Znovu a inak

Reitman zvolil opačný směr než jeho vzor Alexander Payne, zkoušející v Dětech mojich, kolik smířlivosti vůči postavám diváci snesou, a po bezpečném lítání v oblacích se vrátil zpátky na zem. „Životní pravdy“ sice nadále balí se stejnou úhledností, ale rozhodně nehladí po srsti, nezamlčuje, že život je občas hnusný, že k němu kromě věcí příjemných a milých patří i lhaní, frustrace, cynismus, prsní vycpávky a vytahané pyžamo Hello Kitty. V něm autorka knih pro mládež (na jejichž mentální úrovni sama zamrzla) Mavis Garyová vyráží dobýt zpátky to, co považuje za své vlastnictví. Její křížová výprava má ve skutečnosti blíže k úniku. Před budoucnost, která ji děsí, před přítomností, z níž se navzdory vší snaze zřejmě „nevychlastá“. Cíl je jasný, leč na hrdinku americké tragikomedie značně atypický: chce rozvrátit manželství bývalého přítele, jediného muže, s snímž – jak se sama přesvědčuje – byla šťastná. Amorální jednání, vedoucí k despektu ostatních, Mavis pomáhá překonat tvůrčí blok, čím dochází k oddělení pracovní a osobní linie, jejichž vyřešení jindy bývá pevně provázané. Mavis je egocentrická, nezodpovědná, bezcitná, konzumem infikovaná a neváží si, čeho dosáhla. Její chabě maskované nedostatky obnažuje dobrotivost okolních postav, které sice nic moc nevlastní, ale alespoň navenek vypadají spokojeně. Přese všechnu svou mrchovitost si Mavis zaslouží určité sympatie. Jednak nemáme, koho jiného bychom jimi obdarovali, a pak – její chování je autentické. Skutečnost, že dělá něco špatného a zdaleka ne ve všem má pravdu, z ní činí nejsnazší objekt k identifikaci, což mi ze strany režiséra a scenáristky přijde jako akt roztomilé podvratnosti. Podobně jako voice-overové užití kýčovitého stylu literatury pro teenagery. Otázku, kde končí stylizace a začíná autorčina reflexe vlastního nitra, nechávají tvůrci moudře otevřenou, díky čemu se jednoznačnému výkladu vzpírá také závěr. Film v lecčem dospělejší a pravdivější než Juno musel svou kousavost vykoupit potlačením líbivosti a tedy snížením divácké atraktivity a komerčního potenciálu. Přesto doufám, že tímto spolupráce Reitmana a Codyové neskončí a jsem zvědav, kam dál bude směřovat. 80% Zajímavé komentáře: Traffic, Anderton, BigDeal, Tayen, noriaki (29.05.2016)

Charlize hrá snáď prvý krát v živote ženu, ktorú by sme oslovili skôr nadávkou, ako menom. Lenže nie je všetko čiernobiele a ľudia už vonkoncom nie. Jej postava je kombináciou krízou nastupujúceho stredného veku a psychickej nevyrovnanosti, hraničiacej s psychickou poruchou. Film vnímam ako príbeh o obsedantnej upätosti na vlastnú minulosť a postupnom precitaní z tejto ilúzie. Na tejto ceste nám hlavná hrdinka nebude príliš sympatická a je môže byť pre mnohých ľudí v jej veku mementom, aby sa na sebou tiež zamysleli. Inak sa jedná asi o najslabší Reitmanov film, ktorý mnohým nesadne. Je totiž prostý good feelingu, typického pre americký nezávislý film o obyčajných ľuďoch. (07.07.2015)

No jo, komu by se nelíbilo, kdyby po něm jela Charlize Theron jak po uzeném? V posledním Reitmanově filmu je to ovšem asi největší problém - po celou dobu mě neopouštěl pocit, že se na tento fakt film až příliš spoléhá a nijak výrazně jej neobohacuje ani nerozvíjí. Výjimkou je výtečná scéna v závěru - ranní dialog Mavis se sestrou jejího kamaráda. Tady se jde poprvé a naposled konečně trochu do hloubky, což je docela škoda. Formálně je to kvalitní, pár hezkých zrychlených momentů, ale nemá to zdaleka ten drajv a hutnost jako Lítám v tom. Young Adult tedy dopadlo přesně tak jak jsem čekal - Reitmanova oddychovka po majstrštyku Up In The Air s několika malými odchylkami oproti běžným americkým dramediím. Ale potěšila mě alespoň rejžova soudnost co se týče stopáže, věděl, že nemá smysl tento scénář natahovat na dvě hodiny, jak je v posledních letech neblahým zvykem. Řekl a ukázal co chtěl a nazdar bazar, nač to protahovat. (poznámka: řeči o tom, jak je opojné/nepříjemné, že hlavní postava není "user friendly" jsou poněkud liché. Proboha, tak nemá ráda děcka, chlastá a je sebevědomá. To je toho!) (21.06.2013)

Nejslabší "reitmanovka". Žádná indie sonda do duše dospělého dítěte (čili žádná Juno "naruby") se nekoná, Reitman jako by nechal svou typickou lehkost a nadnesenost v kufru George Clooneyho a přináší jen stokrát viděnou variaci na to, jak se chce "looserovitá" postava vyrovnat se svou minulosti. Epizodky, stejně jako celý děj jsou předvídatelné, absence jakéhokoliv závěru či morálního ponaučení nemůže u podobného typu filmu nikoho překvapit, osobní vklad režiséra žádný. Vytrpět bizarní eskapády afektované a deprimované trosky Charlize Theron je opravdu výzva pro diváka. (07.03.2012)

Zase jeden z těch filmů,které nerad hodnotím,protože se mi líbí i nelíbí zároveň.Mezi pozitiva snímku řadím Charlize Theron,depresivní atmosféru v začátku filmu a invalidního,ošklivého podivína s palírnou v garáži.K negativům patří postupný úbytek depresivní atmosféry,ošklivý pes a zjištění,že když film skončí,nemám tušení,proč byl natočen.Takže dávám plichtu a jdu od toho. (12.08.2016)