Anatómia pádu

U tohoto snímku je věčná škoda jedné věci - je nechutně dlouhý a z mého pohledu zcela zbytečně. Vzniklo tak mnoho prostoru pro zdlouhavé vatové pasáže a těžký stereotyp. Samotný nápad je velmi dobrý a režisérka si hraje s diváky moc hezky. Máme tu jednoznačnou hlavní podezřelou, které moc nepomáhá její zcela chladný projev a podivné chování a činnosti v době smrti jejího manžela. Soudní proces je příjemně proceduální, ale bohužel současně extrémně zdlouhavý. Obvykle se v podobných soudních procesech rochním blahem, ale tento strašně smrděl stereotypem. V závěru chyběl nějaký šok, který by otočil situaci o 180 stupňů, a tak vyzněla malinko do prázdna. Čekal jsem od filmu mnohem víc. [33 %] (16.12.2023)

Na povrchu obyčajná detektívka s anatómiou jedného (nešťastného?) pádu a detailného súdneho procesu, v jadre silná psychologická dráma s detailným rozborom jedného manželského vzťahu, ktorá vie klásť tie správne nepríjemné otázky zo života, ktorými si prechádza/môže prechádzať každý z nás. Síce pomalý, ale plne sústredný film, ktorý vie čo chce povedať a hovorí to bez zbytočných príkras. Surová dráma, ale o to intenzívnejšia v prezentovaných dialógoch. Výborne napísané, v poriadku zrežírované. Akurát škoda, že sa režisérka trochu viac nevyhrala aj s vizuálom, pretože Anatomy of a Fall pôsobí občas až príliš televízne, čo síce podčiarkuje chladnosť celého snímku, no uchvátiť diváka aj po tejto stránke a mohol byť ten zážitok nezabudnutiľný. Takto "len" veľmi dobrý film. CELKOVO: 8/10 (01.01.2024)

Jesus já jsem nasranéj jak čert!! Nejhorší letošní kino zážitek. Jsem teda omylem šlápl do hovna, když jsem dal přednost tomuhle před Dicapriem, jelikož soudní filmy miluji, že jo ( what could possibly go wrong ?? ), ale že dostanu Anatomii a Pitvu Evilphoenixe bez Anestetik !! Jsem opravdu nečekal. Anatomie pádu je  jeden z těch filmů, který když skončí, tak půlka sálu radostí zařve KONEČNĚ!! a jde si koupit šampus a pořádně se ožrat, že ta sračka konečně skončila, protože jsem tomu už snad nevěřil ! ( Co mi přišlo vtipné, se v půli filmu porozhlédnout po sále a zjistit, že půlka lidí opravdu spí hh). Řemeslně jde o levný film, který vypadá jakoby natáčel student práv ( strašná kamera, ošklivý vizuál, žádný filmový look), má to šílenou stopáž 150 MINUT!! s bolestivě ubíjejcím tempem ( jsem opravdu horší soudní film v životě neviděl TVL). Celý ten film mi navíc evokoval případ Michaela Petersona alá Staircase, který byl však po všech stránkách o level výše. Provedení je za mne až odpudivé a soudní líčení absolutně bez náboje ( nejlepší herecký výkon tu podává PES!!) a největší kopačka do xichtu příjde v samotném závěru, kde se divák nedočká žádného vysvětlení. Murder Mystery bez odhalení, tomu říkám odvážný krok, čímž si pokládám otázku za jakým účelem takový film vůbec vzniknul?? Chci vrátit čas, chci vrátit prachy, chci vrátit náladu. Jdu si okamžitě pustit francouzské Presume Coupable na spravení nálady ( které má shodou okolností totožných 85%, ale kvalitami je úplně jinde), tohle opravdu vyznívá jako špatný aprílový žert. Ošíval jsem se nudou v kině jak už dlouho ne. Za mne jde o typický prototyp nudného artového intoušského drama, které ze srdce nesnáším. Pustit si film doma, tak nasraně vyhodím TV z okna ! Hrůza. 2/10. (23.10.2023)

Spisovateľka Sandra rozpráva ako nevinná, ale chová sa ako vinná. Anatomie pádu rozoberá jej vzťah s manželom do posledného šroubku. Veľmi civilné vyšetrovanie a dokazovanie na súde. Nečakajte žiadny hollywoodský proces. Všetko stojí na dialógoch, ktoré prelievajú vinu zo strany na stranu. Odmerané, pritom vďaka hercom pútavé, ale vo výsledku neuspokojivé. (29.08.2024)

Zcela zaslouženě se o letošním vítězi Cannes mluví jako o filmu roku. Anatomie pádu možná není zcela věrohodným soudním dramatem (nějak si nedokážu představit tak exaltovaného žalobce, a už vůbec ne fakt, že by podrobovali křížovému výslechu malého traumatizovaného chlapce), ale pokud jistou licenci příběhu přijmete, rozhodně jde o film, který ve vás vyvolá silnou odezvu. V zásadě jsem se cítil jako ručník, který někdo neustále utahuje do těsnější a těsnější spirály, a tak ze mě ždíme další emoce. Což nemyslím rozhodně ve zlém, protože Trietová to dělá velmi chytře. Režisérka udržuje diváka až do konce filmu v nevědomosti, zda je vdova Sandra vinná, či nikoliv. V postoji žaloby i soudu však čteme jak předsudky národnostní (obviněná stojí před francouzským soudem, ale neumí dobře francouzsky), předsudky genderové (hrdinka je úspěšná, svéhlavá a bisexuální) a zásadní roli tu hraje i neschopnost rozlišit knižní fikci od reality. Divák v roli přihlížejícího nad tím nevěřícně kroutí hlavou a zatíná ruce v pěst. Anatomie pádu je jedním z těch filmů, kterým svědčí nedořečenost. Nejenže si ani na konci filmu nejsme jistí, jak se celá událost seběhla, ale především před nás staví palčivou otázku, co se stane v dalších týdnech a měsících po skončení poslední scény: jak bude hlavní hrdinka žít coby veřejně známá osobnost, jejíž život si média po dobu celého roku přivlastnila? a jak to poznamená vztah s jejím synem (o pravdivosti jeho závěrečného svědectví přemýšlím i dva dny po projekci)? Nejpozoruhodnějším rysem snímku mi ale přijde přiznanání a zviditelnější faktu, který většina mainstreamových filmů naopak všemožně popírá. Tradiční vyprávění řekněme hollywoodského střihu je totiž vystavěné na metonymickém principu, v němž je viditelný výsek života hrdinů vydáván za reprezentaci celku. Jednoduše řečeno: film nám o charakterech svých protagonistů podá poměrně jednoznačné informace a k nim přidá klíčové scény z jejich životů a vede nás coby diváky k tomu, abychom věřili, že víme vše podstatné, abychom jim rozuměli. Anatomie pádu však dělá pravý opak: neustále divákovi otlouká o hlavu, že komplexitu lidského života redukovat nejde. Před soudem slyšíme několik málo fragmentárních výpovědí o manželství a charakteru Sandry a Samuela. I ty nám však nedávají vodítko k pochopení, kdo je ten zlý a kdo je ten hodný, protože nic takového v běžném životě neexistuje. A proto stejně jako zůstává pro nedostatek pádných důkazů v mlze samotná nehoda/vražda, právě tak můžeme pouze subjektivně sympatizovat s tou či onou postavou podle naší interpretace a žebříčku hodnot. A právě toto přiznání noetické nejistoty v čapkovském střihu ve mně nakonec rezonuje po shlédnutí víc než samotný otevřený konec. Chtělo by se mi věnovat se ještě dlouho kameře a stylu celkově (psí perspektiva!), ale zdá se mi, že jsem ve svém nadšení už tak dlouhý. Tak třeba po druhém shlédnutí... :) (10.12.2023)