svého otce faráře mohl vidět nevědomost lidí a hloupost lidského pachtění. Možná to nepoznal, ale určitě chtěl ukázat lidem bolest, kterou viděl. Měl jsem možnost vidět vizi lidstva. Vizi hlupáků, nedokonalců a nevzdělanců. Panoš byl z nich nejvědomější. Mohl učit svého pána, avšak nedělal to. Zajímalo by mě proč to nedělal. Vyprahlá země. Tento film je v křesťanské morálce špína a zavržení. Zapomeňme na naši minulost, nesmí lidé v nás vidět naše hříchy a způsoby, co nám zůstali. První můj náhled do díla tohoto muže. Četl jsem v novinách, že v přažských kinech probíhala promítačka všech jeho děl, které dovršují čísla přes 40. Tento muž má svůj kult a nadaci. A není se čemu divit. Pravdě vstříc lidstvo. Kdo je tady moderní? Myslíš, že ty? Buhužel tomu tak není. Vzpamatuj se a začni přemýšlet, jak tě kněží dostali do tvých osidel. Zasadili ti rány a do tvé chabé mysli zasely myšenky polopravd a mýtů, pohádek. Podle nich žijeme všichni dodnes. A taky to tak vypadalo a vypadá. Zbohem. 5 hvězd je v tomto případě až málo. Od syna faráře bych tolik bolesti a pravdy nečekal. Jsem mu vděčen. ()
Tenhle film mě hluboce zasáhl. Nepřipadá mi nijak zvlášť pesimistický, putování rytíře Blocka je naopak úžasnou freskou lidských životů, vyjadřující nesmírnou naději. A proto ho mám tak rád... ()
To je síla. Člověk pak vidí, co by se stalo dnes, pokud by přišla nějaká podobná katastrofa. Silný film, silná témata, málo odpovědí. 5* ()
Ta hluboká myšlenka, kterou je nutné v průběhu filmu odhalit, je tady jako Bůh pro věřícího. Tuším, že by tam někde měla být, ale že by mě přímo osvítila a podala důkaz o své existenci, to se říct nedá. Tak a teď když víte, že jsem autora nepochopila, si můžu dovolit konstatovat, že náplň filmu by se dala odehrát v patnácti minutách. Eliminace postranních historek ze života lecjakého kolemjdoucího by tomu vůbec neuškodila. ()
Motto: "A když Beránek rozlomil pečeť sedmou, nastalo na nebi mlčení téměř na půl hodiny." Se Sedmou pečetí, natočené podle Bergmanovy hry Malba na dřevě (Trämaalning), se mi podařil kousek stejný jako rytíři Blockovi. Byl to vůbec první Bergman, jehož jsem měl čest spatřit, prošel jsem dlouhou cestu a nakonec zjistil, že právě tenhle je ten nejlepší. Block hledá Boha, kterého se lze dotknout smysly. Jak takového ale najít? "Co ti, kdo nechtějí ani nemohou věřit?" Rytíř je "zablockován". Měl ženu, kterou snad mohl milovat, ale bylo mu to k ničemu. Vydal se na pouť a neznamenalo to nic. A teď už se vrací cestou poslední. Snad by mu aspoň smrt, která se mu postavila tváří v tvář, aby s ním hrála šach, mohla otevřít oči... Poprvé mi rytířovo zoufání přišlo banální, když ho však přiložíš k dalším dílům Bergmanem vytvářené mozaiky, vyjde ti Bergman sám. A až ti vyjde, něco se stane. Sedmá pečeť není jen příběhem mlčícího Boha, ale též člověka, který ho bezúspěšně hledá. A bezúspěšný hledatel by mohl být pouze zkratkou pro jakéhokoli moderního člověka (považ, jak je Block moderní!), který se ztratil sám sobě. Nad všemi nezapomenutelnymi obrazy (dravec v oblacích a sborové "Dies irae, dies illa", lenošení u moře, šach, nanejvýš výmluvný muž, Panna Marie s Jezulátkem, zpovědnice, malby, divadelní představení, průvod flagelantů, podřezání stromu a dialogy předtím, útěk lesem, čtení Bible na hradě a odpověď, že tam nikdo nebyl) ční vysoce obraz jeden jediný, kterým Bergman nabízí odpověď. Je to "palouk s lesními jahodami" plný "hostů večeře Páně", jenž dává smysl temnotě kolem: "Tuhle chvíli si budu pamatovat. To ticho, ten soumrak, mísu s jahodami, misku mléka. Vaše tváře ve večerním světle. (...) Ponesu svou vzpomínku v obou rukou jemně, jako misku s čerstvým mlékem. Bude to pro mě znamení velkého dostatku." Právě v této chvíli byl přítomen Bůh, kterého rytíř hledal. A chceš-li o tom pochybovat, pomni, že kejklíři Jo(se)f a M(ar)ia se svým synkem jsou sami Svatou rodinou. Syn se sice jmenuje Mikael, ale to je přece ten, kdo v Apokalypse přemůže Satana. Dokonáno jest! Asociace: Lesní jahody, Večer kejklířů ()
Světová klasika od předního skandinávského režiséra Bergmana, která ovšem mě tak nenadchla. Kvalitu ten film bezesporu má, to ano. Je zde syrově vylíčený život prostého středověkého občana, který se točil především kolem křesťanství, bál se moru, potýkal se s upalováním čarodějnic a především náboženským fanatismem a strachem ze smrti. Syrovost filmu ještě více dopomáhá černobílé zpracování a pro nás neznámá a tvrdě znějící švédština. Jenže i když ten film má jen jeden a půl hodiny, tak dodívat se na něj, bylo pro mne utrpení. Ten film se chvílemi strašně táhne, převážně kvůli tomu náboženskému fanatismu. [7836. hodnocení, 422. komentář, 84%, 409. nejlepší film, 463. nejoblíbenější film] ()
Fantazírování o bohu, smrti, nemocech, hříchu a s ním spojeného trestu jistě ke středověku patří. Moderní člověk, pokud má všech pět pohromadě nebo to neprovozuje jako byznys či dokonce jako součást své špinavé politiky, se těmito věcmi na základě poznání světa vůbec nezabývá, neb ví, že bůh není a smrt je přirozeným a nezvratitelným zánikem starého vedle vzniku nového...Že je Bergman opravdovým mistrem depresivního kina, není žádná novina. Depresivní existencialismus v umění je často už sám o sobě zárukou úspěchu, a přidá-li se trocha většinou té bla-bla-bla filosofie a řemeslné režie, stačí už jen pár přehnaných pozitivních kritik od filmových pseudo-odborníků, kteří udělají z komára velblouda, a další filmový pseudo-génius je na světě a už nikdy nikdo s tím nehne...Sedmá pečet´ nemá zdaleka to pravé-ořechové-trauma jako některá pozdější Bergmanova díla. V době vzniku filmu nesměla být cinema ještě příliš odvázaná/realistická...Tedy poselství je zde pro současníka téměř nulové, ale občas je slyšet nějaká ta věta s obsahem trvalé hodnoty, zajímavý song (snad středověký originál?) o zvířatech, která v písni dělají to, co nedělají/nejsou k tomu stvořena v reálu. Pár velice působivých scén/obrazů, šachovou partii vidíme krátce pouze 2-3x za celou stopáž. Středověk občas ano, ale občas ani náhodou - scény s rodinkou kejklíře připomínají spíše št´astnou současnou švédskou famílii na výletě do přírody. Bergmanova specialita - direktivní režie - zde tolik nebije do očí/uší, ale je i zde samozřejmě cítit - Bergman to jinak neumí. Že by byl film nudný či dokonce nekoukatelný, to vůbec ne, ale vracet se k němu pravidelně určitě nebudu - skandinávský velemistr opravdu není moje parketa! ()
Hrát šachy se smrtí...klobouk dolů. Jeden z nejlepších filmů, jaká kdy byl natočen. ()
Tento film mě hluboce oslovil. Temná atmosféra středověku s jeho chorály, fanatismem a očekáváním Soudného dne. Nejlepší ze všech Bergmanových počinů, a to už je co říci... ()
V antice to byly hrdinské eposy, jenž vyprávěly příběhy hrdinů, kteří válčí s bohy apod. Bergman tyto náměty s neuvěřitelným citem pro detail převedl na plátno. I když se tento alegorický snímek odehrává ve středověku, svoji povahovou základnu má právě v antice. Spousty silných, veselých i tragických, momentů a plno nadsázky, to vše protkáno značnou dávkou obraznosti (šachy se smrtí aj.) z tohoto filmu dělají jedinečný zážitek. Závěrem vše vyústí v obecně platné ponaučení, avšak nijak lacině, takže žádnou pohádku "Probůh" nečekejte. Vřele doporučuji divákovi se smyslem pro art. Nebudete litovat, budete naopak mít co rozdýchávat... ()
Tak jsem se tedy také trochu dovzdělal a mrkl na jednoho Bergmana :o) Samozřejmě extrémně silná, hluboká záležitost. Dnešním Hollywoodem vyhnojený divák by odešel z kina po deseti minutách - žádné střílečky, žádné triky. Jen hloubka a myšlenka. ()
Súvisiace novinky
Virová nákaza ve filmech
Momentální krizová situace reagující na probíhající šíření viru Covid-19 měla mimo jiné za následek i uzavření veškerých kinosálů, což pochopitelně vedlo k tomu, že distributoři začali rušit či… (viac)
Zemřel herec Max von Sydow
Ve věku 90 let zemřel legendární herec Max von Sydow. Sydow se narodil ve Švédsku, významnou část svého života však strávil ve Francii. Významně spolupracoval například s režisérem Ingmarem Bergmanem… (viac)
SCANDI – Severská filmová lekce
Česká a slovenská premiéra aktuálního vítěze festivalu v Benátkách, výtečného filmu Roye Anderssona Holub seděl na větvi a rozmýšlel o životě, zahájí historicky první ročník festivalu severských… (viac)
Srovnávání s Údolím včel může být zavádějící (ale chápu jeho „statistický“ smysl, protože stran historického zasazení a volby tematizovaného fenoménu takových mnoho není), protože částečně mají společný jen námět, jímž je pochybám vystavená a z nich se vyznávající eschatologická naděje rytíře vrcholného středověku. Snímky se lišily tempem, které je zde mnohem svižnější, zatímco Údolí včel bylo pojato rozvláčně, a také množstvím příběhů, protože Bergman se plnohodnotně věnuje většímu počtu aktérů a nahlíží tak lidský vztah k bohu z vícera úhlů (v Údolí včel lze uznat nanejvýš 2,5 příběhu [Somrův Rotgier] a ostatní je víceméně komparz). Že Bergmanův rytíř je od počátku zmítán drásavými pochybami a klade si mezní otázky po smysluplnosti víry a skrze ji viděné, jí hodnotově podmíněné lidské existence, zatímco Vláčilův Armin von Heide věří až do konce pevně a jednoznačně, je rozdíl zanedbatelný, navíc oba si předsevzali péči o víru či život někoho dalšího. Z Bergmanova pojetí víry v krizi také sálá „modernita“ postav, potažmo způsobu, kterak hodnotí svou vlastní situaci. Zřejmě jediný archaický prvek, výlučně související s historicky příznačnou mírou všeobecné gramotnosti, ergo náchylnosti k nešťastně fantazírujícímu iracionálnu, je linie sledující epidemii paniky a davovou hypnózu při rozběhnuvším se lynči. Všechny „modernější“ momenty verbalizované reflexe a sebereflexe postav ve vztahu k „údělu“ života nabízejí mnohem věrohodnější představu o středověkém člověku, než všechna možná vyhroceně zjednodušená schémata, podle nichž si například tamní člověk takové otázky masově nepokládal, nebo si je nepokládal tak důsledně apod. „Modernita“ tu tak není přidána k jakési hypoteticky původní historické vrstvě, jako by mělo jít o experimentující kombinování antropologických paradigmat, nýbrž je přítomna jako způsob zpracování, které naopak mnohem přesvědčivěji předkládá středověké lidství jako případ lidství vůbec, předcházejíc tak naivnímu škálování dějin podle typologie jakési kognitivní evoluce. Při všech charakteristických známkách tehdejší iracionality, především sklonu k mysticismu a spiritualitě, jakož i ke zhoubnému podmiňování existence v její smysluplnosti fakticitou eschatologického příslibu (ona osvícenstvím a Dostojevským dále rozvíjená povrchní these, že „bez boha je vše dovoleno“, v níž je vyřčena obava, že je vůbec chtěno něco, co dle onoho obrazu boha dovoleno není, a hlavně pošetilá vazba, podle níž není jiný důvod něco konat/nekonat, než perspektiva nekonečna), vidíme zde velmi přesvědčivou ilustraci toho, jak „moderní“ musel člověk být již tehdy a jak se právě ani tehdy nemohl vyhnout myšlenkovým pochodům často naivně přisuzovaným až sondám moderního románu. Rytíř Antonius Block zde navíc dojde velkého positivního poznání, právě reagujícího na imanentní vyděračský nihilismus křesťanské metafyziky, podle níž máme právo, ba povinnost pohrdat životem bez boha (ten je zcela nemyslitelný, tedy podřadný, a víra v boha se tu chápe jako podmínka morálního rozhodování, tedy jako by naopak ateistický předpoklad dočasnosti a absentující metafyzické autority zcela odnímal důvod k estetice; forma argumentu - máme-li zaniknout v proudu nezměrného plynutí, bytí je prázdnota, v pozadí takového „argumentu“ tkví tedy velmi přízemní kunderovské vyznání „einmal ist keinmal“). Tímto jeho novým poznáním je radost z dostatku, reflektivně diagnostikující jako příčinu dosavadního introspektivního trýznění odporný nevděk v nitru každé něco jiného než dostatek si nárokující megalomansky nenažrané naděje. () (menej) (viac)