Flakotaso

Stačily mi tři filmy z let 89-92 a mám jasno, že Hartley > Jarmusch. Zvláště, když ten ve stejném období točil pro mě nezajímavé, chladné a ještě k tomu povídkové Tajuplné vlaky a Noci na Zemi. První polovina je zábavnější druhé (zejména úvodní scény jako čištění koupelny nebo svěrák jsou top-notch), ale i tak skvělá věc, narvaná říznými dialogy a situacemi jako vyseknutými z reality. "Family is like a gun. You point it in a wrong direction, you´re gonna kill somebody."

Walken a jeho až do omrzení opakovaná vousatá historka ftw! Tihle lidé jsou vždy podezřelí a možná i nebezpeční, jelikož kromě špatné krátkodobé paměti existuje i reálná možnost, že chtějí touto taktikou dosáhnout něčeho nekalého. Everettovi to přes nakynuté trapézy bohužel nedocvaklo. Jinak je to jeden ze slabších benátských filmů, přestože Schraderův cíl vytvořit hustou atmosféru je zde cítit mohutně, navíc neustále zdůrazňován sytě orchestrální Badalamentiho kompozicí. Oceněníhodný je, především v účesech a oblečení, hezky zachycený styl raných devadesátek - kdyby byla Podivná pohostinnost natočena o takové dva tři roky dříve, rozhodně by byla esteticky nepříjemnější. Jednotlivé snahy filmu se bohužel průběžně navzájem vyrušují, některé zajímavé náznaky jsou rozvedeny a jiné ne, takže nakonec opět vznikla klasická schraderovská naondulovaná ani ryba ani gondola. A Zvonice sv. Marka násilně zakomponovaná do každého záběru v okolí Walkenova balkonu byla dost otravná (jako upozornění na Benátky zbytečné, jako falický symbol příliš očividné).

Mrtvolný film.

Chválím stručnost scénáře, rozdělení snímku do několika větších základních scén bez namotávání zbytečností a okras by se měli naučit čeští filmaři. Dialogy jsou taky poměrně dobře napsané, především diskuze a poznatky o kinematografii a hudbě jsou zde kromobyčejně zábavné. Ovšem je mrzuté, že v poslední části se film zvrhne do klišé, když plán ani jedné ze zúčastněných stran neklapne. Závěrečnými vyhrocenějšími scénami je tak osten filmu paradoxně otupen, protože se dostává do významově pohodlných vod znásilnění či pokusů o něj. Kdyby všechno dopadlo tak, jak bylo profesorem i studentkami naplánováno, byl by film mnohem realističtější a ostřejší, přestože by končil svého druhu happyendem.

Obecně se dá říci, že pokud mají být filmy nemocničního/léčebně-alkoholicko-drogového žánru působivé a fungující, musí se jim podařit především a) vykreslit prostředí, které se stává hrdinovým novým "domovem", b) zasadit do tohoto prostředí celistvě vytvořeného hrdinu a další navázané postavy. Zbytek je v podstatě podružný, protože když se podaří vyrobit kvalitní pojivo z těchto dvou složek, film tohoto ražení bude dobrý téměř vždy, i třeba s docela jednoduchým scénářem. Například na dějové nuance Kachyňova Směšného pána nebo Sedláčkových Pravidel lži si po letech už téměř nevzpomínám a ani netoužím si na ně vzpomenout, stále však zůstává atmosféra nepříjemných a přesto lákavě omšelých míst a budov, sychravé počasí, průhledy okny, lidský mikrokosmos, silné obrazy uvěřitelně zničených postav. Vigner šanci natočit syrový film z léčebny zahazuje okamžitě, protože si nemůže pomoci a musí za každou cenu vyprávět pomocí zcela zbytečných "poučných" retrospektiv, které jsou buď jalové (protahované chlastání na hajzlech, ve třídě - "teď ne" při nabízení placatice, všechny party scény) nebo tupé a přetékající klišé faktorem (otevírání globusu "musíme jenom po troše, aby to fotr nepoznal" haha, maturitní večírek a jízda autem, rozkmotření s přítelkyní, odmítnutí sexu s vilnou pacientkou). Takové scény by snad napsal i automat, kde je nějaká fantazie? Takže nejen, že režisér zbytečně tříští už tak chabě zachycený stav hrdiny a atmosféru léčebny, ale podkopává si vlastní nohy i neustále explicitně přítomným "proč/proto" (aniž by kterákoli z těchto scén cokoliv vnějšího nebo vnitřního uvěřitelně osvětlovala), vrcholícím závěrečným odhalením, že Adam je ještě větší blbec, než jsme doufali.

Ve filmu bylo zapáleno/kouřeno 52 cigaret.

Škoda, že se tento obecně ne až tak známý, a přitom jeden ze známějších Cikánových filmů, postupem času rozpadne a zevšední, ale za docela podivuhodnou první polovinu bych dal bez váhání čtyři hvězdy. "Já to bez tebe nevydržím, ty ano?" - "Asi ne...ale pomož si!"

Je to tak neuvěřitelně roztahané a podivně bezcílné, že by to člověk chtěl z hecu a přirozeného respektu k jinakosti i nadhodnotit, ale...Schrader je sice asi opravdu něco jako auteur, ty svoje trademarky - krucifixy, scény z vězení, změny a proměny identit, hrátky s egem hlavních hrdinů, průjezdy kamerou skrze místnosti, velmi pozvolný vývoj dějových linek, důraz na femme fatale, odkazy na své oblíbené spirituální režiséry apod. - si musí narvat do každého filmu stůj co stůj, ale ani tak se nedá zastřít, že často točí pouze opravdu špatné, zoufale nefungující filmy, které chtějí působit trochu navoněně právě skrze roubování těchto prvků na sebe a do sebe, aniž by měly v rukávu výraznější finesu. Alespoň, že je zde Liotta, jeden z herců, jehož campovost bude snad ještě někdy doceněna. "Hello cabana boy. Fucking cabana boy. Fucking twit cabana boy!"

Go home Trank, you're drunk!

Nemám rád podobné "star vehicly" pro hudební skupiny nebo hudebníky a vlastně ani nechápu, proč si ve své době extrémně populární lidé hudebního průmyslu musí tak často dokazovat "vážné" umělecké ambice pomocí různých avantgardních filmů (podobný případ je například beatlesovská Žlutá ponorka, což je film, který mě přes svou na odiv stavěnou kultovnost nikdy nezajímal, protože nevím, proč by mě mělo lákat zažívat milionkrát oposlouchané songy ještě po milionté první, ale audiovizuálně - použitá přeslavná hudba si je tak vědomá své suverenity, že obraz bude vždy jenom nutným a přitom zbytečným doplňkem, divák nemá na výběr). Jasně, původně to měl být spíše slepenec jednotlivých klipů, ale co projde u pětiminutového klipu, neprojde u celovečerního filmu a zcela typický wannabe-surrealismus od lidí, kteří surrealismu nerozumí, který je zde přítomen v míče vrchovaté a na který mám alergii, se stává pouze otravným křečovitým panoptikem.