Caelos

Tenhle hororový film je docela známý, ale to samozřejmě nevadí. Mám docela rád překvapivé pointy a tomuhle filmu se to povedlo na 100%, je to snad ještě větší překvapení než závěrečný zvrat Šalajlamanovy Vesnice. A atmosféra pole tomu taky dává své, vždy když jsem ho někde pouštěl, tak si holky zakrývaly oči, protože prostě nechtěly vidět tu brutální vraždu. 5/5

Lovefield na csfd.

Nic moc zajímavého na tom není, je to o nerdovi, který si jde zaběhat ve slušivém osmdesátkovém outfitu, když v tom ho ucití frajeři a dají mu sodu. On pak objeví u popelnice hračku Incredible Hulk Hands, nasadí si je a zjistí že je silný as hell. Efekty v podstatě nic moc, ale minimálně dva dobré džouky tu jsou. A taky je to jediný kraťas co jsem dneska viděl. 

* Musím se veřejně omluvit raimimu který podle svědectví ostatních nešel spát hned. Nehněvaj sa na mňa. Holt jsem hlava tupá, ožralá... :-)  

Po delší době jsem vytáhl paty z baráku a vyrazil na věhlasný festival a tak jsem zpět se svou reportáží "z akce na které jsem byl". Ale tentokrát bez vtipu. Otrlé filmy přece nejsou žádná sranda, ale vážná věc.

Do Čech jsem dorazil s mírným předstihem, abych byl náležitě odpočatý na první den. Málem bych zapomněl moje spolukoukající byla překvapivě jako vždy wipschka, ale i tentokráte se k nám samozřejmě přidali další spolubojovníci. Avšak my dva, jako otrlí diváci nejvyššího levelu jsme byli na festivalu od začátku do konce. Já osobně jsem v kině Aero nikdy předtím nebyl, tzn i na festivalu otrlého diváka a tak jsem dorazil s mírným vzrušením, jež ale vzápětí totálně zamrzlo. Pasáž vedoucí do Aera sice pěkná, malovaný poutač nad bufetem také, nicméně dojmy ze začátku strašné. Ale o tom později.

Dorazili jsme tak půl hodiny předem, což nám přišlo jako adekvátní doba, přeci není to LFŠ nebo Karlovy Vary. Ale jak jsme byli bláhoví! Řada na lístky dosahovala již zmíněné pasáže a moje spolukoukající byla mírně řečeno zděšena, což přešlo do naštvanosti a "je mi zima" (kabát půjčit nechtěla). Já jakožto neskutečný pohodář v tzv. stavu "mám v piči" jsem to tam měl a šel si dát k bufetu hermelíňáka a nějak to neřešil. I když mě napadá, že jsem ho jedl v kině, tak čert ví jak to bylo.  Každopádně, když jsme dorazili k pokladně, zbývalo posledních osm lístků na Bad Biology. Šli jsme pro sluchátka která dodnes nevím k čemu jsou. Ok. Vešli jsme do sálu a bylo prostě plno. Nakonec jsme našli aspoň oddělená místa. A to je kámen úrazu. Potetovaný pán po mé levé ruce byl v pohodě, pomohl mi se sluchátky a prohodili jsme pár slov (ano, klasický Caelos otravující naprosto neznámé lidi). Ale! Na diváky z Aera jsem byl sice upozorněn, ale to co po začátku filmu rozjel pán po mé pravici, to kurva nemělo obdoby! "To jsou nalejváky, pičo!" Ty pičo, tu bych lízal" "Pěkný kozy" to jen něco z výčtu "hlášek" jež jsem musel poslouchat celý film, který se tak pro mě stal ještě nudnějším než byl. Sluchátka jsem vzdal po deseti minutách, simultalní dabing mě sral, otravoval, vadil mi a tak jsem koukal v originále. 

Bad biology byl špatný film. Jo, byly tam pořádný nalejváky, ale co z toho. A tak jsem se těšil na Den otců, jelikož se přiznám, Tromu miluju. Zalezli jsme na bar (z jehož návštěvy se dochovala kompromitující fotka 8/29) kde jsem si koupil pivo a wipschka viděla dva speciální piva s etiketou El Santo a Bunny games potřísněné krví/barvou. Však jsou vidět na té fotce. Cítil jsem povinnost je zakoupit a tak se také stalo. U Dne otců jsem se pohodlně usadili a užívali si megavtipnou jízdu s pár přestávkami kdy jsem se snažil bez otvíráku otevřít o Aero sedačky výše zmíněné spešl pivo. A v obou případech se to podařilo, ačkoli tedy, pivo přes brčko jsem už dlouho nepil (naposledy asi ve čtrnácti letech na chatě, kdy jsme měli teorii, že se takhle rychleji opijeme). Každopádně Den otců. No ten byl prostě super. Relativně profesionální zpracování a především smrtonosná dávka vtipu. Opravdu jsem se hodně bavil a nebál bych se ten film zařadit do nějaké pomyslné topky. A tím skončil první den. Tedy... vlastně neskončil. Koupil jsem si ještě dva spešl piva (původní záměr byl abych neumřel po cestě žízní) a láhve z původních vyhodil na tramvajové zastávce do koše. Tímto se veřejně omlouvám wipschce jelikož jsem si v tu chvíli neuvědomil, že ta piva nejsou úplně stejná a díky mě má doma na výstavce piva s ošklivou krví. :-)

Nastal druhý den festivalu. Tentokráte se k nám připojil další spolubojovník Ruut, kteréhož jsem viděl poprvé a touto cestou ho zdravím. Ale k filmům. Ztracený kostlivec z jeskyně rozkladu mě nevzal až tak jako můj doprovod, nicméně i tak musím říct že to byla velká legrace a navíc jsem díky nepřítomnosti sluchátek byl schopen vnímat hlášky v originále. Prostě roar. Dalším filmem na pořadu dne byl izraelský Kalevet jež sice nebyl úplně špatným filmem, ale tak nějak nevěděl čím chtěl být, zda komedií, či hororem. Další poznámka k publiku, absolutně nechápu proč se smáli jako debilové. Tímto skončil třetí den, Ruut nás ještě doprovodil k tramvaji.

Čtvrtý den byl takový... prostě jsme tam museli. Koupili jsme si totiž permici na deset filmů a deset drinků a na mě bylo abych tedy vybral dva filmy navíc, na které má spolukoukající původně nechtěla jít. A já vybral GYMKATA!!!! No ty vole. Nakonec jsem toho litoval možná víc než ona.  Naštěstí jsem byl posílen z výživného oběda u jedněch milých lidí a tak jsem to vydržel. Ačkoli.... Gymkata měla ze začátku klasický scénář akčních béček, hrdina, trénink, akce. Ale jaká akce! Až Lynchovsky pojaté pasáže ve vesnici mě naprosto dostávaly. Navíc, k tomu dni se vztahuje jedna příhoda, u baru mě neoslovil nikdo jiný než pořadatel jedné z minulých akcí, Brakfestu! Čímžto je dokázano, že jsme to tam opravdu brutálně rozjeli, když si mě po tak dlouhé době pamatuje člověka kterého viděl jednou, Vražedný aerobic byl podle něj špica, ale ten jsme vynechali a udělali dobře, takový nápor kvalitní kinematografie bychom před gymkatou zřejmě nevydrželi.

Další den, pořadí čtvrtý byl opět ve znamení filmu jež jsem vybral já. Byl jím Alonzo, muž bez rukou. Oba jsme tento výtečný film již viděli, ale byl jsem prostě zvědavý na tu živou hudbu. Ó jak jsem se mýlil! Tohle němělo s hudbou nic společného. Bylo to doslova jako seknuté učební CD angličtiny. Opravdu příšernost a dokonalé zkurvení absolutně výborného filmu. I tak byl pro mě ale z osobních důvodů film neskutečně dobrý. Ženu jsme vynechali z toho důvodu, že má spolukoukající ji již viděla a já, jak už bylo řečeno na začátku, mám v piči.

Pak přišla sobota.O tom že jsem měl těžkou opici a v autobuse do Prahy jsem se skoro poblil pomlčím. Docela výborný den. Měli jsme se totiž sejít v bývalém rozestavení Brakfestu, čili já, wipschka, headcrab, raimi a bloody. Ovšem přidal se k nám ještě Ruut, Holly_Wood s nějakou slečnou a Fox Mulder s doprovodem. Sobota byla nabitá a tak jsme se mohli těšit na pořádný filmový zátah. Nicméně premiéra českého filmu se zapeklitým názvem 50°10'53.468"N, 16°33'12.266"E byla tak zasraně nudná, že jsme byli rádi že jsme vypadli dřív než přijeli avizovaní tvůrci flimu. Dle hodnocení ostatních v tom nejsem sám a shledávám tento film nebetyčnou pičovinou. Pak přišel, co se týče kvality, zřejmě vrchol festivalu. Re-animátor. I kdyby bychom nechtěli jít, Jeffrey Combsem posedlá wipschka  by nám jistě vyškrábala oči, kdybychom nešli. Což samozřejmě nikdo z nás nezamýšlel, Re-animátor je kvalitním filmem a přelomovým hororem. I tak si ale wipschka pečlivě zapisovala každého odchozího a předpokládám, že teď hoduje na jejich tělech ve sklepě. Nicméně, zážitek z Re-animátora mi kazilo "pukání" v reprácích, na které jsem si ovšem po čase zvykl.

Třaslavec. Nějaký ten film Wiliama Castlea jsem už viděl a tak jsem byl opravdu zvědavý. Čekal jsem že zůstane jen u kostry, jež byla ale na pódiu téměř od začátku festivalu. Nicméně, i tak mi vrtala hlavou síť připevněná od začátku festivalu nad hledištěm a plyšová housenka ne nepodobná Třaslavci již jsme viděli ve čtvrtek u vstupu do sálu. A ono opravdu, začalo to světýlky, pokračovalo přes dívku jež omdlela strachem, přes velmi brutální útok třaslavce až ke spuštění sítě od stropu jež zakryla publikum spolu se několika málo gumovými balónky. A nesmím zapomenout na křik, to je totiž jediná zbraň jak zpacifikovat třaslavce. Ovšem, já jsem nekřičel, chtěl jsem aby mě třaslavec napadnul, protože jsem prostě drsný. Promítání bylo velmi zdařilé a Aeráci se snažili aniž by zranili publikum. Ačkoli, věta "no jo, záclona, ale já jsem dostal tím drátem" svědčila o opaku:-)

Hra na zajíčka. Vyloženě to měl být vrchol extrémní kinematografie, ale. Bylo to jen rádoby černobílé umělecké dílo u kterého většina z nás usínala a nebo se smála (ikdyž u těch za to jistě mohl ten rum!)¨Ačkoli fekální japonské porno před filmem mělo větší úspěch než samotný film. Řízná muzika ovšem potěšila. Společensky unaveni jsme s radostí vynechali poslední film Nejšpinavější hra na světě a přesunuli se do baru naproti tramvajové zastávky. Únava byla veliká, ale dva nezmaři, ergo já a Bloody něco snědli, protože nám bylo jasné že noc je ještě mladá. A taky že byla. Po návštěvě ještě jednoho baru jsme se konečně dostali na tramvaj. Hovno výhra, protože jsme jeli asi hodinu. ( s tím že až na pražáky jsme měli lístky už dávno prošlé a taky nám jedna milá blonďatá slečna vysvětlila jak je to s tramvajovou dopravou v Praze). Pecka byla, že jakmile jsme vystoupili, chtěli jsme koupit nějaký ten chlast. Moje "ŠELKA!!!" bylo vítáno a tak ,stejně jako na brakfestu, jsme se posílili na benzínce. Víno, bagety, chipsy, no kdo by to neznal. 

V hotelu jsme se rozdělili. Wipschka a raimi* zaujali "štódovský" stav, což znamená že si lehli do svých postelí a šli chrnět. Avšak silné trio v podání mém, bloodyho a headcraba zaujalo pozici u vína a mého notebooku a koukalo na YT videa. Aby nás wipschka umlčela (asi chtěla spát či co), doporučila nám film Šest prstů v zeleném. Její nabídku jsme přijali a parádně jsme si tento amatérský počin užili. Pak už jen napíšu že jsme zůstali pouze dva, opili se víc, kouřili v koupelně a šli psát. Druhý den jsme se všichni rozešli, ale to je naprosto irelevantní a pro veřejnost nezajímavé. (i ldyž palačinka v gay baru na palmovce a kniha Mass Effect již jsem si odvezl jako dárek mě velmi potěšila). :) Těším se s příští reportáží, snad ji nebudu psát skoro opilý jako tuhle:-D

Tak nám skončil svátek pro fandy pokleslých žánrů, pokleslých herců, pokleslé hudby a pokleslých brad z toho co se to vůbec děje. Že ho neznáte? Nic si z toho nedělejte, svůj dosavadní život jsem také trávil v temnotě, dokud jsem nebyl osvícen a šel na Brakfest. A jakože je co sdělit, jsem tady zpět se svým "přehledem akce na které jsem se vyskytl". 

Na Brakfest jsme měli zaútočit v úderné formaci. Naše elitní jednotka ve složení já, wipschka, Bloody13, headcrab a raimi, měla zaútočit ve 14:00, nicméně byli jsme zřejmě odhaleni, jelikož mě po cestě zdrželi vybuchující statičtí ptáci, kterým jsem se hrdinsky ubránil ramínkem vytaženým ze skříně. Když byla poslední mrcha uramínkovaná, spěchal jsem co to šlo, ale již po cestě jsem byl zastaven v panice utíkající wipschkou. Situace byla vážná, moje spolubojovnice byla na pokraji sil. Když mi vyložila stav mise, málem mě omylo. Musíme zachránit zbytek naší jednotky! Chvátali jsem do restaurace U Pecků, vtrhnul jsem tam, ale bylo už pozdě. Byli jsme obklíčení Obří chobotnicí, Megapiraňou, Megalodonem, všude vybuchovali ptáci a běhali blázniví turci které vedl Lorenzo Lamas. Museli jsme kapitulovat. Chudák Bloody13 jež se opozdil protože ho honila nějaká Dagmara, už neměl šanci. Byla to past... A musím říci, že Brakfest absolutně sere na Ženevskou konvenci. Byli jsme mučeni, brutálně mučeni! Moc se mi o tom nechce mluvit, ale musím, jinak se svět nedozví jaká zvěrstva se dějí! Takže tedy... Sakra já to nedokážu!

Po pěti hodinách...

Dobře. Všechno řeknu. Začalo to v tmavé místnosti. A jmenovalo se to  H.G. Wells' War of the Worlds. Aby to nebylo málo, byla nám do otevřených ran sypána sůl v podobě českého dabingu, ve kterém byla ta věc dvakrát více strašná. Bylo to... Myslím že za vše hovoří upoutávka. Ano, bylo to neskutečné, neskutečně zábavné a já jsem v předchozím textu dokonale lhal, jelikož jsme se na Brakfestu nehorázně bavili a tan film, ten s těmi gigakraby kteří megaútočí a ničí vše co jim příjde do cesty, ton byl protě koží. Za sebe musím říci, že je to hlavně o rodině. Sledujeme hlavního hrdinu na pokraji zhroucení, jež je zmítán myšlenkami na rodinu, na Boha, na svět, film je opravu velmi hluboký a pokud byste toto abstraktní dílo přestali chápat, přijde hned na pomoc další postava, která vše zcela polopaticky vysvětlí. Konec byl velmi dojemný a musím říci, že jsem měl slzy v očích, jež jsem si mužně utřel do rukávu, posmrknul a musel si jít pro pivo.  Přemýšleli jsme co dál. Já už jsem byl docela přecitlivělý, takže jsem potřeboval nějaké uklidnění. Proto jsme opět vynechali hlavní scénu a zůstali na jeden z nejpovedenějších akčních filmů po roce 2000 a sice Megažralok vs. obří chobotnice. Ano, hraje v tom Lamas. Někdy si říkám, že raději neměli sázet na takovou megastar, jejíž honorář sežral podstatnou část rozpočtu, protože pak by zbylo více peněz na epické akční sekvence a námořní základna by vypadala jako námořní základna a ne jako koksovna. A nebo to možná byl záměr, že některé scény s monsterzvířaty se opakovaly dvakrát, někdy i třikrát, možná i čtyřikrát za sebou. Možná to bylo proto, že ty scény byly tak dobré, že se opakovaly, abychom si je pořádně užili. A my užili. Akční film jež táhl herecký koncert Lorenza Lamase a sofistikované dialogy za které by se nemusel stydět nikdo (doplň kteréhokoliv literáta) přitom nepostrádal hloubku, občas jsme se podívali až na samé dno! Bylo to úžasné. Kdo potřebuje akční film, který není jen tupou akcí, ale i něčím víc, neváhejte. Já jsem tohoto repete nelitoval a myslím, že cestu si k sobě ještě párkrát najdeme.

Pak mám trochu okno, byl jsem totiž hodně unaven, občas usínal v sedě, no znáte to. Možná to bylo programem, jež ze mě vysál veškerou energii a proto byl tak nabitý. Myslím že jsme v té době něco jedli a taky pili. A vlastně to byla taková příprava na vrchol, absolutní vrchol... Ale o tom až příště.

Nebo víte co? Raději hned. Tak tedy, na hlavním stage se promítal akční meganářez a tak trochu remake Hitchcockovo Ptáků. Já to snad neřeknu! Ok, tedy byl to takový film... Ty vole, už jste někdy viděli vybuchovat ptáky? Podívejte se prvně na tohle video. Ano, takový film skutečně existuje. Je velmi poučný, dozvíte se toho hodně o přírodě o ptácích, o tankování benzínu, o bezpečnosti na cestách v USA a další věci krteré se budou v životě hodit. A film se nejmenuje jinak než Birdemik - Šok a TEROR!!!!! To že jsem to napsal anglicky nesprávně má svůj důvod. Film byl totiž doprovázen velmi zdařilým dabingem jež zajišťoval nějaký kluk, který seděl pod plátnem s mikrogfonem a absolutně netuším jak se jmenoval. Byl to tak trochu underwasserman, protože když jsem s ním poté hovořil, říkal že asi od půlky filmu si dialogy vymýšlel! :-O Ale vůbec to nevadilo. Navíc, promítání bylo ve 3D, jelikož asi v polovině filmu vylétli ptáci z plátna a tačali útočit. Naštěstí jsme měli prozíravě zásobu ramínek a nakopali jim prdel (mají ptáci prdel v tom slova smyslu že by se dala nakopat?!) Birdemic ve mě zanechal nezapomenutelný zážitek a nezbývá nic jiného než říci: Těším se na dvojku! 

Pak se furt tak nějak pilo, já byl furt unavenější a tak jsem si musel dát hopsinkové šťávy, která mě dokonale probrala (rum, no). To pití se nakonec trochu zvrhlo, takže hlavní tahák v podobě tureckého megafilmu Dünyayı Kurtaran Adam jsme tak trochu nevnímali. Brakfest se totiž docela zvrhnul v regulérní chlastačku, která se transformovala do toho pravého vrcholu večera, Brakové diskotéky!!! No pařili jsme, tancovali, a to v takové míře, že už se tam nikdo nevlezl, jelikož naše taneční kreace a vystoupení vyrážela dech, ale také byla náročná na prostor. Můžu zmínit zvedačku alá akrobatický rokenroll, centrifuga, praní prádla, Human Centipede, pogo, pokusy o vzlet v superman stylu... Bylo to fyzicky velmi náročné, chodili jsme odpočívat čím dál tím častěji až už jsem teda já osobně nemohl. Superman byl naprosto propocen. Což bylo vlastně dobře, protože byl čas jít, jelikož normální lidé vstávali do práce. A tak se šlo. Z poklidné procházky noční Prahou si pamatuji jen jízdu na černo, Hudy a dvě benzínky, přičemž na každé jsem si koupil bagetu a tousty? Asi jo. No a taky nějaké to víno a colu.

Pak jsem byl v nějakém zvláštním stavu mysli, protože jsme hráli do rozbřesku karty a já jsem celou dobu nevěděl co to hrajeme. A taky jsem měl pocit, že jsem každou hru vyhrál. Nebo prohrál? Nevím. Každopádně jsem rozlil víno, to já dělám rád, zvlášť když je červené. Ráno jsme se rozešli do svých domovů, plni vzpomínek na ty nejlepší filmy našeho života....

PS: Byly tam dvd volně k dispozici. A já mám fakt jenom jedno! Všechny nějakým zázrakem zmizely! 

Playstation 2: Na brakfestu zanznělo slovo Kurde. Jak jsem okolo sedícím ale vysvětlil, nebylo to slezské, či ostravské Kurde, ale Kurde moravské. Liší se to v důrazu na samohlásku U a hlavně to možná znamená i něco jiného. Třeba jsem slyšel i takový ekvivalent ke Kurde v podobě Kyrde. O problematice kurde bych někdy rád polemizoval, ale to asi až někdy příště... 

Tak dneska budu smrdět. A to fakt dost. Proč? Protože samochvála, ta smrdí. Ale zase proč se nepochlubit s úspěchy. Nuže, má povídka Konec se umístila druhá v literární soutěži "Náruč plná děsu" na druhém místě v kategorii "Děsivá próza". Mám radost.

Z přemýšlení mě násilně vytrhl hlasitý výbuch smíchu. Nehodlám se za ním otáčet, nezajímá mě to. Uřvané opičky. Zaostřil jsem pohled na skleničku přede mnou, je prázdná. S nezvyklou těžkostí jsem pozvedl tázavý pohled na dívku za barem.
„Ještě jednou?“ zeptala se usměvavě.
Sotva znatelně jsem kývnul a vrátil pohled na původní místo. Najednou mi počalo být do pláče, ani nevím proč, snad tak nějak ze všeho. Chtěl bych psát zkruvený život, zkruvený život, zkurvený život…Dokud by mi nedošel papír, nebo tuha v propisce. Ale tohle se mi stává často.
„Nebuďte smutný,“ snažila se znít povzbudivě barová dívka, když přede mne postavila skleničku s… vlastně jsem zapomněl co to vůbec piju, stejně je to jedno. Zvedl jsem k barmance pohled, její úsměv trochu ochabnul, zřejmě se polekala slz v mých očích. Moje tvář se namísto úsměvu stáhla do bolestivého úšklebku a oči se vrátily zpět ke skleničce. Barmanka si asi šla po svých, jen další hraná lítost. Do prdele s ní. Copak jí můžu říct, že nejsem smutný? Že jsem jen prázdný? Že jsem zoufalý ve své hlavě? Že se v ní ztrácím, pohlcuje mě vnitřní prázdnota? Že jsem sám i v tisícovém davu? Ztracený? Stejně by to nepochopila, nikdo to nechápe. A takových barových filosofů ji prošlo ušima jistě stovky, jedním tam a druhým ven.

Hladina ve skleničce se zachvěla, vypadla mi do ní z oka kapička a rozbouřila čtyřicetiprocentní oceán. Možná za ty slzy může šedomodrý dým, se kterým větráky svádí marný souboj. Zvedl jsem levou rukou oceán a pozoroval jej proti tlumenému světlu, kam se ta kapka poděla? Je v ní přece tolik pocitů, že se nemůže vejít do tak malé skleničky. Asi jsem se zmýlil, není tam. A nebo byla tak prázdná, že si toho sklenička ani nevšimla, jinak by musela jistojistě explodovat. Blbá skleničko! Celou tě vypiju! A oceán se ztratil v prázdnotě.

Ukázal jsem prázdnou nádrž pohledu barového děvčete, které kývlo a třemi kroky bylo u mne. Vzalo mi z ruky skleničku.
„Nechci vám radit, ale nechcete si dát raději kafe, nebo něco podobného, hm?“
Podíval jsem se na ni a mé oči křičely žádostí o pomoc. POMOC! Neslyší ji.
„Ne, dám si to svoje, díky.“ řekl jsem bezbarvým hlasem.
„Ne že byste byl opilý, ale vidím že vás něco trápí a todle vám moc nepomůže.“
„Vážně?“, řekl jsem ironicky do stolu.
„Tak si dám s váma, co? Pít sám je smutné,“ řekla zúčastněně.
Spíš ubohé – pomyslel jsem si.
„Jak chcete,“ zahuhlal jsem.
Nevidím rád, když někdo pije v práci, vlastně jsem na to jako pes, ale když jsem se poprvé za večer otočil, shledal jsem bar zcela prázdný. Tedy až na barmanku.

Ticho rozčíslo cinknutí skleniček.
„Jsem Alice,“ proneslo děvče s úsměvem.
„Martin.“
Podali jsme si ruce, najednou vypadala trochu zaraženě. Myslel jsem si že se teď můžu vrátit ke svému pití a hledání záchranného lana ze své hlavy, ale má nová kamarádka byla zřejmě jiného názoru, jelikož neustále mluvila. Dívám se na ni, otvírá a zavírá pusu, mění výrazy tváře a já absolutně netuším co chce, vždyť ji ani nevnímám. Copak to nevidí? Proč mě prostě nenechá pít a dívat se do barového pultu. Do prdele.

Přepnul jsem se na venkovní režim, nechal jsem schránku ať to vyřídí za mě a já se můžu jít topit do své hlavy, ponořit se do myšlenek, které mi prázdnota vyhazuje z hlavy. Jsem zoufalý. I teď nejsem sám a přesto si připadám jako Robinson bez ostrova. To stvoření přede mnou mi nemůže rozumět, nepochopí. Není dostatečně silná, aby vypudila prázdnotu. Prázdný už jsem se narodil, ale tohle je k nevydržení, je to extrémní prázdnota. Možná jsem neměl mít naději a dál pokračovat v sebezatracení, teď je to k nevydržení, horší. Každý den pláču, protože žiju. Těším se na smrt.
„Tobě se asi nechce moc mluvit, co?“ řekla na oko smutně ta… a jo, Alice.
„Jsem v pohodě.“
„Když mě hrozně štve, když vidím někoho takhle smutného.“
„Smutného? SMUTNÉHO?! Co máš do prdele neustále s tím smutkem?! Jsi jenom kompars v tomhle špatném filmu!“ zařvalo mé nitro. Ve skutečnosti jsem se díval na zeď za ní.
„Už půjdu. Co jsem dlužný?“
Dala přede mne účtenku: „Ty panáky jsou na mě.“
„Jak chceš,“ řekl jsem, nechal ji štědré spropitné a odešel k věšáku pro kabát.
„Počkej!“ zavolala „Pustím tě.“
Ani jsem si nevšiml že zamkla. No jo, to se dělá, když nechcete aby vám do podniku někdo lezl, i když tam máte lidi. Jednoduše po zavíračce. Proč o tom vůbec přemýšlím… Odemkla tedy dveře a já kolem ní prošel jako stín.
„Doufám že příště přijdeš v lepší náladě,“ řekl její úsměv.
„Hm, ahoj,“ zahudral jsem. Příště. Ono snad existuje nějaké příště? Existuje jen tma, prázdná a vše pohlcující tma. Tma všedních dní. Je tam i když kráčím do světla.
Se sklopenou hlavou jsem odbočil do další ulice. Lákají mě v ní světla heren, slibují ohromné výhry, životní jackpoty. Celé to bliká a svítí, vypadá to jako cirkus, jakoby se každou chvíli měly ty barevné stěny rozhrnout jako opona a já bych sledoval klauny, opičky a krotitele šelem krotícího klauny s opičkou.
A stalo se, z jedněch dveří vyšlo stádo opiček, pitvořily se, pošťuchovaly, bylo to zábavné představení. Minul jsem to povykující stádečko s potutelným úsměvem a pokračoval ve svém lovu na noční stíny.

Najednou se svět změnil, to co bylo nahoře bylo najednou dole. Před očima se mi objevila obloha plná zářících teček. Pozoroval jsem ji a mé srdce se na kratičký okamžik naplnilo touhou, než ji přerušila prudká bolest v boku. Nechápal jsem co se děje a tak jsem se postavil, hvězdy zmizely. Kolem krku se mi ovinulo jakési chapadlo, donutilo mě ohnout se v pase a jakási zvláštní síla se mnou začala cloumat, dokud mě nesrazila k zemi. Zase ty hvězdy! Je něco nádhernějšího, než noční obloha? Ze snění mě opět vyrušila bolest v boku.
„Pojď, ten má dost.“
Já mám dost? Čeho mám dost? Postavil jsem se a prostě šel dál.

Za rohem na mě čekala mrtvá magistrála. Žádné světlo, žádný zvuk, žádný život. Prázdná ulice, do té zapadnu. Jemně jsem do ní vkročil, opatrně, abych nenarušil její pokoj. Jsem-li v ní, není už prázdná? Nesmysl, je ještě prázdnější. Ale je to krásná ulice, žádný cirkus, žádné opičky, jen klid. A prázdnota.

Zastudila mě špička nosu, namířil jsem tázavě obličej k nebi. Sněží? Jak může z jasné oblohy sněžit?! Možná jsou to padající hvězdy, noc jde za mnou. Pozoroval jsem je, tančily ve svém pádu vířivý tanec. Pozoroval jsem je jako dítě výlohu hračkářství, dokud mě nedonutily zavřít oči, které nemohly vydržet ten příval. I tak jsem ale stál s obličejem namířeným k nebi a nechal se laskat tím hebkým, ale přesto chladným pokladem. V ten okamžik jsem se cítil skvěle, hráli jsme s oblohou stejnou píseň.

Sklonil jsem hlavu. Sníh mi přišel podivný, ale můj život je podivností plný. Vydal jsem se dál ulicí, jež se pomalu přikrývala bílou peřinou. Zvláštní, tolik krásy, tak nádherné představení a jen pro jednoho diváka. Možná pro toho co se dívá srdcem. Ani se mi nechtělo jít, přišlo mi že bych poničil to bílé překrásno. Ale jít se musí, boty se jemně bořily do přírodního koberce. Jemného koberce. Dostal jsem chuť zout si boty a okusit tu hebkost na vlastní kůži, bez ochrany. A vlastně proč ne, nechal jsem boty za sebou. Sníh pod mými chodidly netaje, paradoxně mi připadá, jako bych se procházel po pláži, sníh se mi jako písek protlačuje mezi prsty a chladivý příboj mi ochlazuje nohy. Sbohem boty.

Blížil se konec prázdně zasněžené ulice. Jsem asi zmatený, nebo jen špatně vidím? Vypadá to jako by sněžilo jen tady, v téhle ulici. Jak se konec blížil, ujišťoval jsem se v tom, že vidím dobře, opravdu to tak je, což se potvrdilo, když jsem z ulice vyšel do její sestry. Jako bych prošel vodopádem, kde místo vody padá sníh. Sněhopád? Marně přemýšlím kam bych se měl vydat. Vlevo? Vpravo? Rozhlédl jsem se a bylo mi naprosto jasné, kterým směrem se vydat, v levé části ulice byla lampa, jejíž světelný kužel ozařoval osamělou lavičku. Bylo to jako nějaké boží zjevení. Vždyť i ta lampa je osamělá, proč je v celé ulici jen jedna pouliční lampa? Vykročil jsem vstříc tomu božskému místu s pocitem totální zvědavosti, chtíče a naděje. Před kuželem jsem se zastavil, bylo to kouzelné. Natáhnul jsem levou ruku a nechal dlaň vstoupit do světla, cítil jsem z něj teplo, takové to až mateřské teplo, které zahřeje i uvnitř. Udělal jsem krok a ocitl se ve světle celý. Teplo, krása, světlo, elektrizující pocit. S posvátnou úctou jsem se usadil na lavičku a tentokrát jsem nesklopil hlavu, ale díval se nahoru, do světla lampy. Jsem tady. Hurá. Co jsem čekal? Zázrak? Nestalo se nic. Opřel jsem se lokty o kolena a sklonil hlavu k zemi. Co tady kurva dělám? A proč jsem bos? Vždyť mi mrznou nohy.

Seděl jsem v myšlenkách a sledoval zeboucí nohy na dlažebních kostkách ve tvaru mašle. Kéž bych tady zmrznul, nemusel bych snášet ponižující život. Proč? Proč já? Vždyť přeci…nejsem špatný člověk. Tedy ne moc, každý jsme něčím špatní i papež někdy zaklel. Ale přece na tak moc, abych si zasloužil tohle peklo na zemi, tenhle doživotní trest. Pomoc!
Neuvědomil jsem si to, ale žádost o pomoc jsem pronesl nahlas. V ten samý okamžik jsem pocítil nutkání zvednout hlavu a uviděl jsem to. Uviděl jsem světlo. Levitující světelnou kouli o velikosti fotbalového míče vznášející se asi metr přede mnou ve výši mé hlavy. Hypnotizovalo mě, sledoval jsem, jak se houpavými pohyby přesunulo vedle mě, nad lavičku, kde se rozzářilo silněji. Začalo se zvětšovat, transformovat se do určitého tvaru, ale svítilo tak jasně, že jsem musel zavřít oči, oslepl bych.
„Otevři oči“ zašeptal mi hlas do ucha. Poslechl jsem jej. Vedle mě seděla krásná dívka, v rudých šatech, které odkrývaly mnoho z jejího těla, ale přeci to nepůsobilo nijak vzrušivě, nebo eroticky. Pramínky kaštanových vlasů jí padaly do tváře, ze které na mne upírala čokoládové oči lemované dlouhými řasami.
„Kdo jsi?“ zeptal jsem se zvědavě.
„Jsem tvůj anděl, strážím tě a dohlížím na tebe,“ pronesla sladce jako cukr v medu.
V tu chvíli mé rysy ztvrdly, mé oči zaplály hněvem a prsty se zatnuly do dlaně tvoříc pěsti.
„Bůh tě miluje a…“
Nelidský řev, který se mi vydral z úst přerušil andělovu větu, vyrazil jsem zaslepen vztekem a nenávistí, vyrazil jsem jako šelma, po krku. Uchopil jsem ten úzký krk do rukou a mačkal, vší silou mačkal.
„Utrhnu ti hlavu!“ řval jsem „Ty blbej vtipe!“
Cítil jsem pulsující krční tepnu, zatínal jsem do ní prsty, palce jsem zatínal do krční jamky nad hrudníkem, dával jsem do toho veškerou sílu vyhnanou na maximum hněvem a nenávistí. Anděl se na mě díval vyděšenýma očima, tohle jsi nečekal ty hajzle! Začal se dusit a jeho oči, z jeho očí začala vytékat krev. Dívám se na to a rozesměje mě to, začnu se smát, řehtat se na celé kolo jako šílenec, dokud se andělovo tělo nezacukalo a stalo se povolným. Pustil jsem ho, tělo se sesulo z lavičky na zem jako hadrová panenka. To bychom měli.

Přepadla mě nutkavá potřeba spánku, chtěl bych ležet a spát. Musím domů.

O pár měsíců později…

Kap. Kap. Kap.
Kohoutek netěsní, kape. Příšerně mi to leze na nervy, ale nemám sílu na to jít s tím něco dělat. Koukám se do stropu z příšerně páchnoucí postele. Po zažloutlém stropě na který se dívám si to líně vykračuje tlustý pavouk, je až s podivem, že se takový obr dokáže udržet vzhůru nohama. Kolem lustru provádí své tance snad desítka much, opisují ve vzduchu čtverce a trojúhelníky. Asi čekají až se uvolní místo v několik týdnů otevřené konzervě, která je tak plná much, že se skoro pohybuje. I lžíce která z konzervy trčí je jich plná. Že je to baví. Mě nebaví nic.

Možná už jsem mrtvý? Kdo ví, už hrozně dlouho jsem neviděl nikoho, kdo by mi to potvrdil. I kdyby, stejně je mi to jedno. Zase jsem se pozvracel. Z čeho? Vždyť jsem už nejedl tolik dní. Nebo týdnů, co já vím. Proč ta zkurvená voda kape? Chci si tady v klidu umřít a začne mi lézt na nervy nějaká blbá voda. Musím něco udělat.

Už to mám, napíšu dopis, špinavý papír i propiska leží vedle postele.

„Jsem připraven umřít, stane se to, cítím jak se blíží. Ale i když odešlo tělo, mysl zůstává čistá, proto bych chtěl jen vzkázat, že i když tady nebudu, pořád tady jsem. Byl jsem jen ztracený, zoufalý ve své hlavě a proto jsem musel odejít, nebyl jsem nikdy připraven na tenhle svět. Snad zůstane někdo kdo pro mě uroní slzu, nemůžu dál. Omlouvám se.“

Propiska mi vypadla z ruky a já jsem se svalil. Ne, nebude. Nikdo. Hned na to jsem ztratil vědomí.

Zdál se mi sen. Procházel jsem rozkvetlou loukou plnou barev, z jasně modré oblohy se snášely třpytivé smítka, celá louka i já od nich zářila. V dáli jsem zahlédl jezero, jeho hladina se třpytila jako křišťál. Nadšeně jsem se k němu rozběhl, běžel jsem jako vítr, běžel jsem rychle jako světlo, proběhl jsem kolem jezera, nemohl jsem se zastavit, běžel jsem tak rychle, že se má kůže začala odlupovat, její kousky se vířily v proudu vzduchu za mnou. Odlupovala se, dokud nezbyla žádná. I maso a orgány ze mě odpadávaly, zůstávaly v trávě, která po jejich doteku zčernala. Nemůžu se zastavit, běžím stále rychleji! Na bílých kostech mi vlají cévy a žíly až i ony nevydržely nápor vzduchu, přetrhly se a odlétly. Kosti mě začaly pálit, rozžhavily se do barvy taveného železa. Pak jsem se zastavil, zničehonic jsem zůstal okamžitě stát. Byl to takový nápor, že mé oči, jediné co mi kromě kostí zůstalo, vylétly rychlostí kulky dopředu. Přesto jsem viděl. Přišla ke mně malá holčička, tak pětiletá, usmála se a chytila mě za kostnatý pařát. Chtěl jsem něco říct, ale z úst se mi nevydral žádný zvuk. Holčička mě za ruku vedla po louce, šli jsme do kopce, dokud se před námi neotevřel výhled na špičky hor, převis na kterém jsme stáli byl nad nimi, musel mít několik desítek kilometrů. Tázavě jsem pohlédl na holčičku. Ta pustila mou ruku rozběhla se a skočila. Zděsil jsem se a skočil za ní.

V letu jsem ji dohnal, naše ruce se spojily.

„Kdo jsi?“ zeptal jsem se jí.
„Jsem tvá nikdy nenarozená dcera, svou smrtí jsi mě zabil.“
„Takže jsem zemřel?“
„Ano.“
„Je mi líto, že jsi kvůli mně zemřela i ty.“
„To nevadí, i tak tě mám ráda“ řekla líbezně.
Rozplakal jsem se.
Hned na to přišel dopad a oba jsme se rozprskli na miliardy kuliček, které se rozkutálely do všech světových stran, bez možnosti spojení. Už jsem se neprobudil. 

Takové menší shrnutí letošního Bloody Xmas Festu jež probíhá pod křídly Festivalu Fantazie. BXm začínalo v sobotu večer 29.10 a končilo v neděli 30.10.

Letošní ročník byl co do účasti velmi chabý a v podstatě jediní pravidelní účastníci byli tradiční štamgasti, tedy wipschka a já. První den začínal v 19:00 a byl co do filmového obsahu velmi dobrý, ALE! Na BXM zbylo promítací místo v předsálí divadelního sálu a tím pádem se tam furt někdo coural a mluvil, nechával otevřené dveře, no prostě se mi v kapse odjišťovala kapesní atomovka. Další problém byl samotný pan promítač, jelikož tam byl jakoby na záskok a měl neustálé problémy, takže byly filmy často přerušovány. Neustále se ale také omlouval, takže mu to nelze vyčítat. Nuže, BXM odstartovalo tradičně blokem krátkometrážních (tentokráte českých) filmů. Prvním snímkem byl Pomodlím tě od Matěje Pichlera jež se své projekce také zúčastnil, což jsem ale netušil, tak doufám že mě moc neslyšel moje komentáře k filmu:-) Flm byl zcela beze slov. O čem byl je napsáno v obsahu, takže za sebe řeknu jen to, že Pomodlím tě mělo jistý umělecký ráz a bylo na studentský film kvalitně technicky zpracované a to povšech stránkách. Jak se sám autor vyjádřil na předávaní cen (o tom později), školní zadání bylo "němá etuda", což film dokonale splňoval. Nicméně, musím přiznat, že dokud jsem si potom nepřečetl obsah tady na CSFD, tak jsem tak nějak nevěděl o co jde. Trailer k filmu najdete zde.

Dalším snímkem byla Izolace, o které jsem, jak si teď matně vzpomínám, slyšel už předtím a to díky efektům. Film je takové vesmírné drama odehrávající se na měsíční základně, které se mi velmi líbilo trikově. Příběh byl notně klišovitý, předvídatelný a obsahově malý na i tak krátkou stopáž. Nicméně, na velký scifi film v českých luzích a hájích bych se i těšil, pokud v budoucnu bude. Celý film Izolace ke shlédnutí na Streamu.

Posledním kraťasem v prvním bloku byla Garage Story. A to vám dámy a pánové byla děsná blbost, která kdyby byla na csfd, tak jí dám snad odpad. Hodně amaterské všechno, spíš takové home video. Fakt děsná blbost odehrávající se v autoservisu. Jediné pozitivum vidím v nadupané káře. Trailer k vidění zde.

Tímhle skončil první blok krátkometrážních filmů a po něm! Po něm následoval vrchol večera! První z filmů prý legendárního uskupení Gamera o kterém jsem ale doteď jaktěživ neslyšel. Každopádně Tasemnice, což je film o vraždící tasemnici byla efekty nabitá lehce filozofická akce, která nemá obdoby! Druhým filmem Gamery byl pátý díl jejich slavné série Terminátor, tedy Terminator 5: Wow! Což sice byla prča, ale ne až tak velká jako Tasemnice:-)

BXM poté mělo pokračovat dalšími krátkými filmy až do jedné hodiny ráno, nicméně tolik času jsem neměli, bylo třeba stihnout všechny ty metra a autobusy. Stále se bavím tím, že se na BXM jelo na stanici Kačerov, kde jsem však marně hledal strýčka Skrblíka a jeho trezor (strýčka bych si dal se zelím a knedlíkem, trezor vykradl) 

Druhý den, tedy v neděli jsme dorazili před devátou ráno a s černým svědomí jsme místo programu BXM zvolili projekci filmu Princ a pruďas. Jako, já se bavil. Přisprostlá pohádka s pár notně krvavými efekty, homosexem (nebo zoosexem) mezi minotaurem a ubohým sluhou, válečná trofej v podobě uříznutého penisu na šňůrce, slušný výplach:-)

Po filmu jsem tedy zůstali na besedu s režisérem Jurajem Herzem který na mě působil velmi pozitivním dojmem a dozvěděli jsme se spoustu věcí, co se týkají jeho života, ale i o jeho filmech o jeho pohledu na dnešní hororovou světovou scénu, o jeho plánech do buoucna i tom, jak to vlastně u filmu chodí. Velmi zajímavou besedu jsme zakončili menší autogramiádou, takže ano, mám podpis Juraje Herze! Počítám s tím že ho prodám na eBay aspoň za půl milonu dolarů. Někdo nás tam i fotil, ale fotky nikde bohužel nejsou.

Poté následovalo "slavnostní" vyhlášení vítěze BXM. Slavnostní v uvozovkách, neboť jsme tam byli jen já s wipschkou a náš společný kamarád František Vaculík, pořadatel BXM. Prohodili jsme pár slov a do místnosti se přicoural nenápadný kluk a na otázku jestli náhodou nenatočil Pomodlím tě řekl že jo, to jsem já. Projekce vítězného filmu se  tedy neuskutečnila, jelikož všichni dva diváci film už viděli. Takže jsme pět minut poseděli a rozešli se. Rozešli se v tom smyslu, že jsme se už bez Matěje Pichlera, který odešel nutně stříhat svůj nový film, přesunuli do baletního sálu, kde se konala projekce filmu Juraje Herze Pasáž. Ta už nebyla tak soukromá, jelikož se k nám přidala i nějaká dívka a poté dokonce přišel ještě jeden muž! Sál praskal ve švech:-) Mně při filmu trochu bralo spaní, což nebylo filmem, ale únavou, takže jsem se šel na pár minut projít, aby mi furt nepadala hlava. I tak si ale myslím, že na to jak je Pasáž tak trochu lynchovský výmaz mi přišla docela dlouhá. Po skončení projekce jsem si přímo od Franty koupil poslední výtisk knihy Je dobré být mrtvý a to za dvě stovky, což se vyplatí, jelikož v shopu dole se kniha prodávala za lidovou cenu 350Kč. Tričko BXM jsem si tento rok zase nekoupil a další negativum je to, že jsem si zapomněl vzít disk, na který jsem chtěl nakopírovat filmy z letošního BXM. Nevyšlo, snad na mě tedy nezapomene a nakopíruje mi je při dalším shledání, jak jsem se domluvili. Mimojiné, další velké pozitivum bylo to, že jsem dostali starší LEVEL, který nemám a v ní plnou hru Tomb Raider: Underworld, kterou jsem byl okamžitě po příjezdu z BXM nucen instalovat na svém noťasu a následně i hrát, protože ve vodě jsou žraloci:-)

Celkové shrnutí? Letošní BXM byl ve srovnání s docela monstrózním (díky Lloydu Kaufmanovi) minulým ročníkem v Chotěboři docela malý a chudý. Ale pořád je to BXM a to se počítá. Ptáček na střeše mi vycvrlikal, že příští rok už bude akce zase větší a můžeme se snad těšit i na nějakou zahraniční postavu světového hororu. Padlo i jméno, ale to nebudu zmiňovat, co kdyby to nevyšlo:-)

A ještě k prostorům. Prostory v pražském KC Novodvorská mi přišly příliš malé, technické zázemí nedostačující. Chápu že se festival musel přesunout z Chotěboře, ale tam  to bylo něco docela jiného. 

PS: Úplnou náplň letošního BXM naleznete na Studně. 

Tak se to stalo. Dneska. Vyhodil jsem své videokazety. Ne všechny. Filmy které se nedají sehnat jsem si nechal. A jednu prázdnou. Přecijen disponuji funkčním videorekordérem. Trochu jsem z toho smutný, společně s nimi odchází část mého dětství a například kompletní série Omen. Chjo. Ale co se dá dělat, doba jde dál a videokazety jsou už dnes docela na hovno. Budiž jim popelnice lehká, se slzou v oku budu vzpomínat na časové nahrávání a snahu vystříhat reklamy. Navždy jste v mém srdci. Kazety.

Hlásím návrat z Letní filmové školy! I přes pošmourné počasí se všude v uliciích i ve foyer místních promítacích domů daly potkat davy kulturychtivých lidí (z nichž se po setmění, po šlehnutí si alkoholu stávaly nekulturní hovada:-), na plátnech se zjevovaly pohyblivé obrázky, z reproduktorů duněla kvalitní muzika a restaurace byly plny dobrého jídla a pití. Divadelní stan byl mnohdy lepší volbou než některý z promítacích sálů no a když už nic, dá se alespoň projít po malebném Uherském Hradišti. No a taky se tam promítaly filmy. Caelosova filmová pouť začala snímkem Čtyři lvi z cyklu Spektrum: 11. září a hrozba terorismu ve Sportovní hale. Legrace to byla náramná, o čemž svědčila i smíchem rezonující již zmíněná sportovní hala. Já byl filmem nadšený a málem jsem se smíchy počůrinkal. Před filmy v tomto cyklu byly promítány jednotlivé díly seriálu mizerné kvality Ahmed a Salim a před třeskutě vtipnou komedií o teroristech ve Velké Británii jsem si i já musel jeden díl vytrpět. Dívat jsem se na něj sice nemusel, jelikož celý seriál jsem už před nějakou dobou viděl, ale i tak mě to sralo, je vážně dementní. Dalším zvoleným filmem byl Orfeus od Jeana Cocteaua ze sekce Odborný program. Jak si lze všimnout, nemám jej ohodnocený a to z jednoho prostého důvodu: Bylo to tak zoufale nudné, že jsem se u toho vyspal. Nicméně vrcholem dne nebyl žádný film, ale naprosto nepředstavitelně vtipné divadelní představení Buchty a loutky: Psycho Reloaded, které velice originálně převedlo filmovou klasiku Psycho. Bylo to neskutečné, neskutečně vtipné, skvěle provedené a já jsem smíchy brečel. Nuže, sranda, nuda, sranda, co příjde potom? Myslím že výsledek téhle rovnice je jasný, filmový den jsem totiž zakončil v kině Hvězda na snímku Ples bláznů ze sekce Inventura: Pinku Eiga. Toto gay pinku se tvářilo nesmírně artově ale výsledek byl příšerně nudný a plný homosexuálních hrátek, což heterosexuálního muže na promítání softerotického filmu příliš nenadchne... Rozhodně se dle programu dal tento den zakončit lépe.



V minulém dni nám byl doporučen film Ariel, nicméně čas promítání v 8:30 s tím, že je potřeba vstát, protáhnout ze stanu zkřehlé tělo, umýt se, dojít dvacet minut ke kinu a být tam alespoň půl hodiny předtím aby člověk chytl fleka, to bylo prostě... neuskutečnitelné. Byl zvolen méně sebevražednný čas a sice promítání snímku Krzysztofa Kieslowského Náhoda. S tímto tvůrcem jsem se nikdy nesetkal a tak jsem přistupoval s mírnou zvědavostí, ale zároveň s ne moc velkými nároky. Výsledek byl ale víc než dobrý a já se hodně dobře bavil, skvěle natočený třípovídkový film mě zaujal a chci si rozhodně sehnat další filmy tohoto pro mě dosud neznámého tvůrce. Trochu mne také navnadil úvodník Marka Haltofa. Po nějakém tom obědě jsme se odebrali na oddechovku a zároveň asi nejzajímavější co právě běželo a tím byly české Autopohádky, jimž dělal předskokana Graffitiger od Libora Pixy, jež byl přítomen i jako host a tak nám svůj film zajímavým a vtipným způsobem uvedl, stejně jako Autopohádky na kterých se podílel čtvrtou povídkou. Krátký film o hledání lásky mezi graffiti se mi moc líbil a ohodnotil jsem ho maximem, vyjadřovalo to mnoho pocitů a potěšilo mé vjemy. Za to Autopohádky byly dost rozporuplné. Ono, nepřišlo mi to pro děti, resp. dětského diváky by to nemuselo bavit. Ale nebylo to až tak špatné. První pohádka byla jednoznačně nejhorší, druhá sklidila v publiku největší úspěch, na třetí se mi velmi líbilo zpracování. Čtvrtá povídka Libora Pixy vypadala nejmoderněji, ale ten konec o přetváření lidí na stroje mi přišel trochu "nedětský." No apak co? Kam půjdem? Šli jsme na Všichni jsme vrahové do Kulturního klubu (který je skvělý, tamní restaurace mě živila) a to byla asi chyba, jelikož i přes poměrně lákavý popis to byla jen blbá jednoduchá nuda (byť ze začátku to tak nevypadalo). Po nějaké večeři jsem se náhodně zastavil na Masarykově náměstí a to byla chyba. Začalo totiž promítání českého filmu Czech Made Man který byl prostě debilní. A to jsem říkal že ho vidět nechci. Pak přišlo na řadu rozhodování, pinku Slzy extáze nebo Panika v městečku? Já osobně po včerejší gay zkušenosti byl pro Paniku a tak se pokračovalo i přes lehce deštivé počasí na Masarykově náměstí. Film byl... jako já to čekal lepší. Bylo to sice suprově udělané, ale taky až moc blbé a dost otravně uřvané. U mě osobně to zachránil farmář Steven, jeho naspeedované chování bylo kouzelné a hlavně, hlavně párádně sežral snídani. A když prošel kafem, tak jsem skoro nudržel moč.



Přišel další den, vstávání okolo desáté (fakt nechápu jak mohli lidi jít na něco třeba v devět a nespat u toho) a rozhodování mezi prvním českým hraným 3D filmem Heart Beat 3D a nebo filmem Sráči Roberta Sedláčka. Pro mne, jakožto severomoraváka pracujícího v Třinci bylo rozhodování jednoduché a tak jsme šli na film o Třineckém podsvětí. Ty vole to vám byla prdel! Ze začátku jsem si myslel že je to jen blbý film, ale po nepříliš dlouhé chvíli mi došlo, že si ten film dělá legraci sám ze sebe a musím říct že velmi povedeně, hodně jsem se zasmál. Úvodní slovo před filmem samotného pana režiséra bylo taktéž povedené, zajímavé a vtipné, což bylo skvělé, protože se objevovaly i úvodníky jež neměly ani jednu z těchto tří vlastností. Promítání Sráčů bylo skvělé taky v tom, že jsem si vzpomněl na film točený v mém bydlišti a tak jsem jej ohodnotil. Blížila se třetí hodina a my chtěli jít na Lidice. Hovno, kapacita sálu plně obsazena. Následně jsem nešel na Někdo to rád horké a Banksy: Exit Through the Gift Shop a to z toho důvodu, že se potřebuju každou hodinu ládovat. Volba padla až na zajímavě vyhlížející film Bibliotheque Pascal a volba to byla dobrá, byť se to dle mého hodnocení nemusí zdát. Film byl velmi originální, vizuálně zajímavý, ale měl tak trochu problém, byl totiž celkem o ničem. Resp. tak pěkně udělaný film by mohl mít jistou hloubku, bohužel neměl. Ale nemůžu říct, že by mi to nějak zvlášť vadilo. Po této dá se říci v podstatě depce bylo třeba trochu polechtat bránice a to kde jinde než v divadelním stanu. Kabaret Caligula: Trenažér lidství mě nerozesmíval až tak moc jako loutkové Psycho, ale i tak bych ho, pokud by to byl film, ohodnotil čtyřmi hvězdičkami. Následující koncert Prago Union byl hodně povedený a těšil jsem se na něj z celého dne nejvíc. Ani moc nevadilo studené počasí.A pak! A pak! A pak kappa. Další film z kolekce pinku eiga, Vodnické zpívánky mě absolutně neoslovil, ale musím říct, že sál se bavil a stejně tak i má spolukoukající, takže aspoň něco.



Následující den byl ve znamení silent movies. Začal prvotinou Gustava Machatého Kreutzerova sonáta s hudebním doprovodem Pavla Fajta. Shodli jsme se na tom, že nám onen doprovod příliš neseděl, ale film to byl svkělý, stejně jako ostatní "Machatovky". Poté přišel na řadu snímek Poklad s pro mne poměrně nezajímavým úvodníkem o restaurování filmů. Promítání mělo ale jednu zvláštnost, bylo zcela němé. To znamené bez hudby či jakéhokoliv jiného doprovodu, což bylo divné, jelikož bylo v sále slyšet kdejaké šustnutí a nějaké šeptání do ucha v průběhu filmu bylo zcela nemyslitelné. I přesto byl film velmi vtipný a občas vzbudil v obecenstvu salvy smíchu a to hlavně díky postavě Svetelenze v podání Werner Krauss který měl nádhernou roli, stát a blbě čumět:-) Tak, němé filmy ale přece nejsou záležitostí sto let starou, jsou i moderní a mezi ně patří Juha Akiho Kaurismäkiho která mě teda zcela odzbrojila, bylo to nesmírně vtipné, skvělá práce s kompozicí a hudbou, lahůdka. Po takto kvalitních filmech přišel pro mne největší dojeb festivalu, který jsem ani nehodnotil. Bylo jím pinku Tajemství mezi zdmi od Kôji Wakamatsu který natočil třeba hodně dobré Yuke yuke nidome no shojo. Bohožel, pan Olaf nám v úvodu sdělil jedno výborné tajemství a bez zdí. Pustil nám totiž německy dabovanou verzi, která je prý lepší, jelikož je v ní více mluvy a textu, jenomže byly k dispozici titulky na japonskou verzi, tudíž mi to bylo úplně na hovno, protože jsem tomu obsahu navíc prd rozuměl a české titulky většinou nedávaly smysl. A taky byl ten film i tak dost nudný. Ostatně o něčem svědčil i masivní exodus lidíze sálu v průběhu filmu. A na konci jsem netleskal, tak! Ono slyšet japonce mluvit německy je... zvrhlé. Tímto si to u mě pinku sekce totálně zavařila a nevěřím že v ní byl aspoň jeden dobrý film.



Mým posledním dnem na LFŠ (nepočítám li sobotní probuzení, balení a odjezd) byl pátek 29.8. a ten byl nesmírně povedený až na jednu věc. Ale však se k tomu dostanu. Přemýšleli jsme o projekci snímku Byt, jež byl ale v 8:30, což je prostě pro normálního člrověka jež chodí spát v pět ráno nemyslitelný čas a tak jsem navštívil až další film Billyho Wildera Soukromý život Sherlocka Holmese což byla docela vtipná komedie. A po ní, po ní pánové a dámy začal vrchol, Erotikon s živým hudebním doprovodem, což byl nesmírně atmosférický zážitek a tento nadčasový film jsem si již po několikáté náležitě vychutnal. Následně jsme se dohodli, přesunou do Slováckého divadla, jež je celkem z ruky. Předcházel tomu můj nákup plákátů Metropolis, Fargo a menší nehoda s kuskusem v čajovně:-) Nicméně, Slovácké divadlo. Vyzkoušel jsem si v něm Cinemaskop a šlo se na Policejní, adj. což byla totálně nudná sračka, půlka sálu odešla a půlka z půlky co zůstala spala (včetně mě). V podtstě jsem na tom byli jen kvůli tomu, abychom v pohodě stihli Amer, jež mě naprosto uchvátil, atmosféricky vykleštil a děkuji doprovodu za občasné jemně brutální pošťouchnutí kdy jsem z důvodu únavy začinal klimbat. U tohohle jsem usnout nechtěl, protože mě to fakt bavilo (až na trochu slabší prostřední část). Tento film podle mě důstojně zakončil mou návštěvu na letošním LFŠ a myslím že nezbývá než se těšit na další ročník.

Jeden takový Edgar.

Další kvalitní kraťas z Dánska, Dennis, aneb nesuďte lidi podle zevnějšku, uvnitř mohou být úplně jiní než to vypadá.