hirnlego

Někdo chce "pochopit" a nechat se unést, někdo nechce a nenechá se. Láska. __________ (šla jsem na to kdysi do dnes už neexistujícího Kina Praha jen kvůli Caveovi, ale nakonec to bylo všechno úúúplně jinak)

Milovat, nebo nenávidět. Dokonalý skvost. Kult.

Jednou jsem takhle při pročítání Housera narazila na pár slov k právě promítanému staršímu filmu. A tak jsem tehdá ve svých cca 15 letech šla úplně samotinká do Kina Praha, sedla si do skoro prázdného sálu a shltala celý film "z jinýho světa" až do konce. U pornoscény jsem samozřejmě dělala, že tam nejsem. Zlatý časy.

O Satanském tangu se dá bez uzardění říct, že je vážně "něco extra". Sedmi a půl hodinový černobílý opus má tři intermezza a je rozdělen na několik kapitol. První polovina (možná první dvě třetiny) filmu, to je pocitová lyrika v tom nejsilnějším slova smyslu. Pomalý hypnotický pohyb kamery a nekonečné záběry (ztemnělé okno - zdá se, že se na plátně absolutně nic neděje, ale po chvíli se ukáže, že pomalu svítá - postupně je vidět sklenice na stole, nábytek...), které jsou však dlouhé přesně tak, jak mají být. Poslední třetina ale začíná být v kontextu celého snímku až příliš epická - původní, podivně neurčitá depresivní atmosféra, promoklá deštěm a plná beznaděje, se téměř vytrácí a nastupuje jiná, už bohužel trochu "konkrétnější". V rámci celého díla zvládl Tarr vystřídat snad všechny nálady - od deprese, úzkosti a znechucení (velmi silná scéna s trápením kočky - i když v ní neteče krev, lhostejný při ní nezůstane snad nikdo, protože je vidět, že to není "jenom jako"), až po téměř záchvaty smíchu (tancování opilých vesničanů). Satanské tango je umělecké dílo v téměř ryzím slova smyslu (nebýt té zmiňované poslední části - i když samotný závěr je opět příjemně podivný). Někdo může donekonečna snímat dlouhé záběry krásné krajiny nebo osob a divák u toho umře nudou - Tarr, potažmo i jeho kameraman, však svým obrazům vdechl duši. Jak se mu to povedlo, těžko říct, ale je to nádhera, pro kterou je i sedm a půl hodiny málo...

Neuvěřitelně zvláštní hypnotický snímek s nádhernou vizuální i hudební/zvukovou stránkou a absolutně specifickou depresivní atmosférou. Jeden z těch vůbec nej.

Michalkov dokáže být neuvěřitelně lidský (jakkoli strašně to zní). V režii (spousta milých detailů v chování postav dělá film "opravdovější") i v samotném hraní (vztah s dcerou sice hrát nemusel, ale stejně jim to spolu prostě ladí). Obrazy, hudba, herci... Politika stranou, jeden z nejkrásnějších filmů.

Silný film zobrazující symbolicky tolik nevyřčeného. Podivný vztah malíře a jeho nahého modelu i silné pouto s jeho dřívější modelkou a současnou životní partnerkou, strach člověka z přiznání si svého vlastního já, touhu umělce jít svým výtvorem až za hranici lidského chápání, uchopit a zobrazit neuchopitelné a nezobrazitelné... Je toho tolik, co se v tomhle skvostu dá najít. Třebaže film má celé 4(!) hodiny, Jacques Rivette opět nedokáže ani na chvíli nudit (takže přestávka uprostřed filmu je vlastně zbytečná).

Uzel.