zputnik

Ve filmech Aki Kaurismäkiho se často objevují rozličná společenská témata a problémy. Ve snímku MUŽ BEZ MINULOSTI se tímto tématem stává bezdomovectví - téma dost citlivé na to, aby se dalo profesionálně zprznit. Aki Kaurismäki se však svého úkolu zhostil na jedničku, a to i přesto (resp. i právě proto), že Aki Kaurismäki na to šel po svém, značně svojském způsobu. Nezaměnitelný rukopis, u kterého mám pocit, že jakákoliv kritika na formu je stejně bezpředmětná jako kritika kubismu či impresionismu. Díky Kaurismäkimu vzniklo neobyčejně citlivé, křehké, vážné a přitom s lehkostí (a s neskutečně jemným humorem) podané dílo, které je navíc jaksi více přístupné široké divácké veřejnosti. Aki Kaurismäki se dotkl i řady jiných témat: byrokratizace a složitost společnosti, ve které je jedinec bez pomoci "odborníků" víceméně ztracen atd. Shrnuto a podtrženo: Imho jeden z nejpřednějších zástupců toho nejlepšího z evropské nezávislé tvorby. Na závěr jedna zajímavost: V tomto Kaurismäkově snímku z roku 2002 se mezi herci objevuje také jméno Matti Pellonpää, a to i přesto, že Matti Pellonpää byl v té době již 7 let po smrti. Aki Kaurismäki tak činní z úcty ke svému příteli. V tomto snímku je možné vidět fotografii Matti Pellonpää na stěně jednoho baru. Matti tak "hraje" a "žije" v díle Aki Kaurismäkiho dál.

Přes mnohovýznamovost tohoto Tarkovského díla je možné film chápat (například) jako podobenství o pokoře, duchovní rozervanosti, víře a její ztrátě. Film může být (a je) pro některé diváky obtížně sledovatelný, a to pro jakousi dějovou pustost (ta je navíc podpořena téměř statickou prací s kamerou). O děj a akci však v tomto Tarkovského díle ani zdaleka nejde – jde spíše o rozbor hlubokých filozofických otázek, které jsou aktuální v dnešní moderní/postmoderní éře. Tarkovskému se tento rozbor zdařil na výbornou – vysoká kvalita jeho opusu je dosažena především myšlenkově hlubokými rozhovory a dále pak souhrnem obrazu (barev) a zvuku. Tarkovský natočil vskutku významné dílo – scifi, které vlastně ani příliš scifi není. Opus, který nenechá citlivého a pátrajícího diváka chladným; ba naopak: zapustí v něm své hluboké kořeny.

I takové věci se dějí hluboko ve vesmíru, totiž na Zemi. A stačí k tomu vlastně "málo": vzít několik nepříjemných životních situací, smíchat je dohromady, okořenit špatnou shodou okolností a máme tu neskutečně mrazivé drama o tom, že události v životě mohou nabrat směr, který si vlastně nikdo nepřeje. Není však již cesty zpátky K filmu: bratři Coenové zpracovali tento smutný příběh vynikajícím – tj. realistickým a přesto citlivým – způsobem. Je až s podivem, kolik toho dokázali "obrazem a zvukem" předat: šílenost některých lidských činů, prázdnotu leckterých životů, kterou nepřehluší ani puštěná televize, ale také (na druhou stranu) krásu "obyčejného" života. Bylo by také chybou opomenout realistické zachycení zimní (mrazivé) atmosféry - při sledování snímku FARGO tak lehce může dojít k tomu, že i v letních vedrech bude mít divák tendenci dát si na hlavu ušanku. Shrnuto a podtrženo: Snímek, jehož zpracování Vás bude uchvacovat a při jehož sledování si společně s policistkou Marge Gundersonovou (Frances McDormand) řeknete: "Proč?"

Dle knižní předlohy Nikose Kazantzakise "Poslední pokušení" (1952) zpracoval Martin Scorsese téma víry, pochybnosti, hledání životní "cesty" a "místa" na světě. Vedle výborně zpracovaných myšlenkových linií a hlubokých zamyšlení je třeba u tohoto díla vyzdvihnout efektně vystiženou atmosféru, pečlivě propracované scény i drobné detaily. Pro zdůraznění myšlenky byly také nanejvýš vhodně zvoleny exteriéry (pustina, zahrada atd.). Poznámka: Celé řadě nedorozumění a přemíře silných (negativních) emocí, které "vzplanuly" v řadě diváků, by se předešlo náležitým zohledněním a pochopením úvodních slov: "Film není založen na Evangeliu, ale na fiktivní exploataci věčného duchovního konfliktu."

Krásné, sladké, dojemné. Romantický film s velkým R. Slaďoučký (ale naštěstí nepřeslazený) příběh, který zaujme myšlenkou i celkovým zpracováním. Věčné téma, které je originálně zpracováno; navíc výborně zahráno a nádherně natočeno. Extra mě zaujala práce s kamerou - výborná kompozice. V jednotlivých záběrech jde jasně vidět, že byly vybírány s citem. A co dělat s tím, že příběh (především) v závěru těžce tlačí na pilu (emoce)? Nic - odpusťte to tomuto filmu a nechte se prachobyčejně unášet; stojí to za to. Musím uznat, že tento film mne dostal. Já se nesmírně bavil. A co více - už jsou to 3 dny a příběh se mi furt potuluje v mozku. A nechce ten prevít ven. A já to vlastně taky nechci. Shrnuto a podtrženo: Jste už občas unaveni neustálým brouzdáním v ryze euro-amerických filmových vodách? Zkuste tento jihokorejský romantický kousek. Doporučuji sledovat s milou/milým.

Film ostrý jak žiletka. Film, který Vás vcucne dovnitř, bezchybným audio-vizuálním zpracováním psychicky a do mrtě vycucne a na konci pak vyplivne ven jak prázdnou a stlačenou PETku No, co si přát více? Nenacházím chybičky na tomto opusu. Sice jsem se chvílemi nemohl zbavit pocitu, že snímek byl natočen na zakázku DROP-INu, ale uznejte: jak jinak prezentovat důsledky (nejen) drogové závislosti? Není mnoho jiných cest; a jakékoliv hledání "zlaté střední cesty" by bylo jen okecáváním a zakrýváním něčeho, co postupem času příliš dobře zakrývat nejde. Já jsem prostě z tohoto snímku totálně paf. Snímku nechybí grády, strhující střih, perfektní práce s kamerou, uvěřitelné herecké výkony, výborné filmové nápady a "frajeřinky" a v neposlední řadě geniální (zdůrazňuji: geniální) hudba. Clint Mansell a Kronos Quartet předvádí něco neuvěřitelného. Takové prolnutí audio a vizuální stránky se fakt často nevidí. Prostě: co si přát více? Jen více takových filmů jen houšť a větší kapky.

Zajímalo Vás někdy téma náhody či kauzality? Máte někdy pocit, že minulost je za Vámi, ale stále Vás ovlivňuje? Myslíte si, že člověk se může dostat z „bludného kruhu“ životních problémů? Přesně tyto a mnohé další otázky si ve snímku MAGNOLIA klade Paul Thomas Anderson. A odpovědi, které P. T. Anderson divákům předkládá jsou jedním slovem geniální. Ona geniálnost nespočívá pouze v tom, co P. T. Anderson předkládá, ale (a to hlavně) jak to předkládá. Andersonův způsob prezentace myšlenky není nepodobný skládání puzzle. Zprvu má divák pocit, že ta hromada zdánlivě nesouvisejících záběrů a dějových úseků nedává dohromady žádný smysl. Při bližším zkoumání a postupem času však divák zjišťuje, že vše do sebe přesně zapadá. Závěrečné minuty filmu pak P. T. Anderson poskládá všechny tyto fragmenty, střípky a úryvky dohromady a vzniká z toho vynikající dílo – vynikající díky myšlence samotné, předložené formě, postupné a neúprosné gradaci děje, hereckým výkonům, hudební stránce atd. Na závěr snad ještě jedna „perlička“: až budete při sledování přemýšlet, jestli existuje souvislost mezi třemi úvodními příběhy a závěrečnou „katarzí“, pak vězte, že ano (rozřešení hledejte v číslech 8 a 2). Vše přesně dle slov z filmu: „Existují příběhy o shodě okolností a náhodě, o křížení cest a podivných úkazech A vypravěč se skromně domnívá, že divné věci se stávají pořád.“ Shrnuto a podtrženo: Paul Thomas Anderson předkládá divákům strhující, vynikající a nadčasové dílo, a to nejen co do obsahu, ale také co do předložené formy.

Filmařsky bezchybná Scorseseho práce, která si spolu s výborným příběhem zadělává na jedno z vrcholných mafiánských děj světové kinematografie. Scorsese je profík ve vykreslování rozličných postav; stejně tak si puntičkářsky pohrává s každým záběrem (vzpomeňme jen najíždění do baru, a to vše v rámci v jednoho záběru). Shrnuto a podtrženo: Povinná kinematografická "četba".

Horor? V určitém ohledu jistě ale o tom až později. Pro mě osobně především excelentní zamyšlení nad střetem racionálna/iracionálna. Film zachycující naše omezení při konstruování a chápání reality, a tím v konečném důsledku potvrzující krizi modernity a víry/idejí. Opus VYMÍTAČ ĎÁBLA/EXORCISTA prohlubující naše pochyby, jak to vlastně všechno bylo a je, právě proto považuji za jedno z nejlepších existenciálních/psychologických dramat. A teď k tomu hororu? Ano, film je zaobalen v hororovém hávu; ale pro mě osobně to má asi stejný význam jako hovořit o Jarmuschově MRTVÉM MUŽI jenom jako o westernu. Oba dva filmy si berou z daného žánru nezbytné ingredience, ale nekončí u toho. Nenechávají se zvoleným žánrem omezit; zvolený žánr dalece přesahují. Shrnuto a podtrženo: Nemusíte se u tohoto filmu zrovna bát, abyste si přesto na konci filmu řekli: "Páni, to byla jízda."

Jsou filmy, u nichž si vždy uvědomím jednu z ohromných předností filmu, tj. zprostředkovat zkušenost, kterou bychom ani ve snu nechtěli zažít a která je přesto pro náš život důležitá. Fincherův snímek SEDM mezi tyto filmy rozhodně patří. Na první pohled se tento Fincherův opus jeví jako drsný thriller; ale již při druhém pohledu divák odhaluje a nachází hlubokou myšlenku o světě, který některé z Fincherových filmových postav v lecčems značně znepokojuje. Snímek je úchvatně zpracován. Nálada filmu je podporována řadou detailů (téměř permanentní a silný déšť etc.). Jednotlivé scény jsou přesně načasované a vytvářejí nezapomenutelnou a dokonale „hustou“ atmosféru. Herecké výkony jsou jedním slovem excelentní: Morgan Freeman coby klidný a lehce životem zapšklý detektiv William Somerset; Brad Pitt v roli mladého, energického a leckdy vznětlivého detektiva Davida Millse; Gwyneth Paltrow v roli mírné, krásné a milující Davidovy manželky; a v neposlední řadě Kevin Spacey coby John Doe. Za výkony těchto hlavních postav nezaostávají ani výkony dalších herců. Shrnuto a podtrženo: SEDM patří ke špičce ve svém žánru. Na tento snímek jen tak nezapomenete. A bylo by to také škoda „pod povrchem“ tohoto filmu se totiž skrývá něco nesmírně důležitého.