Vejdi do prázdna
Enter the Void
Enter the Void
Enter the Void
Enter the Void
Réžia:
Gaspar NoéScenár:
Gaspar NoéKamera:
Benoît DebieHudba:
Thomas BangalterHrajú:
Nathaniel Brown, Paz de la Huerta, Marina Stone, Olly Alexander, Emily Alyn Lind, Gaspar Noé, Tošio HanaokaVOD (1)
Obsahy(1)
Po tragické smrti rodičů při autonehodě jsou sourozenci Oskar a Linda rozděleni. Znovu se setkávají až v Tokiu – v rušném, tajemném a pro dva mladé lidi nebezpečném městě. Oskar pracuje jako drogový dealer, Linda ve striptýzovém baru. Oba si slíbí, že už se za žádných okolností nikdy neopustí. Jedné noci je Oskar při policejní šťáře zastřelen. Ale slib, který si dali, mu nedovolí opustit tento svět. Jeho duch bloudí nočním Tokiem a realita ztrácí pevné obrysy. Přítomnost se začíná míchat s minulostí i budoucností ve vizuálně úchvatný a přitom děsivý koktejl. Podmanivý film z prostředí tokijských nočních klubů, který vypráví o životě, o smrti a o lásce. Režisér Gaspar Noé v tomto snímku posouvá hranice filmu a nabízí divákům nevšedně silný zážitek. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (394)
Nesmrtelnost se v Prázdnu slévá v jednu obrovskou ganbang orgii a povyšuje ji na zcela novou úroveň. Více zde: http://25fps.cz/2010/psychedelicky-nocni-trip-z-tokia/ ()
Mastershit. Pseudo/kvazi artové nezávislé drogové porno (což je vlastně naprostý oxymóron) se schematickým příběhem (respektive s jakousi nelineární a fragmentární narací) bez jakékoliv interesantní ideje, navíc s rozpadajícím se syžetem, což je očividně účel), který onanuje sám nad sebou. Pár originálních nápadů (práce s kamerou a střihem) film zachraňuje od odpadu. Formální prostředky filmu ale u mě nikdy nezastíní myšlenkové vakuum. Noé není normální a natočil si, co chtěl. To ovšem neznamená, že každý experimentální film (s filosofickým podtextem) je třeba cenit jako poklad, ani v době dnešního stále tupějšího mainstreamu. Btw – nejlepší je na tom ten plakát. (Více časem, došla mi cizí slova. Tímto zdravím Enšpígla). Tenhle film jedině s Dimethyltryptaminem. ()
Gaspar Noé se rozhodl natočit bad trip, tedy nepříjemnou zkušenost po užití psychedelických drog, jako je třeba LSD nebo DMT. A to se mu povedlo (bravo). Nezodpovězitelnou otázkou zůstává, proč by se na takový film měl kdokoliv koukat. Bad trip je totiž špatná zkušenost, které je lepší se vyhnout, víme? Kromě toho je to také neskutečná, nepopsatelné ubíjející nuda, u níž jsem se neustále modlil za konec. Co jiného se ale může stát, když režisér již na 25. minutě divákům detailně vysvětlí, co bude následovat? No, pak se lze prostě jen dvě hodiny nudit. Protože na poletování duše opravdu není nic zábavného, poučného, zajímavého. Stylové postupy (kamera shora, průlety, rozostření, blikající neony) se nesmírně rychle omrzí. Je pravda, že úvod filmu, do přibližně 30 minuty, je tak strašně dokonale natočený, tak úžasnoucí, že být to samostatný film, nominuju ho na Oscara a Noého šoupnu do Top 10 svých oblíbených režisérů. Ostatně to je také zvláštní, když v jednom filmu najdeme scény nepřekonatelné nudy a vrcholného kinematografického zážitku. Na to už člověk musí bejt fakt expert. Každopádně tuto zkušenost nikomu nedoporučuji, ale je pravda, že pokud chcete opravdu zažít bad trip, vyjde vás lístek na Vejdi do prázdna levněji, než dávka LSD. ()
Přišel jsem, viděl jsem a vešel jsem do prázdna. Noého parafráze Tibetské knihy mrtvých, jenž je obsahově syrovější než v obrysech podobný Rekviem za sen, kde „zlí“ traumatizovaní lidé fetují, souloží, sní a umírají, aby se mohli po tripové cestě znovu narodit. Evropská odpověď na Americkou Fontánu. 5* za neopakovatelný filmový zážitek pro snímek, který nelze milovat, pouze nenávidět. Co by na to asi řekl Kubrick? PS: Noého fascinace všemožnými otvory je přinejmenším znepokojující. ()
Prepálenú filmovú minutáž nespasili ani dizajnové upútavky vo forme napríklad tituliek, interiérov tokijských barov (aj ich hajzľov) a následnej hravo poletujúcej kamery, zameriavajúcaj sa na bársčo. ()
První hodina a půl tohoto hodně zajímavého snímku byla dokonalá. Ty neskutečné pohledy kamery, skvělá Paz de la Huerta… jenže poslední hodina mi přišla vcelku dost protahovaná (co se dalo odvyprávět v deseti minutách je zde roztaženo na celou konečnou hodinu filmu). A to sráží mé hodnocení o stupeň. Nicméně Gaspara budu od této chvíle sledovat, lepé řečeno pokusím se alespoň částečně doplnit si jeho filmografii. Jinak nevím, na jakých drogách jel, když pracoval na tomhle snímku, ale musel to být hodně drsný matroš… ;-) 80 %. ()
Gaspar Noé vyžaduje asi mnohem větší pozornost, než jsem byl v době projekce schopný. Jeho nejnovější snímek je promyšlený trip z Tokia, které je vykreslené jako novodobé barevné město hříchu a následného smutku. Hlavní hrdina Oskar drogám propadnul asi už dávno.. záhy tak pozorujeme pohyb už jenom jeho duše, protože mladík leží ve vlastní krvi s kulkou v břiše na podlaze toalety v jakémsi feťáckém klubu. S jeho sestrou-striptérkou si kdysi dali slib, že se nikdy neopustí.. to je jen letmý nástřel dění na plátně, kde se toho děje skutečně hodně. A hlavně to „hodně“ hraničí s totálními extrémy. Noé jakoby neznal hranic, předkládá opět přemíru sexu, je maximálně explicitní. Kamera se nebojí detailů, neuhýbá a veze se na současné extrémní francouzské vlně. Víc asi nemá cenu okecávat, kdo neuvidí, stejně nic nepochytí.. Silně znepokojující a těžce stravitelný film.. ()
Úplne mimo moje chápanie. Snímok som nedokázal dopozerať ani na viacero pokusov. Zrejme som si mal šľahnúť za jeden, alebo potiahnuť z "ganje". Potom by to dávalo zmysel. ()
Vlastně to vůbec nebylo špatné, nebyt té přepálené stopáž, dala bych o hvězdu víc. ()
Být na tripu, tak v v agónii proskočím obrazovkou za nimi do Tokia sledovat co přijde. Být na speedu, tak tenhle film dám během hodiny minimálně desetkrát. Být zhulenej, tak mi stačí pouštět si dokola jen úvodní titulky v japonštině a byl z nich neskutečně vysmátej. Být normální tak nevím. Fakt nevím, protože když téhle halucinogenní neonové podívané dávám plný počet hvězdiček, tak nemůžu být normální .. ()
Po prekonaní epileptického záchvatu spôsobeného blikajúcimi úvodnými titulkami som sa dala zhypnotizovať a sledovanie bolo pomerne existenciálnym zážitkom. Na toto poletovanie po sférach by sa naozaj zišlo dať si niečo do kábla, potom by zostúpila z neba snáď aj piata hviezda. ()
Síla. Asi jako když jsem v patnácti viděl Rekviem. Tradiční souputníci (narkoman vs. droga) a jejich cesta neónem, sourozeneckou láskou a ponorem do sraček. Jenže proč se mi nedostavuje absťák? U Rekviemu byl. A velký. Vejít do prázdna znamená předplatit si bungee a nebýt vytažen zpátky na most. Jen tak viset. Dokud krev nenateče do hlavy a dílo nedokoná. Zvrácený mě rovněž otočil, ale zároveň postavil na nohy a chtěl po mě, abych se rozběhnul proti zdi. Void je svou první polovinou slastným kopancem do slabin (5stars), ale čím více se snaží otevřít divákovi svou šokující náruč, tím více vypadá jako karikatura. Tenhle fight jsem evidentně prohrál já. Zaslouženě? ()
U tohoto filmu jsem měla pocit, že nenávidím celý svět, a nemohla jsem si vzpomenout, jestli tomu někdy bylo jinak. He. ()
(SPOILERS) Je krajne vylúčené aby táto halucinogénna mindfuck haluz talentovaného provokatéra Noého oslovila širšie publikum. Je absolútne detinské od nej čakať ústretové gestá alebo ružové okuliare. Je maximálne zúfalé keď ju niekto považuje za samoúčelnú spleť epileptických flashov, regulerného POV/Gonzo porna či prvkov kontroverzného pózerstva. Neverím v posmrtný život, neužívam žiadny druh tvrdých psychadelík, nevyžívam sa v analyzovaní potratov, ale beztak považujem túto transgresívnu púť za nesmierne perfekcionistickú, iniciačnú a až démonicky sugestivnu._______Zápisky jednej noci: 1. Úvodné písmenové inferno podložené prudkým stroboskopickým blikaním za dunenia nerytmických a znepokojujúcich kopakov mi nezhovievavo odpaľuje dekel. Exkluzivita v plnom rozsahu._______2. Prológ first person pripominajúci „Skafander a motýľa“ (avšak tu) s vysokým stupňom intoxikácie prezrádza do akých sfér asi nahliadne myseľ závislého narkomana. Z bytu, cez schodisko až do klubu, prebieha proces spoznávania, prípravy a očakávania nastávajúcich udalostí. Už z neho je patrná inšpirácia Tibetskou knihou mŕtvych, ktorú možno označiť za akúsi - rozhodne iba - rámcovú bibliografiu celej práce._______3. Akt odosobnenia odštartováva jednak počiatok splynutia Oskara (Nathaniel Brown) s večným univerzom spojený s návratom do minulosti (búračka, posedenia, vysvetlenia) a nazeraním do budúcnosti (smútenie, blúznenie, potratenie), tak repetitívnu slučku potrhaných vzpomienok, kaleidoskopických vstupov do tunelov-otvorov-zákutí a pomalých prechodov/preletov cez steny-bloky-ulice ušpineného Tokia. Všetko sa miesi v jednu obrovskú/neusporiadanú koláž pohnútok plných strachu-temnoty-perverzie, ale aj súcitu-túžby-nádeje. Predmety sa zhmotňujú, časopriestor je porušený, pravidlá prestávajú platiť. Benoit Debie tu zastáva post kamerového mága, ktorého uhrančivé a "lietajúce" snímanie mizanscény posúva tieto podvedomé pochody do úplne iného svetla percepcie, do inej ligy prežitku._______4. Explicitne vyobrazená nahota a násilie. Záberi brutality z „Irréversible“ (hlava, znásilnenie) sú tu nahradené zábermi ostentatívnými (rodičia, embryo), ktoré síce tiež spôsobujú ujmu na psychike, ale nejedná sa o priame zhnusenie, ale skôr podprahové trýznenie. Dá sa v tom vidieť jak nástroj na dosahovanie vyšších, umeleckých mét, ako aj samoúčelne pózerstvo; vec názoru._______Gaspar Noé testuje limity znášanlivosti. Pravdu povediac, kráča po veľmi tenkom ľade a servítky si rozhodne neberie, no za to sa nemusí nikomu ospravedlňovať, existujú totiž ľudia ktorí jeho trúfalé gestá krížené s neobyčajným talentom (aj napriek prehnanej okázalosti) patrične ocenia. Patrím medzi nich a aj keď mám tu česť s dosť subjektívnym, nekoherentným a šialeným konceptom, tak „Enter the Void“ ako hraničnú impresiu DMT (bad) tripu prirovnanú k posmrtnému voyerismu uznávam za (zatiaľ) môj najintenzívnejší kinozážitok ever. Pripomína nespoľahlivú, ľudskú pamäť riadiacu sa nepísaným krédom: nejde o smrť, ale o život a dôležitý nie je cieľ, ale cesta... () (menej) (viac)
Nedejchám. Existenciální otázky sou na hovno. Život je laciný porno, který sjíždíme na tripu. Láska, která se kurví s neonem. Září. Upjatě a lacině. Děvka. Chceš vejlet, frajere? Tak chcípni. Chcípni a užívej si to peklo bludiště. Ty králíkárny. Ten nesmyslnej kruh, ze kterýho se, frajere, nedostaneš. Pořádně nasaj upřímně romantickou krásu. Slízej z chodníku ten sekret. Lízej, píchej, střílej si do žíly. Máš přece patřičnej nadhled, no ne? Jsi divák. Pan Nezúčastněný. __ Mám chuť si dát pořádnou ženskou, peří a prostřelit hlavu. Dám si cígo, sprchu a půjdu spát. ()
Po vizuální stránce opravdu horror. Prvních dvacet minut jsem bojoval s vypnutím, pak jsem to nějak doklepal. Většinu snímku jsem měl pocit, že jsem sjetější než hlavní protagonisté. Nápad sledovat úvodní část očima hlavního hrdiny není nový a zde ani příliš šťastný, jelikož ten mamlas neustále mrská hlavou a mrká. Výsledkem je obrazový třes na zabití. Když se pak kamera usadila na Oscarových ramenou, neskákal jsem radostí do stropu, ale obraz se přeci jen usadil taky. Naopak vykreslení Tokia jako futuristického světa poskládaného z neonů se povedlo . Film je neuvěřitelně barevný, září jako nejdivočejší comicsy (a vybaví se Blade Runner, Batman a Robin a ještě asi 100 dalších). Jinak Gaspar semlel do svého filmu kdeco a navrch přidal kupu symbolů a metafor (což já rád), i když některé působily až kýčovitě. Rád bych zde vyvrhnul mohutný intelektuální monolog (jak učinil třeba Shadwell ;-) tímto ho zdravím), lepší je se snad ale na film podívat. Je to běsné, plné drog, hnusu, halucinací, barev...hm, porno scény už dnes těžko někoho zaskočí...a přemítání o životě a smrti, vině a trestu, dětství a dospělosti, prostě takové ty běžné kontrasty, co nás stále provázejí. p.s. od jisté chvíle budete s Oscarem prolétávat nejrůznějšími otvory do dalších a dalších světů, přičemž vás zákonitě napadne, že už jste jako ..... ()
U některých filmů si přejete, aby skončily nějakým konkrétním způsobem - třeba aby záporný hrdina umřel. U filmů, jako je tento máte skromnější cíl - aby prostě UŽ skončil. Útěchou je, že se máte celkem slušnou šanci dočkat. hirnlego: já teda až u závěrečnejch ()
Upozornění, toto není film na rande. Zklamání nikoliv, Tokio, jak ho známe i neznáme, jak o něm slýcháme. Hned na co jsem si vzpomněl při sledování je počin Tokio!, i když mě během napadalo spousta filmů, je to svléknutý, naprosto surový originál, jenž bavil a v kině jsem si ho užil víc, než bych si mohl představit doma, zvuky, barvy, světla, občas jsem si myslel, že se koukám na nějaké sci-fi, hroznou fantasmagorii, že jsem sám sfetovaný. Film nám ukazuje spoustu témat, drogy, sex, nevěra, sirotci, homosexualita, potraty a nevím co ještě. Jen doporučuji jednu jedinou věc, poslouchejte co se v první půl hodině řekne, odvíjí se od toho celý film. 90% ()
... Am I dead? Dvě a půl hodiny psychedelického, halucinogenního a neonově artového orgasmu! Tenhle filmový trip zvládne jen málokdo. ()
GN se mi jeví jako talentovaný videoartista, který alibisticky využívá faktu, že většina lidí se v sobě nevyzná ani normálně, natož na psychedelicky vzpruženém hyperlevelu, a tak v těch vodách praktikuje chaotické obsesivní videovúdú, zatímco všechno prozrazuje, že jeho vlastní zkušenost se změněnými stavy je spíše banální a k poctivé originální smysluplné "naraci o novém" nestačí. O životě lidí ve vyšších (čili hlubších) stavech lásky, poznání, pochopení, osvícení... neví GN nic, sám k nim nepostupuje a jejich zobrazování pro většinové diváky odflákává uměle = artově komplikovaným intenzivním bordelem při invalidní naraci: dál do tmy, do prázdna, za propast sledovatelné, srozumitelné vlákno originální cesty k osvícení, nazření, pochopení sebe a světa nevede, GN jako filmový vypravěč nemá co objevného říct - zato ale má co ukázat. *** Enter the Void je smyslový snímek, nabízející průlomově působnou vizuální zkušenost, a protože jeho hrdinou, průvodcem, byl jednoduše posera a ztroskotanec, nikoli odvážný osvícenec a průkopník, s nímž bylo sice možné do prázdna psychosynesteticky nahlédnout, ale už ne skrze ně sebereflexí prorazit novou narativní stezku dál, dá se na to pro jednou přistoupit. *** Jako plnokrevný film to tedy kulhá, jako videoartová sonda to je narativně podložené víc než dost, a každopádně mi tahle podívaná na plátně jednou stačila. Upozorňuji ale, že GN "dokumentuje" působení psychedelika, neboli uměle vyvolaného sebereflektivního nátlaku, na psychoslabocha, který ve skutečnosti nechce nic hlouběji pochopit, který kombinuje látky rozšiřující vědomí, aby se v té mystické polyfonii jejich nátlaků konejšivě utopil. A obávám se, že právě v tomhle nemá GN jasno sám, že si totiž není dost vědom skutečnosti, že pod touhle povrchovou kaší jsou možné také řízené sestupy, které sledovat by bylo náročnější, ale mnohem vydatnější, a teprve hodné filmového příběhu. *** Ale tedy jako videoart to lze hodnotit vysoko: Od posazení do křesla začíná hmatatelná jízda s unikátními, převratnými záběry, ať už jde o ty halucinační, nebo právě o ty nejsurověji realistické, jakkoli v tom právě není kvalitativní rozdíl (od soulože zevnitř, gynekologického vyšetření, přes průlet fetusem nebo rozpálenou plotnou po mikrokosmické, fraktálově dynamické struktury prožívání vlastní krve, mozku, spermatu, nebo rytmů a zákrutů nekonečných úrovní vlastního cítění či myšlení) - neboť halucinace a "uměle" vyvolané výstupy rozšířeného vnímání a vědomí tady stejně jako ve skutečnosti nejen synestetizují a vzrušivě transformují obvyklou realitu, což může zprvu útěšně odvádět pozornost, ale zároveň umožňují i prohlubovat tvrdou syrovost naší běžně vnímané skutečnosti a zesilovat vědomí její fyzické danosti, bolestivé krutosti omezení, ostnatých drátů fyziologických i společenských pravidel, bolesti tvůrčích nemožností - a uvědomit si, že realita je jedna jediná, rozdíly ve vnímání jsou v tom, jak hluboko se do jejího prožívání dokážeme ponořit, jak hluboko a pozorně se noříme sobě do nitra, jak paranoidně či obsesivně budeme který vjem sledovat, když si na to necháme čas, jak je to pozornost a zaměření, co deformuje/tvoří naši vjemovou a následně zkušenostní síť. ** Z mnoha důvodů - mezi něž patří i organické propojení s hudební a celkově zvukovou složkou - se bez diskuse Enter the Void řadí mezi zásadní, průlomové smyslové kinematografické počiny třetího tisíciletí, s jednou výhradou i zde: finální příběh, který z toho vypluje, se jeví příliš jednoznačný - tak, jak je ostatně popisován i v anotacích k filmu - a i smyslově nakonec příliš úlevný. Vejít do prázdna přitom znamená právě neuvěřit fabulaci, nespočinout v úlevě, ale podržet si jak v každé vteřině dívání, tak i po skončení filmu možnost, že Oskar třeba vůbec neumřel, že dál leží na gauči pod vlivem DMT a my jsme se jenom spolu s ním nedokázali vymanit z vlivu tripu, na kterém si odžívá "ty nejhorší strachy, nejhlubší děsivé představy a možnosti vlastního života" - pak teprve se stává zajímavým poznat Oskara, pochopit, kdo Oskar je, jaká jsou východiska jeho života, podstata jeho vztahů, k čemu průsečíkem vnitřního zájmu směřuje a jakou roli v tom hraje okolní svět, druzí lidé a látky rozšiřující vědomí (jak je za sebe vtipně řadí jeden z jeho přátel: LSD, Tibetská kniha mrtvých, DMT). Vejít do prázdna znamená tvrdě znovu a znovu poznávat, že všechno je fabulace, že ze života, jak ho pracně žijeme a snováme, můžeme být jako z Matrixu kdykoli vytrženi ven/dovnitř, do prázdna, že není na co se v předivu interpretací spoléhat. Film to měl umět dát divákům pocítit mnohem tvrději, nevykoupit je, nenechat je z prázdna zase tak snadno vyjít (neboť to nelze), aby stejně jako na tripu u filmu cítili, že filmový ani vlastní životní "příběh" není nic daného, hotového, oč se lze s jistotou opřít, že jednoduchá interpretace není cesta, jak filmu ani životu rozumět, ale slabost, přiražení dveří k hlubšímu prožívání a chápání, jehož podstatou je základní prázdno, neustálá proměna a nekonečná tvořivost. Vědomí prázdna na subatomární úrovni mělo zůstat v každém, kdo na tomhle filmu byl, kdyby ho GN aspoň v tomhle ohledu dotáhl. () (menej) (viac)