Avatar: Cesta vody

Když jsem v minulém roce reflektoval Villeneuveovu Dunu, psal jsem o tom, že není jen příběhem Paula Atreida, ale také planety Arrakis, která zde navíc vystupuje v překvapivě aktivní roli (vstupuje do snů, ovlivňuje lidskou imaginaci, k lidem promlouvá skrze své formy života) – a to i ve srovnání s trochu odtažitou předlohou. Zájem ukázat Arrakis nejen jako kulisu/pozadí dějů dobře demonstruje už jednání hlavního hrdiny, jehož osobní perspektiva je ve filmu tak zásadní. Než se Paul na Arrakis vydá, studuje domorodé zvyky a místní faunu a flóru. Když to řeknu jednoduše, Arrakis ho zajímá jako domov. To samozřejmě dává smysl, protože se má stát novým domovem jemu samému (moře písku namísto oceánu), ale je v tom víc, mnohem víc. Pro zlovolné Harkonneny, s nimiž je rod Atreidů v letitém sváru (a které na Arrakis střídá ze lstivého nařízení Imperátora), je Arrakis pouze zdrojem astronomických zisků z těžby psychoaktivního koření. K naplnění svého cíle se přitom neváhají uchylovat k vyvražďování (umlčování) domorodců stojících v cestě a všeobecnému pustošení (umlčování) planety, čímž dávají jasně najevo, že planeta jako taková je pro ně z metafyzického hlediska mrtvá. Příznačné je ostatně i to, že si Harkonneni nijak neváží lidského života, ba dokonce se v bolesti druhých sadisticky vyžívají. Připadá vám to povědomé? // Cameronův Avatar jde v tomhle směru ještě dál, což jsem obdivoval už na prvním dílu. Eywa, Velká Matka, mateřské božstvo měsíce Pandora, jeho „širokoprsá” božská perzonifikace, pandorská Gaia, která chová všechny tvory „ve svém srdci”, možná není uvedená v závěrečných titulcích, ale je stejně tak ústřední postavou avatarovské ságy jako Neytiri nebo Jake Sully. Aktivně zasahuje do dění, ve chvílích nouze podává pomocnou ruku hrdinům, svými činy, jak se ukazuje ve druhém dílu, dokonce sleduje jakési vzdálené cíle, které jsou pro většinu postav záhadné. Děje se tak ovšem zprostředkovaně. Eywa vždy promlouvá skrze svůj bující život, ne nutně lidskými slovy. // Proč mi přijde podstatné to zdůrazňovat? Protože se tady v případě Duny i Avatara bavíme o ultramainstreamových velkofilmech za stovky milionů dolarů (opírající se navíc o peníze a vliv velkých mediálních korporací), ne o nějakém zapadlém nebo undergroundovém festivalovém dílku. Jde o ten typ filmů, kde se dá očekávat spíše pravý opak –⁠ že mimolidské bude jen němou kulisou, pokud vůbec dostane nějaký prostor, hlas (zdravím, mezi jinými, Top Gun: Maverick). Protože takový je příběh, který v západní mentalitě stále převládá, který vyznává a žije velká část lidské populace, i když je sotva několik stovek let starý a většině kultur vnucený poměrně malou skupinou lidí. A přesto tady máme blockbuster, kde je jedna z nových ústředních postav, Cameron promine, pandorský keporkak, s nímž je možné se spřátelit (což, jen tak mimochodem, není přitažené za vlasy, případy přátelství mezi lidmi a kytovci opravdu známe), dělit se o písně a příběhy, kde je činorodost přiznána celé planetě! Něco se tu zjevně odehrává, nějaký skrytě neskrytý pohyb, jemuž možná porozumíme až s odstupem času. A přijde mi důležité o tom mluvit, upozorňovat na to. // Ale zpátky k filmu. Schopnost nebo neschopnost Eywinu hlasu (srdci) naslouchat je součástí základního konfliktu, na kterém oba dosavadní Avataři stojí: střetu mezi perspektivou cizorodých Nebešťanů (Pozemšťanů), pro které (většinu z nich) je Pandora mrtvá, a perspektivou domorodých (zakořeněných) obyvatel Na’vi, pro které je vědoucí a živá, široká srdcem i domovem (potažmo i jejich prolínání, ovlivňování, viz Sullyho hrdinská cesta z první části). Cílem Nebešťanů byla v prvním díle těžba vzácné horniny (unobtania, doslova fyzicky nemožné, nedosažitelné látky). Dvojka ale ukazuje, že tohle byl pouhý začátek, že lidé chystají z umírající a zbídačené Země přesun na mlékem a strdím oplývající Pandoru en masse. Nejdříve je ale třeba –⁠ mrazivými slovy jedné z nových postav, generálky Ardmore –⁠ „zkrotit tuhle hranici“ (to tame this frontier)⁠, jinými slovy, zlomit domorodý odpor a připravit půdu velkému kolonizačnímu projektu po vzoru krvavého pokoření Severní nebo Jižní Ameriky (jiný svět, ale stejný slovník, stejné, i když podstatně vražednější prostředky). // Ve většině sci-fi knih a filmů je to vesměs tak, že v roli oběti, která se musí vnějšímu útoku bránit, je planeta Země, respektive lidstvo (protože Země=lidé, jak jinak). Nositeli dobyvačné kolonizační mentality se stávají vetřelci z hvězd. Cameron se ale nepokouší přenášet zločiny kolonialismu na mimozemskou entitu, aby nás jejich dějinné tíhy zbavil. Naopak nás jako diváky staví do dost nepříjemné situace, protože lačnými vetřelci, kteří si chtějí uzmout cizí domov pro sebe, přetvořit si ho k obrazu svému (i za cenu naprostého zničení všeho původního), jsme tady my sami. A je samozřejmě nemožné nevidět v událostech na Pandoře, kde je vše jaksi krásnější a nebezpečnější (ergo naléhavější) zároveň, předobrazy v reálných událostech z našeho světa. Událostech nejen historických (omnicida Amerik), ale také těch, které –⁠ a to je dobré zdůraznit –⁠ nejsou toliko věcí odváté minulosti, ale ve velkém se dějící dnes a denně (viz např. Bolsonarův čelní útok na Amazonský prales či hlukové znečištění oceánů), přičemž všechny shodně vycházejí z přesvědčení, že Země nabývá významu až ve chvíli, kdy je opatřena (dostatečně vysokou) cenovkou, kdy je vtažena do ekonomické abstrakce, která nemá žádné místní (a tedy fyzicky omezující) ukotvení. // Avatar: The Way of Water, kromě toho, že je osudově nádherný a technicky přelomový (o čemž záměrně nepíšu víc, protože se o tom dočtete všude jinde), je velkou kritikou umrtvující (a umlčující) koloniální mentality, která je bohužel stále živá dodnes, i když na sebe namísto conquistadorů vzala převlek korporací a neoliberálních tržních mechanismů. Přesvědčivě ukazuje, co se stane, pokud obraz živoucího světa nahradíme obrazem bezživotným, pokud je pro nás Země a vše, co ji tvoří, pouze materiálem ke zpeněžení (nebo přestupní stanicí k dalším vzrušujícím světům, pokud se jmenujete Elon Musk). A co hůř, co se děje, když takovýto obraz násilím promítá do světa spolupracující vojenský, vědecký a komerční komplex (odlišit jedno od druhého jde v novém Avatarovi jen stěží, i v tomhle uhodil Cameron hřebík na hlavičku). // Abych se ale přesunul také do více osobní roviny. Cesta vody není pozoruhodná jen výše řečeným, ale také svým zaměřením na rodinu jako úběžník všeho dění, lůno vztahů. Tam tepe její srdce nejhlasitěji, vskutku „mocně". Přičemž se opět poněkud vymyká tím, že rodinou se zde míní nejen blízké příbuzenství mezi dětmi a rodiči/předky, ale také (a hlavně) mezi různými formami života – tedy mišpoche v tom nejširším významu slova, velká rodina života. Je to prožitek pokrevního a duchovního příbuzenství a blízkosti, který hrdiny (lidi, na’vi či tulkun, pandorské velryby) vede k tomu, že jsou ochotní nasazovat za druhé své životy, který dodává jednotlivým aktérům sílu a odhodlání, provází je tmou zpátky k rozednění. Tato rodina je naše největší slabina, ale současně pevnost, říká v závěru Jake Sully. Pevnost, kterou protistrana postrádá, a kterou umanutě usiluje zničit, pozřít. Nevím, do jaké míry je to dané tím, že teď obecně silněji reaguji na cokoliv, co se nějak týká rodičovství, ale přišlo mi to v tomhle směru ohromně silné, i když současně dost bolestivé. Ale to už bych prozrazoval příliš... P. S. Nechci, aby to vypadalo, že si nejsem na Avatarech vědom problematických vrstev. Dobře rozumím tomu, že řada lidí (zvláště těch domorodého původu: myslitelé, básníci, aktivisté...) vnímá Avatary jako rasově urážlivé a zpátečnické (pandorské domorodce, například, hrají v obou filmech převážně bílí herci, kteří záměrně hovoří s pseudo-domorodým přízvukem), čemuž nepomáhá ani sám Cameron svými historicky pomýlenými výroky, které severoamerické původní obyvatele, naše současníky, situují do minulého času (viz často citovaný výrok o kultuře Lakotů odsouzené k zániku a neschopné tento osud předvídat a odvrátit, třebaže jde o kulturu, která je navzdory všem systémovým snahám o její zničení vitální a stále přítomná, dosud bojující o své právoplatné místo na světě i místa, která ji utvářejí, ze kterých vyrostla). Je zjevné, že Cameron se rozmanitým domorodým kulturám (a jejich pohledu na svět, prožitku světa jako společného domova, který oplácí pohled) snaží skrze Avatary vzdávat hold, což koneckonců dokládá i svými mimofilmovými aktivitami, pravda je ale taková, že tak často činí, aniž si je toho třeba sám dobře vědom, zjednodušujícím a poněkud stereotypním způsobem. I kulturní apropriace je nakonec forma kolonialismu, zákeřnější o to víc, že se navenek jeví neškodně a nenásilně. (19.12.2022) (menej) (viac)

Tak jsem konečně viděl Cameronovo návrat na Pandoru a prostě mě to neohromilo, tak jako zbytek světa. Vím, že si teď na mě celý zástupy fanoušků brousí vidle, tak jen pro upozornění: Neříkám, že je film sračka, jen jsem z toho prostě nebyl tak odvařenej jako ostatní recenzenti nebo lidi, který mi nadšeně říkali svoje dojmy z filmu i přesto, že do kina chodí tak jednou za dekádu. Rovnou taky předem říkám, že nejsem nějakej hater Avatara jedničky a už vůbec ne Jamese Camerona, protože ten chlap vytvořil úžasný snímky, z nichž dva mám ve svým osobním žebříčku TOP 10ti nejlepších filmů všech dob. Jen tak pro zajímavost to je Terminátor 2 a Vetřelci. Když si ale odmyslim Avatarovo revoluční 3D technologii, tak jsem z filmu nebyl po příběhový stránce úplně odpálenej a od roku 2009 jsem neměl potřebu se na film znovu podívat. Na dvojku jsem ale přesto šel bez nějakejch předsudků s otevřenou myslí. No a po dokoukání jsem byl trochu zklamanej. Kouzlo zmizelo. Ano, po vizuální stránce nemá ten film konkurenci. James Cameron odhaluje nový zákoutí Pandory, kdy se z magickejch lesů potopíme do mořskejch hlubin. A ano, ten chlap má prostě superschopnost z každýho záběru vytěžit maximum. Ví kam přesně umístit kameru ať už virtuální nebo reálnou. Cameron je pod filmem podepsanej nejen jako režisér, ale i jeden ze scénáristů a editorů. Za mě si ale myslim, že by 3D neměl bejt prvek, kterej rozhoduje o kvalitě filmu, vyprávění je na prvním místě. A i sebevětší fanoušek Avatařích filmů musí potvrdit, že čistě po příběhový stránce to není žádný haló. Přejdeme teda teď na to, co mi ve filmu vadilo. Hlavní problém vidím v tom, že film nemá ukončenej příběh. Upřímně chápu proč se točí víc filmů naráz (samozřejmě je to kvůli ušetřenejm finančním prostředkům), ale nechápu proč mají všichni tvůrci i pocit, že i příběh musí bejt rozdělenej do víc filmů. Nepovedlo se to u Matrix sequelů, nepovedlo se to u Návratu do budoucnosti 2 a 3 s nepovedlo se to ani u druhejch a třetích Pirátů z Karibiku. Jedinou výjimku tvoří snad jenom Pán Prstenů. Prostě jsem staromódní a mám rád filmy, který maj začátek, prostředek a konec. Ale Avatar dvojka mi přijde, že začne takovým epilogem k jedničce, v prostřední části filmu přejdeme k tomu hlavnímu, což je objevování vodního světa a v poslední části dostaneme nedořešenej konflikt, kterej se možná uzavře až v pátym filmu. Ta představa mě docela děsí. Nápad na návrat původního záporáka v novém těle se záložní paměti mi přišel docela jako výsměch, ale uznám, že Stephen Lang si svojí postavu užíval asi nejvíc. I když bych ho pořád radši viděl ve svý lidský podobě, tak chápu že to nešlo zařídit, navíc by asi ve finále moc dlouho nevydržel. Dáel mě taky mrzelo, že byl Jake Sully a Neytiri trošku odsunutý na vedlejší kolej a hlavní hvězdy filmu jsou jejich děti. U těch mě mrzelo, že jsem si k žádnýmu kromě Kiri nedokázal vytvořit nějakej hlubší vztah a kromě Spidera a dcery Ripleyový jsem ani nevěděl jak se kdo jmenoval. Rozhodně taky nepomohlo, že až na dvě dříve zmíněný děti vypadali všechny ostatní jak přes kopírák. Finále mi taky nepřišlo tak epický jako z jedničky, kdy předtím proti sobě šli dvě armády, ale teď tu máme jenom dvě znepřátelený Navi skupiny čítající 20 lidí dohromady. Taky mi vadilo, že ubylo lidskejch postav a z filmu se stal vlastně vysokorozpočtovej animák. Potom kdykoliv se na scéně objevil Spider, generálka nebo nějakej vědec, uvědomil jsem si, že to je vlastně hranej film. Ale abych se jenom neoháněl jenom záporáma, tak řeknu i pár pozitiv. Jednou z nich je určitě hudba Simona Franglena, která vás svejma známejma tónama  okamžitě vrátí na Pandoru. Vizuální stránku a herecký výkony asi není třeba vyzdvihovat. Rozhodně musim pochválit Cameronovo poselství o záchraně oceánů a přírody obecně. Jedna z nejhorších scén tohohle roku (v dobrym slova smyslu) pro mě byl rozhodně krutej lov vesmírnejch velryb. O to horší byla potom následující scéna, která mi připomněla slova Agenta Smithe z Matrixu (scéna jak Agent Smith mluví o lidech jako o viru). Z Avatara dvojky mám podobnej pocit jako z letošního Black Adama – roky příprav a marketingovejch masáže, ale po dokoukání se nemůžu zbavit pocitu, že jsem tohle všechno už někde viděl. Upřímně si myslim, že kdyby se nejednalo o Cameronovo dlouho očekávanej vysněnej projekt, tak by možná film nesbíral tak vysoký hodnocení. Na druhou stranu, kdyby Avatar 2 vyšel třeba v roce 2012 pod režisérskou taktovkou někoho jinýho, tak bych možná nebyl tak přísnej, ale to jsem jenomo proto, že vím co všechno Cameron dokáže a tohle mi přijde jako jeho nejmíň originální film. Možná bych byl teda radši, kdyby Cameron přenechal svojí Avataří ságu někomu jinýmu a rozhodl se natočit zas něco originálního. Závěrem teda řeknu, že ten kdo miloval prvního Avatara, tak bude milovat i dvojku. Ten komu přišel první Avatar fajn, tak bude asi lehce zklamán z minima inovace a proto ty z vás kterejm se první Avatar nelíbil, bude asi nejlepší když si zajdete do nějakýho mořskýho světa nebo si zaplaťe lekce potápění. 7/10 (11.01.2023) (menej) (viac)

Po dlhých 13 rokoch sme sa konečne dočkali. Od prvého filmu ubehlo toľko času a stalo sa toho toľko, že ani neviem kde začať. Rád by som vyzdvihol Cameronové božské 3D, ktoré sa za tu dlhu dobu snažil zdokonaliť (natáčanie pod vodou), ale bohužiaľ som to v 3D nevidel, takže môžem iba utrúsiť o tom zmienku, že ten chlap sa skratka neflákal. Za tu dobu nielenže prišiel s novou technológiou a napísal scenáre k celej sérii, ale venoval sa aj pár dokumentom (James Cameron's Story of Science Fiction, Titanic: 20 Years Later with James Cameron), či aj jeho obľúbenému potápaniu (James Cameron's Deepsea Challenge). A keď už som spomenul, že ubehlo veľa času, tak aj druhý Avatar sa posúva v čase. Jake a Neytiri si založili rodinu a majú deti. No je tu niekto, kto by sa chcel pomstiť a tak sú donútení odísť mimo bojovú zónu, na miesto, ktoré nepoznajú ani oni sami. Druhý Avatar je celkom podobný tomu prvému. Máme tu nejaký úvod, ktorý rozdá karty. Prostredná časť znova patrí učeniu, spoznávaniu a objavovaniu a v závere opäť nastupuje bombová akcia. Priznám sa, že jednoduchý príbeh mi nevadí, aj keď príbeh Cesty vody je trošku sklamanie a je ešte biednejší ako ten s prvého filmu. Dvojka je o niečo dlhšia ako jednotka a aj keď som sa vyložene nikde nenudil za tie tri hodiny, bolo (uprostred) pár scén, kde som si povedal, že už dlho stojíme na jednom mieste a nič sa tu nedeje. Niekedy mi to prišlo až zbytočné "roztomilé", aby to malo efekt aj u najmenších, ale našťastie tých scén tam je minimum. To je asi najväčší mínus pre mňa. Zvyšok mi prišiel parádny. Audio vizuálna stránka opäť bezkonkurenčná, hi-tech vychytávky skvelé a scény pod vodou, ktoré sú tu novinkou sa naozaj vydarili. Cameron je skratka starý lišiak a vie, že aj slabší príbeh sa da zaplniť zaujímavými a pôsobivými scénami. A keď už hovorím o pôsobivých scénach je ich tu niekoľko. Či už sú to klasické prelety nad vodou za doprovodu dobrej hudby, objavovanie vodnej fauny, flóry, morských živočíchov, či mechanické monštra na druhej strane. Tak isto akcia, je výborne natočená a nechýbajú jej zaujímavé nápady, či dobrá kamera. Hudba bohužiaľ bez Jamesa Hornera, je našťastie znova vydarená, no strhujúcejšie melódie, ktoré mal prvý diel, druhý nemá a tak chýbajú aj nejaké tie emocialnejšie scény, ktoré prvý diel mal. Simon Franglen vychádza s Hornerovho Avatara a berie si to najlepšie (hlavný motív), ale v akciách nedokáže úplne šponovať napätie, tak ako Horner. Čo sa týka postáv, tak najviac ma oslovil Miles Quaritch, ktorý hra tu istú, no predsa inú rolu a jeho znovuzrodenie , tak ako aj jeho postava ma bavili. Jake a Neytiri majú tento krát menší čas na platne, pretože priestor tu dostáva ich potomstvo, no je to prijemne osvieženie. Zhrnuté a podčiarknuté: Aj druhý Avatar dokázal zabodovať. Nový svet a nové postavy priniesli svieži vietor do príbehu, ktorý tento krát, moc nemá čo povedať a nie je tak veľkolepý a v závere, nie je ani tak moc akčný, čo sa týka rozmeru. No dvojka je viac osobnejšia, viac zameraná na postavy, ktoré vás zoberú na ďalšie zaujímavé miesta a dobrodružstvá. Najlepší Cameronov film ? Určite nie. Lepšie ako jednotka ? Taktiež nie, no stále však ide o vynikajúci blockbuster, ktorý si zo súčasnými komixovkami vytiera prdel. Určite si to dám ešte raz, nech sa mi to rozloží v hlave, zatial spokojnosť a teším sa na trojku. Film roka! The King is Back! Obľúbený soundntrack: Hometree, The Tulkun Return, From Darkness to Light. 95% - 5* (19.12.2022) (menej) (viac)