Obsahy(1)
Vycibrené, poeticky a emocionálne vypäté filozofické dielo na tému myšlienkovej sily človeka, ktorý si je vedomý základných životných hodnôt a ktorý dokáže žiť a jednať v súlade s nimi; o ceste, ktorá sa stáva očistným zdrojom skúseností. Scenár prebral z pôvodnej predlohy len základnú sujetovú situáciu - existenciu Zóny a povolanie Stalkera - prevádzača do Zóny, záhadného, tichého, pulzujúceho územia nejasného pôvodu. Celý film sa okrem rámcovej kompozície (Stalkerov byt a bufet) odohráva v jednom uzavretom mieste v jednom dni ako putovanie za tajomstvom v Zóne, umožňujúcim cestu k sebapoznaniu, k nádeji. Teória o nadprirodzenom pôsobení Zóny, jej smrtiacich nástrahách a čarovnej moci "miestnosti" uprostred nej, plniacej najskrytejšie želania, sa predstavuje ako súčasť diskrétneho Stalkerovho učenia v metaforách, javovo však nie je ničím potvrdzovaná. Stalker (s vyholenou hlavou asociuje prepusteného politického trestanca) sprevádza do prísne stráženej Zóny Spisovateľa a Profesora. Vyzýva k usilovnému sústredeniu sa na cestu, k zodpovednosti za každý krok, v jeho jednaní je podstatný rešpekt k skrytému poriadku Zóny. Vo vzájomných dialógoch si postavy objasňujú svoje názory na svet, zmysel a hodnoty života. Po návrate Stalkerova žena hovorí o vlastnom zmysle života, v ktorom je zázrakom ľudská láska. Ich chromá dcérka ako výraz sily ľudského ducha telekineticky posúva poháre po stole. Nápadným rysom filmu, v ktorom dlhé "meditatívne" jazdy prevažujú nad montážou, je štylizácia jeho scenérie - mimoriadne asketickej, fascinujúcej hutným napätím. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (3)
Recenzie (775)
94% - Většina filmu ve mě vzbuzovala podobou emocionální odezvu, jakou zažívám obvykle při návštěvě opravdu kvalitní výstavy. Hra se světlem, pomalá uhrančivá kamera, prostředí, ve kterém se děj odehrává, tempo... Celý film jsem si užíval. Abstrakce a mnoho filosofických otázkek na téma štěstí, smysl života, apod. -tak se dá shrnout o čem film je. Celkem nudný popis. Narozdíl od filmu, ten je hypnotizující! Vřele doporučuji! ()
„Pre mňa je všetko väzenie.“ Keď som raz ležal v úzkej malej izbe na St. Dunstan Road v Leicestri, o ulicu ďalej od Ima a pankáčov Stonyho, Rudyho, Paliho, Paliho (áno, boli dvaja) a Gunsmokea, jeden človek mi hovoril o tom, že ak je niečo nekonečnejšie, ako ruská krajina, je to už len ruská duša. Asi odvtedy k ruskej kinematografii pristupujem s obavami. Ak si raz za 1OO rokov nejaký ruský film pozriem, hneď si na to sychravé anglické mesto spomeniem. Stalker, ktorý mimochodom prišiel do kín v roku Apokalypsy a Votrelca, je sci-fi klasika. Rusi vedia robiť (viď. Solaris, tiež od Tarkovského) výborné sci-fi, kde ide o reálne postavy stojace zoči-voči šialenej situácii, vymykajúcej sa pravidlám logiky, prírodných zákonov a fyziky. Stalker je mladý muž, ktorý za poplatok pašuje ľudí do neobývanej Zóny. V nej sa vytvorila pred niekoľkými rokmi uprostred krajiny a nikto nevie prečo. Jedni hovoria, že to spôsobil meteorit, druhí mimozemská civilizácia. Ľudstvo každopádne Zónu radšej oplotilo a prísne stráži, pretože tam miznú ľudia (teda ak sa tam nejaký blázon rozhodne vybrať stoj čo stoj) a pozemské charakteristiky času a priestoru v nej dostávajú na frak. Pričom sa hovorí, že ak máte dobrého sprievodcu, dovedie vás v Zóne na miesto, kde sa plnia vaše najtajnejšie sny. Famózna fantazijná atmosféra, jedinečná výprava/kamera a originálny scenár. ()
Stalker byl poslední snímek, který Tarkovskij natočil na území Sovětského svazu, jako už tradičně po řadě obstrukcí úřadů, navíc na podřadný filmový materiál. Čím větší byly překážky ze strany sovětských orgánů, tím větší byla neformální prestiž, které se Tarkovskij těšil ze strany intelektuálů a ostatních filmařů. Za výchozí látku si vybral novelu Arkadije a Borise Strugackých, která u nás v 70. letech vyšla pod názvem Piknik u cesty. Jedná se o jedno z nejvýznamnějších děl této autorské dvojice a jedno ze zásadních děl sci-fi, které vytvářely můj čtenářský profil. Spolupráce Tarkovského a Strugackých byla ve skutečnosti velice obtížná, protože Tarkovskij byl na výsost svébytný a tvrdohlavý umělec, který neuznával kompromisy a měl výrazně odlišnou představu o konečné podobě filmu než Strugačtí, coby autoři scénáře. Dokonale vykostil téměř všechny motivy žánru sci-fi z filmu, který je ve skutečnosti náročnou filosoficko-psychologickou studií člověka. Tajemné pásmo, které má v románu konkrétní původ, slouží Tarkovskému jako metafora pro připomínku nedávných událostí Sovětského svazu, tedy existenci souostroví Gulag a obrovského bezpráví, kterého se na sovětskému území odehrávalo. Připomínkou tohoto utrpení je i vyholená hlava Stalkera, která připomíná vězně ze sovětských lágrů. Jako žánrový snímek Stalker určitě nefunguje a jeho řazení do žánru sci-fi je vyslověně matoucí. Otevřeně řečeno, Piknik u cesty by si z tohoto pohledu zasloužil důstojnější převedení na filmové plátno. Strugačtí byli z výsledné podoby filmu hodně zklamaní, nicméně Tarkovskij měl tak výjimečnou prestiž, že se neodvážili protestovat. Konec konců krátce poté odjel do zahraničí. Přes výše uvedené stojí za to Tarkovského snímek zhlédnout, protože tento filmař měl výjimečný talent pro práci s obrazem, měl vytříbené výtvarné nadání a dokázal skvěle pracovat s kamerou. Dlouhé několikaminutové záběry mohou sice na první dojem nudit, ale když se člověk poddá atmosféře, bude bohatě odměněn. Jako fanoušek Strugackých nejsem s podobou Stalkera spokojený, ale divák, který není příznivcem sci-fi, nýbrž náročnější artové podívané, si přijde na své. Celkový dojem: 60 %. ()
Jistě. Na ceste za štěstím prožijete útrapy, pochybnosti, strach, akci (občas vám i kulky sviští kolem uší), zkušenosti formují vaše životní postoje a názory a občas byste rádi něco zničili. A na "konci" se prostě objeví něco překvapivého, co vám přitom všem uniklo. I tajemno je důležité, když zjistíte, že to, co jste za důležité považovali, zase tak úplně důležité není. Čímž se logicky dostáváme k tomu, že na té cestě vás občas přepadne i nuda. ()
Přes mnohovýznamovost tohoto Tarkovského díla je možné film chápat (například) jako podobenství o pokoře, duchovní rozervanosti, víře a její ztrátě. Film může být (a je) pro některé diváky obtížně sledovatelný, a to pro jakousi dějovou pustost (ta je navíc podpořena téměř statickou prací s kamerou). O děj a akci však v tomto Tarkovského díle ani zdaleka nejde – jde spíše o rozbor hlubokých filozofických otázek, které jsou aktuální v dnešní moderní/postmoderní éře. Tarkovskému se tento rozbor zdařil na výbornou – vysoká kvalita jeho opusu je dosažena především myšlenkově hlubokými rozhovory a dále pak souhrnem obrazu (barev) a zvuku. Tarkovský natočil vskutku významné dílo – scifi, které vlastně ani příliš scifi není. Opus, který nenechá citlivého a pátrajícího diváka chladným; ba naopak: zapustí v něm své hluboké kořeny. ()
Galéria (68)
Zaujímavosti (35)
- Kvůli sníženému rozpočtu potřeboval Tarkovskij kompletní změny pro výtvarníky, dialogy i herce. Bratři Arkadij a Boris Strugačtí proto museli kompletně přepsat scénář včetně dialogů. Zůstal jen motiv a bolestivá cesta Zónou. (Xeelee)
- Ve filmu je "stalker" profesionální průvodce Zónou, někdo, kdo má schopnost a touhu překročit hranici do nebezpečného a zakázaného místa s konkrétním cílem. V posledních letech si průvodci, kteří nelegálně vodí turisty do skutečné černobylské uzavřené zóny, začali říkat "stalkeři". (gjjm)
- V čase 34:45, kdy trojice tankuje benzín do drezíny, je po ní vypálena salva ze samopalu. Při podrobnějším pohledu je ale vidět, že je to hrst kamenů, co dopadne do vody. (Blaine19)
Reklama