Lavran

Kondo wa kondo, ima wa ima!

Villeneuve správně pochopil, že Duna je především sága o „pravidlech srdce“ – a o tom, co se nevyhnutelně stane každému, kdo je přestane následovat. Životní zážitek.

Animovaná supernova! Nezastavitelné sršení nápadů a barev, z něhož přechází zrak i sluch. A společně s prvním dílem nejlepší Spider-Man napříč (filmovými) světy. Co to jen Jodorowsky říkal o filmu a psychedelicích?

Trochu Delillo. Trochu Pynchon. Trochu Shyamalan. Trochu Peele. Trochu Lanthimos. Ale zároveň to nepůsobí derivativně. Zřejmě nejděsivější letošní film.

Godzilla jako existenciální slow-burn o strachu ze smrti/přitakání životu. A ta hudba!

Plain and simple, Zabijáci rozkvetlého měsíce jsou filmem mimořádných kvalit, zvlášť v americkém kulturním kontextu. Není totiž běžné, že by byl v takto drahé studiové produkci prakticky každý krok debatován s etnikem, jehož se přímo dotýká – že by Hollywood vůbec vzal existenci takového etnika na vědomí. Úzká spolupráce s národem Osedžů na vzniku Zabijáků (od konzultací pojetí jednotlivých scén po zapojení řady současných osedžských umělců do tvůrčího procesu) je opravdu příkladnou záležitostí, jež by měla být normou pro všechny následující projekty, které se kultur původních Američanů dotýkají. Že se tady myslelo prakticky na všechno, dokazuje řada jemných detailů, včetně toho, že titul filmu v angličtině je až na druhém místě. A dojalo mě i to, že v závěrečných titulcích dostane slovo sama Země – která je pro všechna (severoamerická) domorodá etnika úběžníkem existence – skrze terénní nahrávky z prérie. Nejde přitom o malou věc. Kolem 80% Američanů, believe it or not, nemá žádné nebo jen velmi omezené povědomí o kulturách původních Američanů (čerpáno ze stránek organizace IllumiNative). A jistě, kdyby film režíroval Osedž (a třeba se takové verze příběhu někdy v budoucnu také dočkáme – vzniká stále více filmových projektů, filmů i seriálů, natáčených talentovanými domorodými filmaři), byla by postava Ernesta Burkharta (Leo DiCaprio) spíše druhořadá a středobod vyprávění by představovala Molly Kyle (výtečná Lily Gladstone s krví Černonožců a NiMíiPuu/Nez Perce po otci), ale Scorsese není Osedž a osobně mi tak tohle rozhodnutí dává smysl. Snad i díky tomu může film promlouvat nejen k Osedžům (a jiným příbuzným národům Želvího ostrova), ale ke komukoliv, jehož vlastní národní historie stojí na podobně puchřivých a násilných základech. Mimochodem, název filmu (navzdory tomu, že odkazuje ke stejnojmenné reportážní knize Davida Granna, která posloužila jako předloha) inspirovala jedna z básní současné osedžské básnířky Elise Paschen (Wi’-gi-e), které teď shodou okolností vychází nová sbírka Tallchief, pojmenovaná na počest její matky, významné americké primabaleríny Marie Tallchief.

Hodně mi to, což míním jako pochvalu, připomínalo Snow Crash (u nás jako Sníh) nebo Neuromancera. Tempem, množstvím frenetické akce, zvláštní melancholií, která tím vane, včetně, mimo jiné, hrdé škvárovosti. Pravda, možná by to pár minut navíc sneslo, aby některé motivy mohly trochu víc roztáhnout křídla, ale jinak je to velkolepá jízda, která mě stejnou měrou dojímala i držela v napětí na kraji sedačky. A vůbec to není tak hloupé, jak tu mnozí píší. // Stvořitele jsem před pár dny viděl znovu na UHDčku a měl jsem z toho ještě pozitivnější dojmy než z kinoprojekce. Jak mi to – míněno v dobrém – připomíná Snowcrash nebo Neuromancera, dvě velké kyberpunkové bible, už jsem psal (podobné tempo, hrdá škvárovitost se spoustou dramatických skoků, melancholická zastřenost), tentokrát mě ale trklo něco trochu jiného. Těžko se to podchycuje, ale tam, kde jiné hollywoodské velkoprodukce působí příliš staženě, uhlazeně a vykalkulovaně (vysoustruženě je možná to nejlepší slovo: cokoliv střapatého zaniká v procesu přísně kontrolované výroby), tam Stvořitel působí svěže živě a neučasaně, rozdrbaně – člověk má při sledování pocit, že ten film dýchá, žije si, nespoutaně, vlastním životem. Svět budoucnosti, který zobrazuje (vesměs neokoukané asijské lokace), také působí nebývale živoucím dojmem, což je, troufám si říct, dáno tím, že Edwards věnuje velkou pozornost různým formám života kolem nás – přítomností úplně obyčejných lidí a zvířat mimo hlavní dějovou linku (zvířata tu a tam i vtipně zasahují do děje), díky čemuž to nikdy nevypadá, že se film odehrává jen v nějakých netečných kulisách, ale že je opravdu zasazený v reálném světě, který si plyne vlastní cestou, který je plný jiných příběhů, což mi hodně připomínalo filmy od Terrence Malicka, od něhož tohle Edwards možná okoukal, kdoví. Všechno tady dýchá, i komplexní trikové záběry, Stvořitel je světaplný. Kolikrát se všechno zastaví a zůstane jen ryzí atmosféra: tropická bouře na obzoru, poletující netopýři, cvrkot hmyzu, vytáhlá silueta robota proti mrakům. Jasně, je tu samozřejmě spousta výbuchů a frenetické akce (pořád se bavíme o hollywoodském velkofilmu), ale jako by pro Edwardse bylo stejně důležité i tohle – všechny ta malá zajiskření života, díky kterým dokáže i sci-fi velkofilm s roboty a kolosální hi-tech architekturou vypadat hmatatelně, mít srdce. Stvořitel má v sobě – a tohle myslím zcela vážně – cosi až básnicky křehkého, podobně jako třeba Scottův Blade Runner, s nímž se v leccemž protíná i výtvarně. A bez mučení se přiznám, že tohle je něco, co pro mě bude vždycky mít mnohem větší hodnotu než jakákoliv vypravěčská rafinovanost nebo logická ucelenost, po které tolik lidí, kterým se film nelíbil, marně volá. Ze stejného důvodu mám koneckonců rád i podobně nedoceněnou krásu Ad astra Jamese Graye.

Oppenheimera budu mít asi navěky spojeného s projekcí v pražském Oku, kde se rozbil projektor a lampa přepálila 35mm filmový pás. Což je samozřejmě ozvláštňující u jakéhokoliv filmu, ale nadvakrát u takového, v němž se ke znázornění jaderného štěpení používají takřka identicky vyhlížející praktické efekty. :) Pokud jde o film samotný, snad bych si jen přál, aby v něm bylo více mlčení, aby také někdy delší chvíli postál – podobně jako v hororově utahované scéně jaderného testu Trinity, při níž se zdá, že se naráz zastavil celý svět (což se v jistém smyslu opravdu stalo). A také, ale to bohužel platí pro všechny Nolanovy filmy, více života. // Oppenheimera Nolan vykresluje jako charismatického proroka či vidoucího, který nahlíží za závoj viditelných podob, jemuž ale současně chybí schopnost orientovat se v každodennosti, nahlížet důsledky vlastních slov a činů (na osobní i globální, politické rovině). Proto také, jak to později popsal Freeman Dyson, uzavřel faustovskou dohodu s vládou Spojených států (tedy dohodu, v níž dává člověk všanc vlastní duši za moc či poznání). Srdce nakonec Oppenheimerovi otevře až agónie statisíců umírajících v Hirošimě a Nagasaki, v okamžiku, kdy už bohužel není cesty zpět. Pro Oppenheimerova rozhodnutí Nolan nehledá omluvu, nesnaží se mu vystavět bezrozporný pomník. Ostatně, jak také omluvit někoho (a to se pochopitelně netýká jen Oppenheimera, ale všech vědců a vědkyň zapojených do projektu Manhattan), kdo se rozhodne pokračovat ve vývoji a testování zbraně, třebaže do poslední chvíle existuje riziko, byť možná zanedbatelné, že její použití zapálí atmosféru a způsobí tím konec světa? // Neznám druhý film, který by tak dokonale zachytil směsici čiré hrůzy a fascinace, kterou síla v jaderné bombě spoutaná, potažmo čekající na uvolnění, vyvolává. Asi si umíme jen těžko představit, jakým svodům musí čelit každý, kdo se ocitne v její blízkosti.

Přestože mě televizní verze The Last of Us nezasáhla zdaleka tolik jako milovaná herní předloha (první díl jsem prošel zhruba šestkrát), jde určitě o zdařilou adaptaci, k níž se někdy rád vrátím. Poslední epizoda mě navíc potěšila tím, že obsahuje scénu s krmením žirafy, na kterou jsem se ve hře vždycky těšil. Myslím, že tahle scéna moc hezky vyjadřuje zásadní rozdíl mezi katastrofou, která postihla zdejší svět, a katastrofou například v McCarthyho Cestě. Civilizace jako taková se sice rozpadla a na každém kroku číhá nějaké nebezpečí (nejen od monster nakažených parazitickou houbou, ale také a hlavně od druhých lidí), ale svět The Last of Us přesto bují dál, je plný života a křehké krásy, nevyhasnul. Kdežto McCartyho postapokalyptický svět je šedivý, popelem pokrytý a umírající, postrádající teplo a slunce, nevede z něj žádná cesta ven.

Film o trpělivé snaze léčit svět, který se pomalu řítí do záhuby. Ani už bych letos nepotřeboval vidět nic dalšího.