Pokánie

I gave them their happiness..“ Obscénní dopis, který neměl být nikdy doručen a zaslepená dětinská žárlivost předchází pokání, konanému jako veskrze sobecká očista vlastní duše nesoucí věčný stín. Wright stvořil nového Anglického pacienta plného nádherných exteriérů, objasňujících retrospektiv, skoků v čase a záběrů plynoucích pozpátku, ale bohužel krom překvapivého závěru emočně podobného figuře Keiry po vydatném obědě. Nicméně za krásný balicí papír, v kterém je Pokání zabaleno a mimořádně přesné výkony McAvoye a Ronan oči své, slz prosté, nakonec mhouřím.. (29.01.2009)

Tak jako malíř pomalu ale jistě tančí se štětcem po plátně, aby spolu v tichém valčíku vytvořili něco neopakovatelného, tak i Joe Wright zplodil snímek, který se nesmazatelně vryl do mého vědomí i podvědomí. Stejně jako kapka padá za kapkou a lehce dopadá na vodní hladinu, jakoby se jí chtěla dotknout ale jakmile přijde na samotné objetí rozplyne se na hladině a stane se její součástí, tak i já jsem padal. Pocítil jsem tvrdý dopad a pak už jsem nechal vodu, aby prostoupila celým mým tělem až k srdci a dala mi jako jediná pocit naplnění v mém životě. Nemohl jsem dýchat a čekal jsem náhlou smrt, ale ta se nedostavila místo té se voda pomalu rozestoupila a do mých plicních sklípků začal zas proudit čerství kyslík, avšak už nejsem tím kým jsem byl. Tím už nebudu nikdy. Byl to nádherný sen nebo snad noční můra? Ať tak či tak nechtěl jsem se probudit. (19.09.2008)

Je to samej hlediskovej záběr, subjektivizace, roztříštěná narace, hypotéza, flashback, flashforward (možná i frontflash, ale segmentaci vám kvůli tomu rozhodně dělat nebudu)... ale tohle všechno vem čert, když na konci všechno smete dokonalost výkonu Vanessy Redgrave, takže bych nakonec i tý Keiře Knightley uvěřila rok 1935. (05.02.2012)

Len zriedka sa mi stane, že musím svoj názor na niektoré filmy maximálne prehodnotiť. Zrejme som v čase prvého vzhliadnutia tejto snímky nebola dosť ,,zrelá" na všelijaké bizarné podoby lásky alebo mi jednoducho ani teraz nesedí madam Cecilie čoby hollywoodska star Keira Knightley s trošilinku afektovanou odozvou na diváka. Pokánie sa úplne odovzdáva do rúk milovníkov srdcervúcich príbehov, ktorí si budú želať, aby city Cecilie a Robbieho nikdy neboli podriadené machináciám ľudskej nevyspytateľnosti. Nevtieravé retrospektívy do bodky zachytávajúce myšlienkové pochody hlavných hrdinov či ich dokonalá vnútorná charakteristika, dramatické scény lemované melancholickými tónmi maestra Marrianeliho, zranený pár kráčajúci v ústrety krutej vojne, aby zasiahla ešte bolestnejšie, unáhlené detské rozhodnutia podtrhnuté naivnými bezútešnými citmi, výčitky svedomia presahujúce rámec ľudského šťastia a potom tie drobné scénky - rozbitá váza, pohľad na mnou zbožňovaný anglický životný štýl z 20. storočia či len konečné nečakané vyústenie so štipkou tragického intervalu, ktorý pochoval všetky nádeje na šťastný happyend odohrávajúci sa iba v knihách plných ilúzií. Na druhýkrát omnoho silnejší zážitok, ktorý z hlavy len tak nevypustím. (26.03.2010)

Drama, potažmo válečný drama nemam obecně zrovna v lásce, moc je nevyhledávám a ještě s romantickodramatickou linií už vůbec ne. A možná i proto mě tenhle film zrovna moc extra nezaujal hned od začátku, sice je to všechno perfektně natočený, muzika skvělá, hlavně teda ten motiv jako s psaním na stroji je geniální a herci výborný, hodně mile mě překvapila Keira Knightley, která je tady fakt perfektní a dost pravděpodobně sem jí líp hrát ještě neviděl, snad jen ty dobový účesy ji zrovna moc neseděly. Ale stejně mě to moc nebralo, ani nevtáhlo do děje a musim teda říct, že dost podstatnou část filmu sem strádal. Nicméně Joe Wright pak rozehraje opavdu neskutečnou emocionální hru, která mě úplně chladným nenechala a závěrečná zpověď a vysvětlení mě úplně rozsekalo a v podstatě donutilo dát nevyšší hodnocení, jinak bych šel rozhodně níž, protože zas tak skvělý to neni. (29.12.2007)