Emzet

Brideshead Revisited je pro mě velmi těžké hodnotit, protože celý jeho záměr je převést Waughovu předlohu na obrazovku co nejpřesněji, nejpečlivěji, nejpoctivěji - v zásadě se jedná o jednu z mála téměř 1:1 adaptací. Vzhledem k tomu, že kniha sama je pro mě nevýslovně důležitá, ba zásadní, těžko se mi na seriál (resp. spíše minisérii) kouká přísným okem kritickým. Odpusťte tedy, pokud jen podotknu, že obsazení byla rovněž věnována velká péče a postavy v seriálu se mi vyloženě slévají s postavami v knize, že režie je asi televizní, ale ono se to pro tak ukecanou a tak literárně založenou věc ani jinak nehodí a nechte mi dát tomu kdoví jestli spravedlivých pět hvězd a místo v mých oblíbených seriálech, protože... prostě tak. Must-see. Resp. must-read, ale "see" stačí.

Z knih se teprve prokousávám čtyřkou, ale po jisté míře skepticismu v průběhu prvních sedmi epizod se všechno zhroutilo s epizodou osmou. Aneb začínali jsme cca někde na úrovni kvality šesté sezóny Game of Thrones a během osmi dílů jsme skončili na úrovni sezóny osmé. --------------- Ještě to chci nechat uzrát, takže podrobnější komentář doplním, ale takhle znechucený jsem už dlouho nebyl. Jestli je tohle předzvěst amazoního Tolkiena, tak to potěš koště. --------------- Nejde jen o věrnost příběhu či lore (i když o ty jde přece taky, krucinál!), ale i o postavy (protagonista je naprosto zbytečný, protože všechny scény rozvíjející jeho charakter byly odmazány a všechny "awesome" okamžiky byly dány některé z ženských hrdinek - kdyby tam nebyl, vyšlo by to nastejno; Perrin je naprosto nejzbytečnější postava vůbec), zmatený nelogický mišmaš, u kterého ani netušíte, proč bylo něco (relativně) funkčního měněno (absolutní neděj střídá zvracení informací, často ne zcela odpovídajících světu či systému magie, nastaveného předlohou), do toho špatný střih, špatná režie, místy mizerné herecké výkony. V některých případech (závěr sezóny) naprosto odporné triky. Všechno působí jako kostymérna nebo nějaká virtuální projekce, naprosto absentuje pocit, že jde o realitu a že tam někdo skutečně žije. Proč tohle šlo před dvaceti lety u LOTR a před deseti v Game of Thrones, ale ne teď a tady? --------------- Plus ten problém, který trápil sequelovou trilogii Star Wars, totiž že muži jsou všichni zbyteční, nekompetentní nebo zlí (případně libovolná kombinace), zatímco ženy jsou tak absurdně mocné, až nechápete, proč vůbec nějaký konflikt existuje (v magii naprosto netrénovaná puboška vzkřísí jinou postavu z mrtvých, jako by se nechumelilo). Toto bije do očí zejména proto, že předloha je v tomto ohledu dost vyvážená - úžasné okamžiky, moc i bezmoc, trapnost, odvahu, zbabělost, variaci osudů nacházíme v knihách rozloženy mezi pohlaví rovnoměrně (v tomto ohledu jsou knihy dost egalitářské), ale pro současného diváka má být tohle - zdá se - málo, musíme mít GIRL POWER a tlak hraničící až s otevřenou misandrií. --------------- Nadto... sezóna krátká, OK, ale zatímco si nenajdeme čas na dvě třetiny věcí z knihy, ať už důležitých nebo takových, co by třeba aspoň dotvářely atmosféru, rozhodně si najdeme čas na náhodné soulože childhood sweethearts Randa a Egwene, lesbické románky a bisexuální-polyamorní Warders (všechny tři případy v předloze absentující). Ať už se vám tato inkluze líbí či nikoliv, je vidět, co vnímá Judkins jako důležité zachytit a divákům zprostředkovat přednostně. --------------- Váhal jsem mezi jednou a dvěma hvězdami, ale po tom naprostém průseru, kterým je závěr sezóny, jsem prostě příliš naštvaný, protože ač mám přečtenou ani ne třetinu předlohy, už teď mi na tom světě a těch postavách záleží dost. Rozhodně víc než Rafu Judkinsovi.

Že Menzel a Hrabal není totéž, že Hrabal a Hrabal také není totéž a že povšechnou ideu o těch třech posledních získávali a nadále získávají lidičkové z Čech primárně skrze toho prvního jmenovaného je pravda fousatá, ohraná, zbídačená neustálým vytahováním ze skříně, takže nebudu zde rozebírat, nakolik si Jirka Menzel z Hrabalova pábitelství učinil právě tady a právě tímto způsobem jakési své bezkonfliktní kýčaření, jakýsi svůj Biedermeier, protože to není otázka, která nám s něčím pomůže, ale soustřeďme se spíše na fakt, že i tohoto “laciného” postupu, pomáhajícího ukotvit lid za normalizace v tenatech hedonistických žranic, lze přesto využít k chvále a kráse toho, co sice nepřetrvává, neb pouze stvořeno jest, ale přesto na zámysl tvůrce jakéhosi svou velebností, důstojností, opojností popravdě upomíná, ať už se jedná o zemitý pokrm, štiplavou, říznou, rezatou tekutinu, kterou správce pivovaru snaživě vyrábí a/nebo paní správcovou, která v sobě v uhrančivosti sobě vlastní svádí všecka témata, všecky pohledy, vše, co tvůrce chce a snad i měl by říci, zatímco poživačný režisér ji ohmatává svým neširokoúhlým okem právě tak, jako by ji toužil ohmatávat divák, protože ono vtělení Vašárky do role, do symbolu, je až bolestné svou přítomností a přitom nedosažitelností, protože její joie de vivre, ať už se sytí pohledy všech těch obšourných chlapů okolo či tučnými, nezdravými, pokrmy, ať už koketuje s Pepinem a radostně šplhá na komín či se nechává laskat elektřinou a ozónem, ať už předstírá nemohoucnost či nachmelená olizuje svou krev z prstu, vždy zpřítomňuje ženství, které rozhazuje, a to zároveň v textu díla postavy (snad spíše figurky) či v metanarativu diváka, protože přece jen velmi omezená úroveň toho všeho se snad sluší a patří (ale hlavně sluší) a v tomto pak je oním klíčem ke “starým, dobrým časům”, které je třeba oplakávat, do kterých je třeba utíkat, které je třeba milovat, neboť přece nemohu být sám, kdo trne a je smuten, když film se chýlí ke konci a přijde zkracování a zužitnění a zefektivnění všeho a všech, jako přestup do doby, kdy dlouhé vlasy, které sloužily na oslavu a okrasu a na léčení Francina z chmur jsou odsunuty, odstraněny, odstřiženy, kdy valachy nahradí automobil, kdy návštěvu nahradí telefon a píseň matky ukolébávající malé dítě pak rádio, které sice má ještě onen romantický osten, onu stránku, pro niž bude lze vzdychat a na niž bude lze krasosmutně vzpomínat, ale přeci jen už je jiné, studenější, méně lidské, než kdy byl matky hlas, který ukolébavky zpívával, a proto vězte tedy, že nezáleží ani tolik na Hrabalovi samém a dokonce nezáleží tolik ani na Menzelově talentu či jeho absenci, protože cítíte-li výše uvedené stejně jako já, jako on a jako my všichni, jevil by se snímek jako nutný k vidění, ale přesto přese všechno se zkrátka nemohu ubránit tomu základnímu pravidlu, které vypoví o vaší možnosti užít si Postřižiny úplně, od a do zet, a to v citaci dávno proslulé parodické reklamy kultovní České sody: Magda: Jak se vám líbí?