Anatómia pádu

Sandra Huller vo veľmi vďačnej úlohe. Jej herectvo je tu využité na maximum, má rôzne polohy a vrcholy a každý jeden zvláda na výbornú. Takto to mala Cate Blanchett v Tárovi. Čo sa týka filmu veľmi pekne pracuje s očakávaním a pochybnosťami. Charakterovo je presný a vývin hlavnej udalosti uveriteľný. Síce je to komornejší príbeh založený na dialógoch, ale film nemá veľmi prečo nudiť. Keď sa samozrejme na neho správne nastavíme. Čo mi možno trošku vadilo bolo doznievanie filmu. Bolo tam občas cítiť scenáristickú vykonštruovanosť, čo bola na jednu stranu škoda, ale nikdy to nebolo rušivé. Najväčší dopad, ktorý mala táto udalosť na syna, je ale zahraný presvedčivo. Druhý krát si to asi už nepozriem, ale aj napriek tomu som si film užil. (04.03.2024)

Zcela zaslouženě se o letošním vítězi Cannes mluví jako o filmu roku. Anatomie pádu možná není zcela věrohodným soudním dramatem (nějak si nedokážu představit tak exaltovaného žalobce, a už vůbec ne fakt, že by podrobovali křížovému výslechu malého traumatizovaného chlapce), ale pokud jistou licenci příběhu přijmete, rozhodně jde o film, který ve vás vyvolá silnou odezvu. V zásadě jsem se cítil jako ručník, který někdo neustále utahuje do těsnější a těsnější spirály, a tak ze mě ždíme další emoce. Což nemyslím rozhodně ve zlém, protože Trietová to dělá velmi chytře. Režisérka udržuje diváka až do konce filmu v nevědomosti, zda je vdova Sandra vinná, či nikoliv. V postoji žaloby i soudu však čteme jak předsudky národnostní (obviněná stojí před francouzským soudem, ale neumí dobře francouzsky), předsudky genderové (hrdinka je úspěšná, svéhlavá a bisexuální) a zásadní roli tu hraje i neschopnost rozlišit knižní fikci od reality. Divák v roli přihlížejícího nad tím nevěřícně kroutí hlavou a zatíná ruce v pěst. Anatomie pádu je jedním z těch filmů, kterým svědčí nedořečenost. Nejenže si ani na konci filmu nejsme jistí, jak se celá událost seběhla, ale především před nás staví palčivou otázku, co se stane v dalších týdnech a měsících po skončení poslední scény: jak bude hlavní hrdinka žít coby veřejně známá osobnost, jejíž život si média po dobu celého roku přivlastnila? a jak to poznamená vztah s jejím synem (o pravdivosti jeho závěrečného svědectví přemýšlím i dva dny po projekci)? Nejpozoruhodnějším rysem snímku mi ale přijde přiznanání a zviditelnější faktu, který většina mainstreamových filmů naopak všemožně popírá. Tradiční vyprávění řekněme hollywoodského střihu je totiž vystavěné na metonymickém principu, v němž je viditelný výsek života hrdinů vydáván za reprezentaci celku. Jednoduše řečeno: film nám o charakterech svých protagonistů podá poměrně jednoznačné informace a k nim přidá klíčové scény z jejich životů a vede nás coby diváky k tomu, abychom věřili, že víme vše podstatné, abychom jim rozuměli. Anatomie pádu však dělá pravý opak: neustále divákovi otlouká o hlavu, že komplexitu lidského života redukovat nejde. Před soudem slyšíme několik málo fragmentárních výpovědí o manželství a charakteru Sandry a Samuela. I ty nám však nedávají vodítko k pochopení, kdo je ten zlý a kdo je ten hodný, protože nic takového v běžném životě neexistuje. A proto stejně jako zůstává pro nedostatek pádných důkazů v mlze samotná nehoda/vražda, právě tak můžeme pouze subjektivně sympatizovat s tou či onou postavou podle naší interpretace a žebříčku hodnot. A právě toto přiznání noetické nejistoty v čapkovském střihu ve mně nakonec rezonuje po shlédnutí víc než samotný otevřený konec. Chtělo by se mi věnovat se ještě dlouho kameře a stylu celkově (psí perspektiva!), ale zdá se mi, že jsem ve svém nadšení už tak dlouhý. Tak třeba po druhém shlédnutí... :) (10.12.2023)

Súdne drámy mám v obľube a táto bola jedna z tých najlepších, vynikajúce dialógy, každučká jedna  veta, veľmi realistické vyznenie celého súdneho procesu a fantastické herecké výkony Sandry Huller a Mila Machada. 2,5 hodiny zbehli ako nič, ani sekundu som sa nenudil, zaslúžene jeden z naj filmov roka. (10.03.2024)

Vynikající francouzské drama v hlavní roli se skvělou německou herečkou Sandrou Hüller vpadává do našich kin a je opravdu na co se koukat. Režisérka Justine Triet i přes svou malou nevýraznou filmografii evidentně uhodila hlavou o zem a vytvořile výtečné drama pln emocí umocněných bezhudbovým tichem, které film, krom pár muzikou prosycených momentů, neustále doprovází. Snímek díky tomu trošku zavání filmařským kultem Dogma 95 a rozhodně nenechá během dvouapůlhodinového sledovacího času nikoho lhostejným. Obdržení hlavní ceny festivalu v Cannes je si myslím více než oprávněné a snad se režisérce povede v čase budoucím podobný majstrštyk i nezapadne někde sněhem nafoukaným bezduchou filmařinou. (11.10.2023)

Na povrchu obyčajná detektívka s anatómiou jedného (nešťastného?) pádu a detailného súdneho procesu, v jadre silná psychologická dráma s detailným rozborom jedného manželského vzťahu, ktorá vie klásť tie správne nepríjemné otázky zo života, ktorými si prechádza/môže prechádzať každý z nás. Síce pomalý, ale plne sústredný film, ktorý vie čo chce povedať a hovorí to bez zbytočných príkras. Surová dráma, ale o to intenzívnejšia v prezentovaných dialógoch. Výborne napísané, v poriadku zrežírované. Akurát škoda, že sa režisérka trochu viac nevyhrala aj s vizuálom, pretože Anatomy of a Fall pôsobí občas až príliš televízne, čo síce podčiarkuje chladnosť celého snímku, no uchvátiť diváka aj po tejto stránke a mohol byť ten zážitok nezabudnutiľný. Takto "len" veľmi dobrý film. CELKOVO: 8/10 (01.01.2024)

Pomalu vygradovaná hádka mezi Sandrou a jejím manželem Samuelem, byla jednou z nejvíce intenzivních scén, co jsem za poslední dobu ve filmu viděla. Mistrovská charakterová studie jednoho rozpadajícího se vztahu, u které mi bylo skoro jedno, jestli došlo k vraždě nebo ne a klidně bych uvítala otevřený konec. Alfou a omegou snímku jsou herecké výkony a to hlavně malého Mila Granera a Sandry Huller. Postava Sandry působí na první pohled nesympaticky a chladně, ale je to jen ochranná fasáda, když později dá průchod svým emocím a rozpláče se v autě, je to ten nejvíce bezútěšný pláč, ze kterého jsem cítila všechnu její únavu, bolest a frustraci. Pro mě rozhodně jeden z top filmů minulého roku. (25.02.2024)

Anatomie tohohle pádu je vskutku až Skandinávsky mrazivá. Spadl snad sympatický ogar v krizi středního věku náhodou, byla to sebevražda a nebo byl zavražděn? Musim říct, že ze začátku bylo pro mě těžký si zvyknout na mrzutě pomalý tempo skoro bez hudby a na naprosto odpudivou, výborně hrající Sandru. Druhá část je už zábavnější a svižnější. Excelentně a precizně vyobrazený Francouzský soudní proces. Hádka z nahrávky, opět bez hudby byla tak realistická a mrazivá, že celý sál 10 minut ani nepípnul. Vlastně se nedozvíme, jak to skutečně bylo, ale podle mě si SVINĚ vražedná. (11.10.2023)

Už od začátku pěkný exkurs do vyšetřování včetně ukázaní různých typů rekonstrukcí nebo dvou znaleckých posudků z nichž každý tvrdí něco jiného. Mám docela rád ve filmech soudní prostředí. Toho je tady taky docela dost. Líčení u soudu, kde se postupně odkrývají tajnosti okolo charakteru hlavní postavy a jejího vztahu s mrtvým manželem byly taky celkem pozoruhodné. Je to silné, když syn postupně zjišťuje, že by matka mohla být mostrum. Scéna přehrávání  nahrávky je tady nejeemotivnější a Sandra se v ni ukáže vážně jako zaškplá  intelektuáýla. Vlastně je toho v tadytom filmu hodně zajímavého a hodno (i pro mě chvály), i tak se zatím nemůžu rozhodnout pro subjektivní čtvrtou hvězdu. Párkrát jsem u toho (já barbar) zaklinbal. Je pozdě a přišlo mi to  trochu  neúměrně roztáhlé do dvou a půl hodin (!), a místy tak civilně a věčně natočené, až se mi to zdálo až chladné včetně samotných postav (snad až na možná až moc přemýšlivého synka, který byl ale jinak fajn.) To hlavně v první půlce, v té druhé soudní je to takový kolotoč dialogů a psychologie, že to i tak svým způsobem strhne a u závěru mi zase přišlo, že tak nějak vyšuměl do ztracena, ale svým způsobem to tak mělo být. Možná jsem to ani správně nepochopil. (24.10.2023)

RECENZE: Vinna? Posuďte sami, hlásí Anatomie pádu - Českokrumlovský deník Málokdy se v kinech zjeví film, jenž dokáže úsporně a nenuceně odvyprávět silné drama, aniž by se tvůrci místy podbízivě snažili předávat divákům patenty na velké pravdy. Anatomie pádu, letošní vítěz Zlaté palmy na festivalu v Cannes a teprve třetí celovečerní projekt režisérky Justine Trietové, je přesně jedním z té malé hrstky případů. O čem pojednává? Hlavní hrdinka – spisovatelka je po tragické smrti manžela nařčena z jeho vraždy. Na povrch vyplívají nové skutečnosti pramenící z poznamenání partnerského vztahu synovou nehodou a následného zcizení a závisti. Soudní drama či snad pouhá detektivka? Trietová zachází mnohem dále než jen k žánrové hříčce. Snímek vyniká úsporností procedurálního vyprávění budovaného v pomalejší náladě a chytře omezeného sevřeným prostředím prakticky dvou neustále se opakujících a z hlediska dramatického vývoje děje k sobě vzájemně odkazujících lokací. Ze složek stylových zaujme především nevšední práce s pohybem kamery, za níž usedl režisérčin osvědčený spolupracovník Simon Beaufils, ale také scénické využití klavíru coby jediné hudební složky. Pevná ruka režie a opora v kvalitním scénáři je znát v každé minutě, přičemž jednotlivé prvky jsou mistrně utkány do komplexního celku způsobem, že dílo funguje jako systém na všech úrovních. Zvláštní kapitolu si však zaslouží zejména herecké výkony Sandry Hüllerové a Mila Machada Granera. Hüllerová exceluje v roli tvrdé i nalomené spisovatelky, matky a vdovy, o níž si jen těžko lze udělat obrázek na první dobrou. Její postava je specificky nepřístupná, přesto díky Hüllerové herecké kreaci zůstává po celou dobu věrná. Pohled, s nímž se můžeme ztotožnit nejvíce, představuje malý Daniel, nevinný experimentátor, jenž se po vlastní ose snaží nalézt odpověď na otázku: Zabila máma tátu? Dětská autenticita výtečného Mila M. Granera se zde potkává s tichou osudovostí, jež nese dozvuky vlastní tragédie. Při aspirinovém testu, který chlapec zkouší na domácím mazlíčkovi, se vystřídá mrazivá tíseň s upřímným dojetím, kdy člověk malého hrdinu chápe, ale jen stěží ho jeho jednání zanechá chladným. Trietová skvěle reflektuje téma nemožnosti uchopit objektivní pravdu (viz. záměrně nejednoznačná fabule). Výsledný film je podmanivě strhující podívanou, již bych se nebál zařadit mezi největší počiny světové kinematografie za poslední dekádu. 85%. (04.10.2023)

Klasická evropská charakterová studie, která do popředí tentokrát staví ženu, jež je matkou, manželkou a spisovatelkou. Jednoho dne je její muž nalezen mrtev a vyvstává otázka, co bylo zapříčiněním jeho smrti. Divák je zde postaven do stejné pozice jako samotný soud, kdy vidíme víceméně jenom scény nebo důkazy, které jsou u soudu předloženy. Za oponu nevidíme a ani nám nikdy není ukázáno, jak k Samuelově smrti vlastně došlo. Známe jenom výsledný verdikt, ale ani soudce není neomylný. Pokud bych měl říct vlastní názor, tak Samuel spáchal sebevraždu, ale psychicky jej k tomu dohnala manželka. Vinná je tím pádem stejně, ale fyzické a psychické násilí a zdraví do stejné roviny bohužel stále stavěno není. Jestli někomu vrazíte do zad nůž a nebo jej k tomu doženete, aby si to udělal sám, tak se k tomu stejně stavět nebude. Začátek filmu mi jinak ale přišel neskutečně otravný a zajímavé to začalo být až se samotným procesem vyšetřování a soudem. Hodnocení: 70 % (10.10.2023)

Intenzivní a rozhodně zajímavý počin, který brilantně kombinuje drama soudní s tím vztahovým, přičemž se obě vzájemně prolínají. Pro Justine Triet je (zlo)čin, kolem něhož se točí ústřední zápletka, jen záminkou k tomu, aby zdůraznila veškeré neduhy současné společnosti (přílišný sexismus, velmi rychlé odsouzení člověka na základě prvotních emocí, odlišná sexuální orientace, která je automaticky divná), což se jí daří velmi dobře, a ačkoli nenastoluje nijak zběsilé tempo, strhne a celé to má příjemný spád. V tomto případě nevadí, že vyřešení případu se úplně nedočkáme, protože o něm to stejně není a divák tak zůstane v příjemné nevědomosti a může si udělat vlastní závěr. Snímek by byl ale poloviční bez fantastické Sandry Hüller, která je přítomna prakticky nepřetržitě a utáhne ho bez větších problému, v závěru má očekávanou silnou scénu, která je dokazuje její preciznost. Ve druhé polovině se k ní pak přidává skvěle vybraný Milo Machado Graner, který se jí bez problémů vyrovná a postavu zraněného dítěte předvede v celé komplexnosti, což je obdivuhodné. Paradoxně dvě nejzajímavější témata, relativnost pravdy a možnosti si za určité situace, kterou člověk jen slyší, dosadit cokoliv a podávat to jako realitu, autorka moc neřeší a nechá je jen v rovině jakéhosi naznačení. Od lepšího hodnocení pak výsledek dělí přehnaná chladnost a přílišná teatrálnost soudního procesu, který by se asi ve skutečnosti nemohl takto odehrát, protože vyšetřující soudce je v něm až moc manipulativní. Anatomie d’une chute je výborná záležitost, která má své nedostatky a je možná moc dlouhá a přece jen pomalejší, což ale nic nemění na tom, že dojmy z ní jsou hodně silné. 80 % (11.10.2023)

Anatomie pádu je výborným soudním dramatem, především díky tomu, do jaké pozice staví diváka. Ten totiž stejně jako téměř všichni zúčastnění nezná pravdu. Může si ji domýšlet, vodítek k tomu má dost, ale právě ta nejednoznačnost je napříč filmem dost důležitá. Co se stalo, totiž ví pouze hlavní hrdinka, kterou skvěle zahrála Sandra Hüller, jejíž výkon celkový zážitek povyšuje na ještě vyšší úroveň. Sledovat, jak se na ploše zhruba dvou a půl hodin rozebírá vztah dvou lidí a jejich charakter, je extrémně poutavé i díky flashbackům, které pomáhají se do děje ponořit. A zobrazení samotného soudního procesu je vynikající. Problém mám s tím, jak je celý snímek strašně chladný a odtažitý. Za ty dvě a půl hodiny jsem málokdy cítil jakékoliv napětí či snad silnější emoce vůči jednotlivým postavám. A nevýrazný konec můj pohled bohužel umocnil. Anatomie pádu je kvalitním filmem, u kterého však takřka s jistotou vím, že mi v hlavě nebude rezonovat tak dlouho, jak jsem možná čekal. 8/10 (13.10.2023)

Zatím nejlepší použití 50 Centa ve filmu. Psovi bych dal Oscara. Ve dvou třetinách naprosto výjimečně napsaný dialog. Nejvíc hot právník minimálně poslední dekády. A zbytek je velmi slušné ale přehypované soudní drama. (07.01.2024)

Důvodů vyrazit do kina na letošního vítěze Cannes je celá řada: 1. Vynikající Sandra Hüller v ústřední roli spisovatelky Sandry, jejíž manžel jednoho dne záhadně umírá v domě, kde byla tou dobou přítomná pouze ona. Sandra dokonale zvládla zahrát ženu, která může být stejně tak zdrcená vdova jako chladnokrevná vražedkyně. 2. Vystavění zápletky od několika okamžiků před úmrtím Sandřina manžela až k několikadennímu soudnímu procesu se Sandrou. Film má dvě a půl hodiny a není to jednoduché pokoukání, přesto vás udržuje v napětí až do konce, protože prostě nevíte, co si máte myslet. 3. Herecký představitel Sandřina jedenáctiletého nevidomého syna, se kterým po většinu času soucítíte a v jednom momentu ho chcete zabít. Klučina to zahrál skvěle a klobouk dolů také před psím "hercem". Co bych ale přece jen Anatomii vytkla, je možná až přílišná snaha o chirurgickou přesnost ve všech směrech, z celého výsledku se tak vytrácejí emoce, s čímž souvisí i téměř nulové napojení na hlavní hrdinku. Byla jsem ale upřímně zvědavá, jak všechno dopadne. Výborný film, pokud chcete trochu potrápit mozkové závity. (19.10.2023)

Na tomhle filmu cením to jak umožňuje interpretovat děje a nejspíš se v tom dost odráží pozorovatelovo pohlaví, pohled na manželství, role ve společnosti atd. Samozřejmě i vynikající herecké výkony. Někdo tu kritizuje teatrálnost žalobce, ale řekl bych, že filmu a tomu soudnímu přelíčení ( a ty já všeobecně ve filmu rád ) dodal potřebnou šťávu. Hlavou se mi ve výsledku mísily dvě základní premisy: in dubio pro reo a ta věta o tom, že vraždící spisovatelka je vždycky zajímavější než sebevražda učitele. No, "rozsoudit" si to musí každý sám nebo pak v diskuzi s kamarády :-). Přišly mi tam ale dvě věci z té kriminalistické linky dost zásadně nedotažené, proto nemůžu dát plný počet. A to ikdyž je tam ještě jedna úroveň vnímání, která mi ve výsledku přijde nejmrazivější - vcítit se do situace a pocitů toho kluka, protože tam je tolik možných motivů... V jeden moment jsem myslel, že to paní režisérka ukončí ještě úderněji, ale to už by bylo na jeden film asi moc. (19.11.2023)

Anatomie píči. Opět tu máme (pokolikáté už?!) studii chladnokrevné, bezohledné lidské svině (hraniční psychopatky), která nebere za žádnou cenu zodpovědnost za svoje jednání, ba naopak, hraje oběť. Oslavuje se tu výkon německé herečky, ale do jaké míry to jako žena musela hrát? Režisérky sterilní konverzační nuda plná klasických psychologických blábolů. Rozbředlý pozérský film, který jsem protrpěl stejně jako ten pes, který hrál ze zúčastněných vlastně nejlíp. Overhype roku. (05.05.2024)

Čekal jsem víc a nakonec to byla docela nuda bez jasného konce... 7,5/10 (27.12.2023)

5/10. No šálek mého čaje to nebyl. Prostředí pěkné, avšak troufám si tvrdit že se dalo vytěžit více. Soundtrack je vskutku prvotřídní, ale spoustu lidem může už po 5 minutách dost otravovat. Já to naštěstí nebyl. Kamera prvotřídní. Herecké výkony a především Sandry Hüller na úrovni. Největší problém jsem měl nikoliv se stopáží, ale s tím, že film působí strašně chladně a nenabízí krom 2 scén nic, co bych jakkoliv adoroval nebo čím by mě zvedl ze sedačky. Je to dobře natočená detektivka (já bych řekl že spíš soudní proces) ale že bych film musel vidět znovu, to se asi nestane. Podívejte se a udělejte si názor sami, já jsem nebyl ani zklamán, ale ani potěšen. (11.10.2023)

Original Title: Anatomie d’une chute. Odkedy som vyšla z kina, premýšľam a hlavu si lámem nad tým, ako to vlastne bolo?! Hmh, asi si má každý vytvoriť vlastný názor. Bola to nešťastná náhoda, bola to samovražda, vražda? Aj napriek týmto nejasnostiam (otvorené konce veľmi nemusím a ja osobne sa asi najviac prikláňam k vražde) je Anatómia pádu veľmi dobrý film. Tento rok sa Sandre Hüller naozaj darí. Skvelý herecký výkon. Detský herec Milo tiež super. Bonus je zasnežené prostredie francúzskych Álp, aj keď to, čo sa deje na plátne je tak pútavo natočené, že prostredie tu nezohráva dôležitú rolu. Film na zamyslanie a premýšľanie, jeden z tých, ktorý tak rýchlo z hlavy nevyšumí, len keby som vedela ako to vlastne bolo. [KINO ATLANTIS]. 75%. (14.11.2023)

vtahující a strhující soudně rodinné drama, které sice může odrazovat extrémní stopáží, ale osobně sem se nenudil ani minutu. Sandra Hüller si celý film s přehledem ukradla pro sebe a její Sandra je správně nejednoznačná postava, kterou divák může stejně tak milovat jako nenávidět. Vůbec se mi hodně líbilo jak Justine Triet nevodí diváka za ručičku a až na drobnou výjimku kdy je trochu napřed oproti osazenstvu ho staví do role účastníka procesu a je jen na něm jak celou situaci bude vnímat. Je chladná a na oko nepřístupná Sandra opravdu vrah? Nebo je to "jen" životem zklamaná a zkoušená žena, která se vymyká stereotypu ženy v domácnosti? Čekal sem hodně a nakonec dostal ještě víc...90% (06.12.2023)