Avatar: Cesta vody

Spy Kids: Pandora's Box. Technicky ohromující ukázka toho, že lze vytvořit triky, které působí ve všech polohách naprosto uvěřitelně a realisticky. V rámci jednotlivých scén jde pak o roztomilou retrospektivu Cameronovy filmografie (ozvěny Propasti, Vetřelců a Titanicu jsou nepřehlédnutelné). Příběhově je tu bohužel úplné prázdno. Užil bych si to být mladší, nepolíbený letitou filmovou zkušeností. Pak by šlo lépe přijmout postavy, které se do jednoho chovají jako žánrové šablony a vždy udělají přesně to, co se od nich v daný moment očekává. Podobná míra pohodlných klišé je aplikovaná i na děj, který v základu opakuje dějový oblouk z jedničky, a když už ho doplňuje, činí tak značně nešikovně (sice se řeší kolonizace a jednou větou látka proti stárnutí, ale jinak se zdá, že celému vojenskému aparátu jde hlavně o zabití Jacka Sullyho a je jedno, kolik životů to bude stát). Únavné příběhové zkratky typu "záporáci mají plán a naštěstí označí jediné zvíře, které je relevantní pro hrdiny a ti ještě k většímu štěstí zrovna v tu chvíli to zvíře najdou" už z toho pro mě činily téměř nesnesitelnou podívanou. Již u jedničky jsem své nadšení měl v menším stínu proto, že Cameron jen za velké prachy převyprávěl Pocahontas. Ale tehdy představoval krásný nový svět a ohromoval nevídaným vizuálem. Dvojka už jen navazuje, sice rozvíjí, ale současně ve velkém recykluje a hlavně je na můj vkus příběhově až příliš tendenční, což platí i pro postavy. Přes všechny barvy jsou extrémně černobílé. Mrzí mě to, protože mám Camerona rád a ocením každý poctivý blockbuster, který svůj úspěch nestaví na chlápcích v elastických trikotech. Ale tohle vypadá jako něco, co pro Disneyho režíroval Robert Rodriguez v rámci své vlny filmů s dětskými hrdiny. Což je prostě škoda. 50 % (21.12.2022)

V čem spočívá recept na úspěch Cameronových filmů? Podobně jako v případě vrcholných projektů Pixaru či u všech počinů Hajaa Mijazakiho v tom netkví žádné tajemství, a naopak je to až banálně prosté, byť nikoli jednoduché, ani samozřejmé. Cameron vytváří fantaskní světy s ambicí maximální imerze diváků v nich, přičemž toho dosahuje díky absolutním nárokům a nulovým kompromisům. Zásadní devizu Camerona coby mistrovského režiséra pak představuje jeho přehled v technologických možnostech média a jejich vizionářské posouvání. Málo se ale zdůrazňuje, že Cameron oné imerzi podřizuje nejen nároky na realizaci speciálních efektů, ale především formální rukopis. Nevytváří moneyshoty, neblbne s kamerou či střihem, nepředvádí se okázalými dlouhými jízdami, ani jakkoli jinak nenechává film exhibovat před diváky. Když sáhne ke zpomalenému záběru, je to v zájmu práce s dynamikou a gradací celé sekvence, nikoli s cílem udělat cool obrázek. Což neznamená, že by si nekladl realizační výzvy. Jeho filmy obsahují množství náročných záběrů a vlastně každý jeho projekt má podobu velikášského tažení s cílem vydobýt nová území pro kinematografii coby médium iluzí. Ale opět s tím, že veškeré snažení zůstává podřízeno pohlcení publika. Tato maxima též garantuje, že vyprávění nebude zaneřáděno čímkoli, co by prolamovalo čtvrtou stěnu - ať už se jedná o odkazy pomrkávající na fanoušky nebo postavičky a artefakty, které slouží jen jako vlezlá reklama na přidružený merch. Cameron na rozdíl od "Star Wars" či marveláren nepřináší korporátně vykalkulované sítě příběhů, které by se vnucovaly fandomové fetišizaci. On prostě vytváří fikční světy, které diváky vábí svou fantastičností i přísliby svých prostředí a postav. Sám říká, že jeho scenáristický proces vychází ze dvou směrů. Na jednom jsou postavy a jejich vztahy. Na druhé straně stojí konkrétní scény a prostředí, které by Cameron chtěl vidět. Psaní scénáře pak představuje vymýšlení motivací a peripetií, které tyto dva pilíře kauzálně a logicky propojí. Pak je tu samozřejmě ještě samotná Cameronova fantazie, která ony konkrétní světy utváří. Ale to je vše, nic víc za jeho úspěchem není (no dobře, kromě účinného PR, které se ale zase opírá o Cameronem vytvořený potenciál). Nabízí se pak dále uvažovat o tom, co říká o stavu blockbusterů i celém Hollywoodu, když výše popsané nepředstavuje normu, nýbrž oslavovanou anomálii. ______  Ve světle výše řečeného pak jedinou slabinu Cameronových filmů představují jeho scénáře. Nebo možná jen pohled diváků, kteří se jimi nenechají totálně okouzlit. Někomu tak na druhém "Avatarovi" nemusí sednout posuny ve vyprávění oproti prvnímu dílu. Někoho naopak bude popuzovat přílišná podobnost a opakování motivů obou filmů. Někdo bude řešit zdánlivé nelogičnosti (byť se jedná o prohřešky vůči názorům příslušných diváků, a ne vůči pravidlům zdejší fikce). Jiní lidé zase přes hradbu svého cynismu nepustí new age eko étos, naivní mýtyčnost, postkoloniální romantismus nebo prostě jen typicky cameronovské melodrama. Mně osobně zarmoutil především několikrát vyvolaný dojem již viděného. Jedna věc je, že Cameron opět jako mezi oběma díly "Terminátora" na příběh lásky z jedničky navazuje příběh rodiny na útěku a dospívání. Vyprávění o rodičovské lásce, která se mění v úzkostlivou zaslepenost, a nutnosti dát dospívajícím volnost bez ohledu na to, jaké chyby při tom udělají, protože jen skrze ně mohou růst, naštěstí zůstává univerzální a nosné natolik, aby nepůsobilo jako derivace. Navíc je na něm sympatické, že irituje rodiče v publiku a velmi oslovuje mladé či dospívající diváky. Ale vedle toho se v konkrétních momentech filmu nevyhnutelně vkrade na mysl vzpomínka na klíčové sekvence "Titaniku" i "Propasti". Na druhou stranu ale lze myšlenky na to, že se tu Cameron jen sám vykrádá, rychle zahnat vzpomínkou na George Millera, který také v "Šílených Maxech" variuje určité motivy. Stejně tak Cameron používá podobné situace prostě proto, že je má rád, zná jejich dramatický potenciál a baví ho je nově realizovat. ______ Ostatně osobní zápal i otisk do díla představuje další zásadní atribut režisérovy tvorby. Cameron se nejčitelněji do svých filmů projektuje často vyzdvihovanou fascinací silnými ženami či přímo matkami bojovnicemi i fascinací podmořským světem. S ohledem na tuto druhou oblast možná druhý "Avatar" představuje jeho nejniternější projekt po "Propasti". Hned v několika liniích zde vyjadřuje touhu splynout s oním cizím světem, který je tak blízko, vyloženě na dosah, ale limity lidského těla zároveň neustále dávají pocítit jeho cizost a nedosažitelnost. (14.01.2023)

Možná jsem od toho očekával něco víc, ale opravdu je to spíše jen moc pěkně natočená pohádka. Jednička byla tehdy legendární kvůli ,,revolučním" efektům, ale tentokrát jsem doufal v silnější příběh (nebo alespoň podobně promakaný). To se však nepovedlo. Sice je zde velmi slibně nabitý úvod s ukázkami partizánské války, hned na to se však rodinka z nepochopitelných důvodů rozhodne opustit nejbezpečnější místo planety a schová se na pláži. Chápu pohnutky tvůrců, osvědčené soužití dvou kultur a vzájemné obohacování přeci minule zabralo! Tady to však posloužilo spíše jen jako zbytečná výplň, neboť proč se vůbec namáhat s výklady příběhů, které budou stejnak upozaděny a už se k nim znovu nevrátíme. Napadá mne snad jen, jaká to byla jedinečná příležitost se dosyta vyřádit s CGI a pravděpodobně je to i odpovědí na otázku, proč má dílo přes 3 hodiny. Paradoxně tato mnou kritizovaná dějová odbočka byla nejzajímavější částí filmu, jelikož to, co mělo být hlavní, zde nefungovalo vůbec. Jak jsem již naznačil, příběh byl slabý, chování hlavních postav nahodilé a dojemné scény mohly fungovat, nebýt tolika filmových chyb a přihlouplých rozhodnutí hrdinů. Přes to všechno je to stále víceméně příjemná podívaná. Tedy až do chvíle, kdy se během závěrečné bitvy magicky vypaří všichni útočící vodní lidé a zůstanou jen členové pralesní rodiny s plejtvákem. Zde můj hrnec přetekl a celé mne to přestalo bavit. Poslední půl hodina dokoukána pouze z povinnosti a zbylý čas jsem využil k úvahám nad nejdůležitějšími filmovými otázkami, jako například proč vlastně primitivní šíp pokaždé proletí sklem pokročilého vesmírného korábu a zastaví ho až pilotova sedačka? 50% (07.04.2023)

Technické zpracování je samozřejmě stoprocentní, ne-li více, ale první film měl myslím lepší příběh, protože ekologické poselství se mi k Avatarovi hodilo o něco víc než rodinné hodnoty. Je možné, že si to napodruhé sedne, protože minule jsem to měl podobně, ale teď mi opravdu chvíli trvalo, než jsem se po úvodním uspěchaném "Stalo se" zorientoval v nových postavách a než jsem například přistoupil na tak trochu béčkový způsob, jakým se vrací záporák Quaritch a spol. Finále bylo perfektní, nicménš po něm to místo nějakého vyznění nebo myšlenky spíš tak zašumělo. Škoda. I tak je ovšem Avatar: The Way of Water určitě poctivý velký biják, který si zaslouží vidět v kině a který si zaslouží, aby se na něj chodilo. "Jen" prostě není perfektní. (16.12.2022)

„TAHLE RODINA JE NAŠE PEVNOST…“ Nic tak (po technický stránce) dokonalýho, asi zase chvíli neuvidíme. 3D ohromí a nad příběhem zaplesá (či uroní slzu) osazenstvo nejedný indiánský rezervace. Ten sám o sobě nepřináší nic moc novýho – prostě jen dokonale vyvolává u každýho diváka touhu po krvi. Finální válečná vřava? To jsou orgie, kterejma to ale mělo skončit! Pak už mi to přišlo dost natahovaný… Ovšem napínavý to bylo fest! Stejně jako všichni kolem jsem se kochal vodní říší, vnímal rodinný hodnoty, dojímal se a lačnil po krvi. Ale stejně si myslím, že to mohlo bejt kratší.   /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Jsem indián, co se plavil na Titaniku. 2.) Věřím v lidstvo.  /// Thx za titule „……..“.                 PŘÍBĚH  ****  HUMOR  ne  AKCE  ****  NAPĚTÍ  *** (30.12.2022)