Oppenheimer

Christopher Nolan v jeho nejdospělejším a nejméně diváckém filmu vtáhnul a ohromil tříhodinovým mluvením o jaderné fyzice a politice. Diváky všech úrovní vzdělání a inteligence. Poklona. Natočit za 57 dní takto soustředěnou, herecky dokonale vedenou, informacemi nabitou a promyšleně sestavenou mozaiku událostí, která ani na moment nepoleví na zajímavosti a historické důvěryhodnosti, je filmařské mistrovství. Že v tom Nolanovi pomohl námět, který se týká každého z nás a všechny nás děsí, není podpůrná berlička. Který jiný režisér by dal tomuto námětu větší drive? Intenzitu a urgenci filmového vyprávění sice boostuje opět hlučně namíchaný soundtrack kouzelníka Ludwiga Göranssona (Tenet), ten je ale originalitou a kreativitou v detailech samostatným dílem hodným obdivu. Brilantní stylizace postav, střih, obsazení herci, které byste zde nečekali a přitom perfektně zapadají (Benny Safdie rulez!). A ty dvě klíčové scény, stavějící bez digitálních pomůcek na základních filmařských elementech, jsou naprostou lahůdkou. Bezprostředně po skončení filmu jsem měl smíšenější pocity, čekal jsem něco jiného, asi jako každý z nás. Časem ve mě ale Oppenheimer roste a jsem rád, že si ho Nolan udělal “po svém”. (16.08.2023)

Film s totálně banální zápletkou a poměrně jasným poselstvím diváctvu, jehož tři hodiny ale režisér z nějakého důvodu zabalil do neskutečně otravné a matoucí příběhové mozaiky s miliardou strašně rychle se střídajících postav, časových skoků a vysilujícího vědeckého žargonu. Chápu, co se mi Nolan snaží říci a ukázat, jen nerozumím tomu, proč mi x hodin vysvětluje, jak to bylo se slepicí, když oba víme, že jako první bylo vejce. Užívám si vizuál, zvuk, hudbu a hlavně mistrně vedené herce, ale trpím u provedení a rádoby chytré hry s divákem, na kterou už prostě v Nolanově případě přestávám mít po mnoha podobně koncipovaných snímcích energii. Příště prosím nějakou přímočarou akční bondovku. Díky. [SkyShowtime] (30.03.2024)

(spoilery) Klasika: nolanovsky chladné ale nekonečně precizní řemeslo __ v IMAX jde o pro mě první film využívající celou plochu plátna (nebo jsem to jindy vyignoroval, nvm); to bylo fascinující samo o sobě __ Opravdu moc mě potěšil sound design a zejména hudební motiv evokující štěpnou reakci, ze kterého se na konci snímku vyklubalo rytmické dupání nadšeného davu. __ Přijde mi, že přes určující limity dobových reálií se ve snímku prostřednictvím Oppenheimerovy manželky i milenky setkáváme se dvěma nejvíc empowering ženskými potavami Nolanovy tvorby (což je hodně dáno tím, že Nolan ženské postavy úplně napsat neumí, ale i tak..). Zejména  manželka je zosobněním toho, jak bychom byli bývali většinou chtěli reagovat v krizových situacích - ale většinu z nás to napadne až 15 minut poté, když si na záchodě se skřípěním zubů rekapitulujeme, jak jsme reagovali ve skutečnosti. (viz scéna z výslechu) __ Příjemně s odstupem nahlíží americký patriotismus. __ Silná byla také série scén následující po úspěšném testu bomby: Oppenhaimer byl nucen se skokově srovnat s pro něj novou realitou, kdy svůj účel splnil a nadále se s jeho názory moc nepočítá. __ Víc ve mně ale posvátnou hrůzu z jádra vyvolal seriál Černobyl. A Jdu si konečně pustit Hrob světlušek. (13.08.2023)

Je otázka, zda se film opravdu věnoval tomu, co Oppenheimera definuje, nikoli tomu, jak je populárně vnímán. Jeho proces ukazuje velké ublížení člověku, který se celý život hledal a stojí si odpovědně za tím, co dělá. A je to čestný člověk, věrný zemi a kamarádům. Jenže ta věrnost je taková divná, když přijde na ženy, to je najednou jiné měřítko, čestnost taky jen občas, no a odpovědnost je hezky ilustrována odložením řvoucího mimina. Zvláštní mix a zvláštní předpoklad, že by snad měl mít nějaké výčitky svědomí. Ještě co se týče pop zpracování slavných v tomto filmu, nejvíc WTF moment byl po citaci slavné historky Feynmana (tehdy skoro bezvýznamného), který si zalezl do náklaďáku... že ho pak Nolan nechal W.T.F.!!!! hrát jakoby na oslavu na bonga, a fakt si ten idiot ty 2 sekundy nemohl odpustit. Zatím nejslabší Nolanův film. Velmi dobří herci. Mezi 3-4. (09.05.2024)

Šel jsem do kina s tím, že Christopher Nolan přeci nenatočí biografii, že to je málo. No ale ona to v základu minimálně v první hodině a půl biografie je. Trošku hravější co se týče práce s časovými rovinami, především však audiovizuálně nápaditá a strhující tak, že všechny ty akademicky uchcané filmy jako Teorie všeho už v mých očích mají pramalou šanci zaujmout. Nolan navíc v půlce malinko přeřadí výhybku a začne si mnohem víc hrát s jednotlivými dějovými linkami, ale i s žánry, takže po odvážněji pojaté biografii (které IMAX zatraceně sluší) se Oppenheimer chvílemi mění v horor, jindy v psychologické drama a nebojí se být i soudním thrillerem, za který by tvůrcům tleskal i Aaron Sorkin. Je trochu škoda, že Nolan nemá větší důvěru ve své diváky a vždycky jim nakonec to, co by mohlo pro nesoustředěné působit trochu složitěji, přežvýká do pár vět. Určitě by se mi líbilo, kdyby víc tlačil na linku o zodpovědnosti vědců a vůbec šel víc do hloubky samotného hlavního hrdiny, ale to jsou jen drobnosti. Oppenheimer mě celé tři hodiny bavil, ať už si v něm Nolan hrál s obrazem, zvukem, tempem i žánry, nebo se držel tradičnějších vypravěčských postupů a jen je výrazně opepřil svým audiovizuálním mistrovstvím. (20.07.2023)