Flakotaso

Občas si pustím novější horor a nepřestávám mít pocit, že v polovině z nich je barák o dvou místnostech, který má však zevnitř rozlohu i světelné podmínky hradu, a po kterém jako ještěrka čile běhá cosi s loknami rozšafně do tváře a chrčivým hlasem. Splněno na 100%, přidány dva záběry na pokoutníka a hrdě nazváno Pavučinou. Zrovna pavoučí motiv, abychom ten horor udělali teda joo děsivý, hezky upomíná na celkově otřesnou práci s vedlejšími motivy, náznaky a vodítky (nejen proto, že často ani není co naznačovat a kam vést). Například scény s obrázkem, který otočí na hlavu dosud skvěle fungující model rodiny patro-přízemí-podzemí, jsou svou doslovností až dusivě tupé a člověk skoro zlostí prokopává papundekl, že tvůrčí tým není schopný stokrát viděné scény oživit vůbec ničím. Ale u matky nestačí, že se chová zvlášně, je třeba, aby doma nosila oblečení jako z 50. let, protože 50. léta mají moc ošklivé konotace (...). Ohledně nejen epesní výzdoby třídy dýněmi se hodí okřídlené "kolik jich tam chcete?" - "všechny". Neexistuje zde žádná každodennost, ani v obraze ani v jednání postav, od začátku do konce filmu mají všichni v hlavě just dýně a Halloween a problémy se synem, případně dýně, Halloween a problémy s rodiči. Proto musí kluci kamerovatí látat například i jakési školní uvědomění hlavního hrdiny pouze jednou použitým voiceoverem. Smutné. Jedna hvězda za poučení: když chcete věznit svého nechtěného parchanta, nepořizujte si dřevěný příbytek. Někdo by mohl uslyšet klepání.

Carta de amor de un asesino by mohla patřit do poněkud speciálního žánru, který bych označil jako nevyřčené giallo. Po fascinující bleskové úvodní scéně vražd prohnilých právníků se ředitelka madridské knihovny podivným střetem mimoběžných událostí zčistajasna ocitá v nepříjemných situacích, které svítí žlutou barvou jak podzimní slunce, varovně i matně zároveň, avšak místo reakcí na kriticky podhuštěný stav ovzduší v jejím okolí se Blanca Álvarez v nastalých stavech věcí zdaleka ne přímo vyžívá, ale spíše malátně převaluje jako pololeklá ryba, která sebou občas lehce cukne a sama sebe obelhává nevěřícností větší, než je jí skutečně vlastní. A vlastně se někde v hloubi duše těší, až bude řádně nasolena a vyuzena, přibývá fascinace, jež se blíží hledění do propasti. A pokud se přece jen objeví hranice snesitelnosti, na otázky velmi rád doslova a do písmene NE-odpoví dělný podřízený, údajně starý známý asesina, z něhož stříká důvěryhodnost zhruba jako ze současné verze Petra Gially. Ale ne, ne, nesnesitelná sladkost pocitu ohrožení je silnější než strach, všechny varovné signály a informační mezery jsou s obdivuhodnou pečlivostí zalévány medem do jantarového přívěšku, až se ucho utrhne, a jakmile se pod peřinou objeví nenaporcované zásoby hovězího masa pro polovinu Vallecas, nic víc už vám hlava asi napovědět nemůže. Všechny tyto nuance mentálního stavu hrdinky Regueiro vynikajícím způsobem zrcadlí v průběžných jemných formálních i žánrových posunech, přesně tak, aby zub nikdy nezapadl přímo do soukolí, ale zůstal stát najednou zadrhlý na hraně mezi romancí a hororem, psychologií a nadreálnem, inkoustem a plazmou, papírem a prokrveným masem.

Hysterický Hádek zvrásněný jako dub, vetřelčí účes Hinkové a poskakující klubko obrazových efektů, společně se "superstar" soundtrackem, tvoří dostatečně zábavný pelmel, který s generickou ČT kriminálkou nezaměníte. Navíc přepadení banky je mango, které se dá ždímat bez omezení a Svoboda zde naštěstí určitou odvázanost projevuje. Lze pouze litovat, že nebyla do akce více zapojena Andrea Pomeje. Tak trochu český Dominik Graf nebo Soudce Dredd.