neoBlast

Tak a ještě jednou. Přesun na blog. :-)

Tentokráte trochu dospělejší. Chytil jsem trochu slinu na psaní. Prozatím jenom měsíční shrnutí, ale to neznamená, že se tam něco nepřidá a možná se rozepíši časem i trochu jiným směrem.

https://davidhuml.com/tag/movies/

Deníček přestává být udržován,

byl přesunut k zalevání na

http://inreallifenoonecanhearyouscream.blogspot.cz/

František Fuka na svém blogu publikuje pod mým oblíbeným štítkem mediální_mrdky nepřesné zprávy ze světa médií. Jeho rubrika většinou cituje klasicky super.cz a blesk.cz (což vyústilo v nedávný velmi vtipný programátorský pokus), ale já si našel ještě snazší oběť... není nad to když se do filmového řemesla pustí samotné Tesco jako na následujícím obrázku z jejich, jistě informačně hodnotného, magazínu.

Jelikož mám za sebou dvě celkem rozsáhlé vysokoškolské práce dotýkající se mimo jiné problematiky product placementu, jsem trochu vnímavější na brandování ve filmech a seriálech (stejně tak i moje "nakažená" rodina). Každý filmový fanoušek si jistě všiml, že product placement je slušný business, kde vyhrává většinou ten kdo uzme celý film (Transformers kurňa!)... proto je s podivem, že dříve se dalo koexistovat v nečekané symbióze... Jako na následujícím obrázku (Seinfeld, epizoda 124/125, 1996). Btw: dvojepizoda se jmenuje The Cadillac :-) a Seinfeld má historii s product placementem mnohem košatější.

Srdce diváka musí zaplesat, když vidí produkční námahu za jednou konkrétní scénou z argentinského oscarového snímku Tajemství jejich očí. Argentina nám v posledních letech nabídla vedle fotbalistů také realisticky natočenou jednolitou scénu, kdy kamera doslova přiletí na fotbalový stadion a beze střihu nabídne hypnotickou honičku (no dobře, střihá se zde podobně jako v Provaze Alfreda Hitchcocka). Více slov není potřeba, doporučuji si ji raději prožít.

Vždy jsem byl tak trochu blázen a sběratel. Mám doma vzorně nasbírané vstupenky téměř ze všech kulturních akcí, které jsem navštívil. Zřejmě ne vždy si budu pamatovat, že můj první koncert mi dopřál vidět The Offspring v nejlepší formě, možná i zapomenu na (zatím stále poslední) živou show z rozlučkového NIN turné a Radiohead ve Stromovce nebude (snad) navždy jediným vystoupením těchto Britů na české půdě.

Ale hlavně jsem sbíral lístky do kina. Troufnu si říct, že mám 95 % všeho co jsem viděl v "plodném období" viděl, a vedle několika chybějících anomálií postrádám snad jen školní představení, kde nám, zřejmě v rámci úspory, nedali vlastní lístky (vzpomínám na legendární projekce Pearl Harbouru, která se neukázala jako příliš výchovná pro žáky základní školy).

Je to celkem zajímavá statistika, která mi vyhodí např. následující čísla:

- Průměrnou cena vstupenky: 105 Kč.

- Celkový počet návštěv kin v rozmezí 2001 - 2012: 118 projekcí.

- Nejčastěji navštěvované kino: CinemaCity/Palace Cinemas Nový Smíchov (77).

- Kino s nejnižším průměrnou cenou za lístek: Kino Mír Beroun (66,15 Kč).

- Nejmasňáčtější projekce: Village Cinemas Golden Class film 2012 (dobře to jsem nevyčetl, to si pamatuju).

- Na co jsem hrdý, že jsem viděl v kině: The Social Network, Mělký hrob, Speed Racer, Hellboy II.

- Největší sračka co jsem zažil v kině: Underworld.

- Nejhorší opakovaná chyba, za kterou bych si namlátil: Underworld 2.

- Největší úlet - chápej, dodnes nechápu proč jsem zrovna na to šel: kanadská indie Můj život beze mne a maďarský animovaný film Distrikt.

- Nejsilnější filmový kinozážitek: Let číslo 93.

- Nejsilnější nefilmový kinozážitek: projekce Mariňáka v obřím sále, kde jsem byl sám a nebo naopak lidmi narvaný black box (předprojekce) Zohana.

- Jediné dva filmy, které jsem viděl v kině vícekrát: Sunshine (3x, protože to byl tenkrát audiovizuální nářez), Avatar 3D (2x, pro porovnání dabingu a titulkované verze).

- Celkem utraceno: 12333 Kč.

Zvláště to poslední číslo je celkem děsivé a jenom utvrzuje, že moje rozhodnutí nenavštěvovat kino nikdy více bylo správné. Již od konce roku 2010, od projekce The Social Network, jsem cestu do potemnělých sálů, s rachtající promítačkou a vůní popkornu, nenašel. Mohou za to jednak náklady, které se pro nestudenta a prosazující se 3D již, stávají neúnosnými. A také pohodlnost, jelikož trpím úzkostlivou averzí vůči reklamnímu obsahu před samotnou projekcí. Na jednu stranu mě mrzí, že jsem tudíž neměl šanci vidět filmy jako Drive či Crazy stupid love v celé své kráse, ale kvalitní domácí kino dokáže dle mého to klasické plně nahradit.

Btw: pro zájemce nabízím přístup ke zmíněné statistice.

Celkem nedávno proběhnuvší torontský festival dokumentárních snímků Hot Docs upozornil na několik dokumentárních novinek, které určitě stojí za připomenutí.

Jednoznačně nejzajímavější jsou ohlasy doprovázející vítěze ze Sundance The Imposter. Příběh texaské rodiny, které se ztratil třináctiletý syn. Následně je nalezen o tři a půl roku později ve Španělsku. Vypadá trochu jinak a najednou získal i cizí přízvuk. Něco je špatně. Trailer zde na filmjunk článku a podle osazenstva tamního podcastu silný adept na dokument roku.

Něco pro herní fanoušky nabízí i velmi očekávaný snímek Indie Game: The Movie. Kdo se trochu zajímá o videohry a jistě již někdy slyšel o, do nebe vynášených, nezávislých hrách jakými jsou Super Meat Boy nebo Fez. Film sleduje tvůrce tří her (včetně hry Braid) a zaměření na tři různé "charaktery" slibuje rozmanitost a přímočarou snahu nenudit. Jelikož je materiál z roku 2011, je problematický Fez ještě ve fázi před svým vydáním ale tvůrci Super Meat Boy již mohou hovořit o čerstvě nabyté slávě. Atraktivní prostředí herního průmyslu si zaslouží dokumentární pohled, a Indie Game: The Movie je údajně zábavnou špehýrkou.

A poslední upozornění dávám na velmi očekávaný film Proti šikaně (aka Bully). Po aféře, kdy byl původně udělen dokumentu vražedný rating R (přístupnost do sedmnácti let pouze s doprovodem dospělého), reakci Harveyho Weinsteina, že jeho distribuční společnost opustí ratingový výbor MPAA (btw: rating od MPAA je podmínkou k případné nominaci filmu na Oscary a Weinstein stojí třeba za Královou řečí, nebo The Artist) se situace s kompromisním PG13 ratingem vyjasnila. Bully doprovázejí kladné ohlasy kritiky (třeba 87 % kladných recenzí na RottenTomatoes při průměrné známce 7,1) a i z kin si odnesl svým pánům i slušný počet zelených papírků. V Čechách se asi oficiální distribuce nedočkáme, UFD nevede film v evidenci, a tak zřejmě nebudou povinně naháněni školáci do kin jako se tomu děje v USA. Určitě bude zajímavé srovnání Bully s dřívějším filmem oscarového Davise Guggenheima o americkém školství Waiting for Superman.

Květen byl zatím nejslabší z měsíců co jsem začal vytvářet svá shrnutí. Ze třinácti snímku se jenom jeden vyškrábal na čtyřhvězdičkové hodnocení. Ultraminimalistická, téměř dokumentární, britská verze postapokalyptického světa jménem Vlákna jistě patří k tomu zajímavějšímu co v subžánru vzniklo.

Z velkých filmů mě zklamal poslední Soderbergh a ani výplachovka s oblíbeným Marky Markem nepřesvědčila. Tudíž hollywoodským vítězem měsíce se jednoznačně stal Válečný kůň Stevena Spielberga - viděl jsem na domácím projektoru s obří úhlopříčkou, bohužel na úkor kontrastu. Snímek je to vizuálně podmanivý, o tom žádná, ale hlavně díky nízkým očekáváním mi velmi plochý děj nečinil problémy při sledování a vlastně jsem se bavil. Btw: jak už upozorňoval František Fuka ve své recenzi, možná je animatronika z divadelní hry zajímavější než cokoliv jiného okolo všech těch koňských adaptací.

V květnu do se do našich kin docoural i dokumentární snímek Urbanized, který, ač se mi nelíbil, přece jenom doporučím, jelikož nabízí zajímavé téma a i přes jeho emocionální strohost se jedná o poctivou non-fiction tvorbu.

Tak je to tady, prázdniny se blíží, a ačkoliv budou moje první kdy neoddělují školní ročníky, je možné toto období pozorovat také za pomoci amerických televizních stanic, které čerstvě dokončily sezóny svých natahovaných fláků. Snažím se seriály omezovat a tak už jich v mém pravidelném výčtu je jen pár vyvolených.

Kancl. Show, kterou jsem dokázal hájit do krve u mě skončila. Ač Stevea Carrella nahradivší James Spader byl ucházejícím přírůstkem, po jeho odchodu na 90 % nedám seriálu u deváté řady šanci. Navíc chystaný spin-off Rainna Wilsona vypadá jako špatný vtip a Mindy Kaling si začíná během podzimu vlastní show, tudíž rozdrobení, už teď jen místy vtipné show, je neodvratitelné.

Community. Ač je nepsanou tagline seriálu "šest sezón a film", nevidím v současnosti důvod proč by měl přežít svoji nadcházející čtvrtou sezónu. Očividně koluje ve štábu zlá krev, která vyústila ve vyhazov hlavního tvůrce Dana Harmona (mimo jiné jeden ze spoluautorů vtipného The Sarah Silverman Program). A již předešlé komplikace se třetí řadou, spekulace o jejím nedokončení a závěrečný "trojdíl" značí, že hlavně NBC vůbec netuší co s tímto dítkem.

A na závěr nejsem ve skluzu ještě u 37. sezóny Saturday Night Live, která mi nabídla hned několik silných hostujících osobností. Samozřejmě nezklamali navrativší se Will Ferrell a Jimmy Fallon a překvapivě skvělí byli např. Brolin, Jonah Hill či Melissa McCarthy. Největším esem, proč byla tato sezóna nezapomenutelná byla ale finálová epizoda, již "hostoval" Mick Jagger. V závěrečném "skeči" došlo k emotivnímu rozloučení s Kristen Wiig, kde se Mick a celá sestava SNL řekla sbohem své největší hvězdě (funkční videa snad zde). Přiznávám, brečel jsem. A pokud podle nepotvrzených spekulací odejde i Jason Sudeikis s Andy Sambergem, bude mít hlavní producent Lorne Michaels přes léto plnou hlavu starostí.

Ještě se chystám dokoukat pár restů, podle několika názvů epizod už se nemůžu dočkat sedmičky Supernatural, "odzlobil" jsem se na 30 Rock. Z neviděných tváří se dále chystám co nejdříve na Luthera, kde mě už straší britské přízvuky, ale jsem ochotný to přežít kvůli Idrisu Elbovi, dále čekají Terriers, kde na režisérských stoličkách seděli např. Craig Brewer, nebo třeba zajímavý Rian Johnson. Plus po dokoukání druhé poloviny, klasiky let devadesátých - Seinfelda, se chystám na novější počit Larryho Davida pro HBO s názvem Curb Your Enthusiasm.

To budou zajímavé prázdniny

Nikdy jsem v minulosti nebyl velkým příznivcem talk show, českého Krause nesnáším, i tak chválený Šíp se neustále opakuje a jeho "milý" humor a "vtipné" poznámky vlastně nejdou nikdy moc hluboko. Ale je tady jeden král. Neusedá na trůn na České ani jinak Cool televizi, ale čtyřikrát týdně obšťastňuje své fanatické publikum na americké kabelovce TBS. Conan. Počet jeho příznivců je v ČR dle mého slepého odhadu do dvou tuctů, ale tenhle dvoumetrový Conan O'Brien z Bostonu s výraznými Irskými geny je hodný pozornosti čecháčka, kterému se dostane americká popkultura nejenom v rámci TN, když M.I.A. ukáže prostředníček při SuperBowlu.

Conan je jeden z nejvtipnějších borců co působí v Hollywoodu, za svých 27 let v kolébce snů je podepsán hlavně jako scénárista pod spoustou klíčových projektů amerického zábavního průmyslu. Ať už jde o jeho začátky v Saturday Night Live, či pár hodně starých epizod Simpsonových. Ale hlavně šestnáct let moderoval Late Night Show, na jejímž vrcholku dostal nabídku, která se neodmítá. The Tonight Show. Největší talk show, která běží na celostátním NBC nepřetržitě od roku 1954! To je ta Show ze které byl vyplesknutý Joey, Seinfeld i Vincent Chase, když byli pozváni. Nejslavnější moderátor Johnny Carson zde zatvrdnul na 30 let a jeho nástupce Jay Leno zde hostuje již také téměř 20 křížků. Po neblahé zkušenosti při které bylo zakončeno moderování Conana návratem právě Jaye Lena zpět k pohovce Tonight Show odešel Ginga-Ninja do "ústraní" (delší vyprávění, k večerní četbě třeba zde). Conan si po téměř roční pauze, kdy kvůli právním oplétačkám jezdil se svou show live (!) turné po amerických velko/maloměstech, zařídil vlastní, výše zmíněnou talk show na TBS - existuje moc pěkný dokument sledující právě toto období s příznačným názvem Conan O'Brien Can't Stop.

A právě proto zde píšu k přiblížení českéhomu divákovi o co jde, Conan je instituce, může si dělat téměř co chce a jeho diváci ho milují. Za téměř 250 epizod co jsem s ním (necelé dva roky) jsem dostal obrovskou porci zábavy i kulturního rozhledu. Doporučuji se zakousnout také a alespoň občas, v závislosti na zajímavosti hostů, si toho Ďábla občas dopřát (btw: ale pozor, právě neznámí hosté umí často překvapit). Výčet gagů nemá smysl, ale jen poukázal na perfektní epizodu s Willem Ferrellem z května 2011 - Beardpocalypse. Nemyslíte si snad, že jenom náhodou si Will Ferrell vybral Conana k oznámení pokračování Zprávaře? :-)

Duben se mi podařilo krásně ohraničit dvěmi japonskými velkodíly, hned z počátku mě absolutně odrovnal snímek Muž, který ukradl slunce z roku 1979. Naprosto boží záležitost, která mě dostala hlavně svou hravostí. Ten film je pro znuděného diváka životadárnou maličkostí, která se navíc zajímavě dotýká otázky jaderné bezpečnosti... skoro jako Nejhorší obavy... :-) Už mam přichystáno několik dalších filmů z podobného období japonské kinematografie, i když povětšinou jiného žánru. Závěr dubna dokončil velmi chválený snímek Tenchu! (v originále Hitokiri), velké zklamání, nevím co na tom ostatní mohou vidět. Nuda na entou.

Z dokumentů doporučuju jak menší pohled na militarizované Spojené státy s názvem Why We Fight a také kanadský Krasoden. Mimochodem režisér Beauty Day Jay Cheel získal díky systému financování, ne nepodobnému kickstarteru, peníze na svůj nový snímek zabývající se časovým cestováním a zároveň si vyzkoušel svou novou kameru na dokumentárním kraťasu The Politics of Competitive Board Gaming Amongst Firends. Ten doporučuji ke zhlédnutí nejenom kvůli neskutečně podmanivému vizuálu.

Dále jsem viděl pár snímků svých téměř top režisérů, jak animovaný, taneční, a taky bohužel jeden velmi šitózní. Ještě, že to David Gordon Green zachránil svou účastí i ve třetí sezóně perfektního Eastbound & Down, která se mi líbila asi nejvíce. Skončit se má na vrcholu a Kenny F*cking Powers to za režijního přispění DGG, JH a AM dokázal.

Připočítám-li zakončení Shaftovy trilogie a nejvíc WTF úlet 90. let co se mi vybavuje, byl to celkem zajímavý měsíc ten duben.

Tento měsíc byl velmi slabý, žádný pětihvězdičkový film, několik velkých zklamání, dohnaný Fincher, spousta SNL a mé naprosté nepochopení jednoho nenadálého hypeu. A k tomu žádný dokument (rozkoukal jsem La Vida Loca, ale vzdal ani ne v půlhodině).

Vedle Fincherova remaku jsem dohnal také posledního Alexandera Paynea, který se mi hodně líbil se svojí demýtyzací Havaje a také nový, velmi zábavný film scénáristicko/režisérské dvojice Cody/Reitman s podivným českým názvem Znovu a jinak. Toto vše mohu s klidnou hlavou doporučit. Stejně tak jako trochu výlet do historie italského neorealismu z roku 1948 Zloději kol. Všichni ti Felliniové, Rosselliniové a jím podobní apeninští podivíni mi byli doteď zapovězeni mým vybraným vkusem, ale možná dojde k proměně. Neustálé myšlenky myšlenky na Kurosawovo Nebe a peklo mě přivedly zpět do Japonska, kde jsem dal pár samurajských filmů a chtěl bych se pustit do nějakých zajímavých šikmookých filmů odehrávajícím se ve dvacátém století. Ale to snad až příště.

Příští měsíc asi upustím od toho slovíčka "dokumentární" v nadpisu.

Můj únor byl výrazně slabší než lednové sledování, a tak bych doporučil dokument Winnebago Man (2009).

Autor se v něm vydává po stopách "nejsprostšího" člověka na planetě. Jacka Rebneyho zaměstnance společnosti vyrábějící obytné vozy (Winnebago), jenž v osmdesátých letech "natočil" náborové video pro svoji společnost, poté se ztratil a nepovedené záběry "gone viral". Zpočátku se režisér Ben Steinbauer snaží zkoumat podstatu viralu, proč je video populární či komunitu kolem, ale až když Rebneyho nalezne, začne se ubírat méně obvyklou cestou a fokus na hlavní postavu se jednoznačně vyplatil.

V lednu jsem doháněl spoustu starých restů a tak jsem viděl hodně dobrých dokumentů. Pokud ale mohu vybrat jeden z nich, tak je to určitě předposlední snímek Wernera Herzoga Jeskyně zapomenutých snů (2010). Jako jeden z mála šťastlivců žánru se k nám dostal i do kin (kde jsem ho bohužel neviděl) a diváky ohromoval údajně vynikající 3D hloubkou.

Herzog se se svým šťábem pouští do hlubin pravěké francouzské jeskyně Chauvet a nebyl by to on, aby jenom zaznamenával dění okolo sebe. Dokáže stimulovat divákovu mysl přesně jak je jemu vlastní.

Nemusím snad omlouvat, že seznam není ultimátní představou o "nejlepších" dokumentech, Jedná se o subjektivní selekci, která je velmi závislá na mém vkusu a samozřejmě času, který věnuji sledování dokumentární tvorby. Spoustu kvalitních dokumentů jsem neviděl.

Například od vytvoření seznamu v listopadu 2011 jsem viděl řádku dalších kvalitních snímku, které by se do seznamu nejspíše dostaly. Např.:

30 for 30 - dokumentární série americké sportovní stanice ESPN. Spousta dat nejenom z amerických sportů (stále ještě sleduji).

Jeskyně zapomenutých snů / The Cave of Forgotten Dreams (2010) - Herzogův opus, uváděný v kinech ve 3D (prý jedno z nejlepších využití tohoto formátu).

Project Nim (2011) - nový snímek režiséra Muže na laně, vyprávějící o pozoruhodném příběhu jednoho opičáka, kterého chtěli vědci vychovávat téměř jako lidského potomka (výborný double feature s reinkarnací planety opic ze stejného roku).

Senna (2010) - monster dílo (dvě a třičtvrtě hodiny) o jednom z nejznámějších pilotů formule jedna. Souboje s Prostem sálají filmovým rivalstvím i po téměř 20 letech.

Best Worst Movie (2009) - je Troll 2 opravdu nejhorším filmem všech dob? Tvůrci tohoto dokumentu jsou o tom jednoznačně přesvědčeni.

102 minut, které změnily Ameriku / 102 Minutes That Changed America (2008) - to jest velmi experimentální dílo, které zachycuje události 9/11 v reálném čase. Žádné konspirační úvahy a spekulace, jen čistá esence filmovosti spoléhající na sílu záběrů, spoustu z nich jsem nikdy předtím neviděl a jsou přeplněny emocemi, jako např. hasiči odcházející hrdině/nepateticky do útrob WTC.

Srdce temnoty: režisérská apokalypsa / Hearts of Darkness: A Filmmaker's Apocalypse (1991) - pokud milujete Apokalypse Now tak jako já, je toto legendární dílo jistě povinností. Proslulé facky, které dostával Francis Ford Coppola je nejlepší vidět na vlastní oči, protože jinak člověk neuvěří.

Toto je jen stručně nastínění tajů dalších skvělých dokumentů - stačí jenom hledat.

Grizzly Man (2005)

Možná vám bude stačit zkrácený popis Režie - Werner Herzog. Herzog se dostal k videomateriálům, které natočil amatér Timothy Treadwell, dobrodruh-zálesák, milovník medvědů a tak trochu blázen. Werner Herzog z těchto záběrů sestavuje portrét muže, který své vášni obětoval život.

Naprostý smaragd v nonfiction tvorbě hlavně zásluhou bravurní režie, která povznáší celý film do trochu jiných vod. Banksy může být zábavnější, Catfish kontroverznější, Standard Operation Procedure emocionálnější, ale žádný z těchto (bravurních) výtvorů nemá na režisérském křesílku takovou osobnost jakou je Werner Herzog. Ten i toliko ignorantského diváka jako jsem já dokázal plně pohltit a jeho rozebírání nalezených záběrů i z pohledu filmařského je velmi obohacující.
Nejsilnější scénou je samozřejmě (spoiler alert!) představení divákovi posledních “záběrů”, které Timothy Treadwell natočil. Bravurní nápad a dechberoucí procítění bylo při sledování namístě.
Jako u jednoho z mála dokumentů z tohoto seznamu, ale pochybuji, že se bude líbit každému a neodvážil bych se ho doporučit všemi deseti jako ostatní účastníky top 10. Pokud jste však kompatibilní s Herzogem máte velkou šanci, že Grizzly Man naruší vaše žebříčky napříč všemi žánry!

Muž na laně / Man on Wire (2008)

Človíček na laně mezi dvěmi tehdy nejvyššími budovami na světě. Je třeba dodávat více? Toto samozřejmě nestačí, aby byl právě tento dokument tolik významný (alespoň pro mě) a dokazoval své kvality na všech frontách - oscarové vítězství a také 27 dalších filmových cen evidovaných na imdb. Stejně tak nestačí lacině sfouknout Muže jako pohrobka Světového obchodního centra, i když je nemožné se vyhnout myšlenkám na hrůzné události 9/11, přesto se film tímto tématem vůbec nezabývá a zůstává pevně ukotven v polovině 70. let.

Jistě nebyla náhodnou ta neuvěřitelná kompatibilita, jež mezi sebou vygenerovali režisér James Marsh a hlavní účinkující, provazochodec Philippe Petit (jak krásné francouzské jméno pro artistu). Je nemožné odolávat jeho šarmu při vyprávění třicet let stare historie, nadšení po takové dlouhé době dokáže dokonale přenést I na diváky. Stejně tak i ostatní Philippovy parťáci jež mu pomáhali (není divu, že s podobně akčně filmovým přístupem triumfovala také Zátoka na Oscarech o rok déle), poutavě vyprávějí a zesilují Marshovu snahu o přenesení stovky rozličných emocí na diváka - nadšení, strach, radost, úleva…
Není náhodou, že Muž na laně byl můj první dokumentární blu ray. Není náhodou, že nový film Jamese Marshe Project Nim byl velkou událostí ve světě. Tady to začalo, neznáte Petita? Ačkoli jeho triumf nestárne, dožeňte kus filmové historie co nejrychleji.

Banksy: Exit Through the Gift Shop / Exit Through the Gift Shop (2010)

Umělec (nebojím se toto používat) Banksy prokázal dokumentární tvorbě lví službu, zazářil, přestože byl rok 2010 opravdu dokumenty nabitý (můžu jmenovat významné dokumenty Catfish, Senna, Lemmy, Armadillo nebo Jeskyně zapomenutých snů). Mediální hvězdou, kterou obdivovala všechna veřejnost byl ale tento majstrštyka s krásným názvem Exit Through the Gift Shop.

Nebudu si hrát na machra, že jsem býval znalcem Banksyho tvorby již před zhlédnutím filmu, ale o dokumentu všemi internety pršely chvalozpěvy již během celého podzimu 2010. Chvalozpěvy více než vyrazné a hlavně v úderném duu s Catfish naprostý král v matení diváků. Byl to významný rok, kdy se dva silné dokumenty dostaly do záře reflektorů mainstreemového publika a zároveň nabízely tolik možností pro pochyby. Ba co více, vybízely k nim. Je ústřední hrdina Tony Guetta jenom nastrčenou figurkou na veřejnostní šachovnici, štětcem se kterým elegantně manipuluje buřič v pozadí Banksy? Nebo je uvěřitelný příběh zrození Mistera Brainwashe naprosto skutečnou realitou a ne ušmudlanou pohádkou? V tomto případě není podstatné tázat se na odpovědi, ale jak se na ně tázat. Dobírání se otázek a zpochybňování je účelem celého Exit Through the Gift Shop. Zřejmě i výzvou ke státu samotného tvůrce. Já slyším.

Lituje někdo, že se za pár let své existence stal Banksy spíše symbolem a institucí? Já ne, lituji jenom, že jsem Banksyho nechal tenkrát v kině kázat bez mé přítomnosti.

The King of Kong: A Fistful of Quarters (2007)

U žánrového zařazení zde na čsfd pod kolonkou "sportovní" určitě všichni čeští "sokristi" a "hokejáci" skřípou zuby dost nahlas - vždyť tam hrajou jenom videohru. To, že tou legendární videohrou je Donkey Kong, kde se poprvé objevil Mario (sorry Laro, ale tohle je opravdový symbol celého Vašeho průmyslu) jenom přidává na výjimečnosti hlavně na území Severní Ameriky (a Japonska), kde jsou hry od Nintenda mnohonásobně populárnější než ve zdejší tradicionalistické Evropě a nedej bože v "pécéčkovém" Česku.

The King of Kong byl jedním z prvních výrazných dokumentů pro mě nové vlny (i když jsem ho viděl teprve na počátku roku 2011), kdy se používá výrazných filmových postupů a hlavně sledovaný hrdina zde dostává svoji nemesis jak vystřiženou z boxerských filmů od Stalloneho, svojí přepálenou stylizací bych ji klidně srovnal i s Biffem z Návratů do budoucnosti. Pozor, stále se ale jedná o dokument!. Souboje a "konfrontace" sympaťáka Stevea Wiebea a úlisného slizáka Billyho Mitchella jsou esencí celého vyprávění, včetně nezbytných propriet v podobě nefér praktik a velkého spiknutí proti "malému" hráči.

Ať už máte vztah k videohrám či dokumentům jakýkoliv, The King of Kong je jednoznačná volba pro úplně každého bez ohledu na víru a vyznání!

Btw: od ledna 2011 o rekord v Donkey Kongovi přišli oba dva díky úspěšné super hře úplného outsidera Hanka Chiena (jeho pokus údajně zachycuje dokument Doctor Kong: Cutting Up the Competition).

Catfish (2010)

Bez ohledu na to, zda se jedná o fake, nebo skutečný příběh, Catfish udělal díru do světa. Samozřejmě hlavně pro jeho tvůrce Henryho Joosta a Ariela Schulmana, kteří nás budou (zřejmě) dlouho "obšťastňovat" svým pohledem na Paranormální aktivitu (ač nemám o tuto sérii nejmenší zájem, tak musím uznat, že volba těchto dvou na režisérské křesílko byl velmi odvážný tah).

Sumec sice určitě není prvním dokumentem věnující se falešným identitám (viz. třeba Talhotblond), ale nasazuje zajímavý filmový přístup a dokáže diváka napínat strhující atmosférou. Alespoň já jsem se mile nechal vláčet spolu s bandou mladíků v hlavních rolích a vůbec si při sledování nezkoumal co je nahrané a co je skutečnost (ta tam prostě někde je, otázkou jinou je kolik procent tvoří). Také jako jednomu z mála mi přišel bez výhrad výjimečný smířlivý "vysvětlující" konec včetně symbolicko-filozofického "zesumcování", jež mělo také něco do sebe.

Doporučení jednoznačné.