Flakotaso

 „We know that we are bruised and infected and PREGNANT and terrified and insane and some of us are dead!" Sledování tohoto Tichého světla bez plautdietsch a přežvýkaného pro lobotomy mi poskytlo alespoň vedlejší zábavu, počet ohromujícím způsobem stupidních scén, momentů, vět a hereckých výrazů se totiž množil jako neštovice od první minuty a tak mi nezbylo nic jiného, než si o nich dělat tzv. nevěřícné poznámky, abych měl sám pro sebe důkaz o jejich počtu. Asi nemá smysl vypisovat každou tupost, kterou Women Talking obsahuje, ale některé jsou doslova fascinující.----> „Did you know that the migration period for butterflies and dragonflies is so long that it´s often only the grandchildren that arrive at the final destination?" Bravo, ani Paulo Coelho by to neřekl líp.__Babce se asi poprvé v životě s padajícím večerem zamlží brýle a myslí si, že umírá. Co to kurva...__Jedna z žen kvůli nějaké malichernosti nadává druhé a označuje ji jako whore. Ženy očividně sobě, takové slovo totiž dle logiky nelogiky příběhu mohly znát pouze od znásilňujících mužů. Aby toho nebylo málo, žena označená za "whore", se skoro obratem útočnici, jež použije proti jiné ženě slovo, které by mělo být pro přítomné trpící ženy naprosté tabu, omlouvá téměř na kolenou. Proč? Kdoví.__Ženy ve světě filmu vychovávají děti a ano, nepřekvapivě i syny. Přesto v průběhu padá smrtelně vážná otázka, mířící na zapisujícího Whishawa - co je to dvanáctiletý hoch a může být tento tvor nebezpečný? Whishaw nelení a obratem po odpovědích lačnícím ženám spatra dodává krátkou poetickou esej, kde se to jenom hemží přirovnáním náctiletých kluků k daňkům apod. Uf...__Přítomné 72 minut diskutují v podstatě o ničem, pouze opakují vše už řečené, o chystání jakéhokoliv smysluplného plánu ani stopy, aby finální ustanovení podoby akce a rozdání úkolů proběhlo během 21 sekund, během kterých navíc už většina žen sprintem běží ze schodů a skáče z balíků sena. Ok.__Ve filmu je řečeno, že ženy mají po každém z hromadných znásilnění možnost hlasovat zda zůstat nebo odejít. Ale - „But that day, we learned how to vote." To nemůže znamenat nic jiného, než že hlasovaly poprvé. Tak to je paráda, že až po x letech očividně dobrovolně trpěného násilí využily svou základní možnost ochrany svého života a svých dětí, jež byla i v oné sektě legální a rozhodly se konečně opustit komfortní zónu senných stodol a zarudlých prostěradel.__Samotné "volby", to je taky hezký hlavolam. Ve filmu nezanedbatelné množství obyvatelek hlasuje i pro možnost "stay and do nothing". Není se co divit, když přesně to dělaly všechny obyvatelky, až do dne D, kdy se dle svých slov "naučily hlasovat". Ale nenaučily se jak interpretovat výsledek hlasování, ženy hlasující pro status quo nikoho, ani ženy samotné, ve filmu nezajímají a jejich hlas se nebere ani v nejmenší potaz, přestože důvod mohl být zásadní, například děti nebo vstup do království nebeského, který ostatně hodně vrtá hlavou i "osvíceným" obyvatelkám.__Zcela podivné je i následné složení jakéhosi výboru, který má rozhodnout mezi dvěma dalšími možnostmi, které dostaly rovný počet křížků. Proč výbor, kdo jej vybíral (komunita žen asi těžko, když cca třetina hlasovala pro zůstat a nedělat nic a navíc jsou v něm potenciálně zaujaté osoby/uzurpátoři asi taky ne, když jsou ve výboru největší revolucionářky), proč se hlasování neopakuje už jenom s dvěma možnostmi, proč jsou do výboru vybrány zrovna tyto z různých důvodů problematické členky komunity (jedna seká srpem do uzurpátorů - asi odměna za hrdinství, další je manželkou "pořadatele" znásilňování, zapojené jsou i nezletilé dívky-zatímco nezletilý chlapec místo diskuze o možnostech schytá od matky herbicid do ksichtu, dále babka, která vůbec nemluví k tématu ale při každé příležitosti plácá jakési vyprávěnky o koních či co...zkrátka obočí pozorovatele stoupá až nad hlavu).__Je řečeno, že skupinka má 24 hodin na prodiskutování rozhodnutí. Přesto se přítomné v průběhu neustále tvrdě osočují za každou větu, která se jim nelíbí a nadávají si za "ztrácení času." Práce s časem uvnitř i vně: 0__Hluboce věřící ženy si po vzoru Ježíše před poslední večeří umývají nohy, aby dodaly události na glancu. Není to náhodou rouhání? Obřadní mytí nohou může provádět kněz. A jak k tomu přijdou ostatní věřící, které nedostaly privilegium rozhodovat o osudu jiných?__Bere se zde jako maxima, že bez mapy nelze odejít, přestože nikdo neví, k čemu mapa je a jak vypadá. Do komunity vede jedna silnice, kterou pravidelně přijíždí i pokuřující týpek, který sčítá lid. I naprostému magorovi by snad došlo, že stačí jít po silnici...někam a dřív nebo později narazí na civilizaci nebo aspoň osadu, kde zjistí vše potřebné. Navíc, když muži odjíždějí po akcích na dva dny do města, je asi jasné, že město nebude na druhém konci světa. Negramotnost opravdu neznamená, že dotyčný nechápe základní pojetí prostoru.__Proč to vypadá jak Jan Žižka? Vyblitější kamerový filtr s odpornějším barevným spektrem už asi Montpellier nenašel.__„Don´t we all want some sort of power?" - „I think so. BUT I´M NOT SURE."_____Nevěřil bych, že to řeknu, ale Polley měla natočit raději další marvelovku, například Woman: Tall King a nejlépe s digitálně omlazenou Nicole Kidman v hlavní roli.

Eine kleine Červená pustina. Před pár lety mě tento podivuhodný film neplánovaně zachytil ve svých spárech, ač bych tehdy přísahal, že bude mít nehty osekané jako pes. Až zarážejícím způsobem se mi zdá nedoceněna kombinace kleinovsko-básníkovského skanzenu se skanzenem raných 90s, přičemž obojího se podařilo nabrat lopatami doby sdostatek a promísit tak, že zadusit dvě hodiny časoprostoru není pro tento typický filmový doplněk/dodatek vůbec nemožné. Joška Vaniš sází na plátno jednu jadrnou barvu za druhou, občas prská jako Pollock, někdy vrství jako Rothko, ale přesto nebo právě proto kdesi vzadu čpí ona Krylova nakyslá sója bez sádla rozkvétající demokracie roku 1993. Pokud se k příjemci navíc dostane poněkud steroidová verze díla, filtrovaná skrze lehce přesaturovanou plazmovou televizi na straně jedné a mírně intoxikovaný mozek na straně druhé, nelze než i po letech konstatovat, že KBVČ si zaslouží své místo v panteonu raně devadesátkových podivností.

Už delší dobu ve mně bobtnal pocit, že Havelkův humor začíná být poněkud upocený a MU to hezky zosobňuje Koptovým čtvrtmaratonem, doslovným running jokem. Havelka se ani nesnaží o vytvoření jakékoliv uvěřitelné atmosféry a od začátku má herce narvané ve škatulkách, ti pak poslušně deklamují omšelé repliky a nevybočí k něčemu zajímavějšímu ani o milimetr. Srovnávat tento film s Kalamitou snad ani není třeba, ale i například ve své době tvrdě strhaná Göblova nádražní suchařina Ještě žiju s věšákem, plácačkou a čepicí poskytovala autentičtější poetiku trapnosti než MU, kde si tvůrci dali nejvíc práce s designem úvodních a závěrečných titulků a vše mezi tím je naplněné lhostejností povýšit scénář, založený na omezeném prostoru, kamkoliv nad úroveň toho, že se dá natočit a označit jako satirická komedie.