Posetitěl muzeja

První polovina filmu velmi příjemně připomene Tarkovského Stalkera, mísí pomalou post-apokalyptickou depresi s ekologickým přesahem a religiózním hledáním Boha, který odsoudil své ovečky do toxického pekla. Pak se ale film už čím dál víc hroutí do sebe, podněcování myšlenek topí v šílenství světa a u toho už svou pomalostí ubíjí... až se propadne do psychedelicky abstraktní teatrálnosti a mnoho-vše-nic-značnosti, ve které jsem se už zcela ztratil. 7/10 (29.01.2014)

Na můj vkus se Lopušanskij svým tématem začal až moc opájet, a nebylo to k dobru věci. Ve střižně mělo zůstat na zemi minimálně půl hodiny zcela zbytečného materiálu, pak by měl film nějakou údernost. A hlavní herec (a samozřejmě i všichni kolem něho) hraje skvěle ten přechod od rozumného, vlastně „rozumného“ muže z města po muže, který hledá Boha, ale přece jen to expresivní herectví ke konci mne už odrazovalo od celkové výpovědi. Jinak asi nejlepší scénou je recitace žalmu - ta v sobě má onu sílu žalmistů a žalmů samotných, i onu hloubku a myšlenku, kterou žalmy obsahují, jistý smutek i radost, podle toho, jestli člověk je Bohu daleko, nebo nablízku. Jenže to je jedna scéna. Na druhou stranu celé to božíhodové procesí je tak zbytečně dlouhé a nic nepřidávající a neříkající, až mne to málem unudilo do komatu. Nechápu také, proč se víc nepracuje se synem, který - i když je prezentován jako „debil“ - má ty nejlepší a nejzajímavější myšlenky (zdá se, že je víc Duchem obdařen, než hlavní hrdina). I ten děda, bádající v Bibli náhodně hledanými verši, mi přišel nakonec daleko zajímavější. A jinak ano - myšlenka je jasná: svět je peklo a hledáme z něj vykoupení a cestu ven, člověk sám si to peklíčko připravuje a dělá. O to víc mne mrzí, že film neposk♀1tne nějakou jednoznačnější odpověď - hejna ptáků na konci se sice dají vysvětlit jako nějaká Boží odpověď, ale hlavní hrdina páchá skokem sebevraždu, nebo si jde zaplavat do moře, či co? Nutno říct, že kamera a výprava je obojí skvělé a na vysoké úrovni, takové postapo, nebo spíše apokalyptický film, by v USA dělali maximálně počítačovými triky a nemělo by to tu šťávu. Celkově je pro mne ale Návštěvník muzea přes jasně věroučnou myšlenku zklamáním, protože se nakonec bál doříct jasné ano-ano, nebo ne-ne. (Jo, a muzeum jsem nakonec stejně neviděl.) Teď mi došlo, že celý film je o tom, jak Lopušanskij hledá Boha, a má pocit, že mu Bůh neodpovídá a mlčí. Jenže to je spíš problém Lopušanského (a jeho jisté ne-pokory), ne Boha. (06.06.2021)

Návštěvník muzea je těžký film, fyzicky těžký. Jako by tento myslitelný svět byl složen pouze ze dvou prvků: vody a ohně, které další dva, zemi a vzduch, strhují do svého područí. Podobně dvouprvková je i společnost, kterou poutník prochází; jakéso zbytky civilizace a lidé, kteří se modlí «Господи, выведи нас отсюда!» Příběh pozvolna utichá, mizí, a nastává rituál (rituály jsou bezpříběhové), který má spíš gnostickou než křesťanskou podstatu (myslím, že "gnostické" filmy mají zlatý věk ještě před sebou). Také o myslitelných světech byla už natočena pěkná řádka filmů. Vědci či studenti by je měli analyzovat, rozložit do vrstev, příhodné sloučit a rekonstruovat tím příběh, který na nás v budoucnu čeká. Myslím, že už ho v sobě mají, o podrobnostech se nebudeme dohadovat. Podobně by se dal namodelovat i "filmový" člověk, který je schopen nějakou tu apokalypsu přežít. (08.11.2019)

Další film z pera Konstantina Lopushanského, který pracuje s tematikou poastapokalyptického prostředí. Vizuálně film může připomínat film Stalker. Stejně tak hlavní děj. linka. Hlavní postava se vydá na “výlet” mimo město. Čím více je však odloučen od svého běžného života, tím více si uvědomuje prázdnotu světa a celého svého počínání. (14.10.2015)

FILMOVÝ SCI-FI MARATON 2023 – země č. 50: SOVĚTSKÝ SVAZ: Tak a dokonáno pro tenhle okamžik jest. Jako poslední snímek do sci-fi maratonu jsem si nechal film ze SSSR mj. proto, že v této zemi vznikla za minulého režimu nejedna skvělá umělecká sci-fi se silnou atmosférou a to díky tvůrcům jako Tarkovskij (Solaris, Stalker), Yermash (Lunnaja raduga, Koněc večnosti)... a nebo Lopušanskij. Viděl jsem od něj před pár lety Dopisy mrtvého a dodnes je nehodnotil, protože jsem si tenkrát s hodnocením nevěděl rady. Dnes jsem se podíval na tohoto Návštěvníka muzea... a opět si s Lopušanským nevím rady. Nejdřív mě úplně pohltí a znepokojivým způsobem nadchne s přijíždějící postavou do temného prostředí, pozvolna gradujícím děním s procházkou pomyselným muzeem ekologické zkázy světa. Působilo to na mě silně i přes místy abstraktnější ráz, fungovalo na mě jisté mysteriózno, a necelá první polovina se mi skutečně hodně líbila. Pak jsem už měl ale čím dál pocit, že se děj buď nevyvíjí, zůstává viset nebo se vyvíjí do podivných výjevů, které se stávaly pro mě těžko uchopitelné a na rozdíl od často zmiňovaného Stalkera, byť mě kdysi podobně vyčerpal, jsem se necítil tak myšlenkově obohacen a i ta atmosféra začala stagnovat. A ze závěru, přesto jak vizuálně pěkné záběry nevzhledného prostředí a jedné intimní zkázy duše nabízí, jsem měl dojem silně samoúčelné přehnané deprese, do níž jakoby tvůrce záměrně hodil diváka po delší sérii scén od ničeho k ničemu. Tady se přiznám, že režisérovi úplně nerozumím nebo mi hlubší odkaz takto zoufalého propadávání se do vlastní i globální temnoty zcela bez východiska nedochází. Na druhé straně po dvou hodinách od zhlédnutí musím uznat, že co jsem viděl, mě alespoň ve vybraných částech dokázalo silně zaujmout a slabou 3. hvězdičku udržet. Očekávání jsem měl ale vyšší. [55%] (26.10.2023)