Flakotaso

Potěšil Bočan, od kterého zaznělo také jediné smysluplné vyjádření ze všech oceněných a nevýhra Krajiny ve stínu (ale ta je zase spíše jenom projevem nekritické adorace Agnieszky Holland a jejího přivlastnění jako největší současné "české" režisérské osobnosti, než skutečné zajímavosti oceněného snímku...), pobavila jenom brutálně rozdováděná maskérka Bartošová, jinak bez humoru. Vložky s "cestováním" k Rudolfinu na facku, ty neobstály ani jako pokus o humor.

Docela odvázaný televizní film. Mladí zde nosí zásadně pestrobarevné oblečení a úzké knírky, blonďaté sestry Erychlebová a Jeníková se rozhodně nechovají jako stydlivé domácí puťky a zapálený fotograf Čenský si v těžké opilosti prozpěvuje "V Hodoníně za vojáčka". Nejlepší scénou je ale rozhodně domácí focení modelek a sleazy Císlera za zvuků známého songu Focus od holandské skupiny Hocus Pocus, Krejčík tedy předběhl Edgara Wrighta skoro o 40 let. Nakonec ani to závěrečné vyznění není tak špatné. Psychiatr dokonce Galatíkové správně vysvětlí, že příčinou jejích problémů je zejména komplex nepostradatelnosti a je třeba brát věci na lehčí váhu, přestože se už nedozvíme, zda má její následná změna trvalejší charakter nebo se jednalo pouze o ojedinělý "poučný" incident.

Kritika kritiky za konformní, dobově podmíněné přednázory, se kterými snaží interpretovat či v horším případě hodnotit umění, mě příjemně překvapila. I já jsem si tento film pouštěl s předsudkem, že je to umělá sračka a v podstatě to tak i je. Ale má vděčnou základní premisu o chlápkovi, který si chce užít večer a uvolnit hlavu a místo toho je ženou zatažen do hádky a když už je do ní zatažen, tak se nahecuje a opravdu hodně se snaží vyhrát. Těžko říct, jestli napumpovaný testosteronem s prohrou počítá či ne, ale očekávaně a nevyhnutelně prohraje, neukope remízu ani v prodloužení a na závěr si musí vyslechnout partnerčinu představu o ideální podobě děkovné řeči po premiéře filmu. It is what it is, nic nového a 35 mm tomu dalo navíc asi jen to, že se Levinson mohl pochválit v úvodních titulcích a následně postavám vkládat do úst Wylera a Pontecorva, aniž by zařídil jejich zrychlenou rotaci v hrobě, ale na netflixovský pokus o intelektuální komorní drama mi to stačí.

Mohl by už někdo natočit film o normalizaci, kde deset sekund po započnutí "rizikové" scény typu diskuze v bytě nebo oslava v kulturáku nevrazí do dveří zelené uniformy? A kde den co den od roku 1968 do roku 1989 nestojí před bydlištěm hrdinů nenápadné VAZy s podřimujícími příslušníky? Kde se drtivá většina scén neodehrává na podzim, protože klišé o "šedivosti" všeho a všech? Přítomnost mechanismů "dohlížení a trestání" lze přece zobrazit mnohem rafinovaněji. Zde se ale jedná o neuvěřitelně povrchní dílo v čemkoliv, co se snaží popisovat. Film o střídání žen bez sexu. Film o politikovi bez politiky, spisovateli bez psaní a mysliteli bez přemýšlení (vrcholným intelektuálním výkonem filmového Havla je nápad se zprávou V PÁTEK U MĚ DOMA napsanou na krabičce cigaret, scéna trvá nápadně dlouho a celý onen proces je zaznamenáván až podezřele puntičkářsky...koho jiného než Havla by mohlo něco tak úžasného napadnout, že?). Film o velmi konkrétním společenském millieu, kde celou složitou síť vztahů a dohod představuje jediný bodrý "buddy" a filosof, který potřebuje naházet uhlí do sklepa. Film o rebelství proti režimu, kde jediným zobrazeným činem, který vykazuje určitý filmový drajv, pohyb směrem vpřed a proti něčemu (tedy žádné ohrané statické posedávání s perem nad stolem o podpisech či nepodpisech), je sebrání zapomenuté policejní čepice ze střechy auta VB a následný nástup na party se stylovým doplňkem na hlavě. Dřevěnost opakujících se motivů jako bílý papír nebo barvení plotu mlátí dveřmi. Dovedu si pak v kontextu čiré banality, jíž se film vyjadřuje, představit, že na velkolepě pojaté metafory se vstupy divadelní scény do reality je scenáristické duo po právu hrdé, ale bohužel se opět jedná o zcela zbytečný ornament, který nepřináší nic obohacujícího, natož originálního. A to raději ani nezmiňuji, že to měl být film o Havlovi.

Tak nějak jsem v tomhle Hongovi marně hledal to, co mám na jeho filmech nejraději. Málo chlastání, málo trapnosti, málo nečekaně vyhrocených emocí, málo zoomů, málo kouření, málo atmosféry místa...a zejména dialogy, tedy základ každého z jeho filmů, mi zde připadaly poněkud vágní a spíše nejistě improvizované než promyšleně napsané, což platí i pro samotnou videoherní strukturu dále nerozvíjených setkání. Pobavil mě vlastně jenom rozhovor se sousedem o krmení koček a závěrečné znechucení nad opakujícím se spisovatelem. Nehongovský Hong.

Herzog tentokrát uhodil na správnou strunu. Téma absolutní konečnosti skrze pád meteoritu navzdory ještě nedávné popularitě katastrofických filmů (na kterou je mimochodem vtipně upozorněno i v samotném maniakálně expresivním názvu dokumentu, jež mi nejprve připadal stupidní) v dnešní době příliš nerezonuje a tak se režisér vydává po celém světě za lidmi, kteří mají naopak tyto tělesa v hlavě den co den. Nebyl by to Herzog, aby nevzniklo množství zajímavých situací a nečekaných spojení - norský jazzový hudebník, sbírající hvězdný prach na střeše sportovní haly v Oslu, je jedním z nich. Dokument, celou stopáž trpělivě dokazující historickou důležitost tohoto fenoménu, v závěru úžasně shodí sám sebe, když musí nacvičení a prezentaci půl století nekonaného domorodého tance "hvězd" na jednom z ostrovů Torresova průlivu iniciovat sám Bavor Herzog, aby měl pro své dílo náležitě hořko-sladko-ironické zakončení.

Pěkné podobenství zahnívající společnosti - místo přezrálých jablek padají ze stromu jménem Luanda životem unavené klimatizace...úvodní titulky bohužel trochu klamou tělem a člověk čeká ofenzivní sociální kritiku po vzoru nejslavnější "angolské" filmařky Sarah Maldoror, avšak dostane místo ní zadumaný film se zadumaným hlavním hrdinou a množstvím dlouhých, jinotajných scén. Je to dobré, ale v některých ohledech to chtělo přitlačit nebo některé motivy více rozvinout, aby bylo možné dostat se filmu více pod kůži. Ústřední song je každopádně výborný a sladký jako med. https://www.youtube.com/watch?v=w8a3q8Rr4Wk

"Pa lepo vidiš. Jelena sve gleda optimistički, ja pesimistički a ti...?" - "Ja? Da, ja brate komunistički."

Brutální normalizační metapsycho o strastech i slastech amatérského natáčení v reálném socialismu, kde se mistr Toman odvázal nejen k jednomu ze svých nejlepších filmů, ale nejlepších filmů o filmu československé kinematografie vůbec. Prozrazovat mnoho o zápletce není záhodno, každopádně nadšený kameraman a scenárista Řehoř, režisérka Budínová, Konvalinková jako dcera pořizující záznamy o natáčení, příslušník SNB Kanyza a chronicky kyselej děda Homola, to je kombinace bohů. Na scénu loupeže by byl hrdý i Bresson s Melvillem. „No kdo nám uvěří, že to byla náhoda?" - „Byla to přece náhoda." - „Já neříkám, že nebyla! Já říkám-" - „Že to nebyla náhoda, to si řek." - „Ježišmarjaproboha."

Vůbec nechápu ten všeobecný divácký hejt. Tohle je nejlepší Soderbergh minimálně za posledních patnáct let - film, jaký by mohl natočit Allen, kdyby si našel novou dvacetiletou holku a postavy v jeho filmech přestaly nosit staromódní saka a obnošené chlupaté roláky. Celé to skvěle funguje na principu intermezza s tím, že pro každou z postav je intermezzem něco jiného a nakonec celá "voyage" je pouze jedním velkým intermezzem hlavní hrdinky na cestě k "překonání svých uměleckých limitů", což se nakonec podaří (ale ani ona netuší za jakou cenu), ale stejně jako její nejlepší román to opět nikdo nepochopí a povolaní mluví s despektem jenom o jakémsi "experimentu". Je to mnohem chytřejší film, než se zdá a rozhodně nejenom díky množství narážek na fungování a priority současné společnosti, která netouží po hodnotách a po změně, ale po sequelech důvěrně známého, ať už v umění, politice nebo osobních životech. Herecky také obdivuhodně vyladěné, Streep si oproti očekávání vůbec nekrade show pro sebe, ale její poměrně umírněný výkon a Soderberghovo pozorné řazení scén dává vyniknout i Wiest a Bergen, "zapomenutým" hvězdám. Pátá hvězda za skvělý a padnoucí soundtrack, Newman mě takovým svěžím, lehkým jazzem hodně překvapil.