Stalker

Pocitově vizuální dílo, které vtahuje kompozicí jednotlivých scén a hlavně táhlými diskuzemi/monology, které skrz symboliku zhmotňují nereálno, aby kompostovaly realitu. Není to film, kde by nás vtáhla do děje akční zápletka, nebo strhující romantický vztah. Byl to docela bolestivý proces film shlédnout do konce, ale stálo to za to. "Kéž se zasmějeme nad svými strastmi, vždyť to, čemu říkáme strast, není ve skutečnosti duševní energie, ale tření mezi duší a vnějším světem a hlavně abychom uvěřili sami v sebe a stali se bezmocní jako malé děti, protože slabost je veliká věc a síla je ničím." (01.11.2015)

Piknik u cesty je Piknik u cesty a Stalker je Stalker. Kniha je prudko čitateľná, film je ťažko uchopiteľný. Majú toho málo spoločného, ale mne osobne prečítanie knihy pred filmom veľmi pomohlo. Atmosféra, kamera a vizuál výborný. Monológ Spisovateľa pred komnatou veľa vypovedajúci a herecký výkon Alisy na konci skvelý. Ťažký film, ale strhne na seba vašu pozornosť dokonale. (05.11.2016)

(3x) - text obsahuje spoilery - Za výchozí látku si vybral novelu Arkadije a Borise Strugackých, která u nás v 70. letech vyšla pod názvem Piknik u cesty. Od jejich předlohy se ale Tarkovskij výrazně odklonil a vytvořil unikátní filmové dílo reflektují filosofické otázky bytí, víry a pomíjivosti lidského času. Ač je žánrem filmu sci-fi, nabourává tento žánr od jeho kořenů a nechává do něj vnikat nové prvky. Zóna, ve které se příběh odehrává je magické místo, kdysi navštívené mimozemskou civilizací, přesto se zdá tato oblast divákovi více známější než lidmi obývané prostředí (Stalkerův byt a bar), které je zobrazováno jako rozpadlé, blátivé a industrializované místo, natočené v mnohých filtrech, které evokují rezivění nejen obrazu, ale i světa před Zónou. Z tohoto „padlého“ světa vstupují do Zóny s pomocí průvodce Stalkera dva intelektuálové, kteří si nechají říkat Profesor a Spisovatel (hraní Tarkovského dvorními herci Solonicynem a Griňkou). Oba nevěřící skeptici dnešního světa, oba si přinášejí do Zóny své tajnosti, své hříchy a činy. Důvody co a proč vlastně hledají se různí a v průběhu cesty i mění. Neboť v oblasti Zóny se nečelí ničemu hmatatelně nebezpečnému, každý si tam přináší své já a je podle něj souzen, i když je docela možné, že je sám svým soudcem. Tarkovskij zůstává věrný svému mysticky symbolickému stylu, spíše ukazuje a naznačuje než prozrazuje, pokládá skrze postavy otázky a nehledá na ně přímé odpovědi. Když se nakonec i cíl cesty – komnata, kde by se mělo dojít štěstí a poznání – stává zavrhnutým a nepoznaným (ale pouze z důvodu lidského odmítnutí), přestává být cíl cesty důležitý a místo něj se stává importentní sama cesta meditace. (27.10.2006)

Tarkovskij je génius... A mám hrozné výčitky, že dávam "len" 4*, no keď to porovnám so SOLARISOM alebo Kubrickovou ODYSEOU, prišiel mi Stalker trochu prvoplánový. Knihu som, bohužial, nečítal, no tu mi prišlo všetko to dávkovanie filozofie o zmysle života trochu "umelé". Vizuálne úchvatný film, ktorý má neopakovateľnú atmosféru a ponúka mnoho priestoru na rozmýšlanie... (18.03.2007)

Velice složitý a atmosfericky dokonalý sci-fi film vyžadující od diváka velkou pozornost a tpělivost. (26.04.2007)

„...kéž jsou bezmocní jako malé děti, protože slabost je velká věc, a síla je ničím.“ Andrej Tarkovskij vychází ve Stalkerovi (jako v každém svém díle) z křesťanství. Tři ústřední postavy bychom mohli chápat jako tři lidské archetypy (viz. Shadwell), ale i jako tři složky lidské bytosti. Rozumovou, kterou ztělesňuje Profesor. Duševní, jež je nám prezentována v osobě Spisovatele a nakonec duchovní. To je Stalker. Zde můžeme velmi dobře vysledovat Tarkovského přístup k poznání. Racionálnímu pojetí světa se v podstatě vysmívá. Profesor/Vědec je postava s nejmenším prostorem a většina z toho co řekne působí až banálním dojmem. Jeho teorie tváří v tvář nepoznatelnosti světa se všemi jeho paradoxy ztroskotává. Pocitová stránka (Spisovatel) je blíže pravdě, ale je velmi problematická. City jsou často prchavé a lživé. „Jsou pouze třením mezi duší a vnějším světem.“ Nakonec právě Stalker dochází nejvyššího poznání, jak naznačuje jeho žena, skrze utrpení (zde nejsilnější návaznost na křesťanství, v němž oběť je základní podmínkou lásky – čili Boha, čili v ontologickém slova smyslu nejvyšší pravdy). Jenže! Problém je v tom, že pravdu nelze, stejně jako individuální zkušenost, předat. Člověk si ji musí prožít (čili nikoliv pouze promyslet) sám (tady je klíč k zřejmé opuštěnosti všech postav Tarkovského ve všech jeho filmech). Jestliže je tedy Zóna symbolem duchovní cesty člověka, pak dovršení této cesty by měla být logicky právě „nejvyšší pravda“. Avšak poznání pravdy musí nutně předcházet poznání sebe sama, uznání svých chyb a prohřešků proti ostatním lidem a Božímu řádu. Jak může člověk jít do budoucnosti, jestliže nemá dořešenou minulost. Jak chce poznat svět, když nezná ani sám sebe. Jenže ono převzetí zodpovědnosti za svůj dosavadní život samozřejmě není jen tak. Tudíž, slovy Stalkerovi manželky (potažmo výtažkem ze Zjevení Janova) - „Kdo obstojí?“ (16.06.2016)

Je to zložité, je to ešte ťažšie, než som si sprvoti myslel, trvá to takmer tri hodiny, a je pod tým podpísaný - ruský renomovaný umelecký režisér Tarkovskij, ktorý nakrúca presne také filmy, ako líčim v úvode. Totiž, nie sú určené pre súčasných, väčšinou jednoduchých divákov, na mysli mám najmä mládež, ktorá nepozná takmer nič iné, ako „výplachy mozgov” , ale aj spomedzi nich všetkých sa isto nájde zopár výnimiek, ale úprimne : „Koľko” ? Skôr je STALKER prispôsobený pamätníkom, ktorí tak trochu majú, čo dočinenia s tvorbou extrémne náročného režiséra, pretože dnešné rôznorodé publikum nie je zvyknuté na filozofické, neustále zamýšľanie sa nad ľudskou existenciou v zdecimovanom svete, kde jestvuje miesto zvané ZÓNA, čo je akýsi TUNEL, aj KOMNATA, ktorá je doteraz nepoznačená skazenosťou, a sem putujú tri postavy : Stalker, Profesor a Spisovateľ, že by sa im tu teoreticky mohli splniť i očakávané, najočakávanejšie želania... / Andrej Tarkovskij je zvláštny typ tvorcu, ktorého ocenia iba najväčší znalci dejín kinematografie, ktorí sa vyznajú... ZRKADLO a RUBĽOVA mám od neho vo svojej najväčšej obľube. Chcem vidieť aj zostávajúce. Vo svojom širokom okolí nepoznám nikoho, kto by sa odvážil vstúpiť do reálii A.T. (15.04.2018)

Film klade otazky Kdo jsi? Jaka jsou tva nejskrytejsi a nevyslovna prani!Jsi s to unest svuj vlastni pravdivy obraz? Otazky privadi k sobe samemu a mohou rozehrat metafyzicke uzkosti s cilem vyporadat secsebou samym.Snad nejsilnejsim momentem filmu je je situace v zaveru, kdy trojice muzu sedi pred onou mistnosti. Kazdy z ni ma radu duvodu, proc do ni nevstoupit, kdo do ni vsak pomalu a takrka nepozorovane vstupuje je kamera (respektive oko ucastnika). (22.05.2022)

Začátek vypadal docela slibně. Hnusné rozmlácené exteriéry, vše vypadá jako po drsné válce, kdy na Zemi zbylo jen pár vyvolených. Pak se na scéně ukáží 3 chlapíci, kteří se rozhodnout dostat do jakési ´´Zóny´´, tedy místa přísně chráněného ruským vojskem. Podle filmu se má jednat o prostor, který se každou minutu mění a je plný smrtelných pastí. Následně se dozvídáme, že hledají jakousi komnatu - místnost v níž je ukryto cosi blíže nepopsaného (možná zlato, možná drahokamy, možná něco magického, možná veškeré vědění světa). Vše se zdá být strašně zajímavé a ve skutečnosti mě to i zaujalo. Nicméně nakonec se ukázalo, že vlastně žádná past neexistuje, nic se nemění a navíc z toho stalkera vypadne, že se celou dobu honili za ničím, jen za nadějí v něco lepšího. Potom se asi 20 minut baví o nějakých filosofických otázkách života, smrti, pochopení a hledání sebe sama. Prostě místo keců více děje a rozhodně bych s tím neměl takový problém. 40% (26.10.2012)

"Stalker je takový chlapský film. Skupina borců někam jde, protože potřebují splnit přání a tím pošéfit své problémy. Jdou, jdou, cesta je krušná a když konečně dorazí do cíle, tak se zase otočí a jdou zpátky, protože my chlapi si přece umíme vyřešit své problémy sami." (LFŠ 2006) (27.06.2011)

Když budete k Stalkerovi přistupovat racionálně a pragmaticky, tak se vlastně během celého filmu nic nestane. Někam se jde, někam se dojde, to je celé. Jeho monumentálnost (když vynechám formální složky filmu, které k monumentálnosti přispívají vrchovatou měrou) spočívá v napětí. A to konkrétně v potenciálnu, v možnosti akce, ke které vlastně není jediný důvod. Proto si celý film právě napětí drží na tak vysoké úrovni. Je mi trochu trapné dávat tak hlubokomyslnému (tentokrát bez ironie) filmu pouze 4*, ale některé lyricko-filosofické pasáže sklouzli do zóny nudy. (19.05.2009)

Stalker je komplikovaný film. Potuluje sa vo filozoficko - psychologickom a vedecko - fantastickom priestore kde traja muži hľadajú odpovede na svoje otázky a vstúpili do komnaty, v ktorej sa plnia sny. Stalker, sprievodca ( Alexander Kajdanovskij ), s pochybnou minulosťou sprevádza dvoch mužov na ceste Zónou, pred ktorou má veľký rešpekt hraničiaci so strachom z každého kroku. Spisovateľ ( Anatolij Solonicyn ) hľadá stratenú inšpiráciu a stále viacej si uvedomuje vlastnú malichernosť. Tretím je Profesor ( Nikolaj Griňko ), ktorý si chce vybaviť svoje účty s nepriateľmi a nezvláda to, keď má k tomu príležitosť ( telefón ). Každý z nich prejde katarziou, uvedomením si vlastného seba a je len na nich ako so svojou novou skúsenosťou naložia po návrate. Hoci toto pochmúrne dielo ( vynikajúce striedajúce sa obrazy farby a temnej šedej - kamera nemá chybu ) v závere z môjho pohľadu vyznieva optimisticky, a otázky, ktoré nastoluje, sa dotýkajú každého z nás. (20.06.2009)

Zbytočné je skúšať opisovať, o čom to bolo, tento film má v sebe zahrnutých asi toľko myšlienok, ako nadpriemerná zbierka básní. Ale zas treba aj povedať, že toto je presne ten filter, ktorý delí divákov na tých, čo majú radi priamočiare a oddychové filmy (tým sa to pravdepodobne páčiť nebude) a tých, ktorí si zgustnú aj na náročnejších, či už pre potešenie z rozširovania obzorov (môj prípad) alebo to jednoducho berú ako výzvu. Každopádne, prišiel som k názoru, že Tarkovskij je mimozemšťan, tak robil zrejme niečo ako hraný dokument, štúdiu ľudského správania pre tých svojich. A nám z neho vyšiel príbeh rozprávaný univerzálnym jazykom lyriky. (11.08.2012)

Mnohovrstevné myšlenkové i obrazové dílo, jehož pomalé tempo slouží právě k tomu, aby člověk konečně zas jednou zapnul mozek a začal si uvědomovat různé souvislosti. Pravda, ten konec je trochu laciný, ale v kontextu hledání svatého grálu lidstva předem daný. (18.10.2010)

Tento způsob filozofie zdá se mi poněkud ne(po/u)chopitelný. Nehorázně dlouhé. A bohužel vlastně nevím jestli jsem za těch 150min alespoň lehce pochopil význam tohodle filmu. Tři chlápci jdou, strašně dlouho jdou, nic se nestane a ani za dvě hodiny se nic nestane. Mezitím tak nějak filozofují, ale dost jinak, než bych si sám představoval. Na každém kroku patrně nějaká symbolika, jejíž význam mi zůstal skryt. No alespoň jsem viděl Stalkera. 4/10 (02.08.2013)

Nemůžu nic říct. Nechápal sem, o čem to bylo, ale jak řekl Pomo... "Viem, že sem od toho nemohol odtrhnúť oči."95% (07.08.2009)

Celý film jsem čekal, že se něco stane, že Zóna ukáže svou sílu, o které neustále Staleker mluví. Místo toho jsem dostal dvě a půl hodiny fylozofických keců (pár hlubokých myšlenek tam bylo, to jo) a detailních záběrů na tři škaredé Rusy. Navíc to nemělo žádný děj, žádnou konkrétní pointu, vše záleží jen na tom jak si to divák sám přeloží. Barevné prolínání mi přišlo naprosto neúčelné, to už měli nechat celé v BW - tak to mělo alespoň atmosféru. Musím přiznat, že s chvilkama dobrou kamerou mělo to napůl přírodně divoké napůl industriální prostředí svou atmosféru, ale to mi nevynahradilo tu 150 minutovou nekonečnou nudu. 40% (13.10.2011)

For ME 90% (16.02.2009)

Na okraj cesty pár slov Nikolaje Berďajeva: „Před ruskou duší se rozevírají dálky a před jejíma duchovníma očima není vymezeného obzoru. Ruská duše hoří v plamenném hledání pravdy, absolutní, božské pravdy a spásy pro celý svět a všeobecného vzkříšení k novému životu. […] V ruské duši je neklid a vzpurnost, neuhasitelnost a neukojitelnost vším dočasným, relativním a podmíněným. Musí jít pořád dál a dál, až na konec, na hranici, kde se vystupuje z tohoto světa, z této země, ze všeho lokálního, měšťanského, spoutaného. Nejednou se ukázalo, že i sám ruský ateismus je vlastně náboženský. Heroicky naladěná inteligence šla na smrt ve jménu materialistických idejí.“ A zas dál... (18.04.2015)

S Andrejem Tarkovským jsem včera vyrazil do kosmu, dnes jsem s ním sice zůstal na Zemi, ale i tak to byl zase téměř tříhodinový nářez. No, nářez... I v tomto případě se mohutně filosofovalo, docházelo na předlouhé záběry, v nichž se vůbec nic nedělo a z kterých zjevně vycházela Agnieszka Holland při natáčení filmu Já, Olga Hepnarová, putovalo se přírodou, vrhalo se maticemi a ve mně postupně vítězil pocit, že jsem se opět nechal připravit o tři hodiny života. Potřetí už na to panu Tarkovskému neskočím, holt nejsem pro jeho snímky dostatečně duševně vyzrálý. (05.01.2021)