Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Dráma
  • Komédia
  • Dokumentárny
  • Akčný
  • Krimi

Recenzie (373)

plagát

Banda (2019) (seriál) 

Křesťanství je agenda setting. V dětech sama od sebe neroste otázka po bohu, dostanou již až imperativem, jehož primárním účelem je ušetřit energii při ovládání delegováním autority jinam. To samo nemá vyvrátit jeho verzi boha (jednu z myriád), je to konstatování faktu, že prokazatelně jinak k vyznání nedochází. Nastolování agendy vzniká s každým podsouváním SPOLEČNÉHO zájmu, aby bylo dosaženo VLASTNÍHO. Seriál právě tuto techniku hluboce zakódovanou v hierarchii západní společnosti skvěle rozklíčoval a podal s nadsázkou prostřednictvím komiksového námětu. Jestli se Nietzsche ohrazuje proti Renanovu výkladu Ježíše jako hrdiny, má recht, protože z Ježíše se nakonec stala ideologická předloha SUPERhrdiny. Superhrdina, v některých ohledech snad opravdu antipod héroa na antický způsob, je vybaven nadpřirozenými schopnostmi a jako takový zavazuje všechny ostatní k víře v tuto nadpřirozenost. Chce-li si někdo udržet privilegia, dělá to právě tak, že si přisuzuje právo nastolovat agendu. K tomu patří plno keců o selfmademanství, majících za cíl paralyzovat sebemenší kritiku sociální neprostupnosti a skrznaskrz defektivní imbecility systému. / Tak přiléhavý komentář americké hegemoniální závislosti na padouchovi, úspěchu podávaného v prášcích, infantility silných nebo marketingové zavilosti ultrakapitalisticé propagandy nemá mezi seriály rovna. / Západní entuziasta i toto hodnocení rychle uhodne jako „doklad o nenávisti“. Je si svou pohádkou jistý.

plagát

Sexuální výchova (2019) (seriál) 

Je příznačné, že mi seriál nedoporučil žádný z homosexuálů, z nichž pět (dle celkem introvertního, a o to přísnějšího měřítka) jsem poznal dobře, a to ačkoli po masáži nesmyslnou kulturní válkou o (kdoví odkdy) tradiční hodnoty bych alespoň na území resistentního patriarchátu čekal, že se poženou ždímat každou kulturní výhru. Sex Education je takovou kulturní výhrou (nás všech) a s oblibou rozkládající se napříč generacemi utíná tipec konzervativní pohádce o podstatě sexu, významu manželství, úloze ženy a kdovíčem ještě. Tip jsem opakovaně dostal od 60leté heterosexuální kolegyně, matky heterosexuálního jedináčka, která by dle sociálního zařazení měla volit Okamurovu SPD. Nechtěla se za každou cenu nechat „vzdělat“ pokrokovějším Západem a držet tempo s dobou. Její hodnocení bylo stejně autentické, jako kdyby vyprávěla příběhy z vlastního mládí; arciže nadto saturované humorným rozuzlením a estetikou, pro něž v době jejího dospívání chyběly výrazové prostředky i svobody. Zastihl mě s příhodným zpožděním čtyři roky po jeho uvedení, kdy teprve dokážu sám sobě přiznat, že jsem taky z kola ven, mládí už se konat nebude, jde mi na čtyřicet a rád se pobavím cizími úzkostmi. Skvěle prokládá komiku s vážnými problémy nejen adolescentů a i když někdy na hraně, vyhýbá se sladkobolným interakcím, poplatný primárně optimistickému plánu. Někdy neodolá svodům zbytečně dojíma(jí)cích vztahových dramat, ale nesnaží se to kompenzovat opačným kýčem samoúčelné deprese, která by se vyžívala v poukazech na neúspěch každého pokusu o štěstí. S 3. řadou se některá dramata promění v slzavé údolí a skoro připomínají devadesátkově pubertální naraci (nebo jak bych nazval ty citově vylévací dialogy). Snad se 4. řada rozvzpomene na kreativní základ a ubere z dramat i politické agitace opět ve prospěch povrchního vtipu.

plagát

Nenávisť (1995) 

Film vyniká zprostředkováním prázdnoty v bezcílně rozmělněné životní perspektivě francouzské periferie. Herci jsou na svém místě a především výborný Cassel vyčaroval dokonalého delikventa, přesně tak zranitelného, v drsňáckých hláškách zacykleného, jak jsem jich kdysi několik poznal. / TEMATICKY PODOBNÉ: Athena (2022)

plagát

Nikdy neodvracaj zrak (2018) 

Stejně jako Životy těch druhých i Dílo bez autora dal dohromady režisér po výtce vzdělaný, vědomý si všech zákrut, paradoxů a nesnadností (učením nabitý Donnersmarckův životopis to vysvětluje). Neodtrhl jsem oči: délku jsem vnímal, ale ne jako přítěž a zmínky o „slabých místech“ nedávají smysl. Kdo nechce vidět delší film, podávající dějiny subtilně a spíše v náznacích, než tezovitě, ať si to nepouští. Popravdě na to, kolik a s jakou čirostí tu je řečeno o umění, o lákavosti uzavřených společenských modelů, zpravidla následujících trauma z kolapsu společností otevřených, dekadentně upřených k individuu, už zcela zmatenému a odkázanému na nicneříkající introspekci svobodami zpitomělého „já“, o psychopatii nacistického perfekcionismu, připraveného zadupat do země vše, na čem lpí skvrna nějaké diagnózy, a mrzačícího tak život jako fenomén dědičně hygienickou maximou, jež by neměla konce a nutně dostihla i zatím samolibý pohled do zrcadla zamítavým stanoviskem, a která tedy na vznešeném základě selektivních snah směřovala k likvidaci všeho dost nedokonalého, až sama mrzačila i to nejlepší, - tak na to všechno je ten tříhodinový zážitek úctyhodně kompaktní. Takže pokud tu někdo tvrdí, že by dovedl říct totéž na dvou hodinách, nejenže vůbec neviděl to samé, ale udělal by lépe, kdyby se za stejný čas nechal o životě poučit devíti epizodami z Přátel.

plagát

DVTV (2014) (relácia) 

Po nějakých dvou letech jsem si na tip pustil ze záznamu DVTV, mnou dávno pohřbený formát, abych si vyslechl cestovatelské příhody životem protřelého režiséra, kterého jsem do té doby domněle neznal. Filmy točí pro nejblbější tisícinu národa, a zřejmě proto je na sebe tak hrdý, že by dobro artikulované komediemi s Langmajerem mohlo sloužit za vzor svobody, na kterou každá málo pozápadněná politika čeká. Jenomže inovativní pan Havlík právě nebyl: protičínství je tu celá agenda a moc se to neliší od protižidovských kampaní. Nikdo z nich by neodstarostoval ani venkov, ale rádi by z Brány Nebeského klidu strhli portrét Mao Zedonga. Hláška „já jsem tam byl“ na mě neplatí. Taky tam byli misionáři. A leckteří se nejspíš nenaučili ani pozdravit. Jako když Britové mezi opiovými válkami požadovali, aby se angličtina stala výchozím jazykem smluv. Což mi připomíná všechny ty nedůstojné štítky nicneříkajících odborností na dveřích korporátního plebsu. Naštěstí o dnešní Číně nereportují jen lidskoprávní neandrtálci, ale i tací, kteří se naučili mluvit a třebaže vychováni liberalismem nepoklonkují tamnímu režimu, neslýchám je pronášet o něm tak jasnozřivě despektní stanoviska. Z prostého důvodu, že na to nejsou dost blbí. Jako třeba čeští režiséři, exponát beze zbytku vysvětlující, proč jsme to dotáhli až k Fialovi a spol. Cílevědomě neschopní dodavatelé filmového braku ale nezmetkují proto, že jim rozpočet vnucuje civilní látku. Leckomu na Západě jsou lidské příběhy samy o sobě zdrojem fungujících nápadů. Nekoneční vyznavači všeho západního by měli vědět, že jimi zbožštělí režiséři se vždy neženou za technologickým pozlátkem a ohromující výpravou, ale umějí se nadchnout reálnými problémy a překvapovat: neotřelým rozuzlením, výbornými dialogy… Dokonce blockbusterový standard Spielberg (The Fabelmans/2022). Adepti na Českého lva sahají po kameře proto, že si nadání probírat se fekáliemi vyložili špatně jako právo odhodit lopatu. V Česku platí, že čím schopnější je kdo lempl, tím spíš ho média povzbuzují, aby obdařoval veřejný prostor sebestředně universalistickými výměty: „Já jsem z okresního města, natočil jsem Vetchého ve sprše a vím, jak je to s tím dobrem pro všechny lidi. Jsem v tom zajedno s ambasádou státu natolik plodného svobodami, že předal vězeňství podnikatelům.“ A k té zpropadené Číně… Tady pracuji a tady platím daně. Vím, že ani dobře nepíšu, A PROTO mě to neživí. Živím se tím, co dokážu dělat dobře, do jiného se nepouštím, a pokud bych se přece jen chtěl zabývat produkcí něčeho jiného, nestane se, že v tom ani za 20 let nepokročím, a přece se budu pokládat za natolik moudrého, abych poučoval tisíce let trvající říše o etnických otázkách. Nadto takové, které za mých 20 let poflakování stihly předběhnout americké století. My nejsme vzorem ničeho. Ještě žijí pamětníci vyšší evropské humanity v duchu rasového ideálu a Mengeleho experimentů. Moje matka si odžila taková 90. léta, že by s Ujgurem měnila. A ne že by za to mohl stát, který z té dřiny neviděl ani korunu, jak ji načerno dojil místní Západem poblázněný blbeček. Palestinci a Ujguři mě nezajímají, prokazatelně nikdy mě nezajímali a nevím o nikom, komu bych se za to měl omluvit. Mohu s někým sympatizovat, třeba s Kurdy, ale nejsem za něj zodpovědný a sotva mi někdo vysvětlí, proč se mám skládat ať už na řešení jeho problémů, nebo exotické avantýry našich žoldáků. Buďte dobří doma, blbci, a když budete dost dobří, poznáte to z toho, že si vás ty jiné domy vzaly za příklad. Hlavně si už zapamatujte: cizí neznamená moje.

plagát

Three-Body (2023) (seriál) 

Jak si všímá recenzent z AVmania Lukáš Václavík (https://avmania.zive.cz/recenze-serialu-problem-tri-teles-three-body-skvele-cinske-sci-fi-knize-to-slusi-i-v-televizi-je-dokonce-zdarma-na-youtube), děj se roztahuje o postradatelné záběry. Místy až nesnesitelně naivní v podání záhadnosti nepřítele, důležitosti vyšetřování, nervově vypjatých situací obecně. Místy až protivně, pokud jde o mě, jsou přejímány režií neprocítěné manýry západní kinematografie při budování diváckého úžasu a napětí. A vadí mi i nadbytečně „filozofující“ pasáže o vztahu člověka k vědě, úloze vědy, tajemnu, účelu zdejšího pobývání… Rozumím, že domácí publikum holduje exaktním vědám, takže spekuluje o hranicích a smyslu poznání, ale nejsou právě zdejší úvahy už dávno vyčerpané? Například dialog v 6. epizodě: právě tak, jako kdysi pobuřující myšlenky tvoří kánon širší gramotnosti, sestávají budoucí paradigmata z definic, na které nejsme připraveni. A co? Neslyšeli jsme to jinde už asi třicetkrát? Scénograficky i hereckými přednesy se tu Čína vrhá vstříc něčemu, co ještě neovládá a jen nevyzrále obdivuje. Nicméně je možné, že existuje právě takové pravidlo, kdy první větší začátky v televizní produkci vypadají všude stejně, i kdyby do nich někdo nastoupil třeba o půlstoletí později: nejvýznamnější koncept televizního vyprávěcího přednesu založila hegemonie USA, která dlouho definovala podobu seriálů a filmů dělaných i jinde na Západě, dokud nevznikly svébytné školy či koncepce vyprávění (severská detektivka); to je můj dojem, podrobně nastudováno to nemám, ale nejen čínský Three-Body trpí touto po dekády překonanou naivitou akce a celkové dramatizace. / Abych ale nepodtrhoval jen nedostatky: humorná nebo ironická rovina interakce mezi postavami na mě zabírá a detektiva jsem si ihned oblíbil. / Úvodnímu poněkud hororovému vyznění lépe porozumíme v kontrastu k řádu, který činí svět předvídatelným. Stará čínská filosofie si jako jeden z hlavních cílů vytkla vypořádat se s všudypřítomným rizikem chaosu (luàn). Odpovědí na jeho instantně dorážející blízkost byla úzkostlivá dramaturgie obřadů. Aparát rekurzivně komplementárních teorií, jakým je každá kompaktní věda, fyzika po výtce, plní funkci obřadu, jehož narušením ztrácíme pevnou půdu pod nohama. Tím spíš, pokud onen aparát pouze neužíváme ve formě technických výdobytků, ale sami rozvíjíme dešifracemi přírodních vztahů. Dosud o správnosti předpokladů utvrzovaný teoretik pak není dalek prožívat jejich nahodilost s mrazivým tušením jakési zlomyslné hříčky nebo invaze. HLÁŠKY: ·         „Když jste pod stresem, tak vůbec neuvažujete.“ (S01E02) ·         TA PASÁŽ, KDE JÍ U KAFE VYSVĚTLÍ, JAK ZBYTEČNÉ JE DĚLAT REPORTÁŽ O ZNEČIŠTĚNÉM PROSTŘEDÍ: PŘIJELA NA MOTORCE, KOUPILA SI KAFE DO KELÍMKU… (S01E08) EPIZODY: ·         S01E07, S01E08, S01E10

plagát

Fabelmanovci (2022) 

Místy trochu přefňukané, dcera trochu moc intelektuál. Ale film jako celek je v rámci Spielbergovy tvorby nezvykle skutečný svým příběhem, popisem i vyjadřováním. Biograficky autentická a na rozdíl od Babylon/2022 masově srozumitelná oslava filmového UMĚNÍ.

plagát

Na zlej strane (2018) 

Zápletka je grandiózní a někdo by mi musel podat příklad, kde konkrétně již byla použita. Asi totiž nebyla. Což je v roce 2018 docela nemalá hodnota.   Suspendovaní policisté se chtějí vymotat z problémů a naplnit docela obyčejné potřeby. Mladší se chce ženit, starší je odkázán žít v sociálně dysfunkční lokalitě, v níž je odsouzen stát se rasistou. I jeho žena si už přiznává rasismus a rasismus je tu tedy nasvícen jako diskomfort samotného rasisty, který si zoufale plánuje, jak se dostat z podmínek mu tento postoj vnucujících. Co by dal za to, aby s multikulturními aristokraty mohl sdílet jejich vize. To by ale napřed oni museli méně vizionařit a více pracovat. Dceru mu šikanuje zanedbávaná mládež afroamerického původu, což s odvoláním se na statistiky zdůrazňovat by znamenalo riskovat svůj přístup ke zdrojům, myšleno výhodám, zprostředkovaným povolanými „osvícenci“. Ti mají na svědomí poměry, ve kterých je něco takového jako vyloučená lokalita a příjmově v ní uvězněný policista možné, a místo aby za to sami byli někam vyloučeni, elitářsky kádrují ty, kdo na ně pracují a uklízejí po nich.   Takže se pánové rozhodnou obrat dealera, a co se nestane, otočí se to v rutinní tik obsedantně spravedlivých rukou zákona, dokud se to zase redukcí aktérů neotočí v čistě egoistický střet o uloupené zlato.   Vtipné, s kritikou doby úsporné, a přece efektní průpovídky boomerů autenticky otrávených a nelibujících si jen v předčasně senilním bolístkaření. Nemusím cítit totéž, ale vím, že taky nemusím totéž řešit, a film mi tuto základní pravdu podává o to přesvědčivěji, že se mě nesnaží přesvědčit. Prostě vypráví srozumitelné pohnutky a nevymýšlí si nic přehnaného.   Film si tu a tam pustí hubu na špacír v míře, která se tomu či onomu nebude pozdávat, jako když například srovnává jím kritizovanou atmosféru s mccarthismem. Ale nějak mi to nevadí, protože není nenávistný, nýbrž právě všelidsky kamarádský. Takže já netvrdím, že právě tak nesmýšlí úplný kretén; – jen to nějak nepostřehuji ze zdejších vět, ke kterým jsem jindy nedůtklivý.   Otírá se o uvolněné pojetí rodiny, podle mě nespravedlivě, ale nevadí mi to. Otírá se o problematická etnika, ale s vědomím, že se jejich vina doplňuje s vinou bílého kapitalisty a intelektuála. Otírá se o umělý korporátní klanismus a tu podobu ženské „emancipace“, která znamená ženu uemancipovat a razit model vyčerpané ženy jako vzor úspěchu.   Úžasný moment nastává s rozbitím mobilního telefonu, když parťákova přítelkyně na nabídku sňatku odpoví, že si o tom „ještě promluvíme“. Film tu účtuje s upřílišněným racionalistickým kalkulem a odtažitostí, reprezentovanými víc než čím jiným právě prostředkem moderní komunikace a signifikantní větou „ještě si promluvíme“.   HLÁŠKY: „Get her a nice television. One of those...“ / „Did you believe that or did you just want to?“

plagát

Babylon (2022) 

Věru působivé bakchanálie tu…, pomyslel jsem si na úvod. A vydrželo to tak 1/3 stopáže. Postavy mi vydržely o něco málo déle. Třeba Nellie, na kterou se ostatní dívají jen chtivě a jediný Manuel zamilovaně, no a ona si vybere všechno jiné, jen ne Manuela. Cítil jsem s ní celkem dlouho, než se mi její perfekcionistické smolařství s přechodem do úpadkové poloviny začalo zajídat. Na ústředních charakterech vůbec bylo řečeno ne zrovna málo. Třeba když Jack musí nějak přežít, že vychází z módy, a i zatímco tak horuje pro pokrok, je měnícím se vkusem, jemuž charakterově nestačí, odveden na doživotní střídačku. Když mu Elinor připomene zákonitost smrti a ji kompenzující nadčasovost umění, tím se za mě jeho význam vyřídil a ve zbývající 1/3 filmu je to penzionovaná postava, jejíž zahořklý exitus bych si bez dalšího domyslel. Jack se mi líbil i během „zápasu s chřestýšem“, kde scénu pozoruje s úžasem jako svou budoucí vzpomínku a těší se na den, kdy se mu vybaví. Film umí skvěle vyjádřit slabiny a zranění, prohlubovaná unáhlenými reakcemi, resultujícími v ještě ponuřejší bilanci: Nellieino zubožené sebevědomí. Dobře jsou zpracovány situace, kdy se ve filmařství jako jeho dominantní varianta natrvalo usadil zvukový rozměr. Soustředěním se na filmový produkt z procedurálního hlediska se lehce podobá Truffautově Americké noci nebo Allenovu Hollywood Ending a vysvětluje jak pracnost natáčení, tak ošidnost plánování. Dobře profackovává pokryteckou parazitickou smetánku (hlavně v podání rozběsněné Nellie). Vypořádává se s elitářstvím „dobrého vkusu“. A má pravdu: sám si někdy říkám, že se každou kritikou i jakkoli objektivně pochybného tvaru v umění arogantně recyklujeme, jako bychom to snad byli my, kvůli komu umění vzniká a kvůli komu vůbec stojí svět světem. Přesto si tu kritiku rád dopřeju. Jeho sledováním – to je jeho nesporná zásluha – jsem se změnil. Uvědomil jsem si, jak mě najednou víc než kdy dřív unavují všechny velikášské nostalgie. Závěr se tváří, jako že Babylon sdílí s velkými přelomovými snímky své doby (Matrix) něco společného, že je tu do budoucna stále otevřené společné dílo jedné profese a že cech „filmařů“ je čímsi po výtce mimořádný. První polovina skutečně vypovídala cosi o unikátnosti úlohy tohoto řemesla a přesvědčovala, že takový výkon, jímž se člověk komunikuje člověku, aby mu dopravil stěžejní zprávu: nejsi na světě sám, – přece musí transcendovat kamsi ve společné dobrodružství za horizontem života. Nadchly mě spíš izolované několikaminutové sekvence, vyjadřující širší problém a pro příběh právě tak nezbytné, jako je on ve vztahu k nim úplně postradatelný. Celek je Babylonem doslova: směska ohraných pravd o slabinách silných, krásách života rámovaného pařbou a kdoví jakých už dávno ztrivializovaných „témat“.

plagát

Propaganda, továrna na souhlas (2017) (TV film) 

Kapitalismus před postmodernou představoval marxisticky analyzovanou progresivní fázi mezi feudalismem a třídním bojem. Prý dialekticky odsouzenou k porážce. Postmoderní kapitalismus je ekonomicky aplikované freudiánství: technologie motivační sugesce, podvrhující kupujícímu falešné důvody k solidaritě s prodávajícím. V aktu obchodní výměny je zakódováno paradigma, že fundována kapitalistickými podmínkami je všeobecně výhodná. Kapitalismus jako takový je proto parazitická ideologie infikovaná hostitelům marketingovými triky. Primárním trikem je ono absurdně ahistorické schéma, podle něhož trh = kapitalismus, zatímco všechny jiné možnosti trhu, provozované od eneolitu, jsou v pomyslném měřítku velmi pochybné selektivní klasifikace podřadné nebo deformované. Moment kapitálu je z tohoto pohledu ideálem, do něhož si libovolný vyznavač neoliberálních pověr promítá právě takové definitorické nároky, jimiž může, aniž to leckdy vůbec ví, manipulovat veřejnost v zájmu vlastního modu vivendi. Propaganda se pak stává modem operandi. V české post-transformační bilanci vidíme, nakolik efektivní umí být reklama, jíž se konsumními výdobytky Západu podařilo ochromit pozornost k jistotám normalizačně socialistické ekonomiky (v té se – dnes nepředstavitelné – pouhou prací bylo možno mnohem dříve dobrat vlastního bydlení a rodina, četnější téměř o jedno dítě na matku, neznamenala ani luxus, ani sociální dávky). Kapitalismus na středoevropském příkladu ukazuje téměř nekonečné možnosti oblbování. Svým způsobem si ho zasloužíme, dokud jiné ekonomiky než této parazitní nejsme schopni. Zatím se vypořádal s každou „alternativou“ a už fakt, že můžeme mluvit jen o „alternativách“, vyvolává otázku, stane-li se vůbec někdy alternativou sám kapitalismus. Nacismus byl svérázným pokusem o politický darwinismus a třebaže se domníval vyvozovat svá východiska z přirozeného řádu, nevydržel ani dvě dekády. Komunismus natolik manichejsky přepjal svou vizi o spravedlivém uspořádání, že se nutně vydal cestami útlaku, v nichž nemohl porazit protivníka, který násilí běžně nepotřebuje a ponechává si je do zálohy pro ultimátní případy společenského střetu: když hrozí revoluce, když stávkují dělníci… Takže ne, antikapitalismus, pokud ho někdo relevantní ještě razí, se nemá jak zbavit kapitalistického protivníka. Uskutečnitelná není ani kdysi vážně míněná „konvergence“ mezi systémy, protože podstatou kapitálu je touha se namnožit, tedy i největší kapitál, jímž chce být každý kapitál, chce víc a každá společenská smlouva mu v tom od určité míry bude bránit, aby nepřerostl ji samu; z tohoto střetu pak vyplývá nutnost volit mezi systémy, protože může-li si ponechat centrální plánování a dominantní kusy ekonomiky, stát se stává „utlačitelem“ a kapitál hraje populární roli ústrky snášejícího věrozvěsta svobod. Oficiálně komunistické zřízení může kapitál nanejvýš tak inkorporovat v cosi, co nazýváme „socialismus s čínskými rysy“ a co má se socialismem společné jen ideály.