Tenet

Cez všetkú technickú vycibrenosť, ktorú som od Tenetu podľa očakávania aj dostal, musím konštatovať, že som sa už dávno po žiadnom filme necítil tak prázdne. Nolan už aj doteraz balancoval na hrane emocionálnej ľadovosti, ale v Tenetu dosialhol novú úroveň odosobnenia od postáv a príbehu. Ten film neobsahuje jediný moment či dialóg, kde by som si dokázal vytvoriť hlbší vzťach ku ktorejkoľvek postave. Hrátkou osudu - či reality - je, že kôli Dune tu režisérovi nemohol vypomôcť ani jeho dvorný skladaťeľ, Zimmer. Nie že by Hans skladal hudbu, ktorá je najcharakteristickejšia svojou schopnosťou podporiť emočné dianie na plátne, ale predsa len, jeho inštrumentácia na rozdiel od Göranssona obsahuje celkom slušný arzenál živých nástrojov, a jeho skladby majú hlavne schopnosť umocniť jedinečnými harmonicko-melodickými kombináciami v už stokrát videných i nevidených scénach. V Tenetu je hudba digitálna, cyklická, a len nahráva duniacej prázdnote, ktorá obklopuje celý film. Bolo to pre mňa o to ťažšie sa s tým zmieriť, pretože inak má film neuveriteľné scenérie a dychberúce zábery. Samotný príbeh je tiež veľkým sklamaním. Paradoxne jeho komplikovanosť vedie k dvom zásadným problémom: neschopnosť diváka nasadnúť na príbehový vlak, a k celkom jasnej predvídateľnosti. Nolan sa odtrhol z reťaze v jednej pre mňa veľmi dôležitej veci: Doteraz mal filmy, ktoré boli obdivuhodné z dôvodu ich výnimočnosti medzi mantinelmi fyzického sveta a jeho pravidiel, plus sveta snov. Ale Tenet poprvýkrát totálne vybočuje, a hrá na strunu vlastných imaginárnych pravidiel, kde spätný efekt v časopriestore je len vizuálnou hrátkou, ktorá nedodržuje žiadne pravidlá, a používa sa v momentoch, keď to na plátne môže vyzerať najlepšie. V mnohých prípadoch mi ale daný efekt vadil omnoho viac, než bol zážitkom - a nie len pre to, že sme celý život zvyknutý na niečo iné, ale preto, lebo ma to jednoducho vizuálne nenadchlo. --- Nepochybujem o tom, že strihačka Jennifer Lame mala nespavé noci, aby sme my, diváci mohli mať jedinečný zážitok, ale tentokrát ma to celkom minulo. Budem len dúfať, že sa Nolanovi v blízkej buducnosti podaria ešte podobné skvosty, akými pre mňa boli The Prestiege, alebo The Dark Knight. (27.08.2020)

Všichni budou mrtví, Dejve... Coo, i Todd Hunter?...Všichni budou mrtví, Dejve... A co Selby?... Mrtvý, všichni budou mrtví, Dejve... Petersen, ale ne, že ne?... Všichni budou mrtví, Dejve... Chen snad ne!?... Gordon, Ben i Chen, všichni, všichni budou mrtví, Dejve... Rimmer?... Bude mrtvý, Dejve. Bude mrtvý. Všichni budou mrtví, Dejve... A můj syn taky?... Všichni budou mrtví, všichni, opravdu všichni budou mrtví, Kate. (06.11.2021)

„Přenos tepla byl obrácený. Jsi první případ podchlazení z výbuchu benzínu v historii.“ - „V tomhle bodě mě už nic nepřekvapuje.“ Nolan mě (opět) nezklamal. Snímek je naprosto precizní, a to ve všech ohledech. Při jeho sledování instinktivně víte, že se díváte na kvalitní filmařinu. Navíc ozvláštněnou hrátkami s časem…a ta až zdánlivá „překombinovanost“ a neschopnost publika (min. při prvním zhlédnutí) vysledovat, zda tu opravdu všechno sedí, nebo je divák jen umně ošálen všemi těmi efektními serepetičkami (které jsou do něj neustále pumpovány po litrech) mě vlastně vůbec nevadily, naopak jsem si je užíval, stejně jako nadupanou akci. I ten fakt, že operaci a de facto celé lidstvo ohrožuje labilita jedné blondýny, jsem přešel jen s pobaveným úsměvem. Za co ale už 1* srazím, je jistá emocionální vyprázdněnost (v tomhle ohledu mi víc sedl tématem nepříliš vzdálený Počátek, který v Nolanově tvorbě řadím výš). „Mohu vám doporučit krejčího?“ - „To zvládnu. Vy Britové nemáte monopol na snobství.“ - „Ne monopol, ale spíš kontrolní podíl.“ (13.12.2020)

Po prvním zhlédnutí Inception jsem o filmu psal jako o dokonalé hračce pro potěšení jejího tvůrce, ale to jsem byl o dekádu napřed. Až právě Tenet je do posledního záběru vysoustruženou stavebnicí, která šlape přesně tak, jak autor potřebuje. Znamená to také, že nejlépe si s ní hraje právě Christopher Nolan a diváci mu jen nahlíží přes rameno a ptají se, jak který mechanismus funguje a že by si třeba rádi pohráli taky. On jim to nejspíš dovolí, ale až když se přijdou podívat podruhé nebo potřetí. Nemůžu se zbavit pocitu, že s každým dalším filmem jde Nolan ve vyjadřování o kus dál, nikoli jen ve smyslu spletitosti scénářů, ale i ve vztahu k divákovi. Třeba právě Počátek nebo ještě dříve Dokonalý trik dokázaly každý zvrat nebo fintu podat téměř vlídně a "vypravěčsky", i když se jednalo o nervy drásající twist. Už v Interstellaru ale bylo potřeba chodit informacím více než naproti a v Tenetu už nelze dostat odpovědi jinak než v kulometném dialogu či bleskovém prostřihu. I přes obvyklou rozmáchlou stopáž navíc film neumí zavelet pohov a i v situacích, kdy hlavní postavy odpočívají nebo na něco čekají, do nás pere další informace, rozvětvení nebo teorie, které klidně mohou být slepou uličkou - nebo naopak tou nejzásadnější indicií. Takovému přístupu tentokrát podřizuje úplně všechno, tedy jak poslední zbytky viditelné divácké přivětivosti, charakteristiku postav (tentokrát vyjádřitelnou bez výjimky dvěma větami) nebo viditelné emoce. Přesto mi na konci vyskočil tep do netušených hodnot a za to děkuju nejvíc. Za to, že i když nová Nolanovka až překvapivě ostře rozděluje divácké spektrum, stála mi za každou drahnou minutu a její špinavý a netypicky agresivní svět ve mně bude důkladně zrát ještě dlouho. (01.09.2020)