Naslund

S každým dalším shlédnutím se mi film líbí čím dál víc. A to už je dlouhou dobu na vrcholu mého topu. Na první pokus se určitě nedá stihnout pobrat všechny motivy a příběh, ale ve výsledku to vůbec nevadí. Je hezké, že se při něm dá vždy přemýšlet trochu jiným způsobem, a tak se film dál rozvíjí. Horší je to s očekáváním, se kterým se k němu přistupuje. Na tom vázne asi většina méně spokojených lidí. Původně jsem očekával dost akce a viděl jsem spoustu romantiky. Podruhé jsem se těšil na romantický film a byla spousta akce. Potřetí už mi byla jasná vyváženost, a tak jsem byl nejblaženější. Snad by bylo lepší zařadit film před seriál, ale bůh ví, jak to plánovali tvůrci. Znalost doby a pojmů není povinnost, ale velice pomůže k zpřehlednění. Kenshin se skutečně účastnil historických událostí z filmu, a přestože je jeho příběh údajně fiktivní, pro mě zůstane realitou.

Ani po několika měsících netuším, jak tento film okomentovat. I po té dlouhé době ve mě stále zůstává spousta emocí, které se probudí ve chvíli, kdy si na tento skvost vzpomenu. Slovy se snad ani nedá popsat a kdo má jen trochu romantickou duši, musí si na něj udělat tu chvilku času. Za úspěch považuji, když mi u filmu slzí oči. Zde jsem musel měnit kapesníky. Přitom si nedokáži vybavit, jestli to bylo smutkem, či radostí. Pravděpodobně jsem prohrál boj na všech frontách a s radostí podlehl.

Můj nejoblíbenější Miyazaki. Nemá nejlepší hudbu, animaci a ani prostředí, ale zato se mu povedlo mě plně pohltit poněkud dusnější atmosférou. O hudbě by se dalo napsat opravdu mnoho. Jde o první spolupráci Miyazakiho se skladatelem Hisaishim a poslech samostatného soundtracku by mohl přivodit komukoli psychickou újmu. Důvodem je rozdělení skladeb pro scény s lidmi a s hmyzem. Nedovedu si představit, jaká jiná hudba by se víc hodila k obřím modifikovaným vážkám a jiné havěti. Přestože je silně neosobní, tak do filmu přesně pasuje, stejně jako všechny ostatní složky. K tomuto základu na pořádný film je navíc navrch hezky vystavěna dobrá myšlenka a úžasný charakter hlavní hrdinky, za kterou by se v realitě jistě kupily řady obdivovatelů.

Ze všech Kurosawů, které jsem už viděl, mi přijde film o dokonalém doktorovi Rudovousovi jasně nejlepší. Ale také je to možná tím, že jsem krátce předtím dokoukal famózní, v Asii rekordy sledovanosti trhající Dae Jang Geum, která je občas ze stejného prostředí, které mi teď tolik chybí. Oproti jindy se Kurosawa vyvaroval mnohaminutových zdlouhavých pasáží, jako jsou v Krvavém trůnu bloudění jezdců v mlze, nebo v Toulavém psovi neméně nudné toulání se po městě. Tentokrát jsem se bavil od začátku do konce a možná bych to dokázal dát hned podruhé. Ti, kdo se přesto bojí hrozivých 185 minut, tak je můžu uklidnit, že se dá film celkem jednoduše rozdělit na dvě části, zhruba po devadesáti minutách. Dokonce to ani nebude na škodu, protože je zde mnoho zajímavostí a mluví se tu o spoustě chytrých věcí. Prostě nabízí spoustu podnětů pro přemýšlení mezi první a druhou částí. Už se nemůžu dočkat, až někoho přemluvím, aby se se mnou podíval.