Flakotaso

Občas si pustím novější horor a nepřestávám mít pocit, že v polovině z nich je barák o dvou místnostech, který má však zevnitř rozlohu i světelné podmínky hradu, a po kterém jako ještěrka čile běhá cosi s loknami rozšafně do tváře a chrčivým hlasem. Splněno na 100%, přidány dva záběry na pokoutníka a hrdě nazváno Pavučinou. Zrovna pavoučí motiv, abychom ten horor udělali teda joo děsivý, hezky upomíná na celkově otřesnou práci s vedlejšími motivy, náznaky a vodítky (nejen proto, že často ani není co naznačovat a kam vést). Například scény s obrázkem, který otočí na hlavu dosud skvěle fungující model rodiny patro-přízemí-podzemí, jsou svou polopatičností až dusivě tupé a člověk skoro zlostí prokopává papundekl, že tvůrčí tým není schopný stokrát viděné scény oživit vůbec ničím. Naopak u matky nestačí, že se chová zvlášně, je třeba, aby doma nosila oblečení jako z 50. let, protože 50. léta mají moc ošklivé konotace (...). Ohledně nejen epesní výzdoby třídy dýněmi se hodí okřídlené "kolik jich tam chcete?" - "všechny". Neexistuje zde žádná každodennost, ani v obraze ani v jednání postav, od začátku do konce filmu mají všichni v hlavě just dýně a Halloween a problémy se synem, případně dýně, Halloween a problémy s rodiči. Proto musí kluci kamerovatí látat například i jakési školní uvědomění hlavního hrdiny pouze jednou použitým voiceoverem. Smutné. Jedna hvězda za poučení: když chcete věznit svého nechtěného parchanta, nepořizujte si dřevěný příbytek. Někdo by mohl uslyšet klepání.

Carta de amor de un asesino by mohla patřit do poněkud speciálního žánru, který bych označil jako nevyřčené giallo. Po fascinující bleskové úvodní scéně vražd prohnilých právníků se ředitelka madridské knihovny podivným střetem mimoběžných událostí zčistajasna ocitá v nepříjemných situacích, které svítí žlutou barvou jak podzimní slunce, varovně i matně zároveň, avšak místo reakcí na kriticky podhuštěný stav ovzduší v jejím okolí se Blanca Álvarez v nastalých stavech věcí zdaleka ne přímo vyžívá, ale spíše malátně převaluje jako pololeklá ryba, která sebou občas lehce cukne a sama sebe obelhává nevěřícností větší, než je jí skutečně vlastní. A vlastně se někde v hloubi duše těší, až bude řádně nasolena a vyuzena, přibývá fascinace, jež se blíží hledění do propasti. A pokud se přece jen objeví hranice snesitelnosti, na otázky velmi rád doslova a do písmene NE-odpoví dělný podřízený, údajně starý známý asesina, z něhož stříká důvěryhodnost zhruba jako ze současné verze Petra Gially. Ale ne, ne, nesnesitelná sladkost pocitu ohrožení je silnější než strach, všechny varovné signály a informační mezery jsou s obdivuhodnou pečlivostí zalévány medem do jantarového přívěšku, až se ucho utrhne, a jakmile se pod peřinou objeví nenaporcované zásoby hovězího masa pro polovinu Vallecas, nic víc už vám hlava asi napovědět nemůže. Všechny tyto nuance mentálního stavu hrdinky Regueiro vynikajícím způsobem zrcadlí v průběžných jemných formálních i žánrových posunech, přesně tak, aby zub nikdy nezapadl přímo do soukolí, ale zůstal stát najednou zadrhlý na hraně mezi romancí a hororem, psychologií a nadreálnem, inkoustem a plazmou, papírem a prokrveným masem.

Hysterický Hádek zvrásněný jako dub, vetřelčí účes Hinkové a poskakující klubko obrazových efektů, společně se "superstar" soundtrackem, tvoří dostatečně zábavný pelmel, který s generickou ČT kriminálkou nezaměníte. Navíc přepadení banky je mango, které se dá ždímat bez omezení a Svoboda zde naštěstí určitou odvázanost projevuje. Lze pouze litovat, že nebyla do akce více zapojena Andrea Pomeje. Tak trochu český Dominik Graf nebo Soudce Dredd.

Tahle lidská krajta (nejlepší záběr filmu: v autě s vejcem v hubě), která zde v podání Fassbendera docela často křiví ústa do strnulých šklebů ve stylu Eastwooda, Jürgena Kloppa nebo Roberta Hosseina, je jenom obyčejnej pozéramatér. I kdyby měl sto dokonale či nedbale dodržovaných manter, vždycky ho stejně dojebou Smiths ve sluchátkách na volume 99, protože ho zezadu klepne válečkem na těsto i jeho vlastní stín. Nejedná se o jediný příznak netflixové hry na laciný (nebo spíše drahý) efekt, pouze jeden z nich mě však potěšil –⁠ po dvou minutách dusivě trapného filosofování o medvědech a Brora whiskey odstraněná Swinton, znovu a opět v roli odbarvené šéfky čehokoliv, jakožto jedna z falešných vějiček na značku "velký film velkého tvůrce a jeho múz". Naopak smutným příkladem uvažování režiséra a scenáristy je především bezostyšné odbytí otázky všudypřítomných kamer odpovědí "vyhnout se kamerám je nemožné, takže stačí klobouk, světlý oblek a klidná chůze přímo pod vokem, jsi neviditelný, tečka". Kapitalismus není jenom amazon, airbnb a tuny žrádla u dveří kdykoliv si zmyslíš, ale i digitální dohled a právě ten je jedním z hlavních důvodů, proč romantika nájemného zabíjení nebo obecně cesty zločinu vyprchala. Únik se stává téměř nemožným. Ale přece není důvod se tak podnětnému tématu věnovat, zajímavější je pro tvůrce katatonické opakování mouder vachmajstrovy hlavy jako "nevěř nikomu", tohle by mi sedělo spíš na Schradera, který ostatně podobné téma zpracoval mnohem organičtěji a stylověji nedávným The Card Counter. Dobrá scéna v příbytku dominikánského wrestlera, ta byla cítit, jinak mechanické, kodrcavé a málo nápadité.

„Víte, co z vás bude? Budou z vás ingoti." Nikoli Kdo hledá zlaté dno nebo Donšajni, a už vůbec ne Čokoládoví čmuchalové, ale Skřivánci na niti jsou největší a nejmasivnější INGOT Menzelovy filmografie.

Je třeba Schanelec pochválit za vynikající výběr Falconieriho skladby do závěrečných titulků. Barokní mistr solí krásně do rytmu bryskního kroku při úlevném úniku z kinosálu nebo z obrazovky.

Brutální jateční pustern, který vypadá jako natočený Jancsóem, přežraným syrového masa. Koně i jezdci metají salta v plné rychlosti a kostiklouby praskají, střelba vybuchuje bez optání, rudým plamenem hoří pusta, statek i mnohá záda a kope se do nemohoucího dobytka. Nebo do mrtvoly starého hajduka, který udělal největší chybu, jakou hajduk může udělat, zastavil, usadil se v pustě. A v pustě stáze znamená smrt, protože vždycky se najde někdo, kdo projíždí a průjezd je už jenom jediný krok, jediné pohnutí mysli od útoku. Proto svému lidskému stádu olověnou rukou vládnoucí kápitány Máriás v podání monumentálního Džoka Rosiče nezpomaluje. Drobnosti jako ozbrojená vzpoura proti zadavateli úkolu nic nemění na nutnosti jeho splnění za každou cenu. Jeho beranidlo, nasazené místo hlavy, uzná konec až obklíčeno dvěma kruhy pekla: hořícím rákosím a Rakušany. Kromě nejlepších záběrů dobytka, jaké jsem kdy viděl, film nakopává i skvělá hudba kytaristy Illés a módní přehlídka kolosálních huňatých kožichů (které chci, jak se vůbec něco tak skvělého mohlo přestat nosit?).

Úvodní slovo (předpokládám, že přímo Abrahamovo) mě dojalo na pět hvězd. Odessa tries to communicate the reality of how a film co-operative can reach out to people. Odessa has reached out to many. It´s succeeded in producing good films. Most films portray reality by exploiting its economic, cultural and political aspects. Odessa´s Report to Mother fulfils the ideal of film as a medium of art. It shows how the appreciation of art can be distilled through the production of good films. We must develop film co-operatives by making and screening more films. We must help each other sincerely by creating new standards of social awareness. Tomu říkám manifest, ne nějaká NČI, ze které leze jenom lidovkář Holý nebo poloholá Hanka Vagnerová.

Tak se mi zdá, že místo showing up zde nejlepší současná americká filmařka spíše scrapovala barrel. Jak jinak si vysvětlit, že jindy osvěžující pásma každodennosti amerických zapadákovů zde najednou působí unyle, že místo doteků reichardtovsky jemně sypané syrovosti obrazem prosakuje esteticko-scenáristicko-herecká strojenost řadových nezávisláren? Ukázala tentokrát trojka Reichardt, Raymond, Blauvelt trojjediným prstem na nepravé místo? Vypadá to tak. Sevřený tým se stáhl natolik, že zapadl do pasti postav vystřižených z papíru (Lizzie, holub) nebo udusaných z nevypálené hlíny (všichni ostatní přihrávači), nedokázal je zbavit afektu, přestože paradoxně afektu obráceného dovnitř. Konečným důsledkem je absence jakéhokoliv nového pohledu na zobrazované prostředí. Každodennost, jednoduchost a tlumenost zde nefunguje právě skrze snahu o to, aby z kombinace redukcí vzniklo plus - Lizzie je až příliš mrtvolná, holub je až příliš významný, výstava až příliš upozaděná, vedlejší postavy až příliš nahrubo načrtnuté a svetry a halenky až přehnaně béžové. Záměrné tlumení není vyváženo (ani vzdáleným) rachotem. Vlastně i to obrazové zrno mi zde připadalo poněkud bezúčelné, zvláště při vzpomínce třeba na Golden Exits, kde bylo relativně podobné prostředí uměleckých kamrlíků zachycené také zrnem, ale esteticky zajímavěji.

Olmo, Pýcho, Hynku, Viléme, Jarmilo, hrdličko, ty vole, já jsem myslel, že to bude film o papalášovi v problémech a ne o hlupani, která posílá miliony americkému vojákovi/africkému doktorovi a tak jsem měl během celé stopáže podivný pocit, že se nedívám na film, ale na zhruba 5 let starý, náhodně otevřený denní tisk, kdy několik takových aférek rezonovalo. Kdysi během premiéry filmu Omerzu v rozhovoru docela zajímavě popisoval, proč chtěl do role Donutila a znělo to pozorně i lákavě. Ve skutečnosti se nad doslova všemi hereckými výkony vznáší nakyslý odér rozplynutého nebo neexistujícího záměru (Křenková, Pechlát hrají svou jedinou únavnou polohu Křenkové, Pechláta v "českém artu"), v záběru pořád nějak postává Donutil a máme mu věřit nebo si spíš domýšlet, že prožívá jakési olbřímí rozpory, které přitom ani nejsou tématem filmu. Tématem, vystrčeným do popředí, je bohužel hlupaňa a téma je to extrémně nezajímavé, protože nad takovými případy lze jedině kroutit hlavou a ne je v audiovizuálních dílech omlouvat, že přece "jenom touží po lásce" s americkým vojákem. Zaráželo mě také neutuchající zaujetí synů pro rádoby tajemné otcovy milenky. V rodině, která je už dávno rozpadlá a ovládaná pouze penězi a mocenskými vztahy uvnitř motoru-firmy, působí dost nevěrohodně až dětinsky nekonečné a v kruhu se motající přemítání synů nad fotrovým mobilem plným volavek a sýkor, za kterými se skrývaly podle všeho spíše odulé slepice. Všechno ostatní mi připadalo povrchně zpracované, zejména věci, týkající se přímo firmy...kvalitu mělo aspoň správně orwellovsky odosobněné jméno podniku ARON, to opravdu tne chladem. Takže jakkoliv jsem byl na Atlas zvědavý, protože mám rád ptactvo a taky jsem se těšil když ne na kritiku, tak aspoň náznak náznaku analýzy současného kapitalismu a zejména jeho slizkých představitelů, nedostalo se mi toho ani záchvěvem. Celý potenciálně výtečný ptačí nápad to mohl zachránit (vždyť i naši reální zmrdi mají odkazy na ptáky podezřele v oblibě - Pelta/Velký čáp, Bureš/Čapí hnízdo, Klaus/ODS/modrej pták...„Ve spolupráci s Českou společností ornitologickou podpoříme celostátní kampaň, která vybere českého národního ptáka.“ - programové prohlášení současné vlády, tohle je konkrétně prý od ProMoPro Vondry, který má rád i ocelové ptáky a orlice mu nestačí. Klidně by se po ptačí stopě dalo jít dál a možná by vznikl lepší scénář) a po jalovém úvodu jsem i spoléhal na to, že se snad rozjede full-blown podobenství, kde třeba Donutilovi vyroste na hlavě kohoutí hřeben, bohužel nápad je využitý asi na 10% a ještě hodně hranatě. Nebo mi unikla ona finesa pár krátkých záběrů na ptáky s několika písmeny složenými do několika vět a cvrlikáním. Navíc ohánění se rčeními a příslovími je znakem reakce a opakem revoluce, tudy asi cesta nepovede.__na závěr  pár veršů z básně Pavla Řezníčka Zakažte jim létat: Proč nelétám já? / Proč jsi dal ó Pane tuto schopnost / Čemusi nechutnému z peří a drápků? / Zakaž jim ó Pane létat / A mne vyzdvihni na oblohu / Obaleného do peří a asfaltu