Oppenheimer
Oppenheimer
Oppenheimer
Réžia:
Christopher NolanScenár:
Christopher NolanKamera:
Hoyte van HoytemaHudba:
Ludwig GöranssonHrajú:
Cillian Murphy, Matt Damon, Robert Downey Jr., Emily Blunt, Florence Pugh, Josh Hartnett, Casey Affleck, Rami Malek, Kenneth Branagh, Tom Conti, Benny Safdie (viac)VOD (4)
Obsahy(2)
V čase, keď Druhá svetová vojna ešte vyzerala nerozhodne, sa na diaľku odohrával dramatický súboj medzi Spojenými štátmi a Nemeckom o to, kto prvý zostrojí atómovú bombu a získa tak rozhodujúcu prevahu nad nepriateľom. V Amerike bol tento tajný výskum známy ako Projekt Manhattan a jedným z jeho kľúčových aktérov bol astrofyzik Robert Oppenheimer. Pod obrovským časovým tlakom sa spolu s tímom ďalších vedcov snažil zostrojiť vynález, ktorý mal potenciál zničiť svet. Bez jeho včasného dokončenia by sa ten istý svet nedal zachrániť… (CinemArt SK)
(viac)Recenzie (1 324)
Životopis ne naruby, ale na kusy. Nespočet mikrozápletek a zdánlivě pomíjivých vztahů zaobalených výstavbou jednoho města, jedním pokusem a dvěma prověrkami. To vše v lavině fenomenálních hereckých výkonů v čele s Downeym, Florence Pugh a samozřejmě titulním strhaným stínovým antihrdinou. A v srdci všeho tikající a čekající emocionální nálož, která ví, že sobečtí lidé o sobě málokdy ví, že jsou sobečtí. V postupném závěru jsem na sobě i přes klimatizované kino cítil tíhou okamžiku krůpěje potu, čistě z nervozity a z naprostého ponoru do klíčových výjevů. ()
„Genialita nezaručí múdrosť.“ Ja som to nepochopil a ak vy tvrdíte, že ste to pochopili a nemáte detailne naštudovanú americkú históriu prvej polovice 20. storočia, klamete a hanbíte sa to priznať. Mne šialená trojhodinová dĺžka nejak extra nevadila. Fakt neviem posúdiť, či je to veľa, málo, alebo sa to mohlo prestrihať na 95 minút a nič hrozné by sa nestalo. Netuším, ozaj. Ale ako jeden z mála užívateľov ČSFD pokojne vyhlásim, že vôbec neviem, o čom to bolo. Pri scénach s tvorením bomby som sa samozrejme chytal. Tvorili bombu. Ale pri „súdno-vypočúvacích“ momentoch som bol úplne mimo a vôbec som netušil, koľká bije. Avšak vďaka hercom, ktorí do toho šli naplno, mi to istým spôsobom nevadilo. Ak ste to vy pochopili, tak ste zjavne expert na americkú históriu. Všetci ostatní máte smolu. Pozeral som na to ako teľa na čerstvo natretý plot. Ale na pekne natretý. Najlepšie boli „ľudské“ a „osobné“ scény, ale toto je Nolan, takže nimi samozrejme logicky šetrí. Nejeden raz sa spolieha na to, že o téme viete toľko ako on. Ak sa mýli, opäť máte smolu („samovražda“ vo vani). Nechápem, čo na tejto komornej dráme stálo 100 miliónov, lebo dobové kostýmy to asi neboli a veľkolepé trikovo-akčné sekvencie tiež nie (žiadne tu nie sú). A ako poznám Cilliana Murphyho, tak honorár preňho tiež nie. Našťastie, akonáhle som chcel hodiť flintu do žita, zjavila sa scéna, postava alebo moment, ktoré ma vytrhli. Emily Blunt je tu skvelá, niektoré scény silné a Einstein ma fakt bavil. Produkcia James Woods, wtf. ()
// "Now I am become Death, the destroyer of worlds." Ultimátní Nolan, ultimátní biografický inferno plný štěpení atomů i lidského ducha, především však ultimátní kinozážitek posouvající kinematografii zase o kus dopředu. Nejde to zredukovat do vět, musí se to zažít na vlastní kůži, nejlíp v IMAXu. Čistá desítka, po další projekci ale možná zvednu na 11. (: ()
Ani po druhé projekci (první byla IMAX 70mm) mi to nesedlo tak, jak jsem si přál. Řemeslně samozřejmě lahoda a jsem rád, že právě Oppenheimer konečně získal náležitý spotlight, ale zároveň mi přijde škoda, že tu je Manhattan Project a s tím spojená politika až vyloženě druhá kolej. Je to hlavně lidská story. S čím se ale pojí moje druhá zásadní připomínka - ten film je prostě emotivně vzato chladný jak psí čumák (zde opak Insterstellar). Z téma vzniku atomové bomby se dal vykřesat mnohem větší doják a taky mnohem mrazivější zážitek. (x) *ještě poznámka: Trinity od Nolana je super, kam se ale hrabe na Twin Peaks (x) ()
Hlavní důvod, proč si Nolanova Oppenheimera cením, je kombinace jeho téměř dokumentaristické výpovědní hodnoty s mainstreamovými líbivými prvky, které dokáží diváka zaháčkovat a nefalšovaně bavit. Je to jednoduchý recept, který umožňuje "vnutit" chytrou myšlenku i méně chytrému, resp. méně trpělivému diváku. Příběh vzniku atomové bomby je nesmírně důležitá součást moderních dějin a lidé by měli všechny ty okolnosti znát. Nolan skvěle pracuje s dynamikou příběhu, pomáhá si nechronologickým vyprávěním, výraznou hudbou, dokáže vyvolat napětí pouhými dialogy a zkrátka umí rozpoutat fenomenální konverzační drama jako málokdo. Nolan ukazuje, proč a v čem může být i mainstreamový film opravdové umění. Zkrátka tohle funguje! 9/10 ()
Očekával jsem hodně a dostal jsem ještě o něco víc. Téměř po všech stránkách dokonalé a tři hodiny utekly jako voda. Jen mi to připadalo místy až příliš nabité informacemi a emocemi, takže jsem měl trochu problém všechno současně zpracovávat. ()
Film je to neskutečně vymazlený, každá jeho vteřina je pečlivě naplánovaná, Nolan je prostě profík, který udělá scénu, kde si dva lidé povídají, do toho hřmí hudba jako k vylodění v Normandii a nepůsobí to směšně. Problém trochu je, že i normální životopisný snímek natočil způsobem, jako by šlo o další Tenet. Takže se tam neustále skáče v časových rovinách, není tam ani jeden vysvětlující titulek, a je těžké se orientovat. U Tenetu (Mementa, Prestige, Inception...) se to dalo brát jako legitimní způsob, jak nahnat lidi znovu do kina, tady je to samoúčelné. A kvůli té dokonalé promyšlenosti a bezchybnosti celého filmu to působí trochu chladně._______A ještě něco musím zmínit - dokonalý marketing, který lidem po celém světě dokázal vsugerovat, že toto konverzační drama bez CGI efektů NUTNĚ MUSÍ vidět v IMAXU (takže jsem to viděl se zpožněním, protože jsem se několik týdnů pokoušel neúspěšně sehnat lístky a nakonec šel do normálního kina). Takže ne, v IMAXu to skutečně vidět nemusíte, normální kino bohatě stačí (pokud tedy jde o skutečně normální kino a ne malé sály Atlasu nebo Světozoru). Ale komerční úspěch filmu mě samozřejmě moc těší, se stamilonovými tržbami je to mezi všemi těmi comicsovými blbostmi jako zjevení._____Jsem rád, že jsem hned předtím nešel na Barbie, radši si po každém z těchto filmů nechte čas, aby se vám uležely v hlavě. ()
Nolan se s Oppenheimerem po letech konečně vrátil na svůj obvyklý standart. Jen kvůli Oscarům musel upozadit akci a efekty, což jeho úplně nejlepší filmy vždy zdobilo. Akademici se však mohli dojímat nad hereckými výkony a nekonečnými dialogy. To obyčejný divák určitě ocení intenzivní hudbu a inovativní kameru. Göransson a Hoytema jsou prostě jinde. ()
Před třemi lety jsem se nadlouho rozloučil s kiny Nolanovým Tenetem (který u mne propadl) a teď se do kina vracím symbolicky zase s Nolanem, který mne přivítal svým vzkazem určeným přímo pro diváky pražského IMAXu a já se naučil mít rád bombu... Oppenheimer není nejlepší film, který jsem kdy viděl. Není to asi ani nejlepší Nolanův film. Ale je to film zatraceně dobrý a i díky svému vyznění zatraceně potřebný. Náš národní hrdina Švejk je autorem výroku "i kdyby padla nějaká ta facka", ale spousta dnešních lídrů chce být také národními hrdiny a chová se způsobem "i kdyby padla nějaká ta atomovka": Důležité je zachránit si tvář, zejména co se týče čtyřpísmenné organizace, která není zvyklá prohrávat a je schopná otočit na pětníku svá mnohá předešlá prohlášení, co bylo dříve špatně je dnes dobře podle toho, kdo to dělá. Takže přes všechny vrstvy filmu vyjadřující se k osobní zodpovědnosti za vlastní činy v osobní i vědecké rovině, k politickým rozhodnutím z minula, k přátelství a důvěře, politickým ambicím a tak dále, je v Oppenheimerovi obsaženo i jasné stanovisko k současnosti a je tedy velmi aktuální. Aneb "Řetězovou reakci jsme stejně spustili," jak je ve filmu řečeno. Z filmařského hlediska je třeba chválit vynikající řemeslo, kdy několik časových linií je pointováno zároveň velmi podobným způsobem jako v Dunkirku, dialogy jsou skvělé, kamera dechberoucí, gradace zejména v klíčové scéně testu Trinity je přímo učebnicový příklad, jak stupňovat napětí. Přesto nemyslím, že je IMAX zcela nezbytný pro ocenění všech kvalit filmu, zejména ne ze druhé řady, což bylo jedno z mála míst, kde byla volná místa před týdnem, kdy jsem rezervoval vstupenky :) Taktéž bych se připojil k těm několika lidem, kteří mají drobné výhrady stran až přílišného nadužití hudby, občas by to skutečně chtělo více pracovat s tichem. Ale to jsou drobnosti. Na závěr chci vyzdvihnout to, co je na filmu ze všech jeho aspektů a momentů pro mne nejlepší, a to scéna Oppenheimerova projevu po úspěšném (jak zvláštní slovo v dané souvislosti) shození bomb na Japonsko. To je emocionální štěpení na prvočinitele. Na závěr nezbývá než spolu s Werichem říci "přijde na to, jaká hlava té energii velí." ()
Musím se ještě zamyslet, jestli k tomu chci říct víc, než jen, že se mi to zdálo celé sebestředné a zbytečné. ()
Až do odpálení atomovky to celkem šlape, ale následné ukřižovávání Oppenheimera během nekonečné výslechové frašky prostřihávané s Downeyho soudem nudí a ani intenzivní zvuk a hudba to nezachrání. Do Oppenheimerova příběhu to rozhodně patří, ale napětí se nekoná (jen lehká zvědavost na to, co řekl Oppenheimer Einsteinovi) a film se stává umořujícím. Technicky je to samozřejmě špička, hlavně zvuk, vizuálně to zas tolik nenabízí, plus dal Nolan dohromady neuvěřitelný herecký ansámbl a najde se tu pár silných scén (pohirošimovský proslov), ale nic, co by mě rozsekalo. ()
Tvůrce tohoto nástroje bude tížit svědomí, ať už je ničitelem světů, nebo jejich zachránce.. Postavme vedle sebe stupňující se drama při Trinity testu vrcholící ohlušujícím tichem a slavný citát čtený v sanskrtu při nejaderné fúzi s Florence Pugh či nahá těla v křeslech a představivosti a řekněme si, v čem je autor opravdu dobrý a z čeho jde cítit umělecké aranžmá pochybného přínosu. V uznalém slova smyslu opulentní komisní martyrium, které však opravdu výjimečných momentů nabídne méně, než kolikrát se zjeví v Ulmu narozený bůh na kladce. Nolan má na to sestrojit technicky dokonalou bombu, ale možná by měl návrh její konstrukce svěřit někomu jinému.. ()
Velký film, ať se na něj člověk podívá z kteréhokoliv úhlu. Velký svým ústředním tématem střetu (někdy více, někdy méně naivních) vědeckých teoretických ideálů a krutého vystřízlivění při pohledu na realitu hloubky lidské krutosti a banality zla. Velký svým přesahem do budoucnosti, naší přítomnosti, kdy se znovu a znovu ukazuje neustálá bolestná a děsivá aktuálnost toho nejstaršího problému lidstva, neschopnosti najít společnou cestu, neschopnosti snášet se, vycházet spolu v míru, takže naše existence zůstává tímto osudovým vynálezem zkázy konstantně a možná navždy podmíněna. Velký ve svém komplexním, ani chvilku nenudícím prokreslením titulní osobnosti amerického Prométhea – J. Roberta Oppenheimera – který vskutku stejně jako postava z legendárních bájí otevřel cestu ke skutečnému ohni bohů, který je až dodnes pro mnohé zcela neuchopitelný a neuvěřitelný. A stejně jako byl proklet a uctíván Prometheus, byl proklínán a uctíván i on. Velký svou filmařskou vizí, kdy režisér Christopher Nolan přistoupil k vyprávění jako k mnohovrstevnaté mozaice v prostoru a času, tvořené prolínajícím se vývojem děje, postav, rozvíjejících se motivů a témat, a dokázal vše bravurně ukočírovat k až mrazivému, nezapomenutelnému závěru. Práce s jednotlivými vybranými historickými a zároveň pro všechny účastníky projektu Manhattan přítomnými velkými i menšími okamžiky zde byla opravdu fenomenální a pro diváky extrémně líbivá (pokud zrovna samozřejmě nešlo o ty opravdu tíživé momenty – nicméně i ty byly zpracovány, aby vyvolaly co největší dojem). Nolan měl už z minulosti mnoho zkušeností s vytvářením parádně dramatických a gradovaných montáží a tady to uplatnil naplno, opravdu ve velkém. Díky tomu film působil i přes svou délku svižně, a i přes svou vážnou, historii navěky měnící zápletku velmi chytlavě/atraktivně (jak jsem napsal výše, mrazivé momenty ale měly prostoru dost a neztrácely ani přes tuto určitou videoklipovou zkratkovitost na síle, protože Nolan dobře věděl, kde zpomalit, kde vytvořit delší scénu atd.) a dokázal odvyprávět vše, co odvyprávět chtěl. Měl bych k tomuto přístupu jen jednu výhradu, která mi pár scén trochu kazila, i když zpětně jsem asi pochopil, čeho tím mělo být docíleno. Nolan zde několikrát využíval extrémně hlasitou hudbu k vytváření ohlušujícího dramatu u scén, které by klidně mohly fungovat i bez ní. Možná někdo řekne – to už je skoro takový Nolanův evergreen – tady to nicméně působilo nějak pitoměji (a stále stejně otravně) než dříve. Toť nicméně spíše taková maličkost. Velký svým obsazením a hereckými koncerty jednotlivých matadorů, ať už šlo o jakkoliv velkou, expresivní, malou či intimní roli v jakémkoliv momentu filmu. Jmenovitě zmíním jen hlavní dva. Cilian Murphy si za Oppenheimera bezesporu zaslouží každou cenu, kterou dostane. Jeho výkon byl jeden z těch, které jen tak někdo nezapomene. Řeč těla, chůze, gestikulace a výrazy v tváři, měnící se od optimismu a nadějného zasněného hledění k zítřku a budoucnosti lidstva obdařeného atomem k naprosté únavě, bolesti a ztrhanosti – tady jsem prostě cítil naprosté vnoření se do role. A zástupce politického establishmentu Robert Downey Jr. si taktéž tuto vděčnou velkou roli jasně užíval, nicméně tady musím jít trochu proti konsensu, protože mi nepřišlo, že by hrál nějak lépe nebo nějak jinak, než jsem u něj zvyklý. Nemyslím to rozhodně nijak negativně, jen prostě konstatuji že hrál skvěle, jako obvykle. Velký film, redefinující „malý“, nebo přesněji obvykle komornější žánr biografických snímků (pokud zrovna nejde o životopis nějakého císaře, tyrana, vojevůdce apod.) na celospolečenskou davovou, blockbusterovou událost, kterou musí vidět každý. Aneb síla Nolanova jména a sociálních sítí. Velký film tržbami, které byly v rámci několika subžánrů rekordní a potvrdily tak status události s velkým U. Velký film svou zcela opodstatněnou stopáží, bez níž by nemohla být dostatečně prozkoumána jak historicky monumentální událost vytvoření atomové bomby, tak veškeré dopady tohoto činu na jejího tvůrce. Nebyl by prostor na komplexní sondu do svědomí a duše tohoto člověka v kontextu měnící se politiky, veřejného mínění a osobních vztahů. A nakonec, zcela zaslouženě film s vysokým počtem nominací a ocenění z různorodých zdrojů a předávání cen. Velký film. 9/10 () (menej) (viac)
Možná byla chyba pouštět si historické životopisné drama o kterém znám všechna důležitá fakta. První polovina filmu tak pro mne byla téměř nesnesitelná otrava. Většina stopáže je totiž založená na zbytečných konverzacích, kdy jedna schůze střídá druhou a pak se ve vzpomínkách ještě presunene na další schůzi, jen abychom slepičími kroky pomalu skládaly mozaiku do jednoho celku. Tím nechci říct, že to je úplně špatný film, ale stačily by klidně dvě hodiny k vykreslení všeho důležitého a finále by bylo mnohem údernější a zajímavější bez všech těch spících lidí okolo. Nejen že to byla jak už jsem naznačil docela nudná záležitost, ale v záplavě jmen, kdy je navíc jednou dotyčný nazýván Bert, pak Robert, následuje jeho titul a nakonec pan Strauss jsem se postupně začínal ztrácet (,,hloupý" uvedený příklad slouží pouze jako očividné vysvětlení problému, zrovna u Strausse, jakožto druhé nejvýraznější postavy snímku problém nenastal), ale hlavně mi dílo nesdělilo nic nového. A to odpustit nemohu, neboť dozvědět se něco nového je přeci tím hlavním důvodem, proč se obtěžovat s dokumenty a historickými filmy. A pak konečně, se to na finálních 30 minut pořádně rozjede a závěr je asi jediný důvod, proč dávám 3 hvězdy. Až mne zamrzelo, že tvůrci nenasadili podobné tempo hned od začátku. Jak už jsem zde někde četl, měl to být radši seriál a dopadlo by to líp. PS: Při sledování jsem se asi nejvíce bavil demaskováním všech těch známých starců jako byl Robert Downey Jr. a další. Jen mne překvapuje, že nikde nebyl Christian Bale. Zklamání roku. 55% ()
Je otázka, zda se film opravdu věnoval tomu, co Oppenheimera definuje, nikoli tomu, jak je populárně vnímán. Jeho proces ukazuje velké ublížení člověku, který se celý život hledal a stojí si odpovědně za tím, co dělá. A je to čestný člověk, věrný zemi a kamarádům. Jenže ta věrnost je taková divná, když přijde na ženy, to je najednou jiné měřítko, čestnost taky jen občas, no a odpovědnost je hezky ilustrována odložením řvoucího mimina. Zvláštní mix a zvláštní předpoklad, že by snad měl mít nějaké výčitky svědomí. Ještě co se týče pop zpracování slavných v tomto filmu, nejvíc WTF moment byl po citaci slavné historky Feynmana (tehdy skoro bezvýznamného), který si zalezl do náklaďáku... že ho pak Nolan nechal W.T.F.!!!! hrát jakoby na oslavu na bonga, a fakt si ten idiot ty 2 sekundy nemohl odpustit. Zatím nejslabší Nolanův film. Velmi dobří herci. Mezi 3-4. ()
Osobně a nejspíš i trochu sobecky mám raději, když Nolan vypráví exkluzivně. výlučně, když ku potěše a povznesení ducha posouvá možnosti narace, sdělování a žité reality za dosud myslitelné horizonty. Ale uznávám, zvlášť když tutéž tendenci pozoruji i u sebe, že tady a teď je mnohem smysluplnější hovořit inkluzivně, od srdce, jednoduše a zřetelně. *** Oppenheimer není ani tak film o muži, který sestrojil atomovou bombu, pronásledovaném výčitkami svědomí, jako je to historicky nejpůsobivější a Nolanem toliko přesně vyhmátnuté a vycizelované exemplum o různě dávkované, systémem poháněné ješitnosti, zaslepenosti, soutěživosti, pomstychtivosti, potřebě předvádět se, eskapismu, utíkání před odpovědností, sebelítosti a manipulaci, čili o všech nejhorších nešvarech patriarchátu, které do sebe zaklesnuté nepovolí, dokud nespustí řetězovou reakci, jež nakonec tak či onak zničí svět. *** Je to nenápadná, a přitom zároveň okázalá předváděčka a obžaloba všech nejhorších vlastností hrajících prim v mocenském, násilném systému řízeném pěstovanou mužskou ješitností a pýchou (což, opakujme, není nic proti mužům, naopak, ale všechno proti vychýlenému systému), ženoucím nás do záhuby, a i když to asi bude málokomu zřejmé, je to vlastně zatím nejzásadnější feministický film tohoto tisíciletí - protože nás vrací k samé podstatě hrozby kolapsu v důsledku mužsko-ženské nerovnováhy. *** Mimochodem není od věci, že zrovna Oppenheimer a Einstein opovrhovali matematikou - útěk do virtuálního světa dokonalé matematické abstrakce je útěkem před reálným světem a odpovědností za něj, je eskapismem par excellence. A Einstein je pro Oppenheimera pozdě rozluštěnou hádankou o osobní odpovědnosti za to, na čem se podílím. *** Po srovnání je pro mě jednoznačné, že 70mm projekce má i tentokrát své opodstatnění - i kdyby v tomhle případě hlavně proto, že je schopná nás mnohem autoritativněji vtáhnout, zaujmout, vyplnit naše smysly a učinit nás pokornějšími, odevzdanějšími a nepatrnějšími vůči svému sdělení - když je na nás hřímá z takové výšky a my zakláníme hlavy, ozývá se v tom zas něco prapodstatného, a v dnešní chaotické době změtení, postpravd a rovnostářského práva na jakýkoli názor je takovýhle pocit umenšení sám o sobě ozdravný. (Viděno poprvé v IMAXU 70mm s R., O. a Lí, podruhé o samotě ve Velkém sále Světozoru.) *** PS: Jeden nečekaný spojovník mezi Barbie a Oppenheimerem přeci jenom je: koně ;) *~ ()
Soustředěný Nolan, dokonalý Cilian Murphy a burácející Göransson v lekci z historie, kterou jsem chtěl vždycky vidět. Dusivá atmosféra narušená pouze oslavou výbuchu Trinity, se lepí na patro a člověku je místy až špatně z toho co mohlo být. Kdyby se Hitler nezastřelil tak by ty atomovky shodili k nám. Oppenheimerův život prodchnutý komunismem, jeho ženy, noční můry, přátelé i nepřátelé pohltí a tři hodiny nepustí. Ať už jde o černobílé konverzace nebo simulaci jaderného výbuchu. Děsivý konec s Einsteinem rezonuje. Stal jsem se smrtí, ničitelem světů. ()
Barbenheimer, part 2. Nebála bych se Nolanova Oppenheimera srovnat s Dominikovou Blonde. Oba filmy jsou adaptacemi životopisných románů, zpracovávají obecně známá témata, znovu přinášejí stejné příběhy, stejné kulisy, stejné osobnosti a pokládají stejné otázky. Snad jsou oba filmy formálně ambicióznější, ale nepřinášejí cokoli nového, překvapivého. Snad jen ty nové herecké výzvy poprat se s obrazy postav, které jsou kulturně zakořeněné a definované. A Nolan samozřejmě má to nejatraktivnější obsazení dnešní doby, o tom není pochyb. #čsfdprojekce ()
Očekával jsem další dobrodružství z nového světa a místo toho dostal divoce sestříhanou, útrpnou tříhodinovou procedurálku s prvky inside jobu na závěr. To celé za zvuku monstrózně dunivé muziky a artových černobílých flashbacků. Nezpochybňuji hutný námět, ani slušný herecký performance, ale ten film má pouze dvě jiskry za 180 minut. Jednu když vybuchuje bomba a druhou když je kamera natočena na Florence Pugh. S oblečením, nebo bez, není podstatné. Funguje oboje. ()
Súvisiace novinky
Kaskadér propadl, přesto má napsané pokračování
Kinaři teď nemají zrovna nejlepší časy. Blíží se totiž letní sezóna, která tradičně bývá nařachaná těmi největšími blockbustery a do pokladniček kin často nasype cenné zlatky. Jenže se zdá, že ta… (viac)
Matt Damon a Casey Affleck v bostonské vykrádačce
Režisér Doug Liman (Na hraně zítřka) do toho šlape naplno. Jen před pár týdny přistál na Prime Video jeho remake akční klasiky Road House s Jakem Gyllenhaalem a už v srpnu se budeme moci pokochat… (viac)
96. Ceny Akademie - výsledky
V noci z neděle na pondělí proběhl v hollywoodském Dolby Theatre v Los Angeles šestadevadesátý ročník slavnostního předávání Cen americké Akademie filmového umění a věd, na němž byla v celkem… (viac)
77. ročník cen BAFTA - výsledky
V neděli 18. února 2024 proběhl v Royal Festival Hall v londýnském Southbank Centre 77. ročník předávání prestižních cen Britské akademie filmových a televizních umění (BAFTA), během nějž byla… (viac)
Nolanovi se podařil husarský kousek, když po coronou zaviněném propadu "Tenetu" okázale rozvázal své dlouholeté pouto s Warner Bros. a rozehrál s jinými studii hru "Chcete mě?". Nově tak smí Nolanovi říkat "můj milášek" studio Universal. Jen za to muselo vypláznout peníze na projekt, který nezapadá do aktuálně preferovaných škatulek hollywoodské produkce. Tím spíše pak "Oppenheimer" zaujme jako marketingová výzva. První kroky vedly přes povýšení samotného projektu na high-concept tagline "Nolan točí atomovku". Následně se zapojilo vyzdvihování analogovosti, což ve spojení s výbuchem bomby přispělo k vyvolání dojmu události. Dovršit sugesce, že tříhodinový biografický film o teoretikovi kvantové mechaniky bude velkolepý spektákl, finálně pomohlo sousloví 70 mm IMAX. Nejpozoruhodnější na tom je, že se prémiový formát projekce vyzdvihuje nikoli u vizuálně pompézního spektáklu, kde by měl očividné opodstatnění, ale u dialogového snímku, jehož většinu tvoří záběry deklamujících herců v oblecích či uniformách. Na druhou stranu totožně již mýtus 70 mm filmového materiálu uplatnila propagace Tarantinovy interiérové žvanírny "Osm hrozných". Tentokrát se ale ještě více než tehdy podařilo PR spindoktorům navodit dojem, že se pro každého filmového fanouška návštěva IMAXu rovná pouti do Mekky. V zájmu finanční návratnosti "Oppenheimera" a zajištění dalších Nolanových projektů je to chvályhodné. Ale dovolím si tvrdit, že navzdory celému PR cirkusu nepotřebujeme pro docenění tohoto filmu největší plátno. Vynikající zvuk ano, ale ne IMAX projekci. "Oppenheimer" nezadupe diváky do sedaček velkolepostí svých výjevů. Ale zato představuje vynikající scenáristický počin, který bravurně drží diváckou pozornost, zvládne zevrubně rozebrat svou titulní postavu, a dokáže to udělat přehledně. Což píšu jako člověk, který má problém pamatovat si jména, takže řada filmů s množstvím postav pro mě nefunguje, protože se v nich snadno ztrácím. Ne však v Nolanově "Oppenheimerovi". To proto, jak je vyprávěný, respektive jak se v něm vrství nejen časové linie, ale i samotné obrazy a zvuk. Jako by se Nolan vracel zpět ke svým kořenům, kdy neměl k dispozici horentní rozpočty a uhranul diváky čistě silou důmyslně skládaného vyprávění v "Mementu". Až na to, že oproti jeho mladicky ambicióznímu hitu zde nelinearita neexhibuje jako gimmick. Spíš s lety vytříbenou neokázalou účelností umožňuje rozpitvat a fascinujícím způsobem pro diváky poskládat různorodé životní role Roberta Oppenheimera i odborné, osobní a morální otázky, které se k jeho osobnosti, dílu a pozici ve velkých dějinách váží. Díky struktuře, která neustále klade detaily po bok širšího rámce a zpřítomňuje kontext či hledisko odstupu vůči dramatické poutavosti okamžiku, se Nolanově portrétu daří vyhnout se minovým polím plakátové oslavnosti, bulvární skandálnosti či filosofické těžkopádnosti. Nikoli tím, že by je neobsahoval, ale neustále je bombarduje částicemi jiných hledisek. Klasická floskule "komplexní portrét" zde dostala svou nekompromisní maximu. () (menej) (viac)